Archive for the ‘2) Trénink’ Category

Poslední zhruba rok a půl do letošního příjezdu ze Španělska nemohu označit zrovna za šťastné období, a přesto jsem za něj nyní nesmírně rád (vysvětlím později). I když jsem v minulosti míval dobrou imunitu, tak právě před rokem a půl až dvěma se cosi změnilo a já se začal plácat z jedné nemoci do druhé.

Viróza dokáže naštvat asi každého, ale výkonnostní sportovec, který je v podstatě závislý na pohybu a snaží se trénovat pravidelně, mít co nejlepší formu, tak tyto zdravotní nepříjemnosti prožívá ještě mnohem negativněji. Když se pak viróza vleče a je z toho několik týdnů klídku, je čekání na první trénink nekonečné, ubíjející a také demotivující, sportovec musí pracně a poměrně zdlouhavě dohánět tréninkové manko. Měsíční absence znamená dva měsíce dlouhý návrat na původní výkonnostní úroveň, to znamená v podstatě tři měsíce stagnace.

A když se vám taková viróza vrací co tři měsíce, tak už začínáte bejt pěkně nasraný. Hlavní závody v sezoně se blíží, některé musíte dokonce vynechat, nejbližší tréninkoví parťáci se vám zase vzdalují a nejen to, kvůli nemoci odvoláváte i další akce, jako např. soustředění v Alpách se skvělou partou lidí apod. A to tu řeším jenom tu sportovní stránku života, při nemoci přicházíte i o mnoho dalších aktivit.

Trpělivost mi přetekla na přelomu února a března tohoto roku, kdy jsem odjel s přáteli na 10denní soustředko do španělské Malagy. Půlku dovolené jsem proležel v horečkách na pokoji. Zase jsem onemocněl!! Dovolená naprosto zbytečná, tady by se spíš hodil výraz „na hovno“, ale nechci být sprostý.

Důležité je zmínit, co každé té nemoci předcházelo. V drtivé většině případů to byla sportovní aktivita, ať už přímo závod, nebo nějaký intenzivnější trénink. Tělo mi z nějakého záhadného důvodu někdy hůře regenerovalo a velmi často jsem byl po náročnějších aktivitách hodně unavený. A toto oslabení občas vyústilo až v nemoc.

Se sportem jsem před 10 lety začínal kvůli tomu, že jsem se cítil díky němu naprosto svobodný, ale paradoxně v poslední době to byl právě sport (zdůrazňuji výkonnostní, ne teda úplně rekreační/sváteční), který mi tu svobodu částečně ubíral. Jednak těmi nemocemi, ale nejen tím. Postupem času jsem se stal na sportu doslova závislý, proto jsem přehlížel jiné důležité věci v mém životě, které jsem upozadil. Tenkrát jsem to tak nevnímal, věnoval jsem se své lásce (cyklistice), ale nyní jsem si toho poněkud vědom, byl jsem zbytečně moc a příliš dlouho zaslepený.

Ta zaslepenost vycházela z mé soutěživé cílevědomé povahy. Někdy se dokážu pro něco nadchnout natolik, jakoby okolní svět neexistoval. Pokud člověk zvolí správně kompromisy, je to v pořádku, ale já jsem některé oblasti v mém životě v poslední době zanedbával, a to bylo špatně. Když jsem náhodou vynechal jeden dva tréninky (z obvyklých pěti až šesti) v týdnu, byl jsem z toho nesvůj, skoro až ve stresu 🙂

Jsou závislosti vyloženě špatné jako kouření, pití alkoholu, hraní automatů nebo počítačových her a pak je mnoho závislostí, které mohou a nemusí být špatné. Záleží. Svou závislost na cyklistice v tom rozsahu, v jakém jsem jí provozoval (dennodenně) a co jsem zanedbával (kromě jiného i trochu to zdraví), mohu označit vlastně za špatnou právě ty poslední dva roky.

Když jsem se vrátil letos ze Španělska, měl jsem v jedné věci jasno… Kolo nechci minimálně měsíc ani vidět. A dodržel jsem to. Silniční kolo se mi ještě teď válí rozebrané v krabici, ve které cestovalo letadlem.

Na horském kole jsem sice už byl vícekrát, ale je to úplně jiné pojetí sportu. Absolutně neřeším nějaké závody, výkonnost, to, že bych měl trénovat aspoň 3krát, 4krát v týdnu. Ne, mám to hozené na pohodu, prostě když mám zrovna chuť a je venku hezky, tak si vyjedu, ale nehrotím to. Jezdím si přírodou, po kořínkách, sosám tu krásu kolem.

Od toho převratného návratu ze Španělska jsem si našel plno jiných zájmů a mimosportovních cílů, na které se zaměřuji primárně a sport beru v současnosti jen jako doplněk, občasný relax. Poprvé za těch několik let ze mě spadl tréninkový stres, ta přehnaná motivace udržovat se pořád v téměř 100% formě. Konečně jsem se toho stresu zbavil, nezáleží mi na tom, jestli mám 4 watty nebo jen 3 watty na kilogram při anaerobním prahu, je mi to jedno. A tenhle stav si teď náramně užívám. Takže za to nešťastné období, které jsem popisoval na začátku článku, za ty všechny virózy jsem nyní hrozně vděčný. Donutilo mě to zamyslet se nad životem a otevřít oči.

Sportu se nikdy nevzdám, ale je rozdíl ho dělat naprosto zaslepeně, nebo v určitých kompromisech. Nevylučuji, že se třeba už na podzim na přechodnou dobu vrátím k té své typické maximální tréninkové morálce (pojďte mi Pražská padesátko a Winter Trans Brdy 😀 ), jako proč ne, když bude chuť. Nicméně aktuálně si užívám odpočinku od toho neustálého chvátání a hltání wattů, tepů a kilometrů… Je to tedy trochu nezvyk, ale příjemný a baví mě to.

Toliko asi vyjádření k mé pasivitě na blogu, k mé nulové účasti na závodech, k mému aktuálnímu pofidernímu ježdění.

Mám se teď dobře, mnohem lépe než loni a to je to, oč tu běží 🙂

Šance dolu bez plotu   (ZDE)

  • Délka:   1,7 km   (kratší verze)
  • Můj osobák:   3:49   (2. místo k 4.4.2016)
  • KOM:   3:38

.

(bez)Šance dolů   (ZDE)

  • Délka:   1,9 km   (kompletní verze)
  • Můj osobák:   4:42   (3. místo k 4.4.2016)
  • KOM:   4:27

Tak mě napadlo, že když to z jara zatím nejde tak dobře do kopce, že to musí jít aspoň skopce. Na území Prahy se nachází mnoho krásných terénních sjezdů a XC pěšinek, např. v Šárce, v Kunratickém lese, kolem Hostivaře nebo Prokopáku, ale když bych měl vypíchnout můj nejoblíbenější, byl by to jistě sjezd vedený částečně po Keltské stezce přes Šanci od Točné směrem na Zbraslav.

Musím říct, že by to tu bylo moc hezké i na procházku, ale jsem líný chodit, takže za mě jedině na kole 🙂 Ten sjezd mám rád ze 2 prostých důvodů:

1) Na oko je nádherný a dostatečně dlouhý. Jízda po hřebeni a přes 2 exkluzivní vyhlídky je skutečně epesní zážitek. Vyplatí se sem jet i jen tak výletně, na vyhlídkách si zastavit a pokochat se okolím.

2) Zábavná technika. Po technické stránce to není zas tak obtížný sjezd, ale záleží na tom, jakou rychlostí jste ochotni a schopni technické libůstky překonávat.

Video: Dovolil jsem si použít 2 roky starý výletní video parťáka, segment začíná zhruba v čase 4:10

Hned úvodní padák po volných kamínkách prověří vaší odvahu pustit brzdy. Ty tu totiž nefungují tak efektivně jako na čistém povrchu a hlavně je tu ztížená manévrovatelnost, což samozřejmě může být problém v momentě, kdy se vám to rozjede vyšší rychlostí a vy se blížíte po několika desítkách metrů ke stromečku, který je jako naschvál uprostřed cesty. Když tu jedu naplno, tak nikdy nevím, jestli mě kamínky na poslední chvíli nenasměrují blbě a neskončím ve stromě.

O kousek níž si užijete hluboký kořenatý drop, v klidu se dá projet napřímo, nicméně zatím ani jednou jsem si k němu nedovolil přijet v takové rychlosti, abych ho mohl přelítnout a dopadnout na obě kola.

Sem tam je potřeba překonat kořeny, odkloněnou zatáčku nebo vymleté korýtko uprostřed singlu. V poslední době mě hodně baví skalnatý dropík, který jsem v začátcích jezdíval krokem, teď z něho mám vzletovou rampu 🙂

Ovšem nejvíce adrenalinu si užijete až ve spodní části sjezdu. Asi tak 250 metrů před koncem kratšího segmentu se dostanete k horizontu, za nímž následuje krátký velice strmý padák. Při mých prvních jízdách jsem se tu neodvážil jet napřímo, dá se to vzít jednodušší variantou 5 metrů zleva.

Na konci kratšího segmentu je možnost zvolit cestičku vlevo tzv. kolem Plotu a absolvovat tím i závěr toho delšího segmentu. Z mých 27 průjezdů na kratším segmentu jsem se do Plotu vrhnul jen 8krát, jedná se totiž o nejtěžší úsek celého sjezdu. Nemám ho vůbec rád 🙂 Singlík je úzký, vymletý hlubokým korytem, napravo od vás stráň a to nemluvím o tom, že ve spodní části číhá výraznější kořenatý dropík v relativně strmém sjezdu a není úplně jednoduché ukočírovat kolo a nedotknout se řídítkama plotu.

Segment jsem jel již několikrát naplno, ale teprve včera (3.4.2016) jsem zde dosáhl času, na který můžu být pyšný. Původní osobák jsem na kratším segmentu vylepšil o 28 sekund, na tom delším o 67 sekund. Mezi lidma s podobnou výkonností patřím spíše mezi ty připosranější. Ovšem včerejší jízda měla konečně koule! 😀 Skalp našeho olympionika Ondřeje Cinka a dorovnání Michala Červeného mě moc moc těší! Zkuste to taky, zapněte Stravu a dejte vědět, jak se vám dařilo! Minimálně to stojí za návštěvu!

  • termín 12. – 24.2.2016
  • ostrov Gran Canaria
  • 8členná výprava
    • skupina A:  já, Jan Rožek, Jiří Horký, Magdalena Čípová
    • skupina B:  Pavel Kutil, Jiří Valtera, Michaela Pajkrtová, Václav Vondrák
  • veškeré fotky:  ZDE

Zima bývá v České republice příliš dlouhá a cyklisticky nemilosrdná, a tak je potřeba si čekání na přívětivější podmínky trochu zkrátit a vyrazit někam za teplem na zimní/jarní cyklistické soustředění. Předloni to byla Mallorka, loni Chorvatsko a letos Kanárské ostrovy.

Kanáry se rozkládají na 7 ostrovech. Gran Canaria je rozlohou 3. největší, cyklisticky si troufám říct nejpopulárnější (potkali jsme zde např. profíky Kulhavého a Štěpánovou) a od Prahy je vzdušnou čarou vzdálen 3500 km, tedy cca 2krát dál a 2krát jižněji než Mallorka. Přesto cena letek není o moc vyšší.

Grand Canaria je téměř dokonale kulatý a připomíná jednu velkou sopku. Jeho poloměr je velký zhruba 25 km, což na první pohled není mnoho, ale věřte, že ani za 12 dní nestihnete ostrov projezdit křížem krážem. Hlavním důvodem jeho monstrózní kopcovitost. Rovinky si užijete pouze podél pobřeží a to taky ne všude. Čím více se budete blížit směrem ke středu ostrova, tím více budete stoupat. Uprostřed se nachází nejvyšší bod Pico de las Nieves se svými 2 tisíce metry nad mořem.

Z podnebního hlediska se ostrov dělí na 2 části, severní a jižní. Protože zde vítr i oblačnost fouká od severo, severo-východu, tak severní polovina je deštivější, o něco chladnější a je zde bujnější vegetace, zatímco jižní část je velmi suchá, teplá až vyprahlá. Právě průměrná denní teplota a minimum srážek je největším lákadlem a senzací ostrova (ani v zimních měsících nepadá pod 20 stupňů). Kromě jednoho jediného dne jsme jezdili krátký/krátký.

Na východní straně ostrova tu malinko zlobí vítr 🙂 Od hlavního města Las Palmas (severovýchodní cíp ostrova) až po Maspalomas (nejjižnější cíp) fouká dosti čerstvý vítr od severu. Norové (yr.no) sice ukazují vánek o rychlosti 3, 4 m/s, ale nenechte se mýlit. Ve skutečnosti tu fičí 13, 14 m/s a o nějakém opalování či koupání na proslulé pláži Playa de Inglés u Maspalomas si můžete v zimním období nechat jen zdát.

Jakmile ovšem přijedete do Maspalomas (turisticky nejnavštěvovanější místo, zázemí většiny cyklistů), tak vítr takřka žádný, sluníčko tu peče a je to velice příjemné. Navíc tu potkáte mnoho cyklistů, ke kterým se můžete přidat a nechat se „odvézt“ třeba až do Mogánu. Cestou na západ podél pobřeží narazíte nejdřív na Puerto Rico a o pár km dál ještě na Playa de Mogán. Obě městečka mají nádherné prosluněné pláže v zákrytu před větrem, v odpoledních maximech jsem tu naměřil 28° C ve stínu a 40 na sluníčku. Voda má 20° C, takže luxus!!

Chcete-li v zimních měsících vyrazit někam na kolo a zaručeně se při tom prohřát, tak Kanáry jsou nejlepší volbou. Takové teploučko nebývá na Mallorce kolikrát ani v březnu. Mějte ovšem na paměti, že jsou všude kolem kopce, dlouhé a často strmé kopce! Pokud tedy nejste zrovna profík a disponujete podobnou nebo nižší výkonností jak já (4 W/kg při ANP), tak doporučuji před odletem jednak něco najezdit (2 týdny příprav dosti pomůžou) a jednak nasadit na silničku tzv. kompakt kvůli lehčím převodům. Já měl nejlehčí 34/28, zaručený komfort. Jediné delší místo, kde to i přes tento super lehký převod malinko zabolelo, bylo při stoupání na Pico de las Nieves na východní straně ostrova na prostředním 5km úseku: La Pasadilla – Cazadores s 11% sklonem. Ještě teď se mi o těch rampách zdají noční můry 😀

Naše 8členná výprava byla ubytována ve Vecindariu (jihovýchodní část ostrova cca 15 km od Maspalomas) ve 2 moc pěkně zařízených apartmánech. První kilometry jsme většinou absolvovali směrem na Maspalomas, takže na rozjetí se silným větrem v zádech ideální. Škoda byla, že kromě 2. etapy, kterou jsme jako jedinou absolvovali všichni společně, jezdila jinak skupina B vlastní (jednodušší) trasy. Je teda pravda, že můj předběžný plán etap byl velmi optimistický (náročný). Spočíval v tom, že jsem chtěl na ostrově projet a navštívit co nejvíce různých míst a pokud možno se vyhnout neustále se opakujícímu rovinatému pendlování mezi Maspalomas a Mogánem. I přes tu obtížnost ho moje skupina A až na 2 tréninkové dny (horší počasí) absolvovala kompletně celý. Víceméně jsme oproti plánu přišli jen o Artenaru (jednalo by se o velmi těžkou etapu) a okolní cesty.

Jediná rovinka, pominu-li její vlnky, která se na ostrově nachází v dosahu, je od Telde, přes Vecindario, Maspalomas až do Playa de Mogán a měří 75 km. K tomu se dá namotat dalších rovinatých 12 km údolím pod Sorii a zpět a to samé údolím pod Palmitos. Oběma směry dohromady nám rovinky narostou na 200 km, vše ostatní jsou kopce, kopce a zase kopce.

Oproti Mallorce je tu mnohem vyprahlejší půda, nicméně i skaliska mají něco do sebe. Místy jsem si připadal jako v Grand Canyonu nebo v PC hře Half-Life (obzvláště pod přehradou před Údolím slz), úplně jiný svět! Silnice jsou na Gran Canarii ve velmi kvalitním stavu a to až dejme tomu do 1000 m n.m. Pak ta kvalita bývá různá nicméně dostatečná a to až na jedno vysokohorské místo: celá silnice GC-150. Směrem dolu do Cruz de Tejeda si sjezd moc neužijete.

Datum Poznámka Délka Převýš. Čas v sedle Km/h Tepy Garmin / Strava
 12.2.  Telde (rozjetí)  63,3  937 2:36:50 24,2 130 / 177 ZDE / ZDE
 13.2.  Palmitos, Mogán 132,6 1752 5:12:50 25,4 127 / 167 ZDE / ZDE
 14.2.  Pico (vrchol ostrova) 132,6 2892 5:43:25 23,2 135 / 172 ZDE / ZDE
 15.2.  Soria, Mogán 131,5 2119 5:03:20 26,0 133 / 182 ZDE / ZDE
 16.2.  Volno – Maspalomas
 17.2.  Údolí slz 150,2 3150 6:02:29 24,9 136 / 180 ZDE / ZDE
 18.2.  Santa Lucia  52,6  895 2:00:05 26,3 135 / 181 ZDE / ZDE
 TTT do Maspalomas  45,2  401 1:26:06 31,5 134 / 179 ZDE / ZDE
 19.2.  Volno – Las Palmas
 20.2.  Maspalomas + okolí 135,2 2105 5:16:21 25,7 134 / 183 ZDE / ZDE
 21.2.  Pico, Tejeda, Mogán 148,4 3204 7:02:58 21,1 132 / 176 ZDE / ZDE
 22.2.  Teror, Bandama 134,4 2609 5:56:52 22,6 117 / 156 ZDE / ZDE
 23.2.  Kolem ostrova 207,8 3813 7:41:20 27,0 132 / 168 ZDE / ZDE
 24.2.  Volno – balení
Celkem   1333,8 23877 54:02:36 24,7

Asi nemá smysl popisovat etapu po etapě, ačkoliv některé by jistě stály za podrobný report. Stručný popis ke každé z nich najdete v tabulce na Garminu (i jako nepřihlášený), popř. na Stravě (pouze jako přihlášený). Určitě ovšem doporučuji:

  • projet si stoupání nad Mogánem alá druhá Sa Calobra
  • vystoupat na Pico de las Nieves nejlépe přes San Bartolomé (od Maspalomas či z Vecindaria)
  • zavítat do Údolí slz, jedná se o velmi těžké a dlouhé stoupání s překrásnými scenériemi. Když jsem vyjel na vrchol, měl jsem skutečně slzy na krajíčku, ne ani tak z fyzického vypětí, jako spíš z dojetí. Endorfíny stříkaly na všechny strany, jaká to byla nádhera! Následná epesní vyhlídka na ostrov Tenerife, orgie! Za mě nejkrásnější etapa! Ovšem sjíždět tuto cestu na silničce bych nechtěl – nekvalitní asfalt.
  • navštívit vyhlídku na široké okolí u kráteru Bandama (severně kousek od Telde)
  • nebát se severní části ostrova, např. San Mateo, Teror. Prší tu sice častěji ale rozhodně ne každý den 😀 Kopce jsou tu pozvolnější a přírodě se tu daří

Za sebe mohu říct, že Kanáry jsou skvělou destinací pro zimní/jarní cyklo-dovolenou. Celkově se mi tu moc líbilo, plný pozitivních emocí i zážitků! Tímto moc děkuji Honzovi za veškerou organizaci (doprava, ubytování). Vegetace tu sice není tak pěkná jako třeba na Mallorce, na 2. stranu jsou tu jiné zajímavé monumenty k vidění a hlavně to teplo! To považuju za největší bonus. Odjet si v lednu, v únoru uprostřed našich mrazů takhle za sluníčkem … to je naprostá bomba!

Mít větší finanční i dovolenkový rozpočet, tak si příští rok v lednu střihnu 2 týdny na Kanárech a v březnu pak ještě Mallorku 🙂 Ideální stav! Nicméně jsem realista, takže se budu rozhodovat buď mezi těmito dvěma lokalitami a nebo zvolím opět něco nového – Španělsko či Kypr.

Zhodnocení sezony 2015

Posted: 24.11.2015 in 2) Trénink

Z letošní sezony mám trošičku rozporuplné pocity. Dvě vleklá virózová onemocnění v první půlce roku mi výrazně nabourala závodní plány. V druhé půlce sezony mi zas sem tam nepřála technika. Naštěstí cyklistika není jen o závodech a výkonnosti. Po stránce cykloturistické jsem prožil naprosto senzační rok. Občas jsem páchal nehorázné „zlo“, kdy jsem neohroženě šlapal třeba i celý den, až se tomu teď musím smát (viz níže „Bláznivé výlety“). I díky těmto zážitkům a kolektivním tréninkům z toho nakonec vzešel celkově vydařený ročník.

Zhodnoceni_souhrny

Tabulka: Červen, červenec a srpen jsem jezdil objemy skoro jako profesionál! Všimněte si únoru, rýmička je zrádná věc!

Nová technika

1) Přechod z 26tky na 29tku

V červenci jsem změnil svůj MTB závodní stroj, kdy jsem prodal 3 roky ježděný Scott Scale 26″ a koupil Cube Reaction 29″ speciálně závoďácky upravený. Rozbor nového kola si nechám do dalšího článku, je to na delší povídání (výhody/nevýhody většího průměru kol, bezdušový systém, jednopřevodník apod.), ale stručně můžu říct, že jsem s ním spokojený.

Vary_Diana

První ostrý test nového kola, KPŽ Vary.

2) Přechod z Garmina 705 na Garmina 510

Garmina vozím od roku 2009 a v žádném případě bych neměnil! Přes 5 let mi sloužil naprosto bez problémů Garmin Edge 705 HR. Používal bych ho dodnes, kdybych ho vlastní vinou „neutopil“. V mezidobí (přes zimu) jsem měl zapůjčeného Garmina 500. Ten ovšem hůř chytal signál při běžeckých trénincích. Proto jsem si na jaře na For Bikes veletrhu velmi výhodně pořídil Garmina 510tku a zatím funguje bez jediného zaváhání. Nejen, že tento model chytá signál velmi kvalitně, ale zároveň je propojitelný i s kamerkou Garmin Virb X, kterou si zřejmě pořídím. Fakt, že libovolná data z Garmina (rychlost, tepy, trasu apod.) budu moci promítat přímo ve videu jako jeho doplněk, mě naprosto fascinuje!

Odjeté závody

Zhodnoceni_zavody

Letos jsem odjel pouze 12 závodů + 2 běžecké. Tak málo jsem napočítal naposledy v roce 2010. Když není výkonnost, tak se přece nebudu plácat v závodech na nějakém 97. místě 😀 Navíc jsem delší dobu řešil reklamaci rámu u Scotta Scale a nabízela se jen stará těžká plečka Author. Proto jsem vynechal celou řadu závodů a vlastně mi to celkem i vyhovovalo, mohl jsem realizovat všemožné a mnohdy i šílené celodenní výlety!

Bike_Prague1

Plečka, tenisky a triko = Bike Prague

Přesto jsem na té plečce absolvoval 3 závody – duatlon, Bike Prague a Houštečák. Újezdský duatlon se překvapivě povedl, vytěžil jsem z toho, že jsem nemusel přezouvat (jel jsem v teniskách) a vyvezl se za svým parťákem Honzou Rožkem. Červnový Bike Prague byl naopak nejostudnější počin za poslední léta. Tak nějak dopředu jsem věděl, že to nebude to pravé ořechové a tak jsem jel inkognito – ve volných kraťasech a tričku 😀 Po hodině mi seklo, následovalo 2hodinové trápení do cíle, porazila mě i týmová parťačka Martina Ernestová. Na Houstečáku a v Odolce jsem si hezky zazávodil s kolegou Jirkou Pfeiferem (Haumačem), ale pořád tomu ještě něco chybělo.

Krakonosak_Pec_ja

Krakonošák svázaný taktikou, skupince se nechtělo jet 🙂

V červenci jsem se plně zaměřil na trénink a hned z kraje srpna to přineslo ovoce na mém první silničním závodě Krakonošův cyklomaraton, kde jsem nabral spoustu zkušeností od bývalého profíka Petra Benčíka.

CT_balik

Na ČT Author Cupu ve skupince

Jeden z mých nejoblíbenějších závodů v roce, KPŽ Karlovy Vary, pro mě skončil zhruba v půlce, z nepochopitelného důvodu jsem tam urval přehazovačku. Druhý a zároveň poslední závod od Kola pro život, který jsem se letos rozhodl jet, Vysočina Arena, dopadl ještě hůře, kvůli defektu jsem musel odstoupit už na 5. km. Chuť jsem si rozhodně nespravil ani při ČT Author Cupu, tam zas protestovaly nohy.

brody_lesik

Vymazlená technika na Transbrodech!

Na druhou stranu na přelomu léta a podzimu proběhly 3 závody, které mi udělaly radost. Nejdříve naprosto dokonalé Transbrody, do kterých jsem málem ani nenastoupil. Den před závodem jsem se skoro zmrzačil o natažený řetěz mezi 2 sloupky a poničil jsem kolo. Ruka naštěstí zlomená nebyla a navíc můj ochotný servisák Ferdinand Wiesner mi dal techniku rychle dohromady.

P50_Statenice

Galaktické mistrovství vesmíru (P50), Honza Rožek a já.

A pak se zadařilo i na mé domácí sváteční Pražské padesátce, která byla letos rekordně rychlá a to i díky spolupráci s Honzou Rožkem ve skupince. Pořád mě ale malinko mrzí ten nepovedený start, který nás odřízl od možnosti povozit se v mnohem silnější skupince, např. s naším nejlepším paralympionikem Jirkou Ježkem. V týmovém hodnocení z toho byla ta nepopulární brambora, i když o parník.

Zaclerska_prujezd

Žacléřská – závod 3členných týmů, Honza, Tomáš, já.

Bramboru v týmech jsme vybojovali spolu s Honzou Rožkem a Tomášem Bartschem také v dalším závodě, Žacléřská 70tka. Ač průběh závodu byl naprosto parádní a my bojovali o to 3. místo jak lvi, tak na více jak 3 hodinách nám v cíli chybělo jen nějakých 105 sekund na bednu a to už jsem nesl poměrně těžce 😀

WTB_cil1

Cílový dojezd na Winter Trans Brdech

Pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem toho tento rok na závodech moc nepředvedl. I proto jsem se měsíc specielně připravoval na závěrečný závod sezony, Winter Trans Brdy. Modlil jsem se za to, aby se mi vyhnuly technické i fyzické potíže a mohl jsem uzavřít sezonu důstojně, jak se sluší a patří. Zoltán mé přání vyslyšel a já jel jak vyměněný. Pocity, které jsem při závodě prožíval, by se daly přirovnat k feťákovi s obrovskými abstinenčními příznaky, který si zrovna aplikuje dávku drogy. Cítil jsem se jako hladový zvíře utržený ze řetězů pronásledující svojí kořist! Závod byl pak sice ovlivněn nepříjemnou událostí, ale vše dobře dopadlo a já se nyní můžu radovat z 6. místa celkově a 2. ve věkové kategorii naprosto nezadržovaně.

Chorvatsko_libice

V Chorvatsku bylo krásně, i když pořád ještě trochu chladno.

Bláznivé výlety

Podobnou radost mám i z těch mých bláznivých výletů a nádherných dovolených. V březnu jsem strávil 10 dní v Chorvatsku s Haumačem a silničářským poloprofesionálním týmem Příbramáků. Po únorovém nedobrovolném odpočinku mi to s nima občas připomínalo etapový závod. Na rovinkách jsem se krásně povozil v háku, ale jakmile přišel kopec, bylo zle! Jako dovolená super, ale jako trénink už to bylo po nemoci krapet přehnaný.

PICT1380

Chorvatsko – Haumač ladí formu 😀

Začátkem července jsem prožil týden extra kopcovitým bajkováním s Haumačem na jeho chatě v Krkonoších. Musím říct, že jsem si Krkonoše úplně zamiloval. Počasí nám přálo, navštívili jsme toho tam hodně. Polský krpál k Srnici do 1300 m n.m. byl opravdovým zážitkem, stejně tak MTB okolí Černé hory a výšlap na Špindlerovku nebo Zlaté návrší. Ne nadarmo jsem si Zlaťák letos ještě 2krát zopakoval, je to pecka, je to TOP!

J98

Velikán – Stelvio, pohled na tu těžší variantu.

Koncem srpna jsme s Honzou Rožkem, Jirkou Horkým a spol. zavítali do Itálie do Bormia za účelem vyjet si jeden z nejpopulárnějších a nejdelších asfaltových kopců na světě k průsmyku Stelvio. Něco tak brutálního jsem ještě nezažil a už asi taky nezažiju 😀 Ale bylo to krásný a moc rád na to vzpomínám.

M30

Při cestě na Stelvio (vpravo již vidět), ta jednodušší verze.

Celkem jsem tento rok podniknul 31 výletů 5hodinových a delších (čistý čas jízdy) a 6krát jsem překročil 200km hranici za den. Všechny jsou chronologicky seřazeny ZDE. Z těch všech tu stručně popíšu 11 nejšílenějších, které rozhodně stojí za zmínku a to v pořadí podle významnosti:

Popis Typ Datum Čas Délka Výstup Km/h Ø tep Trasa
Praha – Černá hora – Praha R 19.7. 10:15 301 2880 29,4 132 ZDE
Itálie – Stelvio oboustranně R 29.8. 5:41 109 3620 19,1 138 ZDE
Špindlerovka, Zlaťák, Praha R 2.8. 8:16 235 2580 28,4 125 ZDE
Itálie – Mortirolo, Gavia R 28.8. 5:58 127 3400 21,3 138 ZDE
Salzkammergut Trophy MTB 11.7. 6:57 119 3490 17,1 149 ZDE
Praha – Zlaťák – Jičín R 31.10. 7:07 201 2280 28,2 135 ZDE
Krkonoše – Královská MTB 2.7. 5:41 93 3090 16,4 128 ZDE
Praha – Ještěd – Praha R 23.8. 9:06 257 2110 28,3 121 ZDE
Narozeninový Orlík R 7.6. 7:44 217 2560 28,0 138 ZDE
Proti proudu Berounky R 4.10. 6:59 200 2320 28,7 136 ZDE
Chorvatsko – kalup v balíku R 10.3. 5:41 186 1520 32,7 138 ZDE

1. Praha – Černá hora – Praha (301 km)

S myšlenkou 300km jednodenního švihu jsem přišel já. Ta trojka na začátku mě prostě rajcovala. Stala se z toho moje zdaleka nejdelší jízda a dost možná to tak už zůstane. Sám bych tohle ale nikdy nespáchal. Naštěstí jsem měl k sobě několik dalších podobných pacientů 🙂 Taková epesní akce si zasloužila samostatný podrobný report: ZDE

Cerna_hora

Naše výprava na Černé hoře.

2. Bormio (3. den) – Stelvio oboustranně

O tomhle velikánovi (Stelvio, 2758 m n. m., zřejmě nejpopulárnější průsmyk na světě) jsem přemýšlel řadu let, jak by bylo úžasné se tam podívat a zadařilo se! Krásně zahřátí z předchozího dne z Mortirola jsme si s Honzou Rožkem, Jirkou Horkým a spol. vyšlápli ty 2 nejpopulárnější a nejdelší varianty Stelvia a byla z toho nejkopcovitější vyjížďka roku. Prvně v životě jsem začal věřit v nekonečno. Ta sviňka se táhla skoro až do nevím kam, desítky a desítky serpentin. Nahoře jsem se cítil jako vládce vesmíru. Vtip byl v tom, že to zatím byla jen ta lehčí varianta. Tu těžší jsme právě sjížděli dolu téměř 3/4 hodiny! Nabízela se otázka, jak dlouho to asi bude trvat nahoru? 😀 Takový respekt jsem neměl ani v prváku z našeho diktátorského učitele těláku. Rovný 2 hodiny!! Od poloviny jsem se musel přemlouvat v každé serpentině, že dojedu ještě aspoň k té další a tam že už definitivně padnu! Nakonec jsem to vyjel na jeden zátah, ale hrábnul jsem si na dno! Alpy jsou zkrátka bomba, nicméně aby si je člověk aspoň trochu užil, už musí být dosti zapálený sportovec a to já jsem 🙂

M31

Neskrývaná radost z premiérového výjezdu na Stelvio!

3. Špindlerovka, Zlaté návrší, Praha

Nevím, jestli jsem zrovna testoval svou neunavitelnost či nesmrtelnost, ale při vzpomínce na tento švih se musím opravdu smát. Tohle mohlo napadnout jen naprostýho vola! Den po mém prvním více jak 4hodinovém silničním závodě mě napadlo, co kdybych z Krkonoš jel do Prahy na kole? Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdybych si tam nenamotal hned z úvodu Špindlerovku, tj. navíc 50 km a dobrých 700 výškových. Jenže tím legrace neskončila. Když jsem přijel do Jilemnice, tak jsem si pohrával s tou nejbláznivější možnou myšlenkou, za kterou by se nemusel stydět ani leckterý pacient bohnické léčebny … Ano, stočil jsem to doprava na Zlaťák, čili dalších 45 km a hlavně 1000 výškových navíc 😀 V Praze z toho bylo 235 km a přes 8 hodin šlapání, a 2 dny totálního mrtva!

BSK_Klecanda

Fotečka s týmem na Klecandě a hurá na Špindlerovku a do Prahy. Podle toho šibalského úsměvu asi už tuším!

4. Bormio (2. den) – pekelné Mortirolo, Gavia

Už jsem za svůj život vyjel řadu těžkých stoupání, ale tohle bylo s přehledem nejpoblióznější – Mortirolo, lahůdka na Giro d´Italia. Víc jak hodinu se drápete do asfaltového 11% sklonu na téměř závodní intenzitě, kadence šlapání se kvůli absenci lehčích převodů blíží k nule, ždímete stehna nelidským způsobem, přesto se pohybujete hlemýždím tempem, až jste z toho všeho zoufalí. Nahoře už nemáte sílu ani zemřít. Právě jste si popravili nohy a hurá na Gavii 🙂

M18

S Jirkou Horkým při šplhu na Gavii.

5. MTB závod Salzkammergut Trophy (B)

V noci před závodem vyrážím do Rakouska podpořit některé své parťáky. Ráno získávám naprosto neplánovaně startovné zdarma a tak je jasné, že si objedu celou Béčkovou 119km trasu, i když v relativně pohodovém tempu. Totiž rozkaz ten zněl jasně, za žádnou cenu nesmí projet „Ačkař“ Honza Rožek s růžovo-černým dresem na těle. Ten blázen zrovna zdolává tu nejtěžší 210km verzi a šlape od 5 od rána! Čekám na něho u jezera a posledních 70 km absolvujeme spolu. Extrémně fyzicky náročná Salzka je vždy velmi silný zážitek, Honza to zvládl naprosto bravurně!

Salzka_salzberg

Legendární Salzberg na Salzce, jedu tempíčko!

6. Praha – Zlaté návrší – Jičín

Jeden z těch posledních opravdu teplých víkendových dní jsem využil pro ambiciozní 200km individuální výlet s cílem dobýt Zlaté návrší (Vrbatovu boudu) v Krkonoších ve výšce 1400 m n.m. 22 km dlouhé stoupání jsem záměrně jel ve vysokém tempu, svůj původní rekord (1:10 hod) jsem překonal o více jak 3 minuty, no jo, egohoničství 😀 Nahoře se nabízely exkluzivní prosluněné výhledy na okolí. Úplně jsem si chrochtal blahem! Pak jsem pokračoval kvůli brzkému stmívání jen do Jičína na vlak.

Zlatak_ja

Na Zlaťáku u mohyly plný nadšení, v pozadí Sněžka.

7. MTB Krkonoše (3. den) – Černá hora, Zlaté návrší

Haumač si připravil nádhernou královskou MTB etapu. Vážně se mu povedla. Že by se jelo někde po rovince? Absolutně nehrozilo 🙂 Vydrápali jsme se jak na Černou horu, tak i na Zlaťák od Horních Míseček. Hlavně oblast okolo Černé hory, některá zakázaná území a to i za Zlaťákem vždy potěší nenasytná očíčka 🙂

8. Praha – Ještěd – Praha se 4 týmovými parťáky

Tento více jak 250km výlet, vlastně druhý nejdelší v roce, nelze opomenout. Repete z loňska. Původně nás mělo jet z týmu mnohem víc, ale všichni na poslední chvíli jaksi vyměkli 😀 Ještěd jsem si za odměnu vybušil téměř na maximum. Rovinky směrem do Prahy už mě ale moc nebavily.

BSK_Jested

Na Ještědu s týmovými parťáky, fajn výlet!

9. Narozeninový Orlík

Jako správný pacient jsem se rozhodl v den svých třicetin pro první dvoukilo roku. Vydal jsem se s Jirkou a Magdou daleko na jih až k zámku Orlík. Nejvíc mě nadchlo Sedlčansko, nádherná zvlněná krajina. Že jsem touto aktivitou opravdu zrovna slavil svoje kulatiny svědčí fakt, že jsem předtím ani potom toto jubileum nijak s nikým nezapíjel!!

10. Proti proudu Berounky až skoro k Plzni

Během roku jsem spáchal šest 200km vyjížděk. Tato byla jedna z těch dvou ryze individuálních. Zajímalo mě, jak to vypadá dál za Křivoklátem proti proudu Berounky. V hlavě jsem si promítal Smrt krásných srnců od Oty Pavla. Při té příležitosti jsem navštívil i údolí s kouzelnými Skryjskými jezírky.

11. Chorvatsko (3. den) – rovinatý kalup v peletonu

Tato etapa se zapsala jako zdaleka nejrychlejší, průměr 32,7 km/h, přičemž posledních 50 minut rozjeli Příbramáci kolotoč a jelo se 40 km/h až k hotelu, v krátkých hupících jsem byl pokaždé na hranici vypadnutí z peletonu, ale udržel jsem to!

WTB_bedna2

Tak zase příští rok ahoooj. Fotka je ze závodu WTB

Výhled z našeho zázemí na Bormio

Výhled z našeho zázemí na Bormio. Vpravo uprostřed zeleného kopce je Bormio 2000. Ta skaliska v dáli uprostřed jsou kousek od Gavie. Stelvio se skrývá zřejmě někde úplně vlevo za skálama.

Vyjet si na silničce nejpopulárnější asfaltový průsmyk na světě a druhý nejvyšší v Evropě (italské Stelvio ve výšce 2758 m n.m.) byla prostě povinnost. Dáváme proto dohromady 6 lidí (Jirka Horký, Magda Čípová, Jan Rožek, Ondra Beran, David Kusák) a vyrážíme na 4 dny do Itálie. Ubytováváme se v Residenci dello Stelvio asi 400 výškových m nad Bormiem, nádherný výhled na celé město, paráda. Počasí je po celou dobu pobytu naprosto luxusní, azuro a teplo, hohooo!

Datum Etapa Délka (km) Výstup (m) Moving time Rychlost (km/h) Tepy Connect Strava
27.8.  Bormio 2k   56,9 1 724 2:56:06 19,4 134 / 179 Zde Zde
28.8.  Mortirolo 126,8 3 398 5:58:02 21,3 138 / 179 Zde Zde
29.8.  Stelvio 108,6 3 621 5:40:46 19,1 138 / 167 Zde Zde
30.8.  Livigno   97,4 2 083 3:58:43 24,5 132 / 164 Zde Zde
Celkem 389,7 10 826   18:33:37   21,0 136/179

Tabulka: Základní shrnutí 4denní dovolené v číslech včetně odkazů na trasy našich etap

První etapa – k jezeru Cancano a Bormio 2000
Po téměř 9hodinové cestě se jedeme rozjet přes 2 nejbližší a nejkratší kopce v okolí. Na úvod dáváme Cancano s hustě namotanýma serpentinama, libice. Nahoře u zřícenin je krásně vidět, jakýma střevama jsme se prohnali …

Střeva směrem k jezeru Cancano

Střeva směrem k jezeru Cancano

To druhé stoupání – Bormio 2000 – na opačné straně města už není tak epesní, ale protože tu Jirka rozjíždí tempo, tak si to také děláme moc moc hezké 🙂 V závěru dojíždím nějakého borce na skládačce, který má potřebu si k vrcholu zaspurtovat, pfff, docela klade odpor prevít, ale naštěstí vítězím. Jinak bych to rovnou zabalil a jel zpátky do Prahy 😀

Přehrada jezera Cancana

Přehrada jezera Cancana

Druhá etapa – Mortirolo (vražda, smrt, zabití) a Gavia
Nejobávanější etapa právě díky Mortirolu začíná přitom dost pohodově, 35 km lehce z kopce. Už dopředu vím, že se mi ten kopec líbit nebude a že budu zase nas*anej :-D! 1200 výškových metrů a 11% sklon, to jsou parametry na horský kolo s lehkýma převodama a ne na silničku s převodem 39/28! Ale když je to tak legendární krpál na Giro de Italia, tak to musíme zkusit.

Spodní část sjezdu z Mortirola

Spodní část sjezdu z Mortirola

Okamžitě na úpatí mi ujíždí peleton – Jirka, Honza, Ondra. Stoupání je takřka bez okolních výhledů, jede se v lese, první patník upozorňuje, že bude následovat 34 vraceček. K vrcholu se vleču 70 minut při téměř anaerobním prahu, abych to vůbec ušlapal. Půlku času jedu ve stoje a nadávám si, že jsem si radši nevzal bajka. Silový šlapání zkrátka nemám v lásce. Vrchař Jirka naděluje 6,5 minuty mně a překvapivě jen 2 minuty Honzovi s Ondrou, slušná práce kluci, ujeli jste mi o parník!

Tím ovšem legrace nekončí, čeká nás ještě jeden průsmyk – Gavia. Sice se stoupání místy taky solidně utahuje a člověk se opět morduje do kopce přes hodinu, ale na druhou stranu ty vyhlídky jsou úchvatné. Nahoru vyjíždíme totálně popravený, zmatlaný. Cola má v tu chvíli cenu zlata, přesněji řečeno 3,5 euro za třetinku :-D!

Zhruba ve 2 třetinách výšlapu na Gavii v háku za Jirkou

Zhruba ve 2 třetinách výšlapu na Gavii v háku za Jirkou

Sjezd do Bormia je za odměnu, pecka, ze začátku hravý a ve spodní půlce hooodně rychlý.

Třetí etapa – Stelvio oboustranně (z Bormia a z Prata)
Královská etapa – Stelvio – je možné ho vyjet ze 3 stran. Volíme ty 2 nejpopulárnější (nejdelší) varianty. Tu třetí ze Santa Maria jsme jeli autem při cestě z Prahy a bohatě stačilo (nejprudší a nejméně zajímavá). Nicméně David alá trojkombinát má roupy, zvažuje všechny 3 kombinace, jenže to ještě neví, že bude rád stejně jako my, když se vůbec vyšplhá na Stelvio podruhé.

Kousek za půlkou stoupání při cestě z Bormia na Stelvio

Kousek za půlkou stoupání při cestě z Bormia na Stelvio, foceno v den odjezdu.

Po předešlých 2 dnech na KOM na Stravě útočit už asi nebudeme, únava je znát. Škoda, mohli jsme tu na sebe nechat pěknou vizitku, tak příště 🙂

Stelvio je ten den už odspod uzavřené pro auta, takže takový cyklistický svátek, mrtě cyklistů. Z Bormia nahoru nás čeká 21 km a 1550 m UP. V mém podání to znamená 1:33 hod tempíčka do kopce. Jirka se klasicky s Ondrou od nás hned odtrhávají a já se snažím jet s Honzou, ale i ten je na mě chvílema trochu rychlejší. Překvapuje nás, že ani z této, ani z té druhé strany není jediný borec, který by nás předjel, naopak, my předjíždíme po stovkách, což je příjemný, motivuje to! Navíc si dopřáváme zdarma jednu ze dvou občerstvovaček, které tam byly pro cyklisty připravené, fajn!

Závěrečná rovinatější část z Bormia na Stelvio (vpravo je již vidět vrchol)

Závěrečná rovinatější část z Bormia na Stelvio (vpravo je již vidět vrchol)

Hezkou vzpomínku na samotný průsmyk nám trochu kazí davy cyklistů na vrcholu, málem se nedá projet, až mám skoro klaustrofobii, hnus. Stejně tak i vrchní třetina sjezdu do Prata je dost vo ho*ně, protijedoucí hejna zabírají mnohdy skoro celou šíři silnice a jen čekám, kdo mi kdy vjede do protisměru a já poletím ze srázu, nebezpečný!

Vrchol Stelvia pohledem směrem na Prato, focený v den odjezdu.

Vrchol Stelvia pohledem směrem na Prato, focený v den odjezdu.

Dole v Pratu dáváme pizzu (já celou a to byla chyba), otáčíme to a jedeme si vyjet tu těžší variantu Stelvia = 25 km a 1850 m UP (v mém podání rovné 2 hodiny). Už odspodu se necítím ve své kůži. Prvních pozvolnějších 11 km (600 výškových při průměru 5,5 %), tedy 40 minut cesty přesně do Trafoi jedeme spolu. Tam začíná 48 očíslovaných serpentin, silnice se zvedá a až k vrcholu nepovolí (14 km, 1200 výškových při sklonu 8,1 %). Jirka s Ondrou ujíždí a já postupně upadám do příšerné energetické krize s žaludečními potížemi (je mi na zvracení, pizzu úspěšně vykrkávám až k vrcholu). Najednou se nemůžu dostat výrazněji přes 140 tepů, jsem v totálních hovnech, nemám sílu už ani zemřít a na vrchol je to pořád tisíc výškových. Zázrakem si Honzu držím nějak na dohled a dokonce 5 km před průsmykem dojíždíme stejně popraveného Davida, který vyjížděl z Prata o čtvrt hodiny dřív. Společně zastavujeme u studánky k dočerpání vody. Žaludek se během krátké 2minutové pauzy zklidňuje a najednou jedu jak vyměněný. Nohy jsou relativně při chuti, srdéčko tepe, takže klukům rychle ujíždím a nahoře si ještě dávám spurtíka.

Mé první zdolání Stelvia, všimněte si těch mraky

Mé první zdolání Stelvia, joooo!!!! Všimněte si těch řad „mravenců“- cyklistů v pozadí!

Sjezd zpátky do Bormia je už bez cyklistů, pouštíme to a vychutnáváme si výhledy, tunýlky i serpentiny. Až na tu krizi, se kterou jsem bojoval zhruba hodinu, to byl vydařený výlet. Počasí být lepší už nemohlo, dokonce i v té výšce 2750 m nad mořem bylo nějakých 19 stupňů, ani jsem si na sjezd do Bormia neoblíknul větrovku.

Livigno bylo očividně cyklisticky velmi populární destinací, jediná rovinka široko daleko (kolem jezera)

Livigno bylo očividně cyklisticky velmi populární destinací, jediná rovinka široko daleko (kolem jezera)

Čtvrtá etapa – Livigno, kolem jezera a zpět
Na závěr se jedeme podívat do Livigna k jezeru přes průsmyk Foscagno. Jirka s Magdou už ani nevyjíždí, já toho mám teda taky docela dost, ale když už jsem tady, tak si toho chci projet co nejvíc. Honza rozjíždí k Foscagnu docela tempíčko, i tak se nahoru šplháme skoro hodinu. S Davidem se na vrcholu otáčí a jedou domu, zatímco já s Ondrou pokračujeme podle plánů až do Livigna a pak ještě kolem jezera až na druhou stranu k přehradě. Je to tady nádherný. Dokonce se tu povozíme v „rychlíku“ – hákujeme nějaké 3 magory a letíme po rovince 45 km/h :-). Potkáváme profíky Irinu Kalentievovou (bajkerka) nebo třeba mistra světa v silniční cyklistice Michala Kwiatkowského.

Počasí, krajina i výhledy prostě luxusní!

Počasí, krajina i výhledy prostě luxusní!

Shrnutí
Když to srovnám s loňským Alleghem (report ZDE), tak tahle dovolená byla snad ještě lepší, především kvůli počasí a samotnému Stelviu – megavelký zážitek.

Na rozdíl od Alleghe je kolem Bormia poměrně řídká silniční síť a všechny okruhy jsou navíc dlouhé přes 100 km, dají se tu namotat jen 3 různé: 1) Mortirolo + Gavia, 2) přes Stelvio, Prato a Santa Maria, 3) Tirano, Livigno. Právě úsek Tirano – Livigno a rovinka mezi Pratem a Santa Mariou byly jediný místa, které jsme si v dosahu neprojeli. Kamkoliv jinam už bychom se museli přiblížit autem.

Kdy Průsmyk Vrchol (m n.m.) Délka (km) Výstup (m) Sklon (%) Moving time Rychlost (km/h) Tepy
27.8. Cancano 1842     9,1    645    7,1     44:17  12,3 142 / 156
27.8. Bormio 2000 1904     9,3    817    8,8     40:15  14,0 165 / 176
 28.8. Mortirolo (z Mazza) 1852   11,4  1258  11,0  1:10:01    9,8 168 / 175
28.8. Gavia (z Pezza) 2621   14,1  1153    8,2  1:21:06  10,4 156 / 179
29.8. Stelvio (z Bormia) 2758  21,2 1554   7,3  1:33:14  13,6 156 / 166
29.8. Stelvio (z Prata) 2758  24,7 1823   7,4  1:59:40  12,3 151 / 167
 30.8. Foscagno 2291  15,1   944   6,3     58:36  15,4 150 / 164

Tabulka: Seznam všech absolvovaných průsmyků (kliknutím na název se zobrazí „segment“)

Něco jiného by ovšem bylo vzít si bajka, naskytlo by se více možností. A já už jsem v podstatě rozhodnutý, že na další takto kopcovitou dovolenou si toho bajka vezmu, i kdyby se mělo jednat čistě jen o silniční etapy, protože v tak prudkých stoupáních, ve sjezdech se samýma vracečkama a v etapách, kde rovinky nehrozí, je rozdíl mezi bajkem a silničkou zanedbatelný. Navíc ten komfort zařadit si lehký převody a točit nohama vysokou kadencí … to by Jirka koukal, kdybych ho na Mortirolu předjížděl po zadním kole 😀

Část naší posádky na Stelviu. Zleva Ondra, Jirka, já, Honza.

Pevné jádro naší posádky na Stelviu. Zleva Ondra, Jirka, já, Honza. Snad zas někdy příště.

Co dodat, byla to veselá a úspěšně zvládnutá výprava. Trochu potrápila vnitřní páska ráfku (mně způsobila 2 a Ondrovi 1 defekt), ještě že měl David 2 náhradní. Ondra překvapil výkonnostně, když byl téměř rovnocenným vrchařem k Jirkovi. A mě může těšit, že na svého týmového parťáka Honzu už moc neztrácím, zářijové bajkové závody Trans brody a Pražská padesátka budou mít grády!

  • Délka:   301  km
  • Převýšení:   2 880  m
  • Tepy:   132 / 180
  • Rychlost:   29,4 / 66,6  km/h
  • Čas v sedle:   10:15 hod  (včetně pauz 13:53 hod)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Zrod myšlenky

Když už jsem si pořídil před 2 roky silničku a začal si plánovat delší výlety, abych nejezdil jenom kolem baráku, tak bylo otázkou času, kdy podniknu svůj velký cíl: Praha – Ještěd – Praha (233 km). Ten jsem s partou přátel zrealizoval loni (report ZDE). Byl to tak silný zážitek, že letos jsem ho chtěl zopakovat a ještě ho trochu vyšperkovat.

Z Prahy na Ještěd a zpátky je mimochodem mezi silničářema vytrvalcema velmi oblíbená trasa. Ujet za den přes 200 km už vyžaduje určitou přípravu, pokud si to chce člověk trochu užít a absolvovat to důstojně. Nicméně i přesto si myslím, že takovouto vzdálenost pořád ujede kdejaký trochu natrénovaný jouda.

Ale co takových 300 km? To už je sakra výzva, běžnej smrtelník tohle nepochopí. A motivace? Posunout své limity zas o kus dál, prožít nové nezapomenutelné zážitky, sosat celý den endorfíny. A když to všechno sedne, tak to nebude ani bolet.

Tahle 300km myšlenka mě začla pronásledovat vlastně hned, co jsem se vrátil z Ještědu. Otázkou zůstávalo, kdy, kam a s kým.

Po zdolání Černé hory kousek pod vrcholem. Zleva: Aleš, já, Jirka, Vláďa, Tom, Honza, Kalič. Magda fotila.

Po zdolání Černé hory kousek pod vrcholem. Zleva: Aleš, já, Jirka, Vláďa, Tom, Honza, Kalič. Magda fotila.

Sestava

Snažil jsem se zlákat co nejvíce „pacientů“, ale ta vzdálenost budila mezi parťákama obrovský respekt. Hodně jsem spoléhal na naší 8člennou ještědskou sestavu, ale z té jsme nakonec jeli jen dva. A kdo že tedy byli ti odvážlivci, kteří se ke mně připojili při cestě na Černou horu? Základ tvořilo včetně mě 6 lidí:

  • Jirka Horký – jediný člen naší ještědské výpravy (protáhl si ji tenkrát na 300 km)! Excelentní vrchař, který si nakonec prosadil obtížný výšlap na Černou horu. Připojuje se k nám na Sadské. Kvůli technickým potížím vzdává na 225. km.
  • Aleš Saska – drobný Kolíňák, který se připojuje v Nymburce. Z prvotních obav, jestli nám bude stačit a jestli to vůbec objede celé, to zvládl v pohodě a navíc s nejdelší individuální cestou domu (Benátky – Kolín = cca 40 km).
  • Tomáš Vitvar – má úžasný tah na rovince. Nejzkušenější pacient ze všech, 300 km i delší švihy pro něho nejsou novinkou. Jeho účast v jednorázovém 1200 km dlouhém silničním závodě je toho důkazem! Připojuje se k nám v Počernicích.
  • Vladislav – spolu s Tomášem se nechává zlákat přes nabídku na Bike-foru a taktéž se připojuje v Počernicích. Jako jediný z výpravy (očekával jsem větší úmrtnost) si musel přetrpět energetickou krizi, na 250. km v Mladé Boleslavi se od nás společně s Tomem odpojil kvůli zvolnění svého tempa.
  • Jiří Kala – dlouholetý parťák, který se nebojí žádné výzvy. Na svém kontě několik Ironmanů. Připojuje se k nám v Sobotce a byl to právě on, který na 250. km vyprovokoval 2 nástupy a vysoká tempa na rovince mezi Ml. Boleslaví a Benátkama.

Další 2 (Jan Rožek a Magda Čípová) se přibližují autem a připojují se v Lomnici nad Popelkou na úsek Jilemnice – Černá hora – Jilemnice.

Trasa, obtížnost, kvalita silnic

S návrhem Černé hory přišel Jirka Horký. On jako vrchař měl zkrátka potřebu do trasy zakomponovat nejtěžší stoupání Krkonoš. Já byl jednoznačně pro mnohem příjemnější pozvolný výjezd na Špindlerovu boudu, ale to neprošlo. Kluci se prostě chtěli mordovat do dlouhého prudkého krpálu takřka bez okolních výhledů s vrcholem kdesi uprostřed lesa. I tak jsem ve skrytu duše doufal, že ve Vrchlabí to někteří přehodnotí a pojede se na Špindlerovku. Nestalo se 🙂

Trasu jsem připravoval já a dal jsem si záležet, aby byla co nejvíce rovinatá. Dalo by se říct, že prvních 75 km a stejně tak závěrečných 80 km byla absolutní rovina. To mezi, pokud nebudu počítat samotnou Černou horu, byl lehce zvlněný terén. A protože se nerad vracím po stejné cestě zpátky, tak tam jsem trasu naplánoval přes Nymburk, Sobotku a Jilemnici. Nazpátek přes již osvědčený Turnov, Mladou a Starou Boleslav.

Cerna_hora_graf

Výjezd na Černou horu měřil 13 km a 770 výškových metrů a dal se rozdělit na 2 poloviny: ta první k Hoffmanově boudě v Janských Lázních měla příjemný 5% sklon s 300 výškovými metry (obdoba Řevničáku). Ta druhá půlka s průměrným 9% sklonem a 470 výškovými metry (segment ZDE) už tak příjemná nebyla, z toho závěrečných 700 metrů se sklonem výrazně převyšujícím 10 % od poslední vracečky bylo vyloženě za trest.

Na trase byly jen 4 nepříjemné úseky:

  • 1) Rozbitý asfalt před Lomnicí nad Popelkou – naštěstí se jednalo o 7% stoupání, takže to ani nevadilo, obráceně bych to ovšem jet nechtěl.
  • 2) Vyfrézovaný asfalt před Jilemnicí – opět se tento úsek jel do kopce
  • 3) Objížďka údolí u Semil – tu jsme ignorovali, takže nás čekalo 500 metrů cyklokrosu a přelézání 2 vysokých bariér 🙂
  • 4) Mezi Malou Skalou a Turnovem hustější nepříjemný provoz

Jednalo se tedy spíš o drobnosti a proto můžu tuto trasu vřele doporučit. Ale pokud se máte aspoň trochu rádi, tak ve Vrchlabí odbočte na Špindlerovku 🙂

Povětrnostní podmínky

Na takovouhle celodenní prasárnu to chce dobré teplé počasí a hlavně dlouhý den. Z hlediska výkonnosti a denního světla se taková expedice dá zrealizovat snad jedině v červnu, červenci nebo v srpnu.

Co se týče teploty, tak jsme zrovna chytli ideální den, kdy bylo teploučko už od rána, ale zároveň nijak přehnané v odpoledních maximech.

Odpoledne hrozily silné bouřky, ve výsledku spadlo jen pár kapek. Horší bylo, že nám na nejzazším místě trasy fronta přivála dost silný západní vítr (11 m/s), proti němuž jsme zápasili až do Turnova. Tam naštěstí začal rychle slábnout.

Průběh ve zkratce

Z mého pohledu až na ten zpáteční vítr vyšlo vše perfektně. Žádná krize, žádné technické potíže a dokonce proběhly i legrácky s Kaličem na 250. km, kdy jsme si začali nastupovat. Asi předávkování endorfínama, možná úpal, jinak si to nedovedu vysvětlit 🙂

Jirka Horký si vybral smůlu, ve sjezdu z Černé hory si ohnul přesmykač a nemohl tak s náma pokračovat až do Prahy. Stejně to určitě udělal schválně, prostě se mu nechtělo jet v tom silném protivětru domu 😀 To chápu.

Vrchařskou prémii na Černé hoře ovšem zaslouženě vyhrál, z Hoffmanky za 23:06. Tempo jsme jeli právě až od Hoffmanovy boudy. Na špici to nejdříve rozjel pro mě ideálně Honza, ale po cca kilometru se to Jirkovi přestalo líbit, nastoupil a od té doby jel až na vrchol osamoceně. Jeho nástup měl za následek roztrhání celé naší skupinky, takže pak jsme jeli nahoru po jednotlivcích. Na 2. místě se vydrápal Honza v čase 24:30 a já na 3. místě za 25:45. Oproti Ještědu jsem tuhle vrchařskou nejel naplno, to vlastně nikdo z nás, přeci jen nás čekalo ještě 155 km domu 🙂

V Černém Dole jsme dali obídek (já se teda přežral jako dobytek) a následovaly větrné zápasy. V Jilemnici se od nás odpojila trojice Honza, Magda a Jirka (jeli k autu do Lomnice) a my pokračovali v pěti. Před větrem jsme se částečně schovali v údolích do Semil a do Turnova. Cesta do Semil měla adrenalinovaný nádech, to když jsme se rozhodli ignorovat značky slepé ulice 6 km a nevyužít objízdné trasy. Nikdo nevěděl, jestli se nebudeme muset vracet, znamenalo by to zbytečných cca 15 km navíc. Naštěstí ten rozkopaný úsek šlo nějak projít/přelézt/přeskákat 🙂

Když jsme dorazili do Turnova, tak jsem věděl, že těch posledních 80 km už v pohodě dojedu, pokud teda nechcípnu nudou na těch nekonečných rovinkách. O zábavu se nám ale začal starat Kalič a posléze i krátce připojivší se Haumač, na 250. km jsem byl v totálních výtlemech.

Kluci se ode mě postupně odpojili (Tom a Vláďa si zvolnili, Kalič + Haumač jeli do Mělníka a Aleš do Kolína), takže závěrečných 34 km jsem absolvoval sám.

Hezké to bylo! Všem pacientům děkuju za účast, bez vás bych do toho nešel! Suma sumárum mě to dodělalo méně než ten loňský Ještěd. Možná to bylo i tím, že jsem celý červen o víkendech najížděl dlouhé objemy (5 – 7hodinové tréninky), takže nějakých 10 hodin čistého času jízdy mě nemohlo nijak zásadně překvapit. Nebýt toho větru, tak věřím, že by padl i rychlostní průměr 30 km/h 😀

A co dál? Na příští rok určitě zas něco pěkného zorganizuju, ale abych pravdu řekl, těch 300 km už nemám potřebu vylepšovat. Ono už není moc kam. Jedna věc je samozřejmě lámání rekordů, takže asi kdybych byl opravdu velký egohonič, tak by těch 350 – 400 km za den nebylo nereálných, ale mám já tohle zapotřebí? Rozhodně ne! Cyklistiku si chci především užívat a ne končit v nemocnici na kapačkách 😀

Skoro by se mohlo zdát, že jsem zanevřel na sport. Minimálně tedy podle aktualit na blogu, které tu prostě chybí. Nepřispívám už ani na MyTreneek (online deníček), Strava se svýma segmentama a jejich rozborem mě totiž natolik „zaměstnává“ a natolik mi vyhovuje, že ten MyTreneek možná zruším. Pokusím se ve stručnosti popsat, co se v posledních 3 měsících odehrávalo a opět sem na blog začnu, doufám, přispívat pravidelně ať už reporty ze závodů nebo z nějakých povedených výletů.

Prodávám Scotta Scale, více údajů v textu níže.

Hlavou mi vrtá, jak je možné, že jsem přes zimu spadl výkonnostně na tak hluboké dno, vždyť ještě v půlce listopadu jsem hýřil TOP formou. No, holt na tohle mám asi talent. Když jsem se s tím něco snažil udělat, tak jsem pak v únoru onemocněl a byl 3 týdny v klídku. Následně hned na to jsem v březnu absolvoval Kbelskou desítku a odjel na 10 dní na soustředko do Chorvatska. Z hlediska dovolené moc fajn, ale z pohledu tréninkového to nebylo ideální, po nemoci příliš intenzivní.

V dubnu jsem se rozhodl pro reklamaci rámu na mém závodním bajku Scott Scale kvůli poškozeným patkám na zadní stavbě (zadní kolo bylo kvůli nim uchyceno křivě, širší plášť již drhnul o levou stavbu) a bylo zřejmé, že některé závody budu nucen odjet na starém těžkém Authorovi.

Úvodní běh duatlonu po boku týmového parťáka Martina Adama.

Rovinatý újezdský duatlon (ZDE záznam z Garmina) překvapivě dopadl skvěle, ač jsem byl natolik skeptický ohledně svého výsledku (kvůli výkonnosti i starému kolu), že jsem den předtím absolvoval 170km silniční vyjížďku a nijak jsem se tím nestresoval. Ukázalo se jako velmi chytré řešení nechat na staroušovi obyčejné šlapky a nemuset tak přezouvat po běhu do cyklo-treter. Díky tomu jsem zachytil hned při výjezdu z depa týmového parťáka Honzu Rožka, který nasadil perfektní tempo a zasloužil se o mé poměrně dobré umístění.

Cyklistická část duatlonu, na rovinkách to jelo!

Cyklistická část duatlonu, na rovinkách to jelo!

Na rovinkách to tedy nebylo úplně zlý, ale v kopcích, jak naznačovaly tréninky a to i díky té mé technice to bylo mnohem mnohem horší. Závody KPŽ Trans Brdy a Cukroušův mazec jsem raději kvůli strmým a dlouhým kopcům odmítl jet.

Květen měl být ve znamení objemového tréninku a dohánění formy, ale opět jsem onemocněl a byly z toho v součtu další 3 týdny klidu. To už jsem nesl psychicky poměrně těžce, byl jsem z toho dost frustrovaný. Abych z dosavadních letošních 4,5 měsíců (v té době) byl skoro 1,5 měsíce nemocný … jen pro představu, 3 týdny tréninkového manka = 3 až 4 týdny dohánění formy, takže suma sumárum v podstatě 1,5 měsíce ztráty, co se týče dalšího progresu.

Kdesi v lesích v rámci Bike Prague.

Kdesi v lesích v rámci Bike Prague.

U Scotta se reklamace protáhla, ale nakonec mi ji uznali a dostal jsem nový rám. I z toho důvodu jsem se rozhodl pro jeho prodej (vyšší hodnotu mít už nikdy nebude, ZDE je inzerát) s tím, že koupím trend dnešní doby, nějakou vymazlenou 29tku. Čili na Scottovi nejezdím a stále tedy používám starého Authora.

Ne jinak tomu bylo při závodě Bike Prague v půlce června (ZDE záznam z Garmina), kde jsem navíc záměrně jel ve volných kraťasech a tričku na důkaz totální ležernosti. V závodě jsem se pěkně protrápil, takže jsem tam se svou výbavou akorát zapadl 😀 a jen jsem se utvrdil v tom, že já vlastně zatím nemám potřebu závodit. Cyklistika mě moc baví, ale proč vyhazovat za každou cenu peníze za startovný, když k tomu nemám patřičnou výkonnost ani techniku a dovedu ten čas využít mnohem lépe (např. celodenním výletem).

Můj cílový spurt na protrápeném Bike Prague

Můj cílový spurt na protrápeném Bike Prague

Takže teď v červnu najíždím nepředstavitelné objemy, většinou teda na silničce. Snažím se plánovat trasy tak, abych vždy zavítal někam, kde to ještě neznám, např. 216km celodeňák kolem zámku Orlík, nebo 190 km přes Český ráj, nebo 180 km přes Český Šternberk. Jednak tím tedy trénuji na pro mě důležité závody v srpnu, září a říjnu, jednak tím trénuji na červencovou epickou silniční 300km vyjížďku Praha – Černá hora – Praha (ZDE hlasování o termínu a ZDE návrh trasy) a jednak i na italské Alpy, kam bych chtěl zavítat někdy v létě. Ale co je hlavní, baví mě to. Čechy jsou přeci tak krásné!

Letošní sezona bude pro mě už malinko specifická. Určitě neodjedu tolik závodů jako v předchozích letech, chci udělat rozumný kompromis mezi závody a výlety. Závodění mě sice baví, ale stejně tak mě o víkendech baví jezdit společně pohodový dlouhý švihy a navštěvovat tak i jiné oblasti než jen nejbližší okruh kolem Prahy.

Už se těším na letní soustředko na bajky k Haumačovi na chatu do Krkonoš. Padl od něho návrh 20. – 27. června. Jeho chata pojme v klidu 15 lidí, takže budeme rádi za každého dalšího parťáka, klidně celý tým Dexter BSK racing 😀 Pokud by tento termín klapl, tak rovnou v sobotu 27. června se tam dá odjet KPŽ Vrchlabí.

Dalším mým velkým cílem je Šumava, aspoň na víkend, ale třeba i dýl. V tomto ohledu spoléhám na Milana a Tomáše Kročkovi 🙂

Kam se těším ale vůbec nejvíc … do Itálie, do Alp. Loňské Alleghe byla bomba, ale možná to spíš letos bude Stelvio, tím líp 🙂 V půlce července jede do této oblasti Honza Rožek, takže se k němu asi přidám. Kdo dál?

Kromě teda těch běžných 4-5hodinových víkendových švihů, při kterých spoléhám především na Petra Steinera, Jirku Horkýho, Haumače apod., tak se tu nabízí sebevražedná jednodenní úchylárna. Vzpomeňme na loňský Praha – Ještěd – Praha, libová záležitost, koneckonců tohle padne možná znova, ale naše ambice jdou ještě mnohem výš. 200 km za den dá v současné době pomalu každý jouda, ale 300? 😀 Praha – Zlaté návrší, popř. Černá hora (Krkonoše) – Praha. Zatím je to v jednání, ale už mám k sobě 2 psychopaty, kteří by do toho šli, jak jinak než Petr a Jirka 😀 Bude to chtít poskládat dohromady zase balík alespoň o 6 lidech, aby to na těch rovinách odsejpalo, klidně ve stejné sestavě! Takže zájemci nechť se hlásí. Vhodnými novými kandidáty, co jsem tak vypozoroval na Stravě, by byl Luke Tvrzič, Honza Herda a Franta Novotný. Věřím, že třeba takovej Jakub Jirků se nenechá dlouho přemlouvat 😀

Termín Série Závod Má účast na Propozice
  19.4.2015   3+   Újezdský duatlon 100 % ZDE
  25.4.2015   Kolo pro život   KPŽ Trans Brdy 100 % ZDE
  1.5.2015   Cukroušův mazec 50 % ZDE
  17.5.2015   3+   Klánovické MTBO 25 % ZDE
  13.6.2015   Genesis Bike Prague 100 % ZDE
  20.6.2015   Houštecký cyklomaraton 100 % ZDE
  27.6.2015   UAC   XC Odolena Voda 50 % ZDE
  11.7.2015   Maraton Man Europe   Salzkammergut Trophy 50 % ZDE
  25.7.2015   Kolo pro život   KPŽ Karlštejn 75 % ZDE
  1.8.2015   Podkrkonošák 25 % ZDE
  1.8.2015   Krakonošův maraton 25 % ZDE
  15.8.2015   Kolo pro život   KPŽ Karlovy Vary 100 % ZDE
  23.8.2015   Cyklomaraton tour   CMT Beroun 100 % ZDE
  29.8.2015   3+   Velká cena města Úval 75 % ZDE
  5.9.2015   Runczech   Birell Grand Prix Praha 100 % ZDE
  13.9.2015   Trans brody 100 % ZDE
  19.9.2015   Author série   Pražská 50 100 % ZDE
  3.10.2015   Kolo pro život   KPŽ Vysočina Arena 25 % ZDE
  10.10.2015   Author série   ČT Author Cup 100 % ZDE
  14.11.2015   Winter Trans Brdy 100 % ZDE
  16.1.2016   Cyklomaraton tour   Winter Okolohradce 100 % ZDE

Co se týče závodů, tak jejich výběr je v první půlce sezony do značné míry ovlivněn mojí chabou aktuální fyzičkou částečně zapříčiněnou 3týdenním únorovým lehárkem kvůli viróze. Jinými slovy se ze začátku moc do závodů hrnout nebudu. Rovnou jsem odepsal květnový běžecký maraton. Pokud jde o dlouhé cyklo-maratony, tak Král Šumavy na konci května nepřipadá v úvahu, červnový Malevil se kryje s mým oblíbeným Houštečákem a Salzkammergut v červenci je taky zatím ve hvězdách díky případné dovolené v Itálii. Loni jsem prohlašoval, že dám letos dlouhou (210 km), ale upřímně, na tu se zatím necítím a pokud, tak bych uvažoval opět spíš o 120km variantě.

V srpnu, září a na sklonku sezony ovšem přijdou závody, na který se těším nejvíc. Chtěl bych se na nich porvat o bednu v kategorii (vítězství na Pražské padině beru jako samozřejmost :-D). Letos budu většinou již ve věkové kategorii 30+, čímž se mi šance nepatrně zvýší.

O KPŽ Vysočině zvažuji z čistě spekulativních důvodů. 2 roky po sobě jsem pečlivě propočítával statistiky k hlasovacím tipům do finálové hry Kola pro život o osobní automobil a v obou letech jsem byl velice blízko. Možná zkusím jít štěstíčku znovu naproti 😀

Nově si přidávám do kalendáře lednový Winter Okolohradce, od kterého si slibuji to, že mě o to víc donutí něco dělat přes zimu. Mám na příští sezonu maximální ambice a právě proto následující zimu nedovolím svému tělu odpočinek. Naopak, budu dělat vše proto, abych si svou tradičně nejlepší srpnovo-zářijovo-říjnovou formu udržel a mohl na ní rovnou stavět začátkem příští sezony.

Ještě prozradím, že si na podzim budu zřejmě kupovat nového bajka (tip by byl 🙂 ), ale ještě si počkám, jak mi vyjde vstříc Scott s reklamací mého vyoseného zadního kola z důvodu vyhlodaných patek.

Nedaleké malebné městečko Murter.

Nedaleké malebné městečko Murter.

Loni na podzim, když se řešilo, kam letos na jaře na soustředko, přikláněl jsem se k Haumačovýmu návrhu s Chorvatskem. Na Mallorce (ZDE) už jsem byl loni, tak mě lákalo vyzkoušet zase něco nového. Všichni ostatní parťáci se bohužel rozhodli právě pro španělský ostrov, takže jsme nakonec s Haumačem vyrazili do chorvatské Vodice (mezi Zadarem a Splitem) sami s tím, že tam budeme trénovat se silničářským týmem CK Příbram, který tam již 2 dny najížděl objemy.

Já trénuju ....

Já trénuju ….

... a Jirka se fláká :-D

… a Jirka se fláká 😀

Z naší skromné výpravy jsem měl trochu obavy. Jednak jsem byl sotva týden po agresivní viróze, navíc já i Haumač v nohách čerstvě polední běžecký závod (Kbelská desítka) a k tomu všemu se ode mě očekávalo několikahodinové řízení (řídil jsem jen párkrát v životě, naposledy před více jak 2 lety :-D). Nakonec noční cesta z 90 % po dálnicích proběhla hladce a po přesně 1000 km a nějakých 10,5 hodinách cesty jsme dorazili do Vodice do hotelu Orion.

Datum Poznámka Délka Převýš. Čas v sedle Km/h Tepy Garmin / Strava
 8.3. Sám na rozjetí  46   550 1:47 26,0 133 / 157 ZDE / ZDE
 9.3. Peleton je silný 135 1460 4:53 27,8 142 / 181 ZDE / ZDE
 10.3. Ďábelský kolotoč 186 1350 5:41 32,7 138 / 185 ZDE / ZDE
 11.3. Volně s Haumačem  84   800 3:10 26,7 117 / 149 ZDE / ZDE
 12.3. Roviny + kopce 121 1460 4:23 27,7 129 / 177 ZDE / ZDE
 13.3. Opalovačka  16    50 0:47 19,8 ZDE / ZDE
 14.3. Balík na 40. km fuč 165 2200 6:19 26,0 143 / 185 ZDE / ZDE
 15.3. Individuální výlet 136 1550 5:13 26,1 134 / 167 ZDE / ZDE
 16.3. Výlet v 5ti na ostrov 174 1200 5:28 31,9 129 / 164 ZDE / ZDE
 17.3. Krka ve třech 158 1650 5:30 28,7 125 / 169 ZDE / ZDE
 18.3. Opalovačka  45   270 1:38 27,7 ZDE / ZDE
 Celkem 1267   12540   44:48  28,3

Tabulka: Tohle jsou možná zajímavé statistiky, ze kterých je patrné, že peleton jezdil na rovinkách svižně, ale já do Chorvatska nejel zdaleka jen kvůli tréninkovým důvodům, bral jsem to i jako dovolenou!

Ubytování naprosto dostatečný se solidní polopenzí, s několika chody snídaní i večeří jsem si vystačil. Vždy jsem si ráno udělal navíc jednu pořádnou housku na cestu a spolu s tyčkou a banánem jsem vydržel s jídlem až do potréninkového regeneru a následné vydatné večeře. Počasí velmi stabilní, každý den v průměru 14 stupňů v odpoledních maximech ve stínu, na sluníčku pochopitelně přes 20. Bohužel to letos na krátké dresy nestačilo, v těch jsem jezdil jen výjimečně. Zato nám tam ani jednou nepršelo. Vítr foukal většinou celkem čerstvý, ale rozhodně slaběji než na Mallorce. Silnice neobvykle prázdné (když nepočítám města Šibenik, Zadar nebo Trogir) a navíc i s kvalitním povrchem. Tady na cyklistu jen tak nenarazíte, není to jak na Mallorce, kde byste potkávali silničiáře každou chvíli.

Občas proběhla i nějaká ta kávička ...

Občas proběhla i nějaká ta kávička …

... s výhledem na moře!

… s výhledem na moře!

Pobřeží je zde poměrně členité. Rovinatá silnice především mezi Trogirem a Šibenikem se díky tomu krásně houpe a klikatí. Takovéto rovinky mě baví, lepší než nekonečně dlouhé placky. Z tohoto pohledu jsou místní rovinatější cesty zábavnější než na Mallorce. Pokud jde o kopce, tak samozřejmě na Calobru nemá vůbec nic. Ale ani tady v Chorvatsku to není vůbec marný. Např. libový fotogenický kopečky o 150 výškových kolem parku Krka, nebo celá „trogirská“ pahorkatina, na které bych vyzdvihl především nádherný kopec od Kaštely o téměř 500 výškových metrech s parádním výhledem na město i moře. Pokud byste si chtěli užít ještě bláznivější stoupání, tak stačí zajet víc do vnitrozemí. Z Kninu (asi 60 km od Vodice) vede silnice přes pohoří do Bosny, průsmyk je ve výšce 1000 m nad mořem 🙂

Občas se naskýtaly neskutečný výhledy ...

Někdy se naskýtaly neskutečný výhledy …

... s luxusníma vracečkama!

… s luxusníma vracečkama!

A teď teda k těm tréninkům samotným. Když mi Haumač říkal, že se bude trénovat s 10 – 15 eliťákama z Příbrami, tak jsem to „elite“ chápal v nadneseném slova smyslu, očekával jsem nadšené cyklisty, něco jako my. Chyba! Byli to opravdu poloprofíci. Uklidňoval jsem se tím, že přinejhorším budu jezdit s 16letýma kadetama. Ta možnost tu opravdu byla, problém byl v tom, že každý trénink absolvovali prvních cca 50 – 80 km všichni hromadně, navíc i ti kadeti byli lepší tak o 2 třídy. Kopec, který oni dali za 5 minut, mě trval 6! Jeden z nich, můj bývalý parťák Matěj Tvrz, kterému jsem ještě loni naděloval na 2 hodinách třeba 15 minut, tak tady mě nepředstavitelně válcoval. Prostě jak jsem celou zimu vůbec nejezdil, tak mi výkonnost spadla hodně dolu, na to já mám talent 😀

Parádní asfalt a počasí ...

Parádní asfalt a počasí …

... a místní kultury

… a promenáda taky nebyla k zahození.

Hned první společný trénink mě dost vyděsil, na rovinkách v háku jsem se cítil celkem komfortně (na nějakých 135 tepech), ale jak přišlo stoupání, bylo zle a já jel na max!! Tím pádem bylo jasno, kde bude moje místečko v dalších dnech – na úplném chvostu v háku a tam šetřit síly na případné hupíky/kopce.

Druhý den se jela rovinatá etapa, takže ta mi celkem sedla. Ovšem kolotoč, který rozjeli na posledních 35 km, byl víc než zběsilý. Na tomto úseku při průměru 40 km/h jsem i v háku tepal 157 v průměru a nebýt fyzického popostrčení od jednoho jejich tahouna v krátkém brdečku, kde jsem po 5 hodinách jízdy ždímal poslední zbytky sil na 185 tepech, tak mě odpárali!

... a ještě jeden Přibramák piluje techniku sjezdu!

… a ještě jeden z chrtů ve vracečce u Krky!

Příbramáci v akci ...

Příbramáci v akci …

Asi vůbec největší krize přišla o 4 dny později, překvapivě po dni volna. Balík i s kadetama mi pláchl už na 40. km, takže jsem v podstatě zbytek, dalších 120 km, absolvoval sám. Díky odpojení jsem jel jinudy, přes to nádherné stoupání od Kaštely o 500 výškových metrech s parádním výhledem. Pecka!

Další den si dali Příbramáci i Haumač volno, zato já si naplánoval individuální středněkopcovitý výlet s nepatrným přiblížením v autě. Joo, to jsem si chrochtal. Jenže to jen do mého nešťastného defektu na úplně nejzazším místě trasy (městečko Sinj). Při opravě se mi rozbila pumpička a já začal propadat panice. 65 km od auta v pozdějších odpoledních hodinách, žádný cyklista okolo. Po hodině a půl jsem to konečně vyřešil (redukce + pumpa na benzince). To jsem panečku najednou letěl do kopce, závodil jsem s časem, blikačky jsem neměl. Nakonec jsem to dal tak tak a ještě jsem i stihl večeři 😀

... mi bylo hej!!

… mi bylo hej!!

Jooo, v národním parku Krka ...

Jooo, v národním parku Krka …

Následujícího dne jsme si dali v 5 lidech krásný výlet do Zadaru a odtud trajektem na ostrov, který jsme projeli napříč, snad jen škoda počasí (zataženo, chladno).

Závěrečný tréninkový den ve 3 lidech byl asi nejhezčí a nejteplejší, jeli jsme si projet všechny kopečky kolem národního parku Krka, moc hezký.

Co vše jsem v Chorvatsku projezdil.

A tohle jsem v Chorvatsku projezdil.

Když to shrnu, tak pro najíždění rovinatějších objemů bez nutnosti absolvovat kopec ale zároveň i s možností potrénovat nějaké kopečky v nedalekém okolí bylo ubytování ve Vodici asi tím nejlepším možným. Počasí i prostředí moc pěkné. I vzhledem k nižším nákladům (10 dní se vším všudy za cca 10 tisíc Kč, ve 3 lidech v autě ještě tak o tisíc míň) bych se sem klidně příští rok vrátil. Uvidím, jestli se třeba ještě s možností kolektivního tréninku nenaskytne jiná cenově přijatelná varianta s jinou zemí (Itálie, ?Španělsko?). Rozhodně jsem nakloněn návštěvě nových lokalit.

Když v srpnu přišel Jirka Horký s návrhem 4denní cyklistické dovolené v italských Alpách na silničních kolech, neváhal jsem ani vteřinu. Naprosto perfektně mi to zapadalo do přípravy na můj každoroční vrchol sezony, Pražskou padesátku 😀 Ale o to vlastně ani tolik nešlo, hlavně jsem se těšil na ty hory, že se konečně zas někam podívám. Protože Jirka měl už vlastní výpravu a plné auto, tak jsem měl štěstí, že zájem navštívit malebné městečko Alleghe (979 m n.m.) v Alpách v severo-východní Itálii projevil i parťák Petr Steiner a jeho kámoš Karel Smola.

Výhled z balkonu

Výhled z balkonu

První etapa – Giau

Naše 3členná výprava doráží autem na místo ve čtvrtek odpoledne. Rychle se převlíkáme a vyrážíme na první etapu, abychom stihli za světla co nejvíc. Na úvod dáváme zrovna jedno z nejtěžších stoupání v okolí k průsmyku Giau (2236 m n.m.), na rozjetí ideální 😀 Je nekonečný (15 km a 1200 výškových m), jedeme ho přes hodinu, ale co je podstatný, že ve druhé polovině kopce už točíme jen a pouze nejlehčí převod a to ještě místy dost silově. Máme z toho záchvaty smíchu, protože nikdo z nás něco podobného nezažil. Po relativně pohodovém tempu 1 km před vrcholem nastupuji a útočím na vrchařskou prémii horské kategorie. Je moje 😀

Výhled z Giau

Pohled z Giau

Do zpátečního sjezdu ještě s jedním asi 20 km pytlem navíc nám jako na potvoru trochu zaprší, v mokrých zatáčkách si vůbec nevěřím a raději jedu pomalu, zato Petr se toho vůbec nebojí. Naopak Karel volí ještě větší jistotu, přesto v jedné zatáčce padá, naštěstí lehce. K penzionu přijíždíme v 19:30 po 3 hodinách jízdy, na začátek fajn, plný zážitků!

Datum Etapa Délka (km) Výstup (m) Moving time Rychlost (km/h) Tepy Connect Strava
4.9.  Giau   60,1 1 696 2:52:02 21,0 136 / 172 Zde Zde
5.9.  Tre Cime 128,6 3 918 6:22:20 20,2 132 / 171 Zde Zde
6.9.  Fedaia 112,8 3 075 5:06:39 22,1 132 / 162 Zde Zde
7.9.  Duran   72,1 1 962 3:02:24 23,7 137 / 162 Zde Zde
Celkem 373,6 10 651   17:23:21   21,5 134 / 172

Tabulka: Základní shrnutí 4denní dovolené v Itálii v číslech

Druhá etapa – Tre Cime alá mordor

Druhý den absolvujeme královskou etapu ke 3 skalním zubům zvaným Tre Cime s celkovým etapovým převýšením téměř 4 tisíce m!!! Kvůli riziku odpoledního deště vyrážíme už v 8 ráno. Kluci mají z etapy oprávněný respekt a tak se v prvním poměrně pozvolném kopci na Falzarego (2105 m n.m.) moc nejede. V půlce se od nich odděluji, „chytám“ se náklaďáku a jedu za ním asi kilák. Pak už mi ujíždí, nicméně když jsem si to takhle hezky rozjel, tak v ne zrovna nízkém tempíčku pokračuji až na vrchol. Nahoře se ve vysoké oblačnosti při 6°C okamžitě oblíkám a jedu klukům zpátky naproti. Ti si očividně šetří síly na Tre Cime, možná že mě tam chtějí něčím překvapit 😀 Na Falzaregu totiž chytají 10 minutové manko.

Nejvyšší bod (2344 m) u Tre Cime.

Nejvyšší bod (2344 m) u Tre Cime.

Po následném dlouhém sjezdu do městečka Cortina (1237 m n.m.) očekáváme opět pozvolné stoupání na rozehřátí k průsmyku Tre Croci (1809 m. n.m.), ale jaké to překvapení, když zase drtíme trochu víc silově nejlehčí převod. Tentokrát se ale už šetřím i já.

Když za průsmykem Tre Croci a vesničkou Misurina konečně najíždíme na 4km stěnu k Tre Cime (2344 m n.m.), přestává veškerá legrace. Něco tak šíleného jsem na silničce ještě nejel a doufám že už nepojedu, přirovnal bych to k bikovému Salzbergu při závodě Salzkammergut Trophy. S nejlehčím převodem 39/28 se hrozně peru, řadil bych tak o 2, 3 převody níž, ale prostě už není kam. Ždímu stehna, kroutím se jak fetka, kam se hrabe Contador, chvíli šlapu v sedě, chvíli ve stoje, pořád to zoufale střídám. Úleva alá sebemenší „rovinatější“ úsek nepřichází. Hlavou mi i několikrát proběhne myšlenka, že se na to vyse*u a budu tlačit, ale to by utrpělo moje ego a tak se kroutím dál.

Někde tam jsou schovaný ty 3 zuby (Tre Cime)

Někde tam jsou schovaný ty 3 zuby (Tre Cime)

Po 26 minutách při průměrce 9,4 km/h vrchol dobyt. Příšernej krpál, tfuj, hnus, skoro bleju, poprava, mordor, úchylárna a stovky jiných přívlastků by to mohlo mít 😀 Tohle že se jezdí na Giru? Za to bych pořadatele střílel 😀 Parťáci přijíždí jen necelou minutku po mně. Všude kolem mraky, čili ty 3 legendární skály a nějaké ty výhledy ani nemáme možnost pozorovat. Škoda, ale ten pocit, že jsme se sem vydrápali, je též skvělý! Dolu na vlhku je to pak taky zážitek, permanentně držím brzdy.

Pokus o to jak co nejrychleji skončit ve vodě :-D (Misurina)

Pokus o to jak co nejrychleji skončit ve vodě 😀 (Misurina)

V Cortině se občerstvujeme a ještě vyjíždíme při cestě domu Giau z druhé strany. Silnice už jsou kompletně suchý a tak si ten závěrečný sjezdík, opáčko z předešlého dne, můžeme pěkně vychutnat, pecka!

Kdy Průsmyk Vrchol (m n.m.) Délka (km) Výstup (m) Sklon (%) Moving time Rychlost (km/h) Tepy
4.9. Giau (z Caprile) 2236 15,7 1200   7,6 1:16:13 12,4 148 / 172
5.9. Falzarego (ze Saviner) 2105 15,2  894   5,9 1:00:31 15,1 145 / 162
Tre Croci (z Cortiny) 1809   7,8  572   7,3    40:40 11,5 139 / 149
Tre Cime 2344   4,1  481 11,7    26:07   9,4 162 / 171
Giau (z Cortiny) 2236 15,6  984   6,3 1:10:22 13,3 147 / 165
6.9. Fedaia (ze Saviner) 2057 12,7  997   7,9 1:05:10 11,7 141 / 161
Pordoi (z Canazei) 2239 11,7  776   6,6    47:13 14,9 151 / 161
Campolongo (z Araby) 1875   3,8  265   7,0    17:28 13,1 147 / 158
Valparola (z La Villa) 2192 13,8  763   5,5    53,22 15,5 151 / 160
7.9. Duran (z Agorda) 1605 12,1  976   8,1    54:11 13,4 153 / 164
Staulanza (z Dontu) 1773 12,2  797   6,5    51:31 14,2 146 / 154

Tabulka: Seznam všech absolvovaných průsmyků (kliknutím na název se zobrazí „segment“). Ovšem u Giau byly vrchní 2 třetiny mnohem strmější a to jak od jihu (ze Selvy 9,7 km při 9,4 %), tak i ze severu (z Pocolu 8,7 km při 8,3 %)

Třetí etapa – Fedaia, Pordoi, Campolongo, Valparola

Perverzní stoupáček pod průsmykem Fedaia

Perverzní stoupáček pod průsmykem Fedaia

Na třetí i čtvrtý den se nám výrazně zlepšuje počasí, sluníčko, chvílema i azuro, paráda. Do kopců jedu v krátkým a stejně je mi vedro, ale je to příjemné. Hned na úvod dne si dáváme Fedaiu (2057 m n.m.), délkou i sklonem řadím mezi ty nejobtížnější průsmyky. Ve druhé půlce má pěkně perverzní sklon, místy to skoro připomíná Tre Cime, ale zas ty okolní výhledy a nádherné serpentiny, nahoře jezero, všude kolem skály, moc pěkný, li-bi-ce! Za mě nejkrásnější oblast z celé dovolené.

Lago di Fedaia, to je romantika! Boží!!!

Lago di Fedaia, to je romantika! Boží!!!

Rychlý sjezdík do Canazei (1465 m n.m.) střídá jednoznačně nejpříjemnější (pozvolné) stoupání k průsmyku Pordoi (2239 m n.m.). Podle kluků to má být ve 2 tisících nad mořem. Když se tedy ocitáme ve výšce 1600 m, tak nastupuji a mastím si to celkem intenzivně, síly rozvržené akorát na těch 400 výškových. Dosahuji 2000 m a vrchol nikde, 2100 a pořád nic a nevypadá, že by to mělo končit, to už přestává být vtipný!! Jedno z mála pozvolných stoupání a já se takhle ničím 😀

Že by sjezd z Pordoi?

Že by sjezd z Pordoi?

Dole v Arabbě doplňujeme energii a šplháme na Campolongo (1875 m n.m.). Necelých 300 výškových? To už pomalu ani nepočítám za kopec 😀 Následující sjezd do Corvary je přenádherný, úplný orgie. Váhám, jestli zastavovat na focení a nebo si to prostě užít naplno v sedle, kolo vyhrává 🙂

Na závěr zdoláváme výživný kopec o 700 výškových – Valparolu (2192 m n.m.). Kluci překvapivě nastolují poměrně slušné tempíčko, kterého se posléze ujímá Petr a buší až na vrchol. Musím říct, že mě to už pěkně bolí. Jet tam sám, tak zdaleka takhle rychle nejedu, jsem hroznej lenoch 😀 Dnešek i díky počasí moc moc vydařený!

Sjezdík, už ani nevím kam :-D

Sjezdík, už ani nevím kam 😀

Čtvrtá etapa – Duran, Staulanza

Závěrečnou nedělní etapu jsme původně plánovali přes Pelegríno a Fedaiu z 2. strany (sjezd z ní = rychlostní rekordy atakující 100 km/h), ale to už bychom časově nezvládali. I tak jsme do Prahy dorazili až o půlnoci. Takže vyrážíme na nepatrně jednodušší kratší trasu přes průsmyky Duran a Staulanzu. V domnění, že na Staulanzu (1773 m n.m.) to bude jen 600 výškových, si Duran (1605 m n.m.) dáváme intenzivně. Je to poslední HCéčko, tak do něho dávám vše, co ve mě zbylo. Klukům dole zdrhám a drtím tam 54 minut tepy hoooodně přes 150, v závěru i přes 160. Po 3 dnech je to ale pocitově mnohem výš, bolelo to dost 😀 Duran se brzy utáhl a povolil až skoro nahoře, v hlavě mi to opět bublalo: „zase si vyždímu stehna tím silovým šlapáním“ 😀 Pánové se taky zmáčkli a přijíždí asi 4 minuty po mně.

Kousíček pod Staulanzou

Kousíček pod Staulanzou

Se Staulanzou jsme se trochu přepočítali, není to 600 ale 900 výškových, celkem rozdíl, že? Naštěstí je pozvolná a jedeme ji na pohodu, žádné hroty.

Shrnutí dovolené

Z této kratičké dovolené jsem opravdu nadšen. Důležité bylo, že se nám vyhnuly technické i zdravotní problémy a že počasí docela vyšlo navzdory původně nepříznivým předpovědím. Trochu paradoxem je, že jsme se ke skupině Jirky Horkého, který tu byl již poněkolikáté, nepřidali ani jednou, všechny trasy jsme si naplánovali sami. Takhle nám to i celkem vyhovovalo, výkonnostně jsme si s Petrem a Karlem docela blízko. Jirka by nás uštval 😀 Alespoň jsme 2krát s jeho partičkou navštívili výbornou místní pizérku, kde jsme si povyprávěli o svých zážitcích z etap.

Tenhle výlet musíme zopakovat!

Tenhle výlet musíme zopakovat!

Zážitkem byly i některé neosvětlené tunely, ve kterých byl vidět jen výjezd na konci, nic mezi tím 😀 Provoz aut naprosto minimální, na některých místech v podstatě nulový, celá silnice pouze pro nás. Jen mi tu chyběl lehčí převod, 50 % všech kopců jsem musel točit o něco víc silově, než bych si představoval. Skoro bych si tu vystačil jen s nejlehčím převodem, ve sjezdech se stejně skoro nešlapalo a rovinky tu nebyly 😀 Pokaždé když k vrcholu chybělo 300 výškových, tak jsem se uklidňoval: „Paráda, už jen Řevničák“, přitom já ho tak nesnáším 😀 „Supr, už jen Zvole“ znělo přeci jen líp! Co mě teda dostávalo, byla průměrná rychlost v etapách, sotva nad 20 km/h, to mluví za vše 😀

Příští rok si pravděpodobně Alleghe zopakuji, pořád jsou tu místa, která jsme nenavštívili a je tu fakt moc krásně! Dost možná se podívám do Itálie dvakrát, chci si totiž projet i oblast Stelvia! A Garda na bajcích by taky asi nebyla k zahození 🙂

  • Délka:   233 km
  • Převýšení:   1940 m
  • Tepy:   135 / 187
  • Rychlost:   30,3 / 65,9  km/h
  • Čas v sedle:   7:42 hod   (včetně pauz  10:01 hod)
  • Radost:  100%
  • Data z GPSky:   (Connect)  (Strava)

Až do teď jsem na úplném vrcholu Ještědu nikdy nebyl, ale už dobrých pár let mě lákalo se tam vypravit z Prahy na kole a ten samý den se ještě na kole vrátit zpátky. Absolvovat celý tento extrémně dlouhý výlet byla vždycky moje největší cyklistická meta.

S realizací tohoto cíle jsem začal vážně uvažovat teprve tento rok. Dřív to pro mě bylo takřka nemyslitelný. Představa, že šlapu v podstatě celý den … magořina 😀 Nyní jsem ovšem dospěl i díky silničnímu kolu do takového stádia, že jsem v tom neviděl žádný zásadní problém. Šlo jen o to naplánovat hlavně kvůli počasí ten správný den a připravit si do GPSky ideální trasu, kterou jsem částečně dával dohromady z nalezených aktivit na connect.garmin. Určitě jsem se nechtěl vracet po stejné cestě zpátky.

Na Ještědu u vysilače. Zleva David K., Tomáš, Jirka, já, Petr, Honza, David Ž.

Na Ještědu u vysilače. Zleva David K., Tomáš, Jirka, já, Petr, Honza, David Ž. A kde je Mirek?

Už z kraje týdne je jistý, že o víkendu bude pěkně a tak své plány vyhlašuji na všechny stanice (emaily, Facebook, bike-forum). Mám takovou chuť se na Ještěd vydat, že jsem odhodlán jet klidně i sám, nicméně hodně rychle se shledávám s pozitivní odezvou svých parťáků, velmi milé překvapení. A protože zájem není úplně malý, beru na sebe i veškeré organizační záležitosti.

Den „D“  –  neděle 6. července 8:00 hod, Černý Most

Jested_grafy

Spánek není 100% kvalitní, jsem neuvěřitelně natěšený a zároveň cítím zodpovědnost za celou výpravu. Ta nakonec včetně mě čítá úžasných 8 lidí (+ od Mladé Boleslavi doprovodný vůz): Petr Steiner, Jan Hájek, David Žižka, Jiří Horký, David Kusák, Tomáš Kroček (+ jeho bratr jako doprovod-fotograf) a Miroslav z bike-fora. Krásně se nám to sešlo.

Za ideálních povětrnostních podmínek vyrážíme přes Mladou Boleslav a Český Dub na jednu z nejpopulárnějších českých hor a to v seskupení ve dvojičkách za sebou. Provoz je minimální, tak si to můžeme dovolit 😀

Při intenzivním stoupání na Ještěd s Tomášem a Jirkou

Při intenzivním stoupání na Ještěd s Tomášem a Jirkou

Poctivě střídáme na špici a docela valíme. Můj optimistický předpoklad byl na rovinkách kolem 30 km/h rovných, ale ve skutečnosti se pohybujeme přes 31 km/h!

V krásném údolí Jizery mezi Ml. Boleslaví a Bakovem (53. – 60. km) si chrochtáme a stejně tak i pak o několik km dál, když projíždíme kouzelným údolím Mohelky mezi Mohelnicí a Českým Dubem (73. – 85. km). Konec rovin se očividně rychle blíží. Kopce kam se podíváš, Ještěd s vysílačem se již tyčí před námi a to pěkně vysoko!

Do Českého Dubu přijíždíme při fantastické průměrné rychlosti 31,2 km/h. Tohle město je vstupní branou k 1. opravdovému stoupání o 250 výškových metrech do vesnice Rašnovka. Je to taková předehra před samotným výšlapem na Ještěd a musím říct, že velmi povedená. Ani jsem nečekal, že to bude tak pěkná silnice. Každý si jede svoje tempíčko, já s Jirkou a Tomášem na špici kecám, jede se mi dobře, endorfíny asi pracují, protože na 178 tepů se rozhodně necítím 😀 Člověk najednou zjišťuje, že je docela vedro!

Jako první se na Ještědu zjevuje Jirka v čase 25:56

Jako první se na Ještědu zjevuje Jirka v čase 25:56

Nahoře čekáme a společně pak sjíždíme do Liberce, kde se napojujeme na hlavní silnici vedoucí nekonečným nepřetržitým stoupáním s 528 výškovými metry a s průměrným sklonem 7 % až na Ještěd ve výšce 1012 metrů nad mořem. Opět si každý jede svoje tempo, teda až na mě, já spíše než svoje jedu tempo Jirkovo a Tomášovo 😀 Na tyhle kluky v kopcích prostě nemám, Jirka má kromě vynikající formy i neskutečnou závodní raketu a Tomáš jezdí závody KPŽ kolem 30. místa celkově, to je bez šance 😀 Ale stejně se jich držím až do 3/4 výšlapu, kde mi tepovka leze už přes 180. V závěrečných 1500 m při průměrném sklonu 10 % už kluky musím nechat jet. I tak se mi daří vyhnat tepy až na mojí maximální hranici 187 tepů za minutu. Nahoře jsem za 27 minut, prochcaný potem, ale naprosto šťastný a vytlemený! Ten výhled na všechny strany je úchvatný. Takovej orgasmus jsem ani nečekal, opravdu nádhera.

Já se na vrchol dostávám za 26:49, 53 s za Jirkou a 16 s za Tomášem.

Já se na vrchol dostávám za 26:49, 53 s za Jirkou a 16 s za Tomášem.

Vzájemně si gratulujeme, děláme fotky a následně sjíždíme libovýma serpentýnama do Osečné na oběd. Po takové dlouhé intenzitě všem pěkně vyhládlo, takže talíře s jídlem vysáváme během několika minut a pokračujeme dál 😀

Očekávám, že po obědě přijde nějaký výtuh a krize, ale aspoň v mém případě nikoliv a dokonce Tomáš a Mirek doslova sálají endorfínama a nadšením. To se samozřejmě projevuje na tempu při jejich špicích. Musím je trochu krotit, protože mým zájmem je, aby se všichni ve skupině cítili pohodlně. Zvýšené tempo se již projevuje na únavě některých borců a na jejich snížené komunikativnosti. Začíná být v balíku poněkud ticho 😀

Fantastická nálada naší skupiny na Kokořínsku.

Fantastická nálada naší skupiny na Kokořínsku.

Průvodce bych dělat nemohl, při komentování si pletu městečko Hamr na Jezeře a nedalekou horu Ralsko s Doksama a Bezdězem 😀 Když oni ty okolní jezera a borovicové průjezdy jsou šíleně podobný … O 20 km dál už skutečně protýnáme Doksy pod hradem Bezděz!

Při trasování jsem přeci jen zvolil jednu nevhodnou hodně rozbitou silnici. Tou se musíme prodrncat od Dubé směrem na Mšeno, ale pak si snad reputaci napravuji v malebném kokořínském údolí říčky Pšovky, kde projíždíme mimojiné pod schovaným Kokořínem.

Závody s ambiciozním bikerem :-D

Závody s ambiciozním bikerem 😀

Na závěrečných 35 km ještě menší závody s jedním ambiciozním bikerem při cestě do Mělníka a Mirkovy bouchlý saze na posledních 15 km. 11 km před cílem se mi vybíjí Garmin a 5 km od metra pociťuji malinkou krizi, ale jinak pohoda. Jirka, Tomáš a David Kusák jedou domu po svých a namotávají celkem nepředstavitelných 300 km!!!

Kousek před Prahou krotím Mirka (vpravo). Ukazuju palec, ale to je přetvářka :-D

Kousek před Prahou krotím Mirka (vpravo). Ukazuju palec a usmívám se, ale to je přetvářka 😀

Jsem hrozně moc rád, že to všechno klaplo, obzvlášť když jsem jako organizátor akce cítil určitou zodpovědnost za zvolenou trasu i za případné technické či zdravotní komplikace celé skupiny. Pořád jsem měl trochu na paměti ten můj karambol z posledního společného výletu u Českého Šternberku. I proto jsem tak nadšený, že se to tentokrát obešlo bez problémů a že máme na co vzpomínat. Byla to parádní výprava, bezva parta, stoupání na Ještěd i výhled z něho k nezaplacení. Navíc jsme si dneškem všichni překonali svůj vzdálenostní osobák a to někteří výrazně (např. Jan o 100 km)! Všem děkuji za účast, bez vás bych si to zdaleka tolik neužil a taky moc díky za ten ochotný foto-doprovod, skvělý nápad! Tak co dáme příště?

Když jsem loni v říjnu v tipovací soutěži Kola pro život vyhrál 20tisícový poukaz na služby Alltrainingu za 5. nejbližší odhad, ještě jsem nevěděl, jak s výhrou naložím. Tipovací otázka tenkrát zněla, jakého celkového součtu časů dosáhnou všichni závodníci na „Béčkových“ trasách závodů v celé sezoně KPŽ. Výhodou bylo, že za každý absolvovaný závod měl soutěžící jeden platný hlas a ty bylo potřeba odeslat nejpozději den před posledním závodem v Odrách. Čili ve výsledku bylo nutné v podstatě jen sečíst uskutečněné závody a posléze co nejlépe zanalyzovat a vytipovat celkový čas v závěrečném podniku KPŽ. Dal jsem si s tím pěknou práci a vyplatilo se.

První trénink (1. a 2. skupina) - nejjižnější cíp Malorky

První trénink (1. a 2. skupina) – nejjižnější cíp Malorky

Hlavní výhru Škodu Rapid jsem sice jen těsně nezískal (viz článek KPŽ: ZDE), nicméně právě poukaz od firmy Alltraining nyní hodnotím téměř srovnatelně. Rozhodl jsem se ho totiž využít na jejich tréninkové soustředění na Mallorce, kam jsem zavítal se svým kámošem Pavlem Hnykem. Ty zážitky a nové zkušenosti, to už mi nikdo nevezme!

Datum Cíl Délka Převýš. Čas v sedle Km/h Tepy Data z GPS
 28.2.  Jižní maják 110   430 3:56 28,2 132 / 172 ZDE
 1.3.  San Salvador 138 1080 4:57 27,8 137 / 180 ZDE
 2.3.  Petra 130  950 4:27 29,2 134 / 189 ZDE
 3.3.  Formentor 210 1900 7:44 27,2 134 / 177 ZDE
 4.3.  Palma (volno)  36  200 2:13 16,2 102 / 152 ZDE
 5.3.  Llucmajor 116  500 4:15 27,3 131 / 179 ZDE
 6.3.  Valldemosa 129 1600 5:00 25,8 134 / 180 ZDE
 7.3.  Calobra, Soller 155 2580 6:06 25,3 136 / 187 ZDE
 Celkem 1024   9240  38:39  26,5

Na Mallorce bylo o nás postaráno pod vedením hlavního bosse Alltrainingu – Vojty Berana – naprosto nevídaným profesionálním způsobem. Jediné, co bylo potřeba kromě letenky řešit, co si na sebe ten který den na trénink obléknu a jestli se do mě na snídani či večeři vejde ještě 3., 4. či případný 5. talíř jídla a co si na něj všechno naložím 😀

V ceně zájezdu byl tedy nejen 4hvězdičkový hotel (Iberostar Royal Cristina 10 km jižně od hl. města Palmy), kvalitní stravování ve formě švédských stolů, ale i zapůjčení a každodenní servis vymazleného silničního kola na celých 10 dní, doprovodné vozidlo, masáže, večerní besedy a pochopitelně společný trénink pod vedením trenérů. Zkrátka a dobře personál Alltrainingu čítající 3 trenéry, 2 fyzioterapeutky a 1 servisáka se nám velmi ochotně věnoval.

Na soustředění se nás sjelo dohromady 35 cyklistických nadšenců. Hned první den si nás Vojta na základě zátěžových testů rozřadil do 3 výkonnostních skupin. Už při nich byl nesmírně znát můj měsíční tréninkový výpadek z důvodu vleklého nachlazení a chřipky. Tepovka byla po měsíčním lehárku pěkně živá, na anaerobním prahu mi bylo naměřeno 180 tepů za minutu. I přesto jsem byl zařazen překvapivě stejně jako Pavel do prostřední skupiny.

Hrozně jsem se bál, že se mi nachlazení po prvních trénincích vrátí (týden před Malorkou se tak stalo) a že budu zdaleka nejpomalejší a budu vlát na chvostu jak ocas, ale ani jedno z toho se naštěstí nenaplnilo. Ve své 2. skupině jsem se cítil dobře, takže jsem si celé tréninkové soustředění skutečně parádně užil.

Počasí bylo na Mallorce stabilní, stále kolem 15, 16 stupňů ve stínu, na sluníčku i 25, ale dost často foukal silný studený vítr, na koupání to rozhodně nebylo 🙂

Ježdění v početné skupině (většinou ve 12 lidech) bylo pro mě obrovskou zkušeností. Naučil jsem se chovat v balíku disciplinovaně, ukazovat díry v silnici a jiné nástrahy. První den jsem z toho byl trochu nesvůj, nechtěl jsem ohrozit sebe ani nikoho jiného a tak moje pozornost byla upřená výhradně na zadní kolo borce jedoucího přede mnou 😀 Ale pak jsem si zvykl a už jsem se mohl kochat i okolními scenériemi.

V prvních 6 etapách jsme trénovali spíše na jižní rovinatější polovině Malorky, při kterých jsme navštívili mimo jiné San Salvador (dlouhý krpál o 340 výškových) uprostřed roviny (marně jsem hledal lehčí převody :-D) a především při 4. tréninkovém dni nejvzdálenější místo na Malorce – maják Formentor, během něhož jsem najel rekordních 210 km! Přitom tento nejnáročnější den nezačal vůbec vesele, foukal extrémní bočák, který nás házel až o metr do strany a ze začátku dokonce i lehce zprchlo, na což doplatili na kruháči zaplaťpánbůh jen drobným pádem 2 borci v naší skupině (jeden z nich Pavel), sklouzli jak po ledě. Naštěstí se počasí umoudřilo, takže při cestě zpátky azuro a poklidný vánek. Na závěr královské etapy nás ještě Vojta vyhecoval ke 2km spurtu, legrácky … Překvapivě to mělo docela grády, nicméně byl jsem pěkně posekaný.

Nejhezčí etapy byly jednoznačně ty 2 poslední horské, kdy jsme navštívili ty nejpopulárnější lokality. Hlavně ta poslední trasa přes Calobru a Soller, to byla totální extáze od začátku do konce, celý den teploučko, bezvětří, ani mráček. Calobra téměř 700 výškových na 10 km, něco neskutečného, zážitek jako prase. Nedaleký 15km sjezd do Solleru taky velká pecka, 20minutové svezení zdarma 🙂 Na závěr přes 400 výškových ze Solleru, taktéž moc pěknýma serpentinkama, těsně před vrcholem spurt a 187 tepů v maximu.

Yes! Přežil jsem celé soustředění ve zdraví a ani to tolik nebolelo. Nebo mi to aspoň tak připadalo díky adrenalinu a endorfinum, které se mi nadšením vyplavovaly. Svou roli sehrálo i to, že ve skupině s lidmi podobné výkonnosti se zkrátka trénuje skvěle. Děkuji Pavlovi i celému týmu Alltrainingu za to, že mi umožnili takovou pěknou tréninkovou dovolenou. Na tohle nikdy nezapomenu!

Společné foto při besedě s Jiřím Ježkem

Společné foto při besedě s Jiřím Ježkem

Fotogalerie na stránkách Alltrainingu: ZDE

Jak jsem se vůbec jakožto zapřísáhlý cyklista a absolutní neběžec najednou dostal k běhání?

Vše to začalo v listopadu 2012, kdy jsem přemýšlel nad tím, co budu dělat přes zimu, abych se aspoň částečně udržel v kondici. Zatím jsem se v zimě pokaždé jen válel doma nebo v hospodě a když jsem pak na jaře vytáhl kolo, byla ze mě totální troska. Právě tomuhle jsem se chtěl letos vyhnout a proto jsem se rozhodl pro účast na 1/2maratonu. Představovalo to pro mě obrovskou výzvu a respekt A přesně tuhle motivaci, jakýsi bič nad sebou, jsem potřeboval!

Já po únorové 2míli

Já po únorové 2míli

S Neonem, asi se mi něco nezdá :-)

S Neonem u lívanců, asi se mi něco nezdá.

S pravidelnými běžeckými tréninky jsem začal koncem listopadu, tedy přesně v době, kdy jsem kvůli chladnému počasí přestával jezdit na kole. Hrozně moc mi z úvodu pomohl kamarád a výborný běžec Michal Holík. Jeho nadšeným přístupem k běhání jsem se rychle nakazil a najednou mě to bavilo taky. Společně jsme v prosinci absolvovali náš první tréninkový 1/2maraton a zlákal mě i na několik příjemných závodů.

Běhání mě bavilo víc a víc, a tak jsem začátkem roku nastolil hodně přísný objemový diktát. K tomu jsem v únoru a březnu přidal nějaké ty intenzity a překvapivě mi tato skoro přemrštěná tréninková morálka vydržela až do Hervis 1/2maratonu.

Trenink_na_pulku

Statistika naběhaných kilometrů za jednotlivá období i celkem. Zajímavý je především ten lednový hypernárůst! Podrobnější informace na MyTreneeku ZDE.

Běžecká příprava mi dala spoustu pozitivního a obohatila o cenné zkušenosti. Posunul jsem se samozřejmě i fyzicky, oproti listopadu o 40 sekund na kilometr! Osobák na desítce jsem si vylepšil z původních 45:30 na 38:53! Na druhou stranu mi běhání snížilo maximálku a vůbec celou tepovku při jízdě na kole o 15 tepů za minutu, což je výrazný pokles. Radost z toho úplně nemám, protože 3 roky jsem na něco zvyklý a teď najednou tohle. Připadám si jak nízkotepec a to já rozhodně nejsem 🙂

Běhání má oproti cyklistice nesmírnou výhodu v časové a povětrnostní nenáročnosti. Hodinka denně bohatě stačí a dá se provozovat i v lehkém dešti, za mokra, v mrazu, aniž by to bylo vyloženě nepříjemný. U cyklistiky platí pravý opak a to ve všech bodech! Navíc běhání je komplexnější sport, zapojuje více svalů. Není to jen o nohách, při některých závodech mě bolely i ruce 😀 Základem běhání jsou kvalitní boty a dostatečný strečink před i po výkonu. Oproti cyklistice tu musíte mnohem více řešit načasování jídla a jeho vylučování, jinak si koledujete o průser 😀 Není od věci občas zavítat na internetové stránky www.behej.com, kde se dozvíte mnoho zajímavých informací.

Ty moje večerní výběhy od koně z Václaváku, nechápavé pohledy turistů, pán s transparentem „Okradli mě!“ vytrvale protestující uprostřed náměstí, myši pobíhající u Vyšehradu a zajíci u Barranďáku, intenzity na náplavce a kolem Podolí, všechny tréninkové 1/2maratony (bylo jich 5, obzvlášť ten první), bezchybná Kbelská desítka, analyzování a diskutování tréninků s Neonem na MyTreneeku a samozřejmě třešnička na dortu – samotný velký mocný Hervis 1/2maraton, to vše se mi nesmazatelně vryje do paměti. Stálo to za to! Sbohem běhu, bylo to překrásné a bylo toho dost! A teď hurá zpět k cyklistice!

Běžecká sezona ve zkratce:

Listopad

  • 20.11. začínám pravidelně běhat, tréninkový parťák Michal Holík (Neon)
  • nejčastěji Riegerovy sady a Folimanka (Neonovo doupě)

Prosinec

  • 1.12. první závod na 2 míle ve Stromovce (11:59) – vydařená akce, v cíli výborné lívance
  • 3.12. první tréninkový 1/2maraton s Neonem, šílená radost (1:59:36 při 143 tepech)
  • 4.12. namožená dost bolestivá klenba nohy kvůli špatným botám, až do 17.12. nemůžu běhat
  • 17.12. první vyběhnutí v nových botách Brooks Ghost
Brooks Ghost, moje boty!

Brooks Ghost

  • 31.12. závod na 3,4 km v Riegráčích – příšerné píchání na solaru mi znemožňuje pořádně dýchat, až mě to dokonce přinutí zastavit

Leden

  • 1.1. nastolení maximálního tréninkového plánu, zaměřuju se pouze na objem a vytrvalost
  • 5.1. závod na 2 míle ve Stromovce (12:05) – v cíli opět intenzivní píchání na solaru
  • od konce měsíce se stává mou nejběžnější trasou vltavská cyklostezka z centra do Braníka a zpět, nejdříve se na ni napojuji přes Folimanku, později přes onen Václavák kvůli rovinatějšímu profilu, kroužení v Riegrech a na Folimance už mě tolik nebaví

Únor

  • 2.2. závod na 2 míle ve Stromovce (11:54) – tentokrát bez potíží, ovšem jen s drobným vylepšením osobáku
  • 7.2. druhý tréninkový 1/2maraton (1:53:49 při 142 tepech)
  • od půlky měsíce začínám pravidelně trénovat i tempo a intenzity
  • 19.2. třetí tréninkový 1/2maraton (1:45:30 při 150 tepech)
  • 23.2. závod na 10 km v Braníku na čerstvém 15cm sněhu (43:30), znechucen hlubokým sněhem
  • 26.2. ozývá se achilovka, 2 týdny pobolívá

Březen

  • 2.3. závod na 10 km ve Kbelích (38:53) – ohromná radost, vylepšený původní osobák o více než 6 min
  • 5.3. čtvrtý tréninkový 1/2maraton (1:41:22 při 149 tepech)
  • 14.3. závod na 1 km v hale na Olympu (2:54)
  • 25.3. pátý tréninkový 1/2maraton (1:45:38 při 142 tepech)

Duben

  • 2.4. poslední trénink před 1/2maratonem
  • 6.4. Hervis 1/2maraton (1:26:23 při 174 tepech) … BOMBA, zakončení běžecké sezony, viz další článek

Je tomu přesně 2 roky, co jsem absolvoval jednu z nejintenzivnějších vyjížděk v životě. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdybych přitom nejel tak hrozně pomalu! Právě proto leden 2011 považuji za nejhorší období v mém životě, co se týče mé výkonnosti ale i mého zdraví!!!

Ano, je naprosto normální, že přes zimu výkonnost více či méně spadne, jenže v mém případě se nedá mluvit o jejím propadu, jako spíš o totálním zhuntování těla. Pojďme si situaci trochu přiblížit a porovnat ji s téměř totožnou vyjížďkou taktéž z ledna ale tohoto roku.

Lednu 2011 předcházely 3 měsíce absolutního nic nedělání, kdy jsem se vůbec nehýbal. Buď jsem seděl v práci u počítače, nebo v hospodě u piva, a nebo jsem se válel doma. Nejen tedy téměř žádný pohyb, ale do toho jednou až dvakrát týdně návštěva zakouřené hospůdky, kde jsem neohroženě nasával nemalé množství alkoholu a nikotinu (občas i THC). Tento bohémský způsob života jsem ještě významně podpořil velmi špatným stravováním. Aniž bych si to v té době uvědomoval, jedl jsem hodně tučná a nezdravá jídla, minimum ovoce a zeleniny.

Když tedy po těchto 3 „krásných“ měsících nasedám v lednu na kolo, nestačím se divit. Vyrážím na biku na silniční vyjížďku s Tomášem Mastíkem. Na rovince v bezvětří jedu běžných 24 km/h, ovšem tepák ukazuje 170 za minutu, to není možný! Pokračujeme podél Vltavy až do Vraného, odkud vyjíždíme můj oblíbený pozvolný ale dlouhý stoupák do Zvole. Tak pomalu a zároveň při tak vysokých tepech jsem ho nikdy předtím ani potom nejel. Hrůza a děs. V Ohrobci jdu v malém brdku ze sedla, drtím to ve stoje a tep 192!!! Tak to tu ještě nebylo … Při závodě jsem se na takovou hodnotu už párkrát dostal (moje nejvyšší naměřená maximálka je 195), ale při tréninku? Pak jsme to sjeli zpět k Vltavě na Zbraslav a tam mi příšerně seklo. Celou zbývající rovinatou cestu do Holešovic jsem trpěl skoro v křečích. Trvalo 2 měsíce, než jsem se vyhrabal z těch příšerných s*aček a začal zas jezdit normálně.

Teď v lednu 2013 jsem jel po skoro identické cestě s malým nepodstatným rozdílem, (k Vltavě jsem to vzal z Dolních Břežan a ne z Točné + nejel jsem až do Holešovic, ale jen na Vinohrady), se stejným převýšením, na stejném kole a ten rozdíl ve výkonnostech je neuvěřitelně obrovský! Nutno říct, že poslední 3 měsíce se nesly v naprosto opačném duchu než před 2 roky 🙂 Pohyb 5krát až 6krát týdně (z 90 % běhání), zdravá výživa (ovoce, zelenina, těstoviny, rýže, tuňák, kuřecí prsíčka, jogurty, sýry, dostatek tekutin), vyhýbám se zakouřeným prostorům, alkohol moc nepiji.

A jak dopadlo toto srovnání – alkoholik povaleč versus sportovec fanatik?

Datum Průměrná rychlost Tepy Data z GPS
29.1.2011 19,8 164 / 192 ZDE
19.1.2013 25,7 135 / 169 ZDE

Nejen, že jsem byl v roce 2011 mnohem pomalejší (skoro o 6 km/h), ale k tomu i nesmírně vysoké tepy, které měly za následek rychlé spálení všech cukrů a energetický kolaps, skoro křeče. Paradoxem je, že se nyní potýkám spíš s opačným „problémem“, totiž nejsem schopen se při tréninku vybičovat mnohdy ani na 170 tepů 😀

Zvole-statistika

Tato druhá tabulka znázorňuje všechny mé výjezdy z Vraného nad Vltavou do Zvole (ke kostelu), jedná se přesně o tento úsek  ZDE. Je to příjemné nepřetržité 3,3 km dlouhé pozvolné asfaltové stoupání (provoz aut téměř nulový) o 150 výškových metrech. Ne vždy ho jezdím naplno, ale když už, tak celkem bolí se přiblížit ke 170 tepům v průměru, to mám pocit, že mi prasknou stehna, ale jak se zdá, 29.1.2011 to nebyl problém 😀 To jen potvrzuje, že jsem měl tenkrát ochablé všechny svaly včetně srdce, které bylo zesláblé, i proto jsem tepal jako kolibřík! Na stejném kole jsem nyní o víc jak 7 minut rychlejší, na Scottovi (moje závodní raketa) jsem v životní formě dosáhl dokonce přesně polovičního času 😀

Tohle byl všechno pohled výkonnostní. Zajímavý by byl určitě i ten zdravotní (srdce, oběhový systém, cholesterol, procento tuků, játra, aerobní a anaerobní prah atd.), ale ten bohužel nemám změřen, možná bych se zhrozil ještě víc …

Co je MyTreneek ?

MyTreneek (uvedený na stránkách www.mytreneek.cz) je nejpřehlednější, multisportovní, on-line tréninkový deník. Je určen pro každého hobíka či profesionálního sportovce, který si chce evidovat tréninkové hodiny, absolvované kilometry a další údaje pěkně pohromadě, přehledně a hlavně zadarmo.

(Předem se omlouvám za obrázky, které jsou v odpovídající kvalitě teprve po jejich rozkliknutí.)

MT-celyobraz

„Hlavní stránka“ mého deníku. Nalevo úvodní i profilová fotka a seznam přátel (nikdo není online – u žádného nesvítí zelené kolečko), uprostřed nastavitelné libovolné období a pod tím můj deník. Ve sloupci „k.“ (komentáře) je u bublinek znázorněno počet komentářů. Ty si můžu rozkliknout.

Jak vznikl a kdo ho využívá ?

Cyklista a sportovní medik Ondřej Vojtěchovský požádal současného programátora webu Radka Procházku, zdali by mu nenaprogramoval tréninkový plán pro osobní využití. Líbil se mi tak, že jsem usoudil, že je škoda to nevyužít nějak víc. A protože jsem si uvědomil, že tréninkový plán a tréninkový deník se vlastně liší jen v čase, kdy se píše – plán tréninku předchází, deník následuje po něm, koncepce byla hotová. První verze webu MyTreneek byla oficiálně spuštěna 24. února 2008.“

Od té doby se web stále vyvíjí a to i na přání uživatelů. Od tvůrců je velice milé, že nám vychází vstříc. Už nyní je to naprosto bezkonkurenční nejpopulárnější online deník. Denně ho navštíví zhruba 800 unikátních návštěvníků, přičemž zaregistrováno je bezmála 4000 uživatelů. Nejvíce ho využívají cyklisté a běžci. Při tvorbě deníku se ovšem myslelo např. i na plavce, kulturisty apod. Zkrátka a dobře, možné je evidovat jakoukoliv aktivitu, dokonce ani nemusí mít sportovní charakter 😀

Založit účet a hurá na to …

Po zaregistrování a nastavení profilu je potřeba upravit i samotný deník. Sloupečky (tzv. moduly) i případné barvy jsou nastavitelné, takže je pouze a jen na vás, jakou bude mít tabulka podobu. Na výběr je 31 předem nadefinovaných modulů (s těmi si pravděpodobně vystačíte, některé z nich mají vazbu na další funkce), 6 tzv. oddělovačů (oddělení sloupců pro lepší orientaci) a 12 volných zcela uživatelsky definovatelných modulů, čili variant je tu víc než dost. Pakliže máte vše důležité nastaveno, tak s chutí do zadávání.

Přestože deníků existují desítky, možná stovky, další výhoda je paradoxně jeho nezávislost na tréninkovém hardware. Většina deníků vychází z toho, že budete importovat data z nějakého zařízení (Polar, Suunto, Garmin) a pokud ho nemáte, máte práci tak zkomplikovanou, že ho zkrátka nebudete používat,“ říká Ondra. Primárně byl od počátku stavěný na co nejsnadnější ruční zadávání dat, včetně kopírování a přesouvání řádků. Pokud vlastníte sporttester značky Garmin, můžete své záznamy teď nově pohodlně importovat rovnou z přístrojů do deníku. Ovšem s ručním zadáváním se pořád ještě počítá jako s hlavní metodou.

MyTreneek je mnohem více než tréninkový deník …

MT-komentare

Výřez z mé „úvodní stránky“ (zdi) – základní informace o Tomášově aktivitě a komentáře u Michalovy aktivity.

Nevěřil bych, že mě vedení deníčku bude někdy tak bavit. Je to takový malý sportovní Facebook. Vaše úvodní stránka totiž slouží jako zeď, na které se vám zobrazují navolené informace (záznamy přátel, články, veškeré komentáře, založení závodu, vyplnění výsledku k závodu, návštěvy vašeho deníku …) Nejlepší je na tom to, že si s přáteli můžeme jednotlivé aktivity komentovat navzájem, což je velice přínosné. Přes funkci Vzkazy se pak domlouváme na dalších trénincích.

MT-zebricek

Žebříček mužů za září za MTB aktivitu. Nejvíce nařachaná konkurencí je ale SILNICE!

Dále tu funguje Žebříček, ve kterém se dá vyfiltrovat jakýkoliv sport za libovolné období a zjistit tak, jak si vedete co do odtrénovaných hodin, kilometrů či nastoupaných metrů ve srovnání s ostatními. Taková informace vás kolikrát dokáže vybičovat k častějším tréninkům!

MT-zavod

Konkrétní závod včetně seznamu účastníků a výsledků.

Další velmi užitečnou funkcí je Kalendář závodů (ten si doplňují sami uživatelé). Kromě toho, že klasicky slouží jako seznam závodů, tak je navíc možné u každého z nich zaškrtnout svou účast. Máte tak přehled o tom, kdo se zúčastní/zúčastnil. K závodu pak můžete připsat i svůj výsledek (celkové umístění a dosažený čas).

Za zmínku stojí určitě i funkce Články, která umožňuje zcela veřejně oslovit ostatní uživatele. Většinou se do nich píší diskuzní otázky, nepřekonatelné zážitky či nabídky startovních čísel k závodům.

Šikovných funkcí tu najdete mnohem více jako třeba osobní Statistika a Grafy, kde máte rychlý přehled o tom, jak jste trénovali v jednotlivých měsících …

Důležité je zmínit i to, že drtivá většina uživatelů používá veřejný deník (soukromý je k dispozici pouze v rámci placené verze), takže se jimi můžete prostě kochat a inspirovat 😀

Já používám MyTreneek 2 roky a nemůžu si ho vynachválit. Zkuste ho i Vy! Doporučuji!

V pátek ráno jsem se vydal do Dejvic na zátěžový test k uznávanému sportovnímu doktorovi Martinkovi.  Vždycky mě zajímalo, při jakých intenzitách bych měl trénovat a při jakých tepech dosahuji aerobní a anaerobní prah. Doposavad jsem neměl o tomhle ani tušení, takže test považuji i vzhledem k jeho ceně (1000,- Kč) za velmi přínosný.

Nejdřív si mě zvážili, změřili, zjistili kapacitu plic a tlak (z toho všeho zjistili dalších asi 15 různých hodnot jako např. % tuku apod.). Pak jsem si upevnil rám svého kola k jejich přístroji a za asistence 2 doktorek po krátkém rozjetí mohl samotný test začít.

Moje křivka tepů při zátěžovém testu

Začínal jsem na zátěži 70 wattů (lehoučký převod). Každý 3 minuty mi ji zvyšovali o 30 wattů a vždy na konci takového úseku mi odebírali krev (kapičku z ušního boltce) pro zjištění hladiny laktátu (kyseliny mléčné). Podstatné bylo i udržování stále stejné kadence šlapání. Já si hlídal rozpětí 80 – 85 za minutu.

Poslední interval šlo do tuhého (průměrná tepovka kolem 180). Podle změřeného laktátu (7,5 mmol) jsem si už hodně dával 😀

V této tabulce se porovnávám s jedním z nejlepších českých cyklistů, s Honzou Hruškou. Z tabulky vyplývá, že při stejné hodnotě laktátu dosahuje Hruška o 90 až 100 wattů více než já. Při stejných wattech dosahuji o 30 až 40 tepů více než on. Abych ho byl schopen v závodě uviset, potřeboval bych k tomu 210 tepů v průměru a hlavně necítit bolest 😀

Po testech jsem si šel sednout k velmi sympatickému MUDr. Martinkovi, který se mnou dosažené výsledky testů rozebral a poradil mi, jakým způsobem bych měl trénovat.

Anaerobní prah (4 mmol laktátu) mám při 172 tepech.

Aerobní prah (2 mmol laktátu) mám při 163 tepech, ovšem tato hodnota neodpovídá zcela realitě. Skutečný aerobní prah se totiž nachází tam, kde se křivka laktátu začíná zvyšovat nepatrně vyšším tempem, což podle Martinka je u mě někde okolo 150 tepů!

Celkově mám z testů radost a dozvěděl jsem se přesně to, co jsem chtěl!

Oficiální zhodnocení a doporučení od Martinka:

Dnešní test laktátové křivky vykazuje slušně zapracovanou oblast vytrvalostní, výkonové parametry se nyní nacházejí na jednoznačně lepším průměru sledované skupiny cyklistů vzhledem k množství najetého objemu, cyklistické historii a věku klienta.

AP:      150 tepů,  2,8 W/kg

ANP:   170 tepů,  3,8 W/kg

Intenzita zatížení pro vytrvalostní trénink je v TF: 125 – 155 tepů ( v řádu hodin). Meziprahová (tempová( intenzita zatížení v TF: 155 – 170 tepů (až desítky minut), silová vytrvalost max do ANP. Trénink v oblasti ANP (např. kopce či zvlněný terén) v TF: 168 – 175 tepů. Při tréninku aerobních aktivit zapojujících horní polovinu těla (běh, běžky, atd.) zvýšit hodnoty TF obou prahů o cca 5 – 10 tepů.

Antropometrické vyšetření v normě. Klidové ventilační parametry na 100 % NH normy. Vzhledem k následujícímu tréninkovému období a výsledkům dnešního testu doporučuji: pokračovat v rozvoji všech atributů tréninku se zaměřením na občasné vysoce intenzivní tréninky v oblasti mezi oběma prahy (úseky ve zvlněném až rovinatém profilu) a na trénink ANP (kopce) !! Krátkodobě lze pracovat i vysoce nad ANP, ale pouze v řádu desítek sekund až 1 – 2 minut a opakovaně.

Červnový trénink

Posted: 11.7.2011 in 2) Trénink

Dlouho jsem váhal, jestli vůbec tento článek mám sepsat, když si od června eviduji statistiku najetých km spolu s mými komenty na MyTreneek (ZDE), kde si může můj tréninkový deník prohlédnout naprosto kdokoliv.

Kdo tam již zavítal, tak ví, že jsem v červnu ujel rekordních 1204 km a že jsem jezdil téměř každý den. Snažil jsem se trénovat tak, abych byl i v dalších dnech při chuti, schopen nějakého tréninku. Tím pádem jsem neabsolvoval žádný tzv. „test formy“ (ale 16. nebo 17.7. ho opět plánuji na zkrácené Pražské 50). Při tréninkových vyjížďkách jsem se většinou pohyboval mezi 140 a 150 tepy v průměru, párkrát jsem se přes tuto hranici ale určitě dostal.

Vzhledem k tomu, že množství najetých km nemusí být vždy dobrým ukazatelem aktivity, tak od července budu s předešlými obdobími porovnávat i čistý čas strávený na kole. Přeci jen můžou nastat situace, kdy člověk za stejný časový úsek a při stejné intenzitě najede třeba jen poloviční množství (silnice vs. těžký terén).

V současné době se tedy cítím v dobré formě, vytrvalost mám asi nejlepší ve svém životě. Nedělá mi vůbec žádné potíže šlapat 2 – 3 hodiny vkuse a ještě si na závěr dlouhé a svižné vyjížďky dát pár sprintiků nebo vybombit kopec.

Pokud však jde o rychlost a tu právě na 2hodinových závodech potřebuju především, tak se nacházím zhruba na stejné úrovni jako loni touhle dobou. To není špatná zpráva, ale já chci být ještě rychlejší:-) Houštec se mi povedl neuvěřitelně, ale za necelý 2 týdny jedu další závod – Praha Karlštejn Tour – a jeho velmi strmá stoupání a technické sjezdy mě prověří kompletně. Hrozně rád bych tam uspěl, už bych si to celkem zasloužil (loni jsem měl defekt a předloni obrovské křeče půl km před cílem). Proto se chci ode dneška věnovat tzv. intenzitám a specializovat se následujících 10 dní především na ně. Tréninky tím začnou být velmi bolestivý a asi ani nebudu najíždět takové množství km jako v červnu, ale jak se říká „Co nebolí, to neroste!“:-) Budu ale muset vymyslet nějaký rozumný systém, abych se neutavil hned při prvním nebo druhém tréninku.

  • Trénink intenzit = střídání 2 různých temp (anaerobní prah vs. relativně pohoda) v předem stanovených časových úsecích. Vidím to na 3 minuty intenzity (u mě 170 – 175 tepů), pak 5 minut odpočinkového nicméně stále svižného šlapání (v mém případě cca 140 tepů) a tento cyklus bez přestávky opakovat třeba 10krát za sebou.

Jinak z červnových vyjížděk ani nebudu vytahovat žádnou konkrétní, líbily se mi všechny. Co však za zmínku stojí, že řadu z nich jsem absolvoval společně s kámošem Tomášem Mastíkem jezdícím za Černý koně (ZDE), bydlí totiž pouhých 150 m ode mě. Do cyklistiky je snad ještě větší šílenec než já, letos má za sebou např. 24 hodinovku (ZDE) v Liberci a tento čtvrtek se chystá do Rakouska na populární závod Salzkammergut (ZDE) a konkrétně na tu nejdelší 210km MTB trasu s převýšením 7200 m:-D Uvažoval jsem o 119km verzi. Nakonec nejedu, nicméně pro příští rok jsem si slíbil, že do té stovky půjdu. Těším se, ale chci být na to připraven po všech stránkách (finance, kolo, dovolená, trénink).

Na úplný závěr chci ještě říct, že prvním rokem se zajímám o Tour de France, no ale co se tam děje za jatka? Naprosto nechápu. Teď v neděli jsem sledoval přímý přenos a tento moment (ZDE) mě hodně rozčílil – Do vedoucí 5členné skupinky s 5minutovým náskokem na peloton vjelo nechtěně pořadatelské auto. Jeden z cyklistů se pořezal o ostnatý drát v plotu, silně krvácejíc nakonec do cíle s obrovskou ztrátou dojel, v nemocnici ho pak čekalo 32 stehů! Řidiče Citroenu bych zabil!

Tak v květnu jsem se po druhé v životě dostal přes tisíc km za měsíc a dokonce jsem o 6 km překonal svůj původní rekord z července minulého roku. Cítím, že výkonnostně nahoru už moc nepůjdu. Stále se však nemůžu zbavit dojmu, že jsem o něco horší než loni touhle dobou, ale vše se ukáže 25.6., kdy jedu Houštecký cyklomaraton. Na tento závod se hrozně moc těším, takže zkusím teď poslední 3 týdny trochu vyhrotit a natrénovat maximum, abych mohl konečně konkurovat Jirkovi (Pfeiferovi). A stejně jako loni se chystám jet hned druhý den další závod – Avion Cup – kam bych chtěl nalákat i některé kámoše, protože si myslím, že pro začátek je to závod naprosto ideální a hlavně je zdarma.

Které zážitky si z květnových vyjížděk odnáším? Především to, že pád na kole hrozí vždycky a všude. „Jó, Schumi si o sobě myslel, že je na kole nesmrtelnej, že pokud mu zrovna nevletí srnka pod kolo, že se mu nemůže nic stát, ale ejhle“ … zmýlil jsem se a to jsem zdaleka nejel na limitu. Položil jsem to ve štěrkovém sjezdu z Haunspalky do Šárky. Jel jsem to v minulosti snad 100krát a přeci tentokrát trochu jinak – o pár cm širší nadjetí a přední kolo mi podklouzlo po vymletém korytu uprostřed zatáčky. Vyvázl jsem jen s odřeninama, ale tuto „facku“ už jsem potřeboval…Uvědomil jsem si, jak tenká může být hranice mezi hezkou adrenalinovou vyjížďkou a nepříjemným pádem. Od té doby si dávám pozor a jezdím sjezdy na pohodu. Stále více si uvědomuji i to, že cyklistika není jen o trénincích a závodech, ale přece i o turistice, jen tak si vyjet, poznat nový místa, nový výšlapy, sjezdíky, lesní singlíky a samozřejmě cyklistika je i o přátelství.

Blbnutí na vyhlídce nad Prokopským údolím

V poslední době mě už tolik nebaví jezdit sám, okolí domova a práce mám víceméně proježděné, jezdím skoro každý den a tím pádem mě to lehce frustruje. Naštěstí teď jezdím cca 2krát do týdne s Tomášem Mastíkem a hned je to veselejší a zábavnější. Tomáš nedávno najížděl docela zajímavé objemy na silničním kole, pořídil si nové horské kolo a teď mu sotva stačím. Při společných vyjížďkách se vzájemně hecujeme a je to bomba.

Nejvtipnější vyjížďka s ním byla tzv. „kompenzace“. Aspoň tak on jí nazval, dali jsme asi 55 km na horským kole s 3 většími kopci a 2 technickými sjezdy a to vše při průměru 27 km/h, no já jel chvílema kudlu jako blázen…dobrá kompenzace, dobrá!:-D

Mimochodem od června si poctivě vedu tréninkový deníček na stránce Ondřeje Vojtěchovského – MyTreneek (konkrétně můj najdete pod nickem Schuminier). Pro ty, co mají rádi statistiky, vřele doporučuji. Je tam zhruba dalších 500 cyklistů a žebříček km, takže je možné se s ostatními porovnávat:-) Ale tato stránka není určena pouze pro cyklistiku, ale i pro další aktivity. Tréninkovou tabulku si můžete nadefinovat podle svých představ a zaznamenávat si tam mnohem více údajů, které já v tabulce třeba ani definované nemám. Pro zajímavost: Dlouhodobě nejzapálenějším cyklistou je Pavel Sovák, ten jezdí 4 tisíce km měsíčně:-)

Když se podívám na své dubnové kilometry, tak se musím pochválit! Touha být aspoň stejně tak rychlý jako loni mě doslova žene kupředu. I přesto, že stále žiju normální život a zdaleka se nevěnuji pouze cyklistice (pracuji na plný úvazek, plus mám i jiné koníčky a povinnosti), tak jsem za celý měsíc na horském kole najel slušných 904 km a to jsem měl mezi závodem Přes 2 kopce a duatlonem 6denní pauzu od kola.

Včera jsem se mrknul na stránky MyTreneek, kam si někteří bikeři zapisují najeté kilometry a absolutně jsem nechápal. Jsou totiž tací, co se cyklistice věnují i 5 hodin denně … to se jim ty 4 tisíce km za měsíc pak najíždí snadno:-) V každém případě mě překvapilo, že těch bikerů, co dají měsíčně přes 2 tisíce km (to je pro mě při běžném životě nedosažitelná meta) je víc, než jsem čekal a to ani nemluvím o tom, že většina lidí si na těchto stránkách své km vůbec neeviduje. Z toho vyplývá, že bikerských fanatiků je spousta. Do této doby jsem měl za to, že 2 tisíce km měsíčně jezdí pouze Elita a že ti ostatní, kteří jsou schopni potrápit elitu a nebo se k nim alespoň přiblížit, vynikají především svým talentem a nikoliv přemrštěnou tréninkovou morálkou…

Pokud mám navázat na svou tradici a v rámci měsíční statistiky popsat i svou nejzajímavější vyjížďku, tak tentokrát je naprosto jasné, co to vyhrálo!!! Stalo se mi totiž něco naprosto šíleného, bláznivého, řekl bych až skoro hororového a v závěru to brutálně bolelo!!! Psal se den 20.4.2011. Po práci jsem vzal kolo a jel jsem se projet do Divoké Šárky. Měl jsem v plánu si udělat 30km osmičku v Šárce a blízkém okolí. Jízda odsejpala krásně. Přibližně v půlce osmičky jsem se i pěkně pobavil, to když v asfaltovém sjezdu z Nebušic dolu do Šárky se mě nějaký biker rozhodl stíhat. Tento sjezd mám perfektně natrénovaný, takže když se pak sjíždí z asfaltu na trávu dolu směrem k lesu, tak tam lítám okolo 55 km/h a před zatáčkou vždy brzdím na poslední chvíli … S tímhle asi biker moc nepočítal, při dobržďování mu podklouzlo zadní kolo a nádherně se sklouzl bezbolestně po trávě:-)

Pak jsem navázal na druhou část osmičky, která v závěru obsahovala opět sjezd z Nebušic dolu do Šárky. Tentokrát jsem si ho vychutnal celý sám a dále jsem pak pokračoval dole podél potoka přesně po trase Pražské padesátky. Celý dnešní trénink jsem pojal spíše pohodověji, takže jsem nejel naplno. I tak mi ale rychlost na rovinatém úseku podél potoka kolísala jen lehce pod 30 km/h. A pak se to stalo! Stále jsem ještě jel v části Šárky, kde byla štěrková cesta, navíc se mírně svažovala dolu, takže mi rychlost trochu stoupala …. když tu náhle …. z pravé části lesa zhruba 3 metry přede mnou vyběhly na cestu 2 srnky a už mi bylo jasný, že jsem v prdeli. Okamžitě jsem šel na brzdy, ale už jsem toho moc neubrzdil (brzdná dráha byla jen metr dlouhá). První srnka stihla přeběhnout … ta druhá se mě nejdřív lekla, přibrzdila a pak mi brutálně ve vysoké akceleraci skočila pod přední kolo, přičemž ten skok samotný nebyl pod úhlem 90° vůči mému kolu, ale dokonce lehce proti mému kolu. Takže si dovedete představit, jaký to byl náraz … přední kolo mi v podstatě odstrčila do strany a já šel dopředu bokem na zem. Už si přesně nepamatuju, z jaké pozice jsem ze země vstával, byl jsem v šoku, ale vzhledem k tomu, že kromě naraženého pravého lokte a kyčle, na které jsem dopadl, jsem měl dále ještě trochu sedřený záda a levou část levé nohy, tak jsem musel na zemi asi moc hezky rotovat. Srnka se zvedla a běžela okamžitě dál, kdežto já se tam válel ještě asi 2 minuty, protože mě ten loket hrozně moc bolel.

Zabodnutý roh

Srnčí roh (paroží)

Když jsem se dal konečně nějak do kupy, tak jsem šel zkontrolovat kolo. To kupodivu kromě ohnutých řídítek (ty se mi ale ještě doteď nepovedlo vrátit do původního stavu) nejevilo žádné jiné známky poškození. Při cestě domu jsem si pak všiml, že mi kolo divně poskakuje, což jsem připisoval osmičce na předním ráfku, ale až teprve doma jsem byl šokován zajímavým nálezem. V předním kole jsem měl totiž zapíchnutý 4cm kus rohu, takže jsem trefil srnce! A navíc to tedy znamená, že já jsem nesrazil srnce, ale spíše naopak – srnec srazil mě!

Pro mě je cyklista téměř každý, kdo jezdí na kole a používá při tom přilbu. Sebe však označuji za cyklistu až od určité fyzické kondice. Ještě před 3 týdny jsem byl naprosto průměrným občanem České republiky, který chodí do práce, po práci přijde unavený domu, sedne k televizi nebo počítači a odpočívá. Fyzickou aktivitou zrovna nehýří, byť si jednou za čas zasportuje. Přes zimu na některých partiích přibyly tuky, svaly ochably, fyzička absolutně žádná. Tak takto bych se před 3 týdny přesně definoval já, označit se za bikera by byl naprostý výsměch a pohrdáním celé cyklistiky.

Okoř

Přes zimu se v mém těle odehrály asi hodně zvláštní procesy, které zapříčinily nárůst tělesné váhy o 4 kg. Není to sice moc, ale když člověk jako já váží 10 let neustále v romezí 70 – 72 kg a najednou má 76 kg, tak je to znát. Takže s ochabnutými svaly a se 4 kily tuků navíc jsem v prvních letošních vyjížďkách prožíval peklo … tam, kde jsem v létě jel 30 km/h, tak nyní to bylo sotva 25. Nejvíc jsem však ztrácel v kopcích. Nejen, že jsem neměl žádnou vytrvalost, ale ani sílu. Při šlapání ve stoje se mi okamžitě zakyselovaly svaly a všude ve všech směrech mi připadalo, že mi fouká silný protivítr, přitom nefoukal žádný.

Na konci února jsem si udělal test výkonnosti a 30% ztráta na loňskou letní formu byla katastrofální, neuvěřitelná, nepochopitelná!! Takže od prvních letošních relativně teplých dní jsem začal s pravidelným cyklistickým tréninkem. Ten den, který odstartoval mojí intenzivní přípravu, byl až 20. březen. Do dnešního dne – 5. dubna – jsem za těch 17 dnů najel velmi solidních 569 km!!! Denně to vychází na 33,5 km. Jsem takovej blázen, že bych najížděl mnohem větší dávky, ale bohužel nemám tolik volného času. I tak mi jde výkonnost nahoru raketovým tempem. Za dobu mého intenzivního tréninku jsem se zlepšil o více jak 10 %. To, co jsem v prvních dnech tréninku zajel při vysokém tempu za 68 minut, jsem dneska dal za 59! Zkrácenou Pražskou padesátku, na které bych se nebyl schopen dostat pod 2 hodiny, jsem 3. dubna zajel za 1:48:50. Konečně mě ta cyklistika zase začíná těšit, konečně to zas odsejpá!!

Kdyby mi někdo před zimou řekl, že budu začátkem dubna takhle pomalý, tak bych se mu vysmál a poslal do háje. Ale za těchto okolností, kdy ještě před 3 týdny jsem byl příšerná lemra, tak jsem nadmíru spokojen a užívám si to!

Minulý rok jsem svůj první test formy absolvoval 30. března na zkrácené padině, letos jsem ho tedy záměrně naplánoval (v tomto roce v pořadí již druhý) taktéž na tento okruh ve stejném termínu tak, abych měl co nejobjektivnější porovnání mezi tímto zatím katastrofálním rokem a tím vydařeným loňským.

Po porovnání těchto 2 časů, kdy jsem měl při testu velmi podobné podmínky a velmi podobné množství najetých km za celý rok, jsem zjistil, že ztrácím na loňské jarní období 5,07 %. Z detailnější analýzy jsem vyčetl, že stále relativně hodně ztrácím v kopcích – téměř 10 % času, zato na rovinkách to zdaleka není ani 5 %. A právě díky této analýze už vím, kde se přibližně budu pohybovat tuto sobotu v závodě „Přes 2 kopce“ za předpokladu, že budou podobné podmínky jako loni. Loni jsem měl čas 2:25:52. Jedná se o kopcovitou trať, proto svůj letošní výkon odhaduji o 7,5 % horší oproti minulému roku, tedy cca 2:36:48 v cíli – tak schválně, jak dobře umím analyzovat:-D

Když jsem loni v září dojel Pražskou padesátku, byl jsem psychicky na dně nejen proto, že se mi závod vůbec nepovedl, ale i z toho důvodu, že se pomalu blížilo zimní období a to vždy znamená jedno – konec na poměrně dlouhou dobu s cyklistikou. Otázka byla, co to provede s mojí skvělou formou. Nyní je zima na ústupu a já konečně znám odpověď.

Už lednové vyjížďky s Tomášem Mastíkem napovídaly, že jsem hrozná lemra a skutečně to „test formy“ z 26.2. potvrdil. Můj původní odhad činil 20 % ztráty na mou výkonnost z loňského léta, což už samo o sobě je hafo, bohužel je to ještě mnohem horší.

Utržená patka (2)

Utržená patka

V sobotu 26.2. jsem tedy vyrazil na trať zkrácené Pražské padesátky a v plánu jsem měl udržet v průměru 150 tepů. Jenže jak se ukázalo, tak při takto „nízkých“ tepech bych musel jet hned v úvodním kopci skoro krokem a tak jsem si stanovil hranici 160 tepů, aby mě to aspoň trochu bavilo. Mezičasy u Sanatoria, Statenic i Noutonic byly tragicky pomalé, přičemž k dalšímu mezičasu (brod před Okoří) jsem se kvůli technické závadě na kole už nedostal. Ulomila se mi patka (součástka držící přehazovačku k zadnímu kolu) a tak jsem 20 km musel kolo tlačit až domu.

Trasa vyjížďky

modré kolečko = mezičas, černý křížek = ulomená patka

To, že se mi to přihodilo téměř na nejvzdálenějším místě od domova, mě pěkně nas*alo, ale mnohem zklamanější jsem byl z té výkonnosti. Ztrácím totiž neuvěřitelných 30 – 33 % na mou loňskou letní extra formu. Kolik ztrácím na loňské pozimní období (tedy únor a březen 2010), nedokážu objektivně posoudit, ale myslím, že to bude okolo 10 – 15 % a to je právě to, co mě znepokojuje.

Tabulka znázorňující časy a rozdíl v %. Celkový rozdíl 33,1 % znamená, že jsem dosáhl 1,33násobek času ze 17.6.2010 a to jsem jel v obou 2 porovnávaných dnech při 160 tepech v průměru.

Fyzicky jsem na tom v tuto chvíli nejhůř za posledních několik let a úzce to souvisí s:

  1. sedavé zaměstnání
  2. nicnedělání (Již neplatí: od konce února jsem začal ve 4 až 5 dnech v týdnu sportovat)
  3. lehce se mi zpomalil metabolismus, nabral jsem zhruba 3 kg tuků a asi už začínám stárnout
  4. lehké kuřáctví (Již neplatí: koncem února jsem s tím skoncoval)
  5. páteční a sobotní společenské večery (Platí částečně: sobotní večer zůstává s tím, že jsem alkohol omezil na minimum)

 

Už teď je velmi pravděpodobné, že 9. dubna v závodě Přes 2 kopce nepředvedu nijak oslnivý výkon. Rozhodně bych nerad, aby to skončilo absolutním fiaskem a ostudou. A nejde jen o tento závod ale o dalších cca 12, co mě v této sezoně čeká. Pokud bych se nedokázal alespoň trochu přiblížit k loňským výkonům, tak bych dokonce musel tuto sezonu odpýskat a nechat si v kalendáři jen svoje 2 – 3 tradiční závody, protože dojíždět někde v polovině startovního pole mě moc neláká.

Dělá mi to opravdu velké starosti, ale udělám pro to za daných okolností maximum, abych se vrátil zpět. Držte mi palce, poněvadž cyklistika a vše kolem toho je můj život!

  • – sobota 30 km, 270 m převýšení
  • – neděle 67 km, 810 m převýšení

Sobota: Vzhledem k tomu, že na tento víkend připadlo nádherné počasí kolem 9° C a sníh už konečně roztál, plánoval jsem najet první letošní kilometry. V pátek jsem ale byl na zábavě, takže se mi v sobotu moc nechtělo, naštěstí mě ale dokopal k vyjížďce Tomáš Mastík z Černých koní.

První letošní vyjížďka - převýšení

Závod s labutěmi Petřín Jízda ve vodě

Zrovna jsme pohodovým tempem projížděli stromovkou, když se z protisměru kolem nás mihnul Pajan – talentovaný ambiciozní junior jezdící převážně cross country. Nevšiml si nás, takže jsme se otočili a vydali se ho stíhat. Ve stíhačce jsem se dost nadřel, určitě jsem ještě odbourával zbytky alkoholu ze včerejška. Nakonec jsme ho dojeli a přidali se k němu.

Jeli jsme s ním přes Letnou dolu na Malostranskou, kde jsme se od něho kvůli jeho chrtímu tempu odpojili. Kdybychom s tím chrtem jeli až k Baranďáku, asi bych házel šavli.

Po cestě k Barrandovskému mostu jsme na nábřeží udělali pár fotek a videjka. Docela jsem se bavil, protože Tomáš se v té vodě doslova vyžíval.

Cestou zpátky jsme to vzali přes Petřín, kde jsem si všiml defektu na zadním kole. Aspoň, že unikalo pomalu, takže stačilo jenom 2krát dofouknout.

Neděle: V neděli daleko odpočatější jsem si věřil na mnohem delší a kopcovitější vyjížďku. Je teprve začátek roku, takže potřebuju získat vytrvalost najížděním delších vyjížděk při rozumných tepech (rozhodně pod 150 za minutu), jenže díky Tomovi tomu bohužel tak nebylo. Hned v prvním stoupání do Bohnic za to vzal a tepy mi šly okamžitě na 180. Po sjezdu přišel další výšlap, kde jsem se dostal dokonce na 184. Bylo mi jasný, že takhle to dál nepůjde.

Převýšení z 2. letošní vyjížďky

Řež Krajina při zapadajícím slunci Už téměř tma při cestě do Budče

Když jsme dorazili do Řeže (zhruba na 26. km), tak jsem měl v průměru 156 tepů při velmi nerovnoměrném tempu a nohy už mi začínaly tuhnout. V plánu jsme ale měli ještě Libčice a dále napojení se na trasu Pražské padesátky s výšlapem na Budeč.

Nečekal jsem ale, že od Libčic vede tak brutální a dlouhý stoupání. V něm mi bohužel šíleně došlo, fyzická i psychická síla byla absolutně v p*deli:-) Slunce už zapadalo, začínala mi být zima, nohy bolely, ruce brněly a představa, že nás čeká ještě dalších 35 km s minimálně jedním strmým výšlapem na Budeč, mě totálně deptala, lépe řečeno s*ala:-D.

Zato Tomáš byl neustále plný sil i elánu, furt něco vyprávěl a zpíval. Když jsme dorazili pod Budeč, tak jsme zašli do hospůdky na menší občerstvení, protože já bych ten kopec bez odpočinku asi už fakt nedal.

Budeč jsem pak vyjel relativně v pohodě, jenže jak se ukázalo, tak do tohodle kopce jsem investoval veškeré našetřené síly, pak už to totiž bylo zase jenom jedno velké utrpení, navíc již v absolutní tmě. Především pak po silnici z Tuchoměřic do Horoměřic jsem v některých místech neviděl vůbec nic a trochu jsem čekal, kdy se mi povede vjet do příkopu.

V Horoměřicích se mi zlepšila nálada, věděl jsem totiž, že domu se už nějak dovleču. Tomáš ještě uvažoval o výjezdu z Šárky na Hanspaulku, ale za to bych ho už zastřelil.:-)

Takže prvních asi 30 km naprosto super a ten zbytek? Velký zlo!

Do 18. září jsem jezdil a trénoval, jak jen to šlo. Připravoval jsem se na svůj vrchol sezóny – na Pražskou padesátku. Motivaci jsem měl opravdu obrovskou, takže i když si hodně potrpím na pořádný spánek, tak jsem párkrát vstával o 2 hodiny dřív jen proto, abych stihl trénink ještě před prací. Musím teda říct, že jezdit v 6 ráno a v takové zimě žádná slast nebyla. Od začátku měsíce jsem do 18. září včetně Pražské padesátky najel docela solidních 625 km.

Od té doby jsem na kole byl jen párkrát, ztratil jsem motivaci trénovat a ukončil jsem závodní cyklistickou sezonu. Sice se letos ještě koná Winter Trans Brdy, ale to teda nevím, jak úžasné by muselo být počasí, aby mě tato akce zlákala.

Od listopadu si možná budu vést běžeckou statistiku kilometrů, protože přes zimní období chci běhat, na kole budu jezdit jen výjimečně. Můj plán je postupně zvyšovat tréninkové dávky měsíc od měsíce, až se dostat na nějakých 20 naběhaných hodin měsíčně, tj. cca 200 km. Tak uvidíme, jak mě běhání bude bavit a jak dlouho u toho vydržím.

Tréninková trasa v září

Obrázek: Času bylo málo a tak jsem trénoval co nejblíže mému domovu (více infa na connect.garmin ZDE).

Je to ostuda a bída. Z určitých důvodů (počasí, technické problémy, práce) jsem najezdil velmi málo a hodně mě to mrzí. Můj nejoblíbenější závod Pražská 50 se totiž blíží a bohužel se zdá, že nejsem zdaleka v takové formě, v jaké jsem byl např. v červenci. Přitom právě pro tento závod chci být ve vrcholné formě.

Srpen statistika

Na začátku srpna jsem byl přetrénovaný a musel jsem 4 dny na kole vynechat. Poté se radikálně zhoršilo počasí, pravidelně pršelo a na to jsem doplatil 7. srpna při závodu Krakatit, kde panovaly naprosto příšerné podmínky a kolo dostalo neuvěřitelně zabrat. Svého téměř nepojízdného Kinetica jsem tedy o pár dní později dával do servisu.

21. srpna jsem odjel závod v Karlových Varech a pouhých pár průjezdů bahnem stačilo k tomu, abych měl opět problémy s řazením. To mě namíchlo takovým způsobem, že ještě nyní (4. září) nemám tento problém vyřešen.

Konec srpna se pak nesl ve znamení mého nového zaměstnání, takže najednou prostoru pro trénink bylo a stále ještě je nezvykle málo.

Můj NEJ závod je už za 14 dní. Šíleně se na něj těším, zároveň mám hrůzu z neúspěchu. Teď od 1. září na sobě pracuji maximálně v rámci možností, nicméně mám obavy, jestli jsem nezačal příliš pozdě (v porovnání s loňským rokem jsem zahájil intenzivní přípravu přesně o 7 dní později). Za ideálních podmínek bych to rád zajel za 1:55 hod, ale momentálně na to zatím asi nemám:-(

Ostuda v Úvalech

Málokdo ví, že jsem se 28. srpna zúčastnil závodu s názvem Velká cena města Úval. Žádný článek jsem o tom nepsal a ani psát nebudu, byla to pro mě velmi smolná akce, doslova potupná. Jednalo se o XC na 5 kol, přičemž jeden okruh měl 5 km.

Když jsem si byl 75 minut před závodem projet trať, překvapila mě v některých úsecích její technická náročnost. Z tratě jsem měl respekt, což u mě nikdy není dobrý. Navíc profil tratě vyžadoval velmi časté řazení a toho jsem se přesně obával. Např. hned první kopec při zkušební jízdě jsem kvůli špatnému řazení musel vybíhat. Viděl jsem to v závodě velmi černě a ještě k tomu 45 minut před závodem začalo vydatně pršet a pršelo až téměř do startu. Z už tak změklé tratě se tím pádem stala bahnitá, a proto jsem se na poslední chvíli rozhodl, že závod nepojedu. Do závodu jsem nakonec ještě nastoupil, zařadil se na chvost pole a po 1. kole, které jsem odjel symbolicky a pomaličku, abych se nezacákal (takže na posledním místě), jsem ze závodu odstoupil.

Nejhezčí vyjížďka měsíce

Za ideální pěknou vyjížďku považuji takovou, kdy pokud možno nejedu sám a cesta vede nějakou malebnou krajinou. Takovou jsem však za srpen zažil jen jednu jedinou a to s Jirkou Pfeiferem a spol. Den po závodě karlovarského bikemaratonu jsme si byli v klídečku projet část trasy závodu. Některé úseky včetně houbaření jsem si zdokumentoval. Podrobněji tuto vyjížďku popisovat nebudu, vybrané fotky toho napoví dost.

P1020205P1020208P1020212P1020211P1020209P1020216P1020231

Je tu opět konec měsíce a s tím i celkové statistiky. I když jsem najel zas o něco více než v předešlém měsíci a prvně v životě jsem překonal tu magickou hranici, tak přesto mám z tréninku trochu smíšené pocity. V nárůstu výkonnosti začínám stagnovat, budu s tím muset něco udělat.

červenec

Na defekty jsem měl tentokrát děsnou smůlu. První mě potkal 10.7. při závodě Praha Karlštejn Tour pravděpodobně o nějaký kámen ve sjezdu. Druhý 13.7. – za Tuchoměřicema jsem píchnul o obrovský hřebík, který mi zničil 3 dny starou duši (nedalo se to zalepit a náhradní duši jsem neměl) a jen díky ochotnému autobusákovi jsem nemusel jít pěšky domu 15 ale pouze 8 km. Třetí 19.7. – mini hřebík těsně před Okoří. Čtvrtý 31.7. (opět HŘEBÍK – neuvěřitelný!!!). Suma sumárum – všechny 3 hřebíky na trase Pražské padesátky na různých místech.

Tak jsem si snad tu smůlu vybral dopředu na celý rok. Jinak teď se moje veškerá pozornost upíná na 7.8. – dobříšský závod Krakatit.

 

Nejšílenější vyjížďka měsíce:

Boj o život a to hned dvakrát v rozmezí pouhých několika km

  • – tréninková vyjížďka přes Okoř ze dne 27.7.

Zrovna jsem projížděl Horoměřicema, když jsem se blížil ke křižovatce při rychlostí 45 km/h. Od ní pak vede cesta do kopce a tak je důležité být co nejvíce rozjetý. Křížící silnice jsou si rovnocenné, takže si vždy hlídám jedoucí auta pouze zprava. Nic nejelo, takže jsem ani nemusel zpomalovat, jenže se najednou zleva vyřítila dodávka. To už jsme oba dva vjížděli do křižovatky a já s hrůzou začal prudce brzdit a zatáčet ve smyku doprava. Bylo jasný, že pokud si mě nevšimne, tak buď to do mě napálí on a nebo já do něho. Ufff, naštěstí na poslední chvíli taky dupnul na brzdu … takže jsem jeho předek minul asi o půl metru. V šoku jsem zastavil, otočil se na něj a docela jsem si zanadával. Blbec, nejspíš si myslel, že je na hlavní a to mě málem stálo zdraví.

Pak jsem pokračoval dále, byl jsem pěkně vystrašenej, takže všechny další křižovatky i sjezdy jsem jel jak strašpytel. Jenže to mě čekala ještě jedna vyhrocená situace. Mezi Noutoňovicema a Svrkyní si jedu takhle po polní cestě. V místě, odkud se mírně klesá po této polňačce do Svrkyně, najednou koukám, že napravo v poli asi 40 m ode mě stojí opuštěný ošklivý agresivní vlčák. Okamžitě běží zběsilým sprintem na mě a štěká. Jestli se se mnou chtěl jen přivítat a pomazlit a nebo mě napadnout a pokousat, to nevím, ale tipoval bych rozhodně to druhý. Takže zrychluji. Jak se blíží, tak vidím, že jeho trajektorie běhu směřuje cca někam pod moje přední kolo. Za žádnou cenu se nesmí dostat přede mě, to by byl můj konec. Takže šlapu v tu chvíli absolutní šrot, abych to stihl. Nakonec na cestu, po které jedu, vbíhá těsně za mým zadním kolem. V tu chvíli jedu už přes 40 km/h a očekávám, že ten boj vzdá. Prdlajs, ta zabijácká šelma stále běží asi 5 m za mnou a já už mám zas smrt ve vočích. Blížíme se totiž k pravé kolmé zatáčce, kde je třeba zpomalit na cca 18 km/h! Šlapu tedy do nejzazšího bodu těsně před zatáčku, od kterého do ní prudce brzdím a v zatáčce už zas rychle akceleruju. Za zatáčkou se ihned otáčím … naštěstí to pes konečně vzdává. Ufffff!!

Červen byl z hlediska cyklistiky velmi povedeným měsícem – počasí, zdraví i technika neprotestovaly, takže jsem najel rekordních 968 km. Moje výkonnost stále stoupá a dělá mi to takovou radost, že chuť jezdit mám stále větší a větší.

Bez názvu

Kromě těch 3 vydařených červnových závodů mohu svůj nárůst formy demonstrovat i porovnáním časů na trase Pražské padesátky. Loni koncem září jsem ji jel ve své vrcholné formě s průměrnými tepy 150 za 2:12:19. Letos 30. června jsem tento okruh zajel opět při 150 pohodových tepech ale v čase 2:09:36, tedy o 2:43 rychleji!

I právě díky tomuto výkonnostnímu posunu se začínám v závodech pohybovat v předních skupinkách, kde jsou mnohem zkušenější borci a jezdit s nimi je daleko větší zábava! Dyť např. na Houštěckém cyklomaratonu jsem na vlastní kůži zažil něco, co jsem dříve vídal jen v televizi – mluvím o naprosto perfektní spolupráci celé skupinky – něco takového zažít je úžasný pocit, radost a zábava zároveň!

Pokud jde o trénink, jsem zas o něco chytřejší a zkušenější, takže už moc dobře vím, že jezdit tréninkové vyjížďky naplno je zbytečné. Nebráním se tomu zajet si naplno 1 – 2krát do měsíce např. okruh Pražské 50, ale častěji by to bylo v takovém tempu snad i na škodu. Proto jsem si stanovil, že v rámci tréninkových dávek budu trasy nad 2 hodiny jezdit od 140 do 150 průměrných tepů a trasy pod 2 hodiny od 150 do 160 průměrných tepů.

Nejzajímavější vyjížďka – dlouhá trasa Houšteckého cyklomaratonu

  • Vzdálenost: 79,61 km
  • Převýšení: 580 m
  • Čistý čas jízdy: 3:26 hod
  • Tepy: 141/175 (průměr/max)
  • Všechny tyto údaje + možnost si prohlédnout a stáhnout trať do GPS: ZDE

Na středu 23.6. jsme si s Jiřím Kalou, Jiřím Pfeiferem a Davidem naplánovali trasu blížícího se závodu a když už jsme to tak hezky zorganizovali a museli jsme absolvovat půlhodinovou cestu vlakem do Čelákovic, tak nám přišla škoda toho pořádně nevyužít – takže když jsme se v Káraným napojili na trasu závodu, rozhodli jsme se jet tu 80 km dlouhou verzi.

HCM mapaHCM

Trochu jsem se bál, že se budu případným pomalým tempem nudit – Jirku Pfeifera a Davida jsem ještě neznal a nemohl jsem tak ani tušit, jak rychle pojedeme. Nicméně Jirka P., znalec této trasy, nastolil perfektní tempo a jelo se opravdu svižně. S přibývajícím hladem to taková sranda už nebyla:-)

Ve 2. půlce okruhu jsem nebyl jediný, kdo měl problémy s energií – na Davida jsme na pár místech museli čekat, ale nic hrozného. Na mě se také jednou čekalo – sklouzlo mi to na písčitém povrchu a hups do trávy. Když jsem se sebral a pokračoval dál, všiml jsem si, že mi chybí tachometr. Naštěstí se mi ho povedlo asi po 2minutovém hledání v trávě najít.

Co jsme se blížili do Káranýho, tak jsme na 2, 3 místech tempo vystupňovali natolik, že jsem se dostal s tepama až na 175 – trochu vyhrocená zábava:-D. V Káraném jsme se pak občerstvili a vydali opět do Čelákovic na vlak.

Vyjížďka to tedy byla velmi příjemná a přínosná – znalost tratě mi v závodě pomohla – a navíc jsem poznal další 2 pohodový bikery.

Květen by se dal označit trochu za smolný měsíc. Na své fyzičce jsem zas zapracoval trochu víc než v předešlém měsíci, ale mohlo to být ještě o takových 60 – 80 km více nemít smůlu. Celý květen jsem útočil na 800km hranici, což už je na mé poměry slušný výkon. V minulosti jsem se přehoupl jen dvakrát přes tuto sumu (duben a září 2009). Nicméně štěstí mi nepřálo.

Květen km

Mou hlavní tréninkovou trasou byla jak jinak než trasa Pražské padesátky (většinou různě zkracovaná), na které jsem za tento měsíc najel tréninkově 263 km (hned 9krát jsem se na ní vydával z Bechyňovy ulice), nicméně jen jednou jedinkrát jsem jí jel úplně naplno (tu zimní 41km verzi za 1:39:30 z úvodu měsíce) a jinak v ostatních případech jsem se trochu šetřil. Nejefektivnějším tréninkem je prý trénink absolvovaný okolo aerobního pásma, takže jsem na to myslel a jezdil aspoň pod anaerobním prahem:-)

P1010757 

Foto: Prasklá sedlovka – tady je zasunutá, jinak vyčnívá 20 cm. Nemít štěstí, asi by si zadeček užil:-)

První smůla mě potkala v sobotu 22.5. na této trase mezi Sanatoriem a Horoměřicema na polní cestě, kdy mi z ničeho nic pod zadkem zmizelo sedlo – prdla mi sedlovka a měl jsem velké štěstí, že jsem neupadl či jiným choulostivým způsobem neublížil. Tím pádem jsem měl pro zbytek soboty a pro celou neděli kolo nepojízdné.

Druhá smůla mě potkala 31.5. opět na této trase a opět mezi Sanatoriem a Horoměřicema, kdy jsem si všiml, že mi uchází zadní kolo. Bez lepení a pumpičky docela prekérka. Přes Horoměřice vedla nejrychlejší cesta ke mě do Holešovic a tak jsem to po té polní cestě rval, abych dojel co nejdál. Když jsem přijel do Horoměřic, zadní už bylo prázdný. Čekala mě tedy 11km cesta domu, kterou jsem zvládl s rychlou chůzí, 20minutovým nepřetržitým během a na pár místech i jízdou na kole za 1:10 hod.

Jinak co mě může těšit z tréninků, že se cítím fyzicky velmi dobře. Troufám si říct, že jsem v takové pohodě, ve které jsem ještě nikdy nebyl. Díky tomu, že květen byl poměrně deštivým měsícem, tak jsem si měl možnost i natrénovat jízdu v blátě, kterou teda nemám rád, ale pro bahnitý závod se mi to hodit bude. Navíc znalost tratě udělá hodně – ve 3 sjezdech to pouštím ještě o pár kmh víc než loni při závodě!

Samozřejmě mě mrzí, že jsem v květnu nejel žádný závod a že přidávám příspěvek na blog po dlouhém měsíci, ale slibuji, že v červnu to bude určitě trochu lepší. Na 95 % pojedu 13. června Berounský bike maraton ….

Nejzajímavější vyjížďka měsíce – výlet s Šárkou

Kamarádka Šárka si přála, když jsem takovej cyklista, abych jí někdy vzal na kolo. Já v žádném případě nebyl proti a tak jsem naplánoval z jejího bydliště – Petrovic – pěknou trasu. Při jejím plánování jsem se snažil, aby to pokud možno vedlo co nejvíce mimo silnice a abych Šárce mohl ukázat okolí mé chaty, hezkou krajinu a zajímavou cestu roklí z letiště Točná dolu do Komořan. Největší starost jsem měl z úseku od Petrovic do Libuše, který jsem předtím nikdy nejel a do GPSky jsem si to připravil opravdu jen podle toho, jak se mi to zdálo být dobré na serveru mapy.cz. Kupodivu se mi to povedlo perfektně, po trochu frekventovanější silnici jsme v tomto místě jeli asi jen 200 metrů, jinak jsme se pohybovali stále po cyklostezkách či polních a lesních cestách, takže supr.

 Šárka květenŠárka květen převýšení

Mapa a převýšení: 39 km dlouhý okruh s 330 metry převýšení

Nejhezčí úsek nás čekal od Libuše vlastně až do Komořan, který vedl po lesních i polních cestách a hlavně který obsahoval tu skvělou rokli z Točné. Na tu jsem se těšil nejvíce. Zajímalo mě totiž, jak se s tou docela technickou trasou vypořádá Šárka. Ta rokle má 3 km, na hodně místech jsou kořeny a na 2 místech se přejíždí poměrně úzká lávka asi v metrové výšce (vtipné videjko mého kamaráda Pajana a jeho parťáka z jedné těch lávek pro představu najdete ZDE, v reálu to vypadá složitěji než na videu), ale kupodivu se s tím Šárka vypořádala perfektně a vůbec se toho nebála. Z Komořan pak cesta vedla z drtivé části po cyklostezkách přes Braník, Krčský les, Chodov a Háje..

Téměř v závěru naší jízdy se mi vybila GPSka (zapomněl jsem si ji nabít). U hostivařské přehrady jsme se rozloučili a já zas upaloval svým chrtím tempem domu:-) Šárka byla z tohoto výletu nadšená, to já ostatně taky, takže si to někdy zase určitě zopákneme.

Tabulka Od minulého roku rozlišuji tréninkově najeté km. Jsou to takové km, které jezdím ve vysokém tempu ať už v rámci nějaké rychlé vyjížďky či závodu (v drtivé většině se pohybuji v aerobním či dokonce někdy i v anaerobním prahu) a podmínkou je v takovém tempu najet alespoň 18 km vkuse.

Takže v dubnu to celkově dává "jen" 676 km, ale z toho solidních 387 tréninkových. Loni a předloni jsem za první 4 měsíce najel podobné množství km, ale zdaleka ne tolik tréninkových!

Pokud jde o nejzajímavější dubnovou vyjížďku, myslel jsem, že odkážu na Trans Brdy, jenže to jsem netušil, že zažiju ještě něco lepšího:

Jak jsem proháněl eliťáky na trase zkrácené Pražské padesátky:-)

Od sobotní 105 km dlouhé vyjížďky jsem až do čtvrtka (29.4.) na kole kvůli nedostatku času v podstatě nebyl. Až ve čtvrtek jsem si ten čas našel a vzhledem k úžasnému počasí jsem si šel po delší době opět otestovat formu na trasu zkrácené P-50.

Pomalu už na tento závod začínám myslet a tentokrát chci zvolit nepatrně jinou strategii – první kopec napálit jak hovado a pak už zase jet to své (kvůli loňské zkušenosti, kdy se díky mase závodníků v úvodním lesíku nedalo skoro jet).

Takže jsem přesně podle této nové strategie vypálil na svůj tréninkový okruh. U Sanatoria jsem tedy měl neobvykle rychlý čas a přesto jsem se cítil poměrně v pohodě. V Horoměřicích jsem pak málem srazil jednu ženskou přecházející ulici, která se ohlídla až ve chvíli, kdy byla v jejím prostředku, skoro mi pak skočila pod kola – trochu jsem si tedy zanadával.

Až k brodu se mi jelo tak moc úžasně, že jsem to připisoval síle větru, ale jak se později ukázalo, bylo téměř bezvětří. Od brodu, odkud se jede přesně opačným směrem, jsem se žádného protivětru „nedočkal“.

V tu chvíli mi bylo již naprosto zřejmé, že jedu na rekordní čas. Otázka byla, jestli mě nepotkají křeče, protože právě od brodu jsem začínal pociťovat v nohách první menší bolesti a únavu.

Jak se tak blížím k polní cestě do Tuchoměřic, zaregistrovávám asi 500 metrů před sebou dvojici bikerů jedoucí po této cestě. Napadá mě, že to budou asi ti samí, co jsem předjížděl ve Statenicích a tak jsem celý natěšený, že je budu moci předjet tím šíleným rozdílem znova.

Makám, rvu to, ale ukrajuji jejich náskok fakt nepochopitelně pomalu. „To už jsem na tom tak špatně? To není možný!“

Tuchoměřice sjíždím bleskově, ale dvojice nikde – asi někde odbočili. Po asfaltce z Tuchoměřic až pod Juliánu jedu průměrnou rychlostí 36 kmh, fakt si to užívám. O to víc mě šokuje, když vidím ty 2 bikery zase před sebou. „Takže oni neodbočili…?!?!. Tak já jedu tréninkově úplně na krev a blížím se takhle pomalu??“.

Už jsou přede mnou asi jen 70 m, když se vjíždí z asfaltky pod Juliánu. Dokonce si začínám dělat starosti, abych je před tím jedním 5m „kolmým“ krpálkem (tzv. stěna) nedojel, protože ho umím vyjet. Zbytečně…nejen, že je tam ještě stále úplně nedojíždím, ale oni ten krpálek dávají taky.

Převýšení

Graf převýšení – 615 m. Mapa trasy a další podrobnosti na connect.garmin.com ZDE 

Před samotným stoupáním na Juliánu už konečně rozumím, proč mi dělalo takový problém tyto 2 dojet – ten první z nich má na sobě dres BikeRanch týmu a je to borec Tatíček.

V úvodu stoupání je předjíždím. Nikdy bych nevěřil, že na eliťáky použiju slovo: „Levá…“:-)

Tatíčka nejspíš vyděsilo, že ho předjíždí „turista“ a tak jedou kluci do půlky kopce za mnou v háku. Opravdu ten jeho stín těsně za mým zadním kolem mě tak znervózňuje, že se vybičovávám k nadlidskému výkonu. V půlce kopce však pánové nastupují a rychle se vzdalují. I tak vyjíždím Juliánu v parádním rekordu 4:41 (moje 2. nejrychlejší Juliána vůbec za 5:19!!!)

Tabulka

Tabulka: Porovnání s mým do té doby nejrychlejším časem. Ztratil jsem jen na posledním úseku!

Po cestě do Přední Kopaniny je opět předjíždím a zase se za mnou vyvážejí, tentokrát až k lesu do Nebušic. Tam bere špic Tatíček a tak se taky chvíli vyvážím. V Nebušicích ho předjíždím  (dřív to nešlo) a ve sjezdu na asfaltovém povrchu letíme padesátkou. Tatíček mi to ale vrací těsně před kolmou travnatou zatáčkou, která nás navádí do lesního sjezdu k Divoké Šárce.

Ta travnatá zatáčka v touze si nenechat Tatíčka ujet mi dává pekelně zabrat, několikrát se v ní dostávám do smyku a nic moc pocit:-) Okamžitě si tím vybudovává asi 15 m náskok, který se v tom lesním sjezdíku ještě prohlubuje. Sice to tam pouštím jako nikdy jindy předtím, stejně mi ujíždí a dokonce tam v jednom úseku i šlape, no prostě nechápu:-D

Co mě může těšit, že jeho parťák na mě ztratil víc než já na Tatíčka. Pak jedeme Šárkou a pomalu se k Tatíčkovi přibližuji. On však odbočuje z trasy Pražské 50, nicméně jeho parťák to nedělá a jede za mnou s 50m odstupem.

Jsem zvědavý, jestli za mnou pojede i ten kopec na Zlatku a tak se v tomto prasáckém kopci ohlížím a opravdu tam je. Blíží se mi docela rychle a když mě předjíždí, tak si stíháme ještě trochu poklábosit.

Naše cesty se definitivně rozdělují na vrcholu a já upaluji do Bechyňovy ulice, kde se objevuji v neuvěřitelném osobním rekordu 1:36:30 hod = EXTÁZE!!!

Trans Brdy 2010

Posted: 28.4.2010 in 2) Trénink
  • Fotky ode mě: ZDE
  • Videa ode mě: ZDE – Trans Brdy 2010 (1) až (7)

V sobotu 24.4.2010 se konal 55 km dlouhý závod Trans Brdy v rámci série Kolo pro život. Po dlouhém zvažování jsem se nakonec závodu kvůli finanční situaci a kvůli některým hnusným kořenatým úsekům nezúčastnil, ale přesto jsem se do 35 km vzdálených Let u Prahy vydal a to po vlastní ose.

Zlákalo mě nejen počasí, ale také kamarádi, kteří se do závodu přihlásili a které jsem před startem závodu potkal. Zdržel jsem se s nimi však trochu déle, než jsem plánoval a vzhledem k tomu, že jsem chtěl udělat nějaké fotky a videjka hned v úvodním stoupání a pak se nenápadně mezi cyklisty vměstnal a jet nějakou dobu za Martinem, byl nejvyšší čas se na to připravit. Do startu zbývalo 8 minut a já se ještě urychleně potřeboval zbavit batohu. Položil jsem si ho tedy u místa prezentací, v tom menším stresu už mě nic lepšího nenapadlo a uháněl jsem do úvodního stoupání.

Tam jsem si počkal na závodníky a udělal 2 videjka (1. (ZDE) i 2. vlny). Pak jsem se vetřel mezi ně a jel stíhat Martina. Po chvíli ho dojíždím a jedu za ním co nejelegantněji – žádné prudké pohyby, žádné prasení. Nechci žádným způsobem ovlivnit závod, když nejsem oficiálně přihlášen a stejně se mi „poštěstilo“. V tom krpále si jeden biker lízl o moje zadní kolo a lehnul přes cestu. To jsem přesně nechtěl.

Téměř na vrcholu úvodního stoupání však zastavuji a dělám další 2 videjka (jedno ZDE). Poté si jeden úsek zkracuji po trase WTB a opět čekám na Martina a při tom dělám dalších pár snímků a videí (jedno ZDE).

P1010672P1010691P1010698

Fotky pořízené v technicky náročné, kořenaté, kamenité i bahnité části trasy.

Jakmile Martin přijíždí, nasedám a vyvážím se za ním až k tomu mému neoblíbenému kořenatému úseku, jehož některé pasáže si zdokumentovávám (video ZDE).

Pak si znovu krátím trasu a to dost významně. Ocitám se na 2. občerstvovačce na cca 40. km, kde se po 5 minutách čekání objevuje vedoucí skupinka (video ZDE). Na videu to tak nevypadá, ale ten kopec je fakt nechutnej – v zimní verzi závodu jsem rád, když tam jedu rychlostí 5,5 kmh.

Po vedoucí skupince je neuvěřitelná 6,5min mezera a pak teprve přijíždějí další závodníci. Některé z nich si fotím a 4 minuty na to se vydávám za dvěma borci. Chci si vyzkoušet, jak to dávají eliťáci a tak jedu kousek s nimi.

P1010706P1010717P1010726

Fotky: 1) U občerstvovačky – borci ztrácející asi 8 min. 2) Brod v podání bikera ztrácející asi 20 min. 3) Loučka v podání týpka ztrácející přes 20 min.

Čerstvý, odpočatý jim na rovinkách a v menších stoupáních stačím, horší je to však ve sjezdech, kde to na můj vkus pouštějí až moc odvážně, fakt se bojím, v očích smrt, ale držím se jich. Pak ale přichází jedna nepřehledná zatáčka při rychlosti 51 kmh. První ji vybírá, druhej však stíhá zatočit jen trochu a končí v keři a já nezatáčím vůbec (abych náhodou nesejmul týpka před sebou) a ocitám se někde v trávě. Týpek nadává a já ho naprosto chápu, opravdu nebezpečné místo.

Nechávám se předjet dalšími asi 3 borci a za nimi pak zkouším krkolomný sjezd k brodu – absolutně se nechytám. U brodu si dávám pauzu s foťákem (video ZDE) a mám radost z toho, že jsem aspoň jednu nezanedbatelnou část trasy eliťákům stačil. Rozhodně zajímavá zkušenost.

MapkaPřevýšení

Mapa a převýšení té části trasy závodu, kterou jsem objel. Nezaznamenal jsem ji však úplně celou. Celkem by to bylo přes 30 km a 640 m převýšení (celý závod pak 55 km a 1100 m převýšení)

Kousek odtud je pak populární loučka, na které se zastavuji na slovíčko s Michalem z BikeRanch týmu, který zde fotí. Také dělám nějaké fotky a videa (jedno ZDE). Ještě před zahlcením paměti fotím kamaráda Jiřího a pak už definitivně foťák vypínám a jdu si užít zbytek trasy.

Po cestě do cíle ještě potkávám pár defektů, několik pádů, závodníky s křečema a do prostoru cíle dorážím trochu s hrůzou, protože je na jiném místě než start. Co asi batoh?

Šok a velké zklamání – batoh už na místě prezentací nenacházím, je tam absolutně liduprázdno. Stále doufám, že si ho jen někdo vzal k sobě. Pátrám po něm ale marně. Absolutně mi to kazí jinak naprosto nádherný den. Žádné cennosti jsem v něm neměl – jen šuštákovku a dlouhé přiléhavé kalhoty Craft. I tak škoda v hodnotě cca 1750,-. V cíli už pak nevyhledávám své kamarády, nemám vůbec náladu se s někým bavit, jedu domu. Po celkových 105 km dojíždím domu vyčerpaný a šíleně naštvaný.

Máme tu konec března a s tím i celkový počet km najetý za měsíc. Musím říct, že ve druhé polovině března jsem se konečně hecnul, protože z celkových 396 km za březen jich je 363 právě z posledních 14 dní.

Trochu smolařkou statistikou jsou defekty, které mě potkaly hned dvakrát. Letos dohromady už tři! Od července 2009 (pořízení nových plášťů) jsem nepíchl až do února 2010 – cca 2500 km! Jenže teď 3 defekty v rozmezí asi 600 km (2krát zadní a 1 přední kolo).

Od posledního článku stojí za zmínku hned 2 tréninkové vyjíždky:

1) Pokus o co nejvyšší převýšení na co nejkratší trase

Pro tento účel jsem si vybral jedno prudké stoupání do Bohnic, které jsem pak jezdil stále dokola. Po 7. výjezdu (22 minutách) jsem to musel už vzdát, příšerně slaný pot se mi dostával do očí a ty mě pak ukrutně pálily. Nakonec to dalo slušných 290 m převýšení na 3,5 km! Poté jsem pak pokračoval v normální jízdě v okolí Bohnic a Vltavy.

Bohnice

2) Test fyzické kondice na trase zkrácené Pražské 50

Poněvadž jsem tuto trať jezdil na čas už i loni, tak přesně vím, jaký výkon je ještě dobrý a který už nikoliv. Moje ambice vzhledem k letošnímu zatím nízkému množství najetých km nebyly nijak velké. Cíl: pod 1:50 hod, přičemž jsem tajně doufal, že by to mohlo být dokonce i pod 1:47, což už bych považoval za velmi uspokojivý výkon.

30. března v 15 hodin jsem tedy vyrazil z Bechyňovy ulice na 41 km dlouhou trať. V podstatě hned od začátku jsem měl vítr v zádech a moc dobře jsem si to uvědomoval. Všechny mezičasy v první polovině trasy jsem měl neuvěřitelně rychlý, Noutoňovice a brod dokonce v absolutním rekordu!

Jenže od brodu sranda skončila. Nejdříve na mě na pár kratších úsecích čekalo trochu bahýnka a když jsem projel kolem Okoře, tak se začala síla protivětru postupně ozývat. Největšího extrému dosáhla na otevřeném prostranství na polní cestě do Tuchoměřic. Tohoto úseku jsem se obával nejvíc a oprávněně. Tak prudký protivítr jsem na této tréninkové trase nikdy nezažil! Další velmi silný protivítr na mě čekal za Přední Kopaninou, jinak na ostatních místech se s ním dalo relativně slušně bojovat.

Juliána mi měla odpovědět na otázku, jestli mi „dojde“ a nebo jestli budu schopen pokračovat v solidním tempu až do cíle. Tento kopec mi odpověděl velmi přívětivě a tak jsem to rval dál ze všech sil až k závěrečnému stoupání na Zlatku.

Tu jsem pak už nechtěl hrotit a riskovat případné křeče, takže jsem ji nejel úplně na doraz. V cíli to pak dalo úžasných 1:43:35, což je z těch 12 pokusů za poslední rok hned 3. nejlepší!

Porovnání

Tabulka: Porovnání s mým nejrychlejším časem. Všimněte si, co se mnou udělal vítr např. při cestě do Tuchoměřic (jel jsem o neuvěřitelných 21 % pomaleji než při rekordu).

Fyzicky na tom tedy nebudu špatně, ale nechci nic zakřiknout! Pokud jde o tepy, tak ty bohužel nevím, s tepákem v poslední době nejezdím. Od upgradu softwaru mi malinko blbne, budu s tím muset dojet na pobočku a nechat si asi udělat downgrade zpět na verzi 2.9.

Jinak jsem se rozhodl, že další tréninkové statistiky a případně zajímavé vyjížďky budu na blog posílat vždy až koncem měsíce.