Archive for the ‘1) Závody’ Category

Pražská padesátka 2018

Posted: 5.10.2018 in 1) Závody
  • Délka:   49,1 km
  • Převýšení:   750 m
  • Tepy:   173 / 192
  • Výsledky:   22. / 865   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Letošní Pražská padesátka byla jedna z těch nejpovedenějších sportovních akcích, které jsem kdy absolvoval, ne-li vůbec tou nejlepší.

Od závodu sice uplynulo už 20 dní, ale až teprve teď tak nějak doznívají poslední zbytečky vyplavených endorfínů. Je nejvyšší čas si připomenout, co za jejich nebývale silnou produkcí stálo.

DSC_1275

Těsně před startem

Předně je potřeba říct, že Pražská padesátka není jen nějakým závodem. Je to sportovní svátek, velká prestižní událost. Každý rok se s natěšením a radostí na start vracím, pokaždé to prožívám, jako by to bylo poprvé, přitom letos již podvanácté.

Trochu se šuškalo o tom, že je to poslední ročník (jubilejní dvacátý), že hlavní šéfík závodu, pan Landa, už dál tuto akci nebude organizovat. Naštěstí se našel jeho nástupce a tradice tak bude pokračovat.

I když jsem částečně i ze zdravotních důvodů kolo takřka pověsil na hřebík a jezdil jsem přes rok nebývale svátečně a ležérně, tak padina mě opět dokopala přes léto se sebou něco dělat. Necelé dva měsíce před závodem jsem tedy začal zase trénovat.

Pad.png

Těsně po startu mýma očima

Příprava ovšem nebyla ideální, i při sotva 10 hodinách tréninků týdně (38 hod měsíčně) se mi povedlo se na přelomu srpna a září přetrénovat. Výkonnost i nálada dva týdny před závodem najednou úplně v háji. Stát se mohl snad už jen zázrak.

Počasí v den D vychází luxusně. Kéž by i ty nohy si daly aspoň trochu říct. Náš hvězdný pětičlenný tým trefně pojmenovaný STS Chvojkovice-Brod je připraven nechat na trati vše. A o mně to platí dvojnásob. Cítím spoustu adrenalinu, vzrušení, to bude jízda.

DSC_0052

Ve druhé stojce v chumlu závodníků

Bum a už letíme vstříc prvnímu kopci, někteří bohužel i vstříc prvnímu pádu, málem jsem na zemi taky, okamžitě ztráta asi 10 sekund, takže půlku kopce to mrskám za svý přes 30 km/h, takovou šílenost jsem tu nepředváděl ani při mém slavném tažení před dvěma roky.

Sotva si to sjedu, už se balík dělí definitivně na skupinky. Po úvodním sprintu extrémně kyselo v nohách, tak tak se držím Pavlova zadního kola.

Parťák bohužel defektí v prvním sjezdu do Šárky. Chvíli to prožívám taky, ale tunelové vidění ve druhé a třetí stojce k Sanatoriu, které zdolávám na absolutní hranici svých možností, mě rychle přivádí na jiné myšlenky: přežiju, nepřežiju?

DSC_0038

U Sanatoria, chybí kyslík 😀

Tramtadadááá, 14:07 u Sanatoria na průběžném 23. místě, jen pár sekund za svým rekordem, tak to je ku*va hustý! Endorfíny pracují na plný obrátky. Tak vydržať v tomhle šíleném tempu ještě nějakých 90 minut a bude to dobrý.

Nahoře před Horoměřicema dáváme dohromady 9 lidí, což je tady na rovinatějších úsecích nezbytný. Je mi ctí pane Janočko a Pechu…

Na trase jsem si vytyčil vlastní sprinterské prémie (tzv. segmenty). To může při závodě napadnout jen vola, ale já vůl jsem, takže hned do té první jdu se vším všudy (sjezd do Statenic). Na dvou místních segmentech zaznamenávám první a třetí nejrychlejší čas, takže spokojenost poloviční 🙂 Trochu jsme se tím ovšem přiblížili k 6členné skupince, která funguje jako dokonalý magnet. 10 minut ždímání nohou a máme je.

Pa-rá-da, na 15. km tvoříme stádo od 13. do 27. místa průběžně. Hohooo. Rovinky v závětří jsou za odměnu, letíme nehorázně. Před námi ani za námi už v dohledu nikdo, o to důležitější bude udržet se skupiny.

PRP18JK0034

Moje stíhací jízda ve sjezdu z Budče

Za Holí se blíží můj další úsek, tentokrát docela šlapavej, budu tím poněkud plýtvat silami, ale jdu do toho. Nejdřív palbička křovíčkem u Trněného Újezdu a pak žůžo serpentýnky dolů. Překonávám původní nejrychlejší čas, ale úplné čelo závodu tu zajíždí ještě o pár sekund rychleji. Ach jo, já bych toho Lukáše Hofmana zaškrtil 🙂

Hned za segmentem začíná dost zásadní prudký kopec na Budeč. Na ten najíždím s několikasekundovým náskokem jako první z naší početné v tu chvíli natažené skupiny. Tady se ukazuje, v jak extrémně silném uskupení se pohybuju. Dávám si jako zvíře a stejně mě většina předjíždí rozdílem dvou tříd.

Nahoře na mě čeká Jirka Pfeifer v roli diváka. Jsem tak na pokraji svých sil, že ho ani nepozdravím. Prostě to nejde, jen nějaké nespecifikovatelné chrčení ze mě vychází 😀

Jde do tuhýho, právě nám pláchlo 7 borců a to poměrně výrazně (15 sekund). Ve sjezdu z Budče jsem nucen riskovat a pořád není vyhráno (10 sekund). Až po pěti minutách si to v plném nasazení sjíždím s dalšíma dvěma a další dva se do balíku připojují až u Okoře.

Definitivně jsme těmito legráckami odpárali 3 borce (Beran, Pech, Válek). Sbohem a šáteček 😀 Tak teď se zase krásně povozím a to dlouho, protože až pod Juliánu na 35. km není kde mě vorvat! Budu se držet jako klíště.

Když ani kopec na Juliánu s naší 12člennou skupinkou nehne, tak je jisté, že rozhodne závěrečný krpál na Zlatnici.

DSC_0472

V Šáreckém údolí opět menší stíhací jízda

Já mám ovšem ještě jedno eso v rukávu a to můj třetí a poslední plánovaný segment, sjezd do Šárky na 45. km. Takto blízko před cílem bych tím zajímavě promíchal pořadím. Navíc jde o můj nejoblíbenější a nejnatrénovanější sjezd.

Jenže s tím nájezdem na něj se přepočítávám. Původní široká silnice se objíždí úzkou lesní cestou a já už se nestíhám propracovat na čelo balíku. A to ještě řeším krizovku uprostřed sjezdu, když týpek na cyklokrosce (Ondřej Žítek) procvakne přední kolo a vinou rychlého defektu padá. Ustele si v podstatě přímo přede mnou. Vyhýbat se mu při 40 km/h docela adrenalin.

DSC_0285

V závěrečném krpálu v závěsu za Radotíňákama

Dole všem ve skupině vřele poděkuji za prima svezení a hurá na závěrečný stoupák na Zlatnici, kde se trháme skoro na jednotlivce. Jedu ho z posledního místa. Překvapivě bych tu uměl jet ještě o něco málo rychleji, klukům z Radotína funím na zadní kolo, ale vzhledem k tomu, kolik toho dnes odtáhli, je mi hloupé s nima soupeřit, takže dojíždím „v poklidu“ za nima až do cíle na 22. místě celkově, 8. ve věkové kategorii a především ve svém novém osobním rekordu (o minutu vylepšený čas). Na 50 kilometrech průměrná rychlost 29,3 km/h? Neuvěřitelný!

Tolik endorfínů, pocitů absolutní euforie, to už tu sakra dlouho nebylo. Závod jako hrom, parádní svezení a moc moc zábavný! Prostě zázrak. Snad jen ta třešnička na dortu chyběla… nebýt totiž defektu Pavla, tak je náš hvězdný tým na bedně v týmovém hodnocení. Ovšem to už bych se totálně rozplynul blahem 😀

Závěrem asi toliko, že Pražskou padesátku budu jezdit, dokud budu živ a zdráv. Prostě dokonalá sportovní akce. Taky mě těší, že k nějaké použitelné formě mi stačí odtrénovat necelých 40 hodin měsíčně. V dobách cyklozávislosti jsem uměl i 80, a to několik měsíců po sobě 😀

Winter Trans Brdy 2017

Posted: 27.11.2017 in 1) Závody
  • Délka:   38,9 km
  • Převýšení:   890 m
  • Tepy:   170 / 182
  • Výsledky:   27. / 196   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Když už se sezona se*e, tak kompletně celá aneb Od pocitů extáze po naprosté zoufalství během 5 vteřin.

1_Razeni_ja2

Na startu bylo veselo

Jak málo chybělo ke štěstí? Nějakých 9 kilometrů! Né, já prostě musel zadefektit! To k cyklistice samozřejmě občas patří, už jsem to při závodech zažil vícekrát, ale tentokrát to fakt zabolelo. Takové pocity zoufalství a beznaděje jsem ještě nezažil. Přitom jsem bezprostředně před defektem prožíval úplný opak, endorfíny stříkaly na všechny strany, jel jsem si pro senzaci! O to pak horší bylo vystřízlivění.

1_Start

Start závodu

MTB zavírák sezony Winter Trans Brdy patří mezi mé nejoblíbenější závody. Zatímco ostatní se v říjnu a listopadu ukládají k zimnímu spánku, tak já ladím formu, abych si zde mohl zazávodit s těmi nejlepšími a navázat na úspěchy z předchozích několika ročníků (loňský report ZDE). Vrchařská prémie za 2 tisíce a prize money od 2 do 4 tisíc Kč pro první 3 v cíli v absolutním pořadí sem vždy přiláká i některé známé pravidelné „brigádníky“. Nazval jsem to „Hon na Škarnitzla“ 🙂

2_Kejnska_celo3

Čelo závodu včetně mě v prvním kopci

Letošní cesta k nějaké solidnější formě byla velmi trnitá. V půlce září jsem začínal po vleklé viróze úplně od nuly. Připravovat se na závod bylo asi tak poslední, na co jsem v tu chvíli myslel, ale postupně jsem se do toho zase dostával, ježdění mě bavilo víc a víc. Proto jsem se v půlce října rozhodl, že WTB opět pojedu a natrénuji na něj. Chtěl jsem si s tím spravit chuť za celou nepovedenou sezónu.

3a_Vrcholek_Mara

Po 9 minutách stoupání na vrcholku prvních dvou třetin kopce při cestě na hřeben Brd mě Mára vorval.

Počasí vychází docela pěkně. Vše nasvědčuje tomu, že ten závod objedu stejně jako loni s parťákem Márou (Šrollem), je na co se těšit. Úvodní nesmírně dlouhé stoupání odhalí karty.

Po startu se držím někde na chvostu první desítky. Je až vtipné, že jí tvoří každý rok pořád ti stejní lidé: Škarnitzl, Koš, Jakeš, Rajchart, Kozák, Salaquarda, já a loni i letos také Mára. Zhruba po 3 minutách stoupání v té nejprudší části se nám ta desítka trhá skoro na jednotlivce. Já tak tak zachytávám Márovo tempíčko a funím mu za zadním kolem až do další prudké části na 9. minutě stoupání. Tam už jsem tak popravenej, že když si do toho Mára stoupne a vybuší si tu stojku vestoje, tak ho nechávám jet.

3b_Vrcholek_ja_Neubauer

Tady jsou nohy v jednom ohni! Kousek za mnou Radim Neubauer.

Trochu na rovinatějších úsecích zvolňuji a chytám dvojici Koška – Neubauer. S těma vyjíždím na vrchařskou prémii na celkovém 10. – 12. místě 20 sekund za osamoceným Márou a 50 sekund za čtveřicí Kozák, Salaquarda, Voltr a Šorf.

4_Revnicak_Koska_Neubauer_ja

Koška, Neubauer a já. Takto spolu jedeme hodně dlouho.

Tady se ukazuje, jakej je Mára bojovník. I přes naše nastolené poměrně vyhrocené tempíčko na hřebeni Brd, hlavně díky obrovitému Jakubovi Koškovi, si osamoceného Máru a také Šorfa sjíždíme až po dalších 5 kilometrech na Skalce.

4_Rev_Haven_Mara

Kousek za Řevničákem Mára dotahuje Šorfa a za nima už se řítí moje 3členná skupinka.

Mlaďas Pavel Šorf záhy odpadává, protože naše čtveřice tažená skoro neustálými „nástupy“ Máry a Jakuba letí nehoráznou rychlostí, až si říkám, jak dlouho to s klukama ještě asi vydržím. Neuvěřitelná ždímačka stehen! Kolem občerstvovačky na 18. km jen prolítnem.

4_Rev_Neubauer_ja_Koska

Ještě kousek a máme Máru se Šorfem.

Zrovna asi minutku tahám, když mě v asfaltovém sjezdu střídá parťák dnes již poněkolikáté vysokým rychlostním rozdílem, že ho opět sotva zachytím. Pffff 🙂 Jsem si chtěl dát zrovna gel a trochu se napít, lepší místo na občerstvení široko daleko nikde. No tak neee, no 😀 Cíl je ještě nějakých 20 km daleko, ale já mám pocit, že už dobrých 5 km finišujeme, hroznej mordor.

Z asfaltky najíždíme na bahnitou lesní cestu do kopce, konečně taky nějaká technika a o kousek dál i sjezdy, které mám najeté, konečně přichází taky můj čas 🙂 Moc dobře vím, že po fyzické stránce si jako skupina už nikde moc nepomůžeme, že to bude mít každý za svý až do cíle. Ujímám se iniciativy a snažím se od nás Jakuba a Radima (Neubauera) vorvat. První sjezdík a už chytají 10 sekund, no vida 🙂 Mára vytušil můj úmysl a drží se, skvělé. Mezitím míjíme Voltra vytrhávajícího něco z přehazky.

7_Flybys

Vývoj rozestupů u uživatelů tzv. Stravy od startu až po můj defekt. Já jsem černá vodorovná. Oranžová = Kozák. Červená = Mára. Světle modrá = Koška. Modrá = Neubauer. Čáry dole jsou nejbližší pronásledovatelé.

Kratší výjezd střídá na nejzazším místě trasy velmi dlouhý sjezd („mezi srnkami“). Ten posílám už celkem krvelačně. Klukům v něm ujíždíme o dalších skoro 20 sekund. Jsem najednou napumpovaný vším pozitivním. Chvátám, chutná, užívám si to. Kořenaté úseky k Doupovské cestě jedu úplně v transu, nádhera, na tepák už radši ani nekoukám (tepy pořád přes ANP). Hlavní je, že to jede, cítím se skvěle! Mára se drží a navíc se už malilinko přibližujeme dvojici Kozák, Salaquarda.

5_Singl_Franta_ja

V mém oblíbeném závěrečném sjezdu dojíždím parťáka Frantu Kadlečka.

Nájezd na Doupovskou cestu, tj. obávané stoupání na Vrážky, téměř 200 výškových. Kozák se Salaquardou jsou fakt blízko, 25 – 30 sekund, úplně mě to hypnotizuje, už se ani neohlížím a jedu si pro senzaci. Mára na mě pomaličku chytá díru. Na Vrážkách mám na něho k dobru nějakých 15 vteřin. Na Salaquardu pořád ale ztrácím nějakých 20 a na Kozáka 30 sekund. Od diváků je mi hlášeno 7. místo celkově, PA-RÁ-DA!

5_Singl_ja2

Hohoooo, jedu na bednu ve věkové kategorii (30 – 40 let), tralala a ještě možná bojuju o celkové 5. místo. Ve sjezdu do Haloun ve mně pulzujou neuvěřitelné látky a pocity, dodávají mi tolik síly…

Pssssssssss….. „No dop*deleeeee!!!“ Řvu na celej les. Je to rychlý defekt, mám hned prázdno. Nemůžu tomu uvěřit. Kdyby to bylo mojí chybou, že bych zrovna nějak riskoval ve sjezdu, ale tohle nebyl ten případ. Čistá smůla. Ani nemám duši. Tak to sjíždím pomaličku do Haloun, kde na mě čeká s bidonem kámoš Jirka (díky moc za servis). Rychle mi běží do baráku pro duši a pumpu, ale bednu už to stejně nezachrání. Ztrácím 10 minut.

5_Singl_ja3

Na konci závěrečného sjezdu již před Frantou

Jsem sice zklamaný, ale pořád v závodním módu, takže si jedu tempíčko těch zbývajících 9 km až do cíle. Když se v cíli dozvídám, že bychom byli na té bedně oba dva, já i Mára a to právě s olympionikem Škarnitzlem, tak je mi ještě hůř! Na druhou stranu mě uklidňuje aspoň to, že bychom o tu bednu stejně možná přišli. Vyhlášení mělo být původně v 16:00, ale kvůli dešti se konalo o 20 minut dřív. To jsme ovšem nevěděli. O vyhlášení jsme přišli, protože jsme tou dobou byli společně v MMXu (restauraci).

Pražská padesátka 2017

Posted: 21.9.2017 in 1) Závody
  • Délka:   49,4 km
  • Převýšení:   750 m
  • Tepy:   164 / 189
  • Výsledky:   222. / 800   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Celá letošní sezóna je jedna velká noční můra. Samé virózy, rýmičky, únavy, až to ve mně probudilo hypochondra a deprese. Přitom jsem hned po Silvestru byl tak motivovaný, natěšený trénovat, chuť připravit se maximálně na svůj první běžecký maraton. Ten jsem kvůli dvěma vleklým virózám v lednu a dubnu musel vynechat. Aspoň jsem si zaběhl tréninkově pražskou půlku (Strava).

V květnu a to spíš až v půlce měsíce jsem začal konečně jezdit na kole. V nohách jsem měl přesně 800 najetých km od začátku roku, když jsem se naprosto bláznivě na poslední chvíli přihlásil na svého prvního Krále Šumavy (Strava).

Bylo krásné počasí, tak jsem se hecnul a udělal jsem dobře. 100 km v kopcovitém terénu mi překvapivě sedlo. Nejvtipnější na tom je, že jsem většinu parťáků, kteří měli tou dobou v nohách už několik tisíc km, porazil 🙂

21684499_1790182391011858_2037765378_o

Těsně před startem. Já jsem až ve 3. řadě.

V červnu přišel klasický Houštečák, jeden z nejtěžších závodů vůbec, protože si ho vyhroceným tempem vždy těžký udělám, ačkoliv jsou to samé rovinky. Vyrovnání své životní tepové maximálky (195) mluví za vše 🙂 (Strava)

Červenec se pak nesl ve znamení projetí trasy Sudet a také poslední etapy na MTB Trilogy. I když jsem po tréninku Sudet prohlásil, že tohle bych fakt nechtěl při závodě jet (kvůli těžkým kopcům), tak jsem nakonec byl připraven to tam v září poslat 🙂

12. srpna jsem odjel mé oblíbené a výkonnostně docela povedené KPŽ Vary (Strava), načež jsem bohužel opět onemocněl a byl z toho přesně měsíc klídku. To už jsem nesl opravdu těžce, protože jsem kvůli tomu musel odříct soustředko v Dolomitech se 14 parťákama, dále ony zmiňované Sudety a už to dokonce ohrožovalo mou účast na tom největším závodě v celém vesmíru, na Pražské padesátce.

21766988_1790182274345203_727216213_o

Na startu s Ondrou a Míšou

Na svůj 11. ročník v řadě přijíždím 16. září absolutně bez tréninku. Od začátku roku mám v nohách jen 3000 km (třetinu oproti předchozím dvěma rokům) a za poslední měsíc jen 50! Přemýšlel jsem, jak závod pojmu. Nabízel se tandem, nabízela se stará plečka, tepláky a tričko jako v roce 2007, přemýšlel jsem i o tom, že na startu vystřelím a popravím se oslavnou jízdou na špici, jako jsem to udělal loni 😀 (viz report) Nakonec ale přeci jen vyhrává ta nejrozumnější varianta, že zkusím zajet co nejlepší výsledek a uviset aspoň některé parťáky.

Je sice poněkud chladno, nicméně sucho a bezvětří. Pojede se rychle! Potvrzuje to úvodní stoupání, kdy ti chrti vepředu vypálí hned od úvodních metrů a v půlce stoupání už je peleton natrhaný na skupinky.

P50_ja_Truhlarka

Tak kde jste kdo? (druhé stoupání)

Na to, co mám nebo spíš nemám letos najeto, tak se pohybuji relativně vepředu kolem parťáků Franty Kadlečka, Jirky Hofmana a Jirky Pfeifera a také kolem nejrychlejší ženský Jany Pichlíkové a takto to bude platit až k Okoři. S tím jsem nepočítal ani v těch nejoptimističtějších snech, dodává mi to spoustu energie, endorfíny stříkají na všechny strany. Na druhou stranu v kopcích to nemám vůbec jednoduché a hodně si dávám.

U Sanatoria, odkud je potřeba zformovat silnou skupinu na následné rovinatější pasáže, jsem v čase 15:05. Umím tu být sice i o minutu rychleji, ale pořád jsem z toho hodně nadšený. Jsem tu zvyklý na 5členné, 7členné i 15členné skupiny, ale to, že po cestě do Statenic pochytáme další borce, kteří byli u Sanatoria dokonce v čase 14:25 a naopak nás zezadu sjedou borci, co tam byli za 15:25 a je nás najednou přesně 30 (od celkového 24. místa) !!?? To jsem tady fakt nezažil!

P50_Strava

Screenshot ze Stravy po 30 minutách jízdy. 45 sekund před námi i za námi 7členná skupina. A my? 30 kousků 🙂

Toto nebývale početné složení udržíme až k lávce k Okoři. Při cestě tam využívám naprosto maximálně znalostí trasy, kdy si pokaždé pomáhám sebemenší technikou, zatáčkou či sjezdem k tomu, abych se v tomto balíku udržel, resp. se do něho zpátky dotáhl. Plápolám tam celou dobu na úplném chvostu na hranici vypadnutí. V kopcích se ukazuje, že jsem tam jednoznačně nejslabším článkem, ale zas na druhou stranu na rovinkách se krásně vyvážím.

Největší hoňku mám ve stojce na Budeč. Tu vyjíždím v čase 3:21, tedy 20 sekund za těmi vůbec nejrychlejšími z našeho balíku a hlavně na vrcholu ztrácím na posledního jeho člena propastných 8 vteřin. Je zřejmé, že mě čeká naprosto mimořádný sjezd. Mimořádný v tom smyslu, že ho budu muset pustit hodně na smrt. Tak i činím, dole jsem zpátky na chvostu 🙂

CAM_lavka2

Kdo si počká, ten se dočká. Lávka u Okoře.

Znovu se krásně povozím údolím k Okoři. Uzounká lávka přes potok? V tak velké bandě je to fronta skoro na půl minuty, což samozřejmě celý balík extrémně natáhne a najednou se jede zběsile. Na to už fakt nemám a zpomaluji.

Postupně mi začíná být na zvracení, do toho náběhy na křeče a celkově mi seká takovým způsobem, že musím na polňačce do Tuchoměřic zastavit a lehnout si do trávy. Závod pro mě definitivně končí. Teď je to čistě boj o přežití. Vůbec nejsem schopen šlapat a dlouho čekám, kdy to ze mě vylítne.

P50_ja_Sarka

V Šáreckém údolí. Cíl už se pomalu blíží.

Snad prvně v životě nevyjíždím brdek pod Juliánou. Ještě že mě nikdo neviděl. Začínají mě předjíždět teniskáři. Nic moc pro moje ego 🙂 Ale jedno eso pořád držím v rukávu a to je sjezd do Šárky. Tím sice závod nevyhraju, ale můžu tam na sebe v podobě KOMu na Stravě zanechat pěknou vizitku 😀 Jen škoda, že jsem neměl sílu to nahoře na asfaltu pořádně rozšlapat. Těsně před loučkou jedu „jen“ 53, umím tam i 60, ale vše doháním nejdříve tvrdým dobržděním před vjezdem do lesa a pak mimořádně puštěným a třikrát rozšlapávaným sjezdem bez brzd v samotném lese. Hohooo, YES! 175 tepů čistě z adrenalinu!

Stojku na Zlatnici nějak vyjíždím, i když pomaleji už to asi ani nešlo a hurá dolů do cíle.

222. místo není to, na co bych tu byl zrovna zvyklý po předchozích pěti letech, kdy jsem se pokaždé pohyboval kolem 20. místa celkově. Na úseku Okoř – cíl jsem ztratil přesně 20 minut na svou skupinu.

21767051_1790182797678484_31914764_o

Zleva Swen, Lukáš, Ondra a já

Teď s odstupem času závod hodnotím kladně. Po měsíci absolutního tréninkového manka, kdy jsem se nijak nehýbal, buď jsem jen seděl nebo ležel, je vlastně zázrak, že jsem byl schopen se držet v tak čelní skupině. Bojoval jsem, co to šlo. Hrátky alá Moto GP a pouštění sjezdů mě moc bavilo. Výsledek sice stojí za prd, ale já se příští rok vrátím v plné síle! A možná už letos na Winter Trans Brdech!

  • Délka:   39,6  km
  • Převýšení:   900  m
  • Čas:   1:40:12  hod
  • Tepy:   172 / 184
  • Rychlost:   Ø  23,7  km/h
  • Výsledky:   7. / 262   (3. v kategorii)   ZDE
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Onboard video:   ZDE

Udržovat se i na podzim ve formě a trénovat jako v létě, obzvlášť když je k tomu motivace, je prostě skvělá věc. Letošní podzim sice nebyl na počasí tak přívětivý, mrzlo, pršelo i sněžilo, ale to mě neodradilo od přípravy na mou srdcovku, zavírák sezony – závod Winter Trans Brdy, velmi povedená společenská akce, jen z našeho týmu BSK dorazilo 10 lidí a to už ani nemluvím o dalších mnoha parťácích, ať už v roli závodníků či diváků. Zkrátka perfektní atmosféra!

Pořadatelé byli nuceni část trasy změnit a vynechat tak některé legendární technické úseky, což byla samozřejmě škoda, protože ty k této trase neodmyslitelně patřily. Konkrétně se jednalo o tři ze čtyř kořenato-kamenitých sektorů na hřebeni Brd a dále o dva technické sjezdy na původním nejzazším místě trasy. Věřím a doufám, že příští rok se vrátí zpět k tradici. Na druhou stranu přidali výšlap na Babku a tím pádem i technický sjezdík k brodu.

Pár dní před závodem mi to nedá a studuji startovní listinu. Bude to bedna, nebude to bedna? Pro mě je pódiové umístění vždycky vzácnost, která se přihodí jednou, maximálně dvakrát za 10 let 😀 Loni se mi se štěstím zadařilo (6. celkově a 2. v kat., report ZDE), tak jsem malinko nenažranej a chci jí znovu. Tuším, že cesta k ní v mé věkové kategorii (30+) povede přes Blackyho (Milana Černého), kterého jsem ale v 8leté závodní historii nikdy neporazil a ani jsem se k tomu nepřiblížil!

Za docela rozumného počasí je ve 12:00 hod odstartováno. S obrovskou chutí zabojovat chytám Blackyho, v jednom z nejdelších úvodních stoupáních v celé ČR se ho pokusím uviset až na vrchol. Sotva se začne stoupat, už se jede hrozný zlo! Olympionikovi Škarnitzlovi rozjíždí tempíčko borec na elektrokole, za Škarnitzlem se žene Michal Koš, za Košem pak skupinka kolem Blackyho (Rajchart, Hudeček, Hofman) a já se mám hnát za Blackym, který nepřímo kopíruje tempo Škarnitzla? To je naprosto směšný, nicméně pokouším se o to.

Před půlkou kopce ovšem musím uznat, že i když Blacky zahájil gaučingovo-žrací a nasávací sezonu již před měsícem, tak stejně na něho nemám a musím od svého cíle upustit. Chvíli se tedy vyvážím za dvojicí Kozák, Kindl, na které působí odpadající Lukáš Hofman a vlastně i zpomalující Blackyho skupinka jako magnet, ale ve třech čtvrtinách stoupání i oni jsou nad moje možnosti a musím si vystoupit.

Mrzí mě to hodně, protože už moc nechybělo, hlavně se na vrchařské sjeli dohromady a utvořili dost silnou 6člennou skupinu od 3. do 8. místa průběžně. Možná, kdybych se jooo kousl, tak bych s nima třeba ještě na tu vrchařskou vyjel taky, ale tam by pro mě závod skončil 🙂

Za mnou je 35sekundová díra a tak tedy zvolňuji, vyjíždím závěr vrchařské poklidněji a až po 10 minutách si mě sjíždí 5členná skupinka kolem parťáka Máry Šrolla a Martina Klofandy. Tak jdem na to kluci. Po dalších asi 15 minutách společné jízdy přijíždíme k jedinému kořenato-bahnitému sektoru. Na ten najíždí Martin z první pozice velmi optimisticky, až mě to vyděsí a zbytečně trochu panikařím 🙂 Jednoho borce (Linduška) se tam zbavujeme, ještě pro jistotu pohrotím rovinku k občerstvovačce, aby to bylo definitivní (málem ujíždíme i Márovi :-D) a další dva (Vála, Zachata) odpadávají ve sjezdu na nejzazším místě trasy.

Jsme tedy 3, já, Mára a Martin, všichni ve věkové kategorii 30+. Kluci to asi neví, ale já tak nějak tuším, že o tu bednu bojujeme, protože jestli jsem dobře zaregistroval, tak z uprchlíků je před námi ve věkovce jen Koš a Černý. Rozhodně nechci spurtovat o bednu z kolegiálního důvodu s Márou, je to pro mě opravdu černý scénář.

Naštěstí tak nějak nenápadně při stoupání na Vrážky v té závěrečné asfaltové stojce klukům poodjíždím jakoby nic, ani to nebyl úmysl. Prostě si do toho stoupnu a najednou za mnou 30 m díra 😀 V hlavě si dávám rychle dohromady, že na posledních 13 km ve sjezdech, v kopcích a technice to stejně bude mít každý za své a tak nečekám a až do cíle se morduju sám.

Sjezdy i techniku jedu na hraně, prostě musím, protože Mára je zvíře a Martin Klofanda dnes taky ukázal, že se toho zrovna nebojí. Jede se mi dobře, ale zároveň cítím takovou tu nervozitu, že by se to mohlo povést, pokud to někde nepokadím 🙂 Důkazem toho, že jsem já ani Mára závěrečnou techniku nejel úplně pomalu, je sjezd k cíli, tj. segment „WTB singl“ (viz Strava). Rychleji to projel v závodě už jen Škarnitzl za 2:47 (Mára za 3:02 a já za 3:01 = vyrovnaný osobák z jarních Brd, kdy tam bylo sucho a čisto bez listí).

I přes ty 2 silné soupeře v zádech se mi daří náskok navyšovat, na Máru mám pod závěrečným sjezdem již minutu, když smolně zadefektí a závod vzdá. Díky technickým potížím soupeřů ještě předjíždím Kozáka a Kindla a v cíli velká radost a hlavně BEDNA, jooooo, je to tam!!

Celý den jsem si nádherně užil, obzvlášť ten vyhlašovací ceremoniál. Udělal jsem si předčasné Vánoce, vše klaplo, fajn setkání s přáteli, moc si cením jejich podpory i všech fotoreportérů na trati, chválím i pořadatele!

Jsem moc rád, že jsem se se sezonou rozloučil důstojně, tím nejlepším možným způsobem. Cyklistika i závody kolem ní půjdou nyní stranou, začínám běhat a připravovat se na květnový běžecký maraton. V každém případě už teď se těším na další ročník Winter Trans Brd. Tak zase za rok!

ČT Author Cup 8.10.2016

Posted: 13.10.2016 in 1) Závody
  • Délka:   63,3  km
  • Převýšení:   1230  m
  • Čas:   2:11:12  hod
  • Tepy:   173 / 186
  • Rychlost:   Ø  29,0 km/h
  • Výsledky:   39. / 3067   (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE

Letos při závodě jsem si uvědomil, že se ČT Author Cup (nejmasovější „MTB“ závod v ČR) stává vlastně mojí srdcovkou. Ta atmosféra je tu skvělá. Málokde se potkám s tolika parťáky na trase i v cíli. Problém ale vidím v tom, že pořadatel zdražil už tak vysoké startovné na 700 Kč a ještě navíc celá obec Josefův Důl nově vymáhala po všech řidičích parkovné.

ct_start

3 tisíce lidí na startu

Když k tomu připočtu poněkud nepříjemné řazení 1. vlny 600 závodníků (stačil by speciální koridor pro čísla 1 – 100 či 200) a neochotu pořadatele zavést více věkových kategorií (kategorie 18 – 40 let včetně elitních závodníků čítající dohromady 1500 lidí je smutný prvek, na kdejakém hnojáku jsou kategorie odstupňované lépe), tak si svou účast na příští rok ještě hodně rozmyslím. Nemám úplně problém si zaplatit vyšší startovné, ale chci za to odpovídající kvalitu a patřičnou snahu pořadatele.

Po mém vrcholném víkendu v půlce září, kdy jsem odjel Pražskou padinu a druhý den ještě XC Úholičky, jsem díky deštivému počasí onemocněl. Když jsem se z toho téměř po 3 týdnech definitivně dostal, tak do ČT Author Cupu zbývaly 2 dny. Počasí odporné, předpověď na sobotu vypadala tak 50 na 50. Nechtělo se mi znova do deště a zimy, sotva jsem se vyléčil, ale risknul jsem to.

Rok Čas v cíli U Rozmezí Umístění Startovalo Tepy Km/h
2012 2:13:44 33:58 46 3031 169 / 186 28,4
2013 2:10:33 32:45 45 2862 171 / 185 29,1
2014 2:04:48 31:19 39 3243 167 / 182 30,4
2015 2:07:58 32:20 63 3333 165 / 182 29,8
2016 2:11:12 32:53 39 3067 173 / 186 29,0

V den závodu je neskutečná zima, teploměr ukazuje nějaké 3 stupně. Na startu sice vykoukne krátce sluníčko a vypadá to pozitivně, ale to se velmi rychle zkazí. Vedle mě se řadí mlaďas Michal Vích. Při čekání na startovní výstřel překvapí a svléká se do krátkého, jen kulím oči 😀

Já mám na sobě tílko, krátký dres, dlouhý zateplený dres a ještě větrovku, přes hlavu šátek, rukavice, dvoje ponožky, z toho jedny teplý a přes tretry návleky. Nic jsem nepodcenil. Teda až na pití a gely, jedu na vodu se šťávou a k jídlu nevezu nic 🙂 Ambice jsou tentokrát nulový, po nemoci budu rád do první stovky, žádný stres, jedu si to užít.

ct_ja_kaplicka

Já u kapličky, dobrá nálada a chutná.

Úvodní stoupání ke Kapličce rozjíždím rozumně, ale když mě předjíždí kámoši Lukáš (Kyndl) a Mára (Šroll) a nejedou o tolik rychleji než já, tak je hákuji, krásně se za nima vyvážím a těsně před kapličkou dojíždíme poměrně velkou skupinu.

Přestože na skupinku před námi, ve které je i parťák Honza Rožek a Jakub Jirků, ztrácíme již kolem 25 sekund, tak díky neskutečným tempařům v našem balíku si je dojíždíme na rovinatějším šotolinovém úseku kousek za přehradou.

ct_balik2

Všimněte si za Róžou v detailu toho blázna s č. 39 😀 Foceno na 44. km

Najíždíme společně do 2. dlouhého stoupání k Rozmezí. Zde je nutné se na 15 minut kousnout a nepustit až na vrchol, protože v jaké nahoře vyjedeš skupince, v takové pravděpodobně dojedeš až do Bedřichova. Skutečně až do toho 51. km je to o skupinové spolupráci, stoupání jsou zde natolik krátká nebo ty delší natolik pozvolná, že je téměř nemožné se od skupiny utrhnout a jet sám.

V kopci nám definitivně ujíždí pár borců kolem Džakuba, Vojtěcha Berana a Lukáše Pitle. Pár lidí hází kotvu za mnou. Někde v půlce kopce se dělí můj zredukovaný balík na 2 půlky po cca 10 lidech. Já jsem v té druhé společně s Lukášem, Márou a Róžou. Na chvostu skupiny si dávám neskutečně, jedu na max a jen doufám, že to udržím. Moc se těším na první panely, protože od nich je to na vrchol už asi jen 500 m.

ct_balik_reiner

Pravý vláček Mára, Róža, já.

Zadaří se a nahoře tam s klukama jsem. Překvapivě ani neztrácíme moc na tu první půlku. Díky iniciativě tempařů Róži a Máry si je rychle sjíždíme zpátky. Mám z toho fakt radost, 20 lidí bojující o celkové 23. místo, perfektní. To, že tu je s námi Róža, který byl namotivován už na startu, to mě hodně překvapuje. Překvapuje i Lukáš Kyndl, kterého bych spíše čekal až někde za náma. Ale díky neuvěřitelnému štěstí na skupinky jsme právě tady. Paráááda!

Sem tam hustá mlha, mrholení, déšť, všude mokro a zima a já si jen říkám, že nesmím skupinu nikde pustit, protože fakt letíme. Hlavně v těchto povětrnostních podmínkách to chci mít brzo za sebou. Překvapivě mi není ani zima, zkrátka jedu takový bomby, že si s tím vystačím 🙂

ct_muj_balik

Moje skupina ještě před šotolinovými hupíky do Bedřichova

Od 20. km se také začínám podílet na tempu skupiny. Držím se vepředu, kdyby se náhodou něco dělo. Nemůžu se dočkat rovinatého segmentu „Kolem Máří od Ždárku“, na který si dělám zálusk a kde chci svou skupinu pořádně rozkotlit 😀 Snažím se zde 2krát určovat dost vysoké tempo, ale překvapivě za mnou jedoucí Róža vždy chytá 2, 3 metry mezeru a tak vlastně své skupině vůbec nepomáhám a nemůžu jet tak, jak bych si představoval, to mě trochu mrzí.

ct_bedrichov_poprava

Róža mimo záběr jede od Bedřichova bomby, já úúúplně poslední ve vláčku s jazykem na zemi

Na šotolinových hupících až k Bedřichovu se cítím pohodlně. Ovšem hned za občerstvovačkou nastupuje v kopci Róža, najednou mám silné náběhy na křeče a je zle. Skupina se natahuje, někteří odpadají a já jsem jak na gumě. Visím tam silou vůle, párkrát i odpadnu, ale vždy se mi ve sjezdech a na rovinkách daří manko smazat, i když za cenu mžitků před očima. Hroznej mordor!!

Pak na 57. km přichází výjezd od přehrady, tady už na to opravdu nemám, definitivně rezignuji a nechávám si 14 borců ujet. Nohy popravený, zakřečovaný, musím šlapat hrozně lehké převody, plazím se, až to pěkný není. Modlím se, aby mě nedojela žádná větší skupina.

ct_ja_usmev

Poslední kilák do cíle, nohy mrtvý ale nálada stále dobrá

To se naštěstí neděje, pouze mě předjíždí jeden mlaďas a tandem. Ufff 🙂 Cílem projíždím jako 39. celkově, velká spokojenost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Poslední 2 zatáčky na louce a cíííííl

V týmovém hodnocení bere naše seskupení KOMando (Džakub, Mára, já + Radek a Haumač) pohádkové 4. místo!!! Stejně jako na P50, ale zde se to dá přirovnat zázraku, paráda kluci!! A Džakub na Hrad!! (celkově 16.). Troufám si říct, že nebýt Mára v únavě po barcelonském Ironmanovi a já po viróze, že by ta bedna vyšla. Večer pak tradiční oslávka sezony u Radka na chatě v Kořenově s Haumačem, kýtou na ohni a spol.

  • Délka:   49,6  km
  • Převýšení:   750  m
  • Čas:   1:46:00  hod
  • Tepy:   165 / 178
  • Rychlost:   Ø  28,1
  • Výsledky:   19. / 623  (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava  / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE
  • ČT reportáž:   ZDE
p50_2007

Můj první památný dojezd v 2007

Je začátek července, právě jsem se vykurýroval z týdenní rýmičky, a tak konečně zahajuji 2měsíční extra přípravu. Není na co čekat, Intergalaktické mistrovství světa, jak trefně s parťákama přezdíváme Pražské padesátce, se blíží. Trénink i diskuze okolo závodu hrotím natolik, až si ze mě kluci utahujou. Vrcholem je na Wikipedii doplněná informace o tom, že jsem žijící legendou závodu a jak se tvrdě připravuji na svou letošní 10. účast, včetně vysokohorského soustředění ve Švýcarsku. Tento povedený vtípek mě totálně rozsekává.

Pravdou je, že mi na jubilejní účasti hodně záleží. Je to můj cyklistický svátek, připomínka, jak jsem v roce 2007 právě tady s tímto sportem začínal. Když to trochu přeženu, tak sport/kolo mě vlastně udržuje při životě. Znamená pro mě hodně, absolutní svobodu, radost, endorfíny, adrenalin a samozřejmě za ta léta i neustále se prohlubující přátelství s parťáky, plno legrace a zážitků ze společných tréninků, závodů či nejrůznějších dovolených.

Protože nebudu věčně mlád a bez závazků, rozhodl jsem se, že té přípravě dám letos maximum. Zanedbávám tím společenský život, do hospod a hudebních klubů raději nechodím (neuměl bych se udržet :-D), nepiju, nekouřím. Dostávám se až na 80 odjetých hodin za měsíc. V srpnu s tréninkovou morálkou pokračuji, navíc přidávám běžecké tréninky jako přípravu na mou tradiční večerní desítku Grand Prix, která se běhá týden před padinou. Něco mi říká, že když ji zaběhnu pod 40, tak i pak padina bude stát za to.

Závody jezdím z plného tréninku a ještě s drobnými rezervami (Galaxy Jistebnice, XC Úvaly, Transbrody), přesto se výkon už začíná projevovat. Proběhne i to vysokohorské „soustředko“ v Alpách ve Švýcarsku, ale vzhledem k tomu, že jen 2 týdny před padinou, tak mi to mohlo paradoxně spíš ublížit, unavený jsem z toho byl teda pekelně, ale ty výhledy, to byla náááádhera!

Rok Čas U Sanatoria Umístění Startovalo Tepy
2016 1:46:00 14:20 19 623 165 / 178
2015 1:41:55 21 752 ??? / 184
2014 1:44:20 14:01 15 713 173 / 186
2013 1:50:51 14:23 21 778 169 / 184
2012 1:45:47 14:29 26 722 175 / 188
2011 1:47:38 15:18 30 650 176 / 189
2010 2:10:55 16:08 191 690 174 / 189
2009 1:58:53 19:21 101 763 171 / 183
2008 2:17:43 18:45 175 618
2007 2:06:58 18:30 92 545

Poslední tréninky nasvědčují, že jsem v životní formě. Trasu si jedu najet hned několikrát, na některé pasáže se vyloženě zaměřuji. Doma si v hlavě nesčetněkrát promítám průběh, jak které úseky pojedu. Jsem připraven!! Dal jsem dohromady i velmi silný tým pomýšlející na bednu v týmovém hodnocení (Mára, Džakub, Róža, Haumač a já – do výsledku se sčítají časy 3 nejlepších). Protože nejsem troškař, pomýšlím na bednu i v individuálním hodnocení. Záměrně! Kvůli motivaci a chuti zabojovat, i když je bedna téměř nereálná. Chystá se sem silná konkurence.

2 týdny luxusního počasí se kazí akorát v noci před závodem. Nemůžu pořádně spát. Při každém probuzení slyším za oknem dešťovou smršť, která probíhá od půlnoci až do rána, mám vztek. Kolo připravené do suchého rychlého závodu se zadním zcela hladkým pláštěm. Není čas to řešit, nechávám to tam. Nebýt to zrovna mé Mistrovství, tak asi vyměknu. Stejně jako to udělal Mára a dalších mnoho desítek přihlášených závodníků. Počasí je tedy první velké zklamání, čeká nás mokrý a na polňačkách i rozbahněný závod. Druhým zklamáním jsou moje nohy. Nakonec ale tyto 2 nepříznivé události přeci jen přebije spokojenost …

Na startu se řadím do 1. lajny. Po zařazení „primadon“ je z toho nějaká 4. řada. Aspoň že až na výjimky jsou to závoďáci, kteří dopředu opravdu patří.

p50_start2

Start, zatím nejsem vidět, ale již brzy se ukážu 🙂

BUM – startovní výstřel, uháním vpřed. Chytám čelní balík. Setrvačností z rovinky v úvodním kopci předjíždím několik závoďáků zleva, otevírá se cesta až na úplnou špic. Adrenalin zafunguje a jdu tam!! Z taktického hlediska naprosto příšerný manévr, na 2. stranu je to pro mě čest a symbolika. Hohooo, já veduuuu!! Z hučení kol za mými zády jde až strach. Motorka s kamerou přede mnou a hned za mnou několikanásobný vítěz padiny, profík Michal Bubílek. Minutku a půl se snažím o slušné tempo, protivětřík mi v tom úplně nepomáhá. Před zatáčkou už trochu zvolňuji. Je to vaše, mistře! Ale ten nic. Nechává mi to pěkně vyžrat. To se mu to pak vyhrává, když nestřídá 😀

Za zatáčkou už ale nastupuje mladej Vopat, rozjíždí se hroznej mordor. Rychle se propadám až někam k 20. místu k Róžovi a Michalovi (Vlachovskýmu). Nohy už pěkně ztuhlý, dnes to asi nebude můj den. Ve sjezdu na kostkách nabíráme Džakuba, dával si nechtěné lehárko, svině klouzavý!!

A máme tu 2. a 3. kopec k Sanatoriu, v obou nám jede tempíčko Džakub. Nechutná mi to, ale držím se! Zbavujeme se Michala a Miloše Králíka. Přesto nám čelo a moje vysněná skupinka kolem Jontiho nenávratně ujíždí. Cítím, že mi nohy moc nejedou, netepu a bolí to!! Potvrzuje to i čas u Sanatoria, ke kterému přijíždíme čtyři (já, Róža, Džakub a Martin Pech) na průběžném 19. – 22. místě v čase 14:20 od startu, to je zlý sen! Hlavně že jsem ve středu při tréninku dal 14:10, navíc každý z těch 3 kopců v lepším čase než dnes. To je naprosto absurdní, nepochopitelný. Skupina před námi tu projíždí o 40 s dříve, ani oční kontakt. A opět se potvrdí pravidlo – v jaké skupince vyjedeš u Sanatoria, v takové odjedeš závod.

p50_sanatorium_my

U Sanatoria nablito v pořadí Džakub, Róža, Pech a já.

Při cestě do Horoměřic nabíráme ještě odpadlíka Pavla Noska, takže je nás 5 a až do cíle k nám nikdo jiný nepřibude.

První polovina závodu je v protivětru nebo bočáku. Všude mokrý asfalt, je potřeba jet opatrně. Polňačky rozmáčené, naštěstí spíš povrchové bláto a voda než hluboké bahenní galeje. Nicméně klouže to a se svým zadním slikem mám vždy co dělat, abych skupinku v blátě uvisel. Svěžím dojmem nepůsobím ani v kopcích, jako bych měl omezovač a to posunutý min. o 5 tepů níž, než je u mě obvyklé. Nejsem schopen se dostat do vysoké maximálky.

Zlomový moment, výjezd do Hole. Rovinku pod kopec odtáhnu s Róžou celkem zběsile, načež nás v kopci odstřídá Martin Pech a pokračuje v ukrutném tempu dál. Na to nemám s parťákem odpověď a tak nám ti 3 ujíždí.

Situaci nepomůže ani nejblátivější polňačka mezi Holí a Trněným Újezdem. Tam zápasím spíš sám se sebou. Přicházím kvůli zadnímu plášti o hrozně moc energie, která vychází naprázdno, až mi skoro ujíždí i Róža.

Při stoupání na Budeč máme zas kluky kousek. Je to snad jediný kopec, kde se cítím pohodlně a klidně bych jel o něco rychleji, ale nebudu Róžovi, který si tu dost dává, ujíždět. Naopak do něho několikrát šťouchám, abych mu trochu přispěl. Potřebuji ho do týmového hodnocení.

p50_okor_my

Na Okoři je nás opět pět!

Následně mě čeká 12minutová celkem vyhrocená směna na špici údolíčkem až k Okoři. Zhruba v jeho půlce, když už konečně máme soupeře na dosah, nám vjíždí do cesty místní domorodec v teréňáčku. Brzdí nás a tak na něj hulákáme. Proběhne naprosto komická komunikace: „Co máš za problém?“ – „My závodíme!“ – „Tak závoďte, no“, mávne rukou a jede si tím svým výletním tempíčkem dál. Začínám být opravdu zoufalý. Na další naše výkřiky zastavuje „Já tady bydlíííím“ – „A my jedeme závod“ a konečně ho předjíždíme! Touto zápletkou ztrácíme kontakt na soupeře, takže se ždímu až k Okoři, než si je konečně sjíždíme.

V Tuchoměřicích v serpentince Džakub znovu padá, asi mu to na Zlatnici na kostkách nestačilo a férově všichni čekáme. Pozvolný silniční sjezdík pod Juliánu si beru na sebe, to bych jinak nebyl já a jedou se bomby 😀 V kopci se udržíme pospolu, i když já a Róža to máme tak tak. Následně opět tahám poměrně dlouhý úsek po rovině včetně kořenaté rovinky do Nebušic. Prostě mi začíná chutnat, ale na kořenech mi padá řetěz. Klukům jsem to pěkně rozjel a tady už se čekat nebude.

p50_zlatnice_ja2

Já jakožto mediální hvězda a žijící legenda závodu v závěrečném kopci kousek za 3 soupeři

Naštěstí si to částečně dojíždím ve sjezdu do Šárky, kde ovšem oproti tréninkovým šílenostem jedu pomaličku, bláto, klouže to. Dole preventivně Róža zastavuje (kvůli údajnému defektu, který se ale nekoná) a tím od nás odpadává definitivně a naprosto zbytečně – do cíle na nás chytne minutu.

Závěrečný kopec na Zlatnici znovu hrozně bolí, přitom se vleču, hrůza. Vyjíždím to kousek za Džakubem, který ztrácí asi 20 metrů na Pecha s Noskem. Ve sjezdu k cíli se sjíždíme. Nastupuji. Do cílové rovinky vjíždím z 1. pozice, skáče mě jenom Pavel Nosek. Je dobojováno. 19. místo celkově, 8. v kategorii a 4. v týmech.

p50_cil_spurt

V cíli, spurtík zabolel!

Bojovali jsme jako lvi, společně, týmově, udělali jsme si to hezký a poctivý. Díky tomu hodnotím závod kladně. S parťákama to byla zábava, nechali jsme tam vše, i když ve výsledku je to jen brambora v týmech. Bedna byla ovšem hodně daleko!

Tím asi končí moje neuvěřitelná 2,5měsíční epizoda. Zkusil jsem dát sportu a zdravému životnímu stylu maximum, bylo to skvělé období, ale postupně se zas uberu k nějakému normálnějšímu kompromisu. Byl to v podstatě experiment. Zajímalo mě, kam až jsem schopen fyzicky zajít. Jen jsem se utvrdil v názoru, že výkonnost není jen o tvrdém tréninku a správné životosprávě, ale hodně i o talentu a ten když není mimořádný, tak se zkrátka druhým Bubílkem nikdy nestanete 😀

  • Délka:   10 km  (+ 30 m podle Garmina)
  • Tepy:   175 / 187
  • Čas:   39:43 real time;  39:54 official time
  • Rychlost:   3:58 na km;  15,1 km/h
  • Výsledky:   180. / 5728  (ZDE)
  • Data z GPSky:   Strava / Connect

Tahle večerní desítka stála v roce 2007 u mého sportovního návratu po X letech nepřetržitých alkoholicko-kuřáckých dýchánků, když jednoho krásného srpnového dne jsme se s kamarádem hecli a přihlásili se jak na desítku, tak i o týden později na cyklistický závod Pražskou padesátku. Z dob 2. stupně základní školy, kdy jsem se sportu ještě aktivně věnoval, jsem z atletiky znal víceméně jen sprinty, skok daleký a občas mnou tolik nenáviděné vytrvalecké 1,5km přespolní běhy. Podobné to bylo s cyklistikou, párkrát se mi podařilo vkuse ujet i přes 20 km 😀 A najednou před námi stály tyhle 2 výzvy, pro mě skoro nereálné, extrémně vytrvalostní. Byl to takový první krůček k mému novému životnímu stylu…

birell_diplom

Dovolil jsem si startovat pod svým pravým jménem 😀

Grand Prix od té doby běhám s kámošem každý rok (vyjma 2012 – popravený z dopoledního cyklistického závodu a 2014 – dovolená v Alpách na kolech), je to taková příjemná tradice, navíc po loňském solidním výkonu (40:45) jsem si slíbil, že to letos dám pod 40. Běžecká příprava měsíc a půl před závodem mi sice do nabitého cyklistického tréninkového plánu nezapadala, byl jsem nucen trénovat 2fázově a přitom absolutně vůbec neošidit délkou ani intenzitou cyklo-tréninky, nakonec jsem to ale nějak časově i regeneračně ustál, tělo to celkem vstřebávalo, i když občas na hranici přetrénování 🙂

Na startu asi nejmasovější desítky, která se u nás běhá, se řadím do 1. řady 2. koridoru (B), potkávám kámoše Kaliče, bude veselo! Hlavně je teda hrozné vedro (28°C), proto jsem se před závodem pořádně zavodnil.

birell_ja

Zhruba na 7. km, tady už se ze mě stával zombík!

V 19:30 po startovním výstřelu vybíháme z náměstí Republiky bok po boku a letíme Revoluční ulicí. Opět mám tendence běžet sprintem, jak jsem zalitý adrenalinem a endorfínama, ale i díky vodičům běžící na čas 40 minut se vyklidňuji a pokračuji s nima. Vytváří se postupně kolem nich hlouček borců, kteří mají stejné ambice jako já. Pro jistotu tempo vodičů kontroluji na svém Garminovi a musím uznat, mají to precizně zmáklý, běží naprosto strojově přesně. Navíc skvěle povzbuzují a informují o důležitých místech.

Mezitím mi na 2. km postupně Kalič utíká. Jen ať běží, já se budu dál držet vodičů a když bude v závěru síla, tak zrychlím.

birell_graf

S vodiči běžím až do Holešovic téměř na metu 4. km, kde se nachází 1. občerstvovačka. Oproti nim já pro pití nezpomaluji a malinko jim ubíhám. Za tento náskok jsem i docela rád, můžu si pak případně na chvilku zvolnit, když přijde někde krizička nebo lenost. Nic takového se ale nekoná, i když ty poslední 3 kiláky už sakra bolí. Udržet nastolené tempo je těžší a těžší a začíná odpočet. Na Garmina se dívám pomalu každých 15 sekund a netrpělivě sleduji, jaká vzdálenost mi ještě chybí do cíle.

Zatímco prvních 5 km je pocitově na kochačku, člověk kolem sebe zvládá vnímat naprosto všechno i detaily, tak ta druhá polovina při daném vysokém tempu je úplně o něčem jiném a závěrečný kilák je v tom transu jak nekonečný tunel, který vás do cíle vyplivne jako zombíky 😀

birell_s_kalicem

Upocený ale radostný přípitek s Kaličem v cíli!!

Musím se přiznat, že na nějaký závěrečný špurtík už nemám vůbec sílu, pouze kontroluji časomíru v cíli, pod 40 minut to stíhám akorát. Paráááda, je to tam!! Z výkonu mám opravdu velkou radost, protože co je pod 40, se sakra počítá 🙂

V cíli potkávám Kaliče, který zaběhl za luxusních 38 rovných, a tak dáváme ještě společné vysmáté foto. Moc fajn akcička. Teď už se jen pomodlit k Zoltánovi, vládci vesmíru, protože následující sobotu pořádá Intergalaktické mistrovství světa (Pražskou padesátku) a tam se budou dít neskutečné věci!

birell_tab

Levá tabulka: velmi vyrovnané jednotlivé km. Prostřední tabulka: Moje výkony při tomto závodě v jednotlivých letech. Pravá tabulka: Výčet ostatních závodních desítek. Na Kbelskou 2013 jsem se běžecky připravoval celou zimu!!

  • Délka:   148,6  km
  • Převýšení:   4730  m
  • Čas:   10:02:31  hod
  • Výsledky:   43. / 84  (ZDE
  • Tepy:   146 / 170
  • Rychlost:   16,0 km/h  (čas jízdy bez pauz)
  • Data z GPS:   Strava,  Connect

Můj nejtěžší závod, odjeto na 9 let starém 14kg Authorovi v teniskách, přetahování se s 2 nejrychlejšíma ženskýma, běžecké vložky v některých sjezdech, 3 pády, extra monstrózní hlaďák před posledním občerstvovačkou, radost v cíli!!

Když se letos na jaře zrodil nový MTB seriál Bike Cup, měl jsem hned jasno! Pojedu Harrachov a jeho extrémní trasu. Motivace byly 2, jednak tím aspoň trochu podpořit tento sympatický nový seriál a jednak si parádně zajezdit v mých oblíbených Krkonoších.

start

Start závodu

Trasa podle propozic budila respekt (5 tisíc výškových m), kor když se schylovalo k tomu, že ji budu nucen odjet na starém těžkém kole z důvodu aktuálně probíhajícího reklamačního řízení u mé závodní rakety. A když už jsem tedy popadl své první „závodní“ kolo, rovnou jsem si na něm nechal i šlapky, aby to mělo ten správnej oldschool nádech veterána 😀 Zvoneček na řídítkách na provokaci soupeřů nesměl chybět … 😀

Večer před závodem se mě ještě parťák Haumač na chatě u Harrachova snažil přesvědčit, abych si to rozmyslel, ale po motivační cestě vlakem z Prahy do Tanvaldu s naším bláznivým dálkovým závoďákem Martinem Vítem, na kterého jsem narazil úplnou náhodou, jsem načerpal plno energie a chutě zabojovat, a tak jsem se parťákem vůbec nenechal odradit. Ideální ranní počasí moje nadšení pro celodenní výlet ještě podpořilo a v 8 ráno výstřelem z pistole s dalšími 83 odvážlivci vyrážím na trasu mého vůbec zdaleka nejtěžšího závodu, paradoxně na té vůbec nejhorší možné technice s téměř nefunkční přední vidlicí 😀

Har_graf

Ze své analýzy vím, že oproti své závodní 10kg raketě budu ztrácet v10% stoupáních kolem 8 % času. V prudších stoupáních i výrazně víc. Nic povzbudivého, olympionika Škarnitzla asi neuvisím. Na nejlepší ženy by to ovšem mohlo stačit. Co jsem si ale před závodem neuvědomil, že i v těžších technických úsecích a sjezdech budu výrazně ztrácet, protože holt na šlapky už nejsem zvyklý a absolutně mi v nich chybí pocit jistoty, o skocích a dropech ani nemluvě.

První takovou legráckou, která mě vyděsí, je hned ten první sjezd od Čertovy hory do Rokytnice. Musím říct, vydařená DH sekce, pro ryzí DH jednoduchá, ale pro mě v některých místech na tomto kole nereálná a tak už tady uplatňuji své tenisky v plném rozsahu 😀 Menší náskok, který jsem si v úvodním kopci vybudoval na nejrychlejší ženu Lucku Hamanovou (Vláškovou), zde ztrácím a ještě mi směrem dolu naděluje další minutu.

Následuje nejtěžší stoupání v závodě (na Dvoračky) srovnatelné s tím opravdu velkým posledním na 120. km. Obojí mi místy připomíná Salzberg, ukrutně prudkou asfaltku, kde jedu na nejlehčí převod a ještě navíc ve stoje silově! Na Dvoračkách je krásně, vyhlídka, pecka!

Z Dolních Míseček až na Medvědín konečně přichází trošku pozvolnější úsek (nějakých 7 %) a je to hned znát, všem soupeřům ujíždím, předjíždím i Lucku.

Medvědín taky krásné místo, sjíždíme zdejší sjezdovku (při jednom tréninku před 3 lety jsme ji s Haumačem na kole vyjízděli) a dále pak dolu po šotolině až do Špindlu, kde mě opět předjíždí díky kvalitním sjezdařským schopnostem Lucka. Už se tomu musím smát, protože tak nějak tuším, že se tohle ještě bude opakovat. S Luckou nesoupeřím, nicméně představuje pro mě skvělý motivační bod, protože kdybych si ho nestanovil, tak se po trase vleču ještě teďka, prostě psychologický efekt, hlava … to dělá v závodech hrozně moc a takto mi to chutná a baví mě to.

Při cestě na Špindlerovku se od Petrovy boudy projíždí moc pěknou ale poměrně náročnou technickou kamenitou pěšinkou kdesi v lese. Opět menší nostalgie na společné tréninky s Haumačem. Parádní místo!

Har_tepy

Mezi 6. OS (občerst. stanicí) a 7. OS se děly neskutečný věci, viz nízká tepová frekvence

Špindlerovku snad netřeba popisovat, také vždy exkluzivní. Asfaltový sjezd z ní dolu do Polska už tak hezký není. Asfaltka na jednu stranu nabádá k pořádné rychlosti, na druhou stranu v ní místy hrozí obrovské půlmetrové díry. Vymést jednu z nich, tak by tleskal i Aleš Valenta.

Dole stavím na 2. občerstvovačce a opět mě předjíždí Lucka. Tu si postupně sjíždím v dalším šotolinovém výjezdu, ale tak nějak tuším, podle videa stavitele tratě, že nás čeká brzy něco mimořádného. Na vrcholu už jsem sice jen 10 s za Luckou, ale sjezd dolu po obrovských mokrých kamenech, kořenech … ufff, mám tu jeden pád a zbytek, tedy asi půlku sjezdu, cca 500 metrů, sbíhám a nabírám na Lucku poměrně velkou ztrátu. O dalších cca 10 km dál ji sice na jednom horizontu zahlédnu (2:10 ztráta), ale to je naposledy, co ji vidím. Už si s ní dál hrát nechci a trochu zvolňuji 😀

Na 3. občerstvovačce, kde už není žádné jídlo, jsem ubezpečen, že další občerstvení je o kousek dál a tak se svou poslední energy tyčkou vyčkávám a zbytečně neplýtvám. Ten „kousek“ k další občerstvovačce do Piechowic a navíc úplně sám bez očního kontaktu na kohokoliv jedu přesně hodinu. Tam se konečně nadlábnu, chvíli se ještě svezu s kvalitní dvojicí Nilfisk, která měla 2x defekt, ale brzy zvolňuji, jsem najednou bez motivace a i do kopce jedu na nějakých 140 tepech, což opravdu není moc.

Har_tabulka

Po 10 minutách této jízdy mě konečně někdo dojíždí, v podstatě moje spása, protože kdyby to byl asi kdokoliv jiný, tak ho tak maximálně pozdravím a nechám si ho ujet. Takto je to překvapivě 2. žena v závodě, Ivana Loubková. Mužské ego opět zafunguje skvěle, a tak jedu s ní 😀

Po dlouhém stoupání mám za Wysokim kamienem v technickém trochu uklouzaném kořenitém sjezdu 2 pády, pašák! Při tom druhém jsem dozvonil, urval jsem zvonek. Musím si tak sjíždět asi minutovou ztrátu na Ivanu, ale nedělá mi to potíže.

Na 5. občerstvovačce na 100. km zastavuji, doplňuji zásoby a už se těším na blížící se polské singly pod Smrkem. Je to skvělá odměna za těžký dlouhý den v kopcích. Nedlouho po nich nás čeká vzhledem k fázi závodu asi nejtěžší stoupání. Musím říct, že jsem dlouho přemýšlel, že slezu a potlačím to. Nakonec to vyjíždím celé, čímž výrazněji ujíždím Ivaně a tentokrát jsem připraven pokračovat až do cíle v tempíčku sám.

Ovšem velmi rychle se dostavuje energetická krize. Na 125. km přijíždím k 6. občertvovačce, která je kompletně vyžraná, mají jen vodu, tady jsem ještě jakž takž v použitelném stavu, ale jen o pár km dál se dostávám do naprostých s*aček. Takový hlaďák jsem ještě nezažil. Mám mžitky před očima, sotva udržím řídítka a co je nejhorší, že se pořád místy i stoupá, především úsek po lávkách. Mezi lávkami je dost bahna, které bez energie vůbec nejsem schopen projet, musím vždy slézt, najednou je problém dostat se i na 130 tepů, neskutečně se tam plácám, absolutní beznaděj. Zastavuji na rovince, musím to vydýchat, co teď? Mám si lehnout do trávy a žrát kopřivy? Ty lávky jsou nekonečné a pořád se táhnou do kopce. Neustálé slejzání z kola a to i v nájezdech na lávky, protože jsou mokré a kloužou, mě totálně psychicky ubíjí, jako by se čas zastavil. Já se asi zblááááznííím! Divím se, že mě Ivana nedojíždí, protože tohle s cyklistikou nemá vůbec nic společného. Jsem tak v p*deli, že už žebrám o jídlo i u turistů, ale jsou to zrovna Poláci a nemám sílu s nimi něco řešit anglicky a tak jedu dál. Na morál je i to, že trasa podle propozic měla mít 138 km, člověk odpočítává každý km do cíle a pak zjistí, že je to vlastně o nějakých 10, 12 km delší 😀

Orle a poslední občertvovačka. 10 km před cílem. Že by Fata Morgana? Ne, ufff, je to skutečný, spousta jídla, spousta cukru, cola, buchty, hroznové víno, meloun, jablečný závin, rozinky, rohlík s pomazánkou, sůl, to všechno do sebe láduji téměř v kolapsu. Po chvilce mě míjí Ivana, ta se zastavuje jen na chviličku, ale tentokrát už nezávodím, musím se nejdřív vzpamatovat z toho mimózního stavu, takže 12,5minutový zásek a teprve pak jedu.

Najednou jsem zase schopen úplně v klidu šlapat a atakovat 160 tepů, aniž by mi to bylo nějak nepříjemný, zázrak nebo spíš škoda, že něco neměli už na předešlé občerstvovačce, takto jsem zbytečně ztratil spousty minut času a přitom jen kousek od cíle. Nevadí.

Do cíle přijíždím sice trochu unavený, ale spokojený a vysmátý. Klobouček dolu před výkony Lucky a Ivany a samozřejmě i dalších ženských a možná všech, kteří to absolvovali. Při pomyšlení, že za mnou jelo ještě několik desítek závodníků, kteří měli ty občerstvovačky ještě mnohem vyžranější… jaký peklíčko si asi prožili oni? Ufff!

I přes pořadatelský přehmat s podceněním občerstvovaček to byla jinak moc pěkná akce, naprosto luxusně značená velice rozmanitá nádherná trasa. Za to skoro až symbolické startovné na té extrémní trase se ty občerstvovačky dají odpustit. Stane se.

  • Délka:   59,6  km
  • Převýšení:   320  m
  • Čas:   1:50:45  hod
  • Výsledky:   2. / 514  (ZDE)
  • Tepy:   174 / 189
  • Rychlost:   32,3  km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Večer před závodem mi to nedá a nahlížím do startovní listiny. Tak jestli ani letos z toho nebude bedna, tak to balím. Houštečák jezdím od roku 2010 a každoročně celkem úspěšně obtesávám pódiová umístění. Konkurence, jak se zdá, je za ta léta tentokrát nejnižší. Někteří se rozhodli jet ten den Malevil, jiní se nechali zlákat povozením se s 3 elitními závoďáky na trase 82 km.

Houstec_bedna

Je to tam! Bedna v kategorii 30+! Fotka je vyparáděná ještě o 2 eliťáky pod pódiem – Škarnitzl a Boudný.

Pravda je ta, že šedesátka na Houštečáku nikdy neoplývala nějak brutální konkurencí a i to je jeden z důvodů, proč to tak rád jezdím. Člověk si občas potřebuje trochu pohonit s parťákama ego a přičichnout k úspěchu, byť v závodě nekonečných rovinek a písčitých dun bez nějaké zajímavější MTB techniky. I v dobách, kdy jsem ještě jezdil na starém těžkém kole, ve volných kraťasech, bez SPDéček a s mnohem horší výkonností, to prostě mělo grády od startu až do cíle, což mi žádný jiný závod neuměl nabídnout.

Houstec_tabulka

Den před závodem docela vydatně zaprší, až mě to přinutí se po 3/4 roce (od Pražské padesátky) zamyslet nad svým hladkým zadním pláštěm, jestli bych si ho neměl konečně přezout za nějaký normální. V týdnu jsem kvůli němu málem lehl na zkropeném kruháči a celkem mě to vystrašilo. Nakonec ho tam nechávám, místy sice mokro je, ale spíš než bahno jsou to louže a ty mi nevadí. V mnohem horším stavu mám řazení/kazetu, limituje mě to při každé akceleraci.

Houstec_balik2.jpg

Na 15. km udává tempo závodu Haumač.

Start po boku parťáků Jirky Pfeifera (Haumač) a Jirky Hofmana proběhne z 2. řady hladce a už to kulíme. Rychlost nepadá pod 35 a tempa se ujímá na velmi dlouho mistr Rydval z Vinohradských šlapek (celkem strávil asi půlku závodu na špici, všechna čest). Za mostem se protlačím až k němu, ale protože není kam jít do háku, tak víceméně první 4 km jedu vedle něj a mám to téměř 100% za své. Pak ostrá pravá do lesa, první náznaky terénu a já se propadám startovním polem. Ne z toho důvodu, že bych na to neměl fyzicky, ale proto, že si nechávám vždy mírný odlep kvůli případnému blátu a právě této mezery využívají závodníci, kteří se hrnou dopředu. Někteří se chovají jako zvěř a cpou se i na místa, kde ten prostor prostě není. Na 7. km se to málem přede mnou smotá, borec je vyšťouchnutý prasečím manévrem do lesa a má velký štěstí, že se trefuje zrovna mezi stromy. Nějak na tohle nemám nervy a tak jedu opatrně a propadám se až k 25. místu.

Houstec_graf

Graf tepů a v pozadí téměř plochý graf převýšení

Kdyby tu byli dnes opravdoví chrti, tak z této pozice by se mi to už pracně dohánělo. Jede se celou dobu rovnoměrné tempo, takže si můžu naštěstí dovolit i takovéto zacouvání. I po kritickém singlíku na 11. km je nás stále kolem 25, to je nebývale velká skupina. Svědčí to o tom, že se nejedou bomby jako v předchozích letech.

Houstec_jedeme3

Na 20. km těsně před prvním stoupáním skoro na chvostu naší obrovské čelní skupiny

První stoupání je na 22. km, tam se poprvé nastupuje, borci z KH Tour za to berou, ale jejich iniciativa je příliš krátká na to, aby to nějak výrazně nadělilo balík. Přesto zeštíhlujeme na 17 závodníků. Nicméně pořád jsme příliš velká skupina na nějaké efektivní točení na špici. Pokud s tím něco neuděláme v největším kopci na 35. km u rozdělení tras, tak už se nám to nikde jinde na trase nepovede.

Houstec_jedeme4

Takové malé plicní cvičení – nástup v kopečku od borců z KH Tour

Tohoto úkolu se ujímám já, začínám hned odspod pěkně intenzivně. Slabší soupeři to mají tentokrát jednodušší o to, že z původně místy rozbitého povrchu je nyní nádherně srovnaná hladká šotolinka a tím pádem i zde jízdou v háku lze ušetřit takový 2 tepíky za minutu 🙂 V první třetině kopce to vypadá, že skupině snad ujedu sám, což by k ničemu nevedlo. Já naopak potřebuju, aby se tu zmáčkli pokud možno všichni ti silní a skupinu jsme rozcupovali. Jdu do toho i s tím rizikem, že by to mohl odnést třeba i parťák Haumač. Ve vrchní části už si dávám jako zvíře, připadám si skoro jako král vrchařů :-D, i když má kopec jen 52 výškových metrů. Ostrá zatáčka, kontrola stavu – balík je natáhlý do cca 3 menších skupin, to vypadá slušně.

Houstec_jedeme5

Už si připravuji pozici na útok v blížícím se největším stoupání

Na tohle je ale potřeba správně navázat. Bohužel kvůli mé zvýšené opatrnosti v následném sjezdu ztrácíme zbytečně z náskoku takový 2, 3 sekundy. Má v tom trochu prsty pořadatelská motorka, clonila mi ve výhledu a já se neodvážil to pustit naplno. Pak na to nenavazují zcela ideálně ani borci z KH Tour do kopečka ke spojení tras. Nejedou sice špatně, ale býval bych to jel ještě tak o 1 km/h rychleji, tam bylo taky potřeba se zmáčknout na max. Definitivně to zabíjíme pod spojením tras naší s dlouhou před vjezdem do lesa, kde se v nějaké kaluži nebo blátu téměř zastavujeme. Tam si to dojíždí většina. Pokračujeme ve 14 včetně naší český elitní nejlepší bajkerky Jitky Škarnitzlový. Musel by se stát zázrak, aby se náš balík ještě někde rozdělil.

Houstec_jedeme

Typický obrázek dne, tahá Vinohraďák Rydval.

Jednoho takového zázraku jsme přeci jenom svědky. V momentě, kdy se chvílema jede výletní tempo po rovince rychlostí 27 km/h a já už ostatním navrhuji, že bychom mohli nechat vyhrát z legrace Jitku, že by to bylo naprosto skandální ale vtipný gesto, fakt ta naše morálka místy uvadá, tak se k nám na 50. km přiřítí naprosto nečekaně 3 nejrychlejší eliťáci z dlouhé trasy. Nemůžu uvěřit svým očím. To se mi tu stalo jen jednou a to v mém nejpomalejším prvním ročníku. Letos se očividně dlouhá trasa jede rekordně rychle díky 3 borcům z TOP 10 české špičky (Škarnitzl, Boudný, Průdek) a tím pádem dojíždí čelo našeho závodu, což se v žádném předchozím ročníku ještě nestalo. Háknem to a jedou se bomby 37, 38 🙂

Dlouho se nesvezem, 4 minuty, než nás na singlu od té jejich trojice odpáře někdo z naší skupiny. Aspoň je to spravedlivý a nemotáme se navzájem do svých závodů. I když být tam já, tak to na rovince nikdy nepustím. Takováhle životní jízda se neodmítá! I kdyby mi měla prasknout cévka, tak to držím nepříčetně až do cíle! Ten zážitek by za to stál! Kdy a kde se zas budu moci povozit Boudnýmu v háku? Nikdy a nikde!

No nevadí. Tempo po cestě k cíli aspoň postupně zvyšujeme. Závěrečný kilák po cyklostezce odtáhne stupňovitě opět mistr Rydval, čímž nám rozjíždí spurt, do kterého najíždím ze 4. místa a díky štěstěně se probíjím rychle na 2. místo, kdy už nasávám prvního. Ten 5 metrů před cílem zvedá vítězně ruce a skoro na to doplácí, protože mám vyšší rychlost a už jsem téměř na jeho úrovni. Cílem projíždíme z mého pohledu totožně.

Oficiálně jsem celkově druhý, první v kategorii. S tím jsem nepočítal ani ve snu. Konečně jsem se dočkal! Kdyby to bylo víc zasloužené, těšilo by mě to ještě víc, přeci jen jsem na špici našeho závodu strávil v součtu jen 7 minut z celkových 107 (po odečtení 4 minut, co tahali eliťáci). Haumač v průběhu závodu namotal trávu na kazetu, takže se nemohl zúčastnit spurtu a dojíždí 12. celkově a 4. v kategorii, škoda.

Z důvodu špatného nastavení kamerky s nedostatečně nabitou baterkou nebudu vytvářet video sestřih ze závodu. Přináším tak aspoň onboard screenshoty  ZDE.

Galaxy Tálín 7.5.2016

Posted: 11.5.2016 in 1) Závody
  • Délka:  69,1 km
  • Převýšení:  1350 m
  • Čas:  2:43:50 hod
  • Výsledky:   23. / 139  (ZDE)
  • Tepy:   169 / 185
  • Rychlost:  25,3 km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
Talin_start_stary

Start závodu 😀

K tomuto závodu přistupuji poměrně odtažitě, musím kvůli němu výrazně zkrátit páteční školní srázek po 5 letech a nějak vyloženě nemám motivaci se někam hnát. Ale parťáci, atmosféra a hlavně počasí i velmi jezdivá trať a psychologický efekt udělají své.

Talin_Cez_ja2

Moje malá skupinka po úniku, v modrém Ondřej Partl.

Prvních několik minut si držím Lukáše Kyndla, pak ho ale v jenom stoupáku předjíždím/ujíždím. Vyselektuje se kolem mě cca 10členná skupinka. Nastolím v ní nějaké fungování a začínáme se točit. Místy je totiž trasa poměrně dost o hákování. Když jsem zrovna na špici já, tak najíždím do nejdelšího kopce, jede se mi dobře a trochu to trhám, nad asfaltkou se pokračuje výživným terénem (jeden úsek tlačím), stoupání se utáhne a tam naší skupinu definitivně rozcupuju, zůstáváme 3.

Na jedné křižovatce následně na špici špatně trefuji odbočku, zásek 10 sekund. Jeden z těch 2 na mě kolegiálně čeká (týpek z Uniqa pojišťovny – Ondřej Partl), tohle gesto se málokdy vidí a moc mu za to děkuju.

Při nájezdu do 2. kola ztrácíme třetího (zvolnil) a zůstáváme ve dvou. Je vidět, že Uniqa v 1. kole pošetřil síly, kopce mu v háku sotva visím. Ačkoliv cítím, že takhle to s ním nebudu schopen dojet, tak se ho držím zuby nehty, vždy mi tepy vylítnou i na 2. hodině závodu až ke 180. I na rovinkách ho nechávám dost tahat, protože jsem celkem posekanej. Špice taháme v poměru 20 (já) ku 80 (on) procent. Sjíždíme rezignujícího Ivana Rybaříka, slušně poprosím, jestli by nám nepotahal a chlapec jde do toho, to mě fakt potěšil! 3 minutky dobrý. Pak už zase jen ve dvou.

Talin_ja

Šlapu si, sem tam si zazvoním zvonečkem 😀

Za úspěch považuji, že jsem Uniqu uvisel až k tomu nejdelšímu stoupání v závodě, tam už ho nechávám jet, zvolňuji, před námi, za námi nikdo a tak si dovoluji takový komfort, že posledních 13 km si jedu do cíle sám a ve volnějším tempu. Mám dost.

Talin_ja3

Děkuji panu Hofmanovi za pěkné foto.

Nakonec z toho byl pěkný, zábavný závod, paráda! Možná to mohlo být ještě o něco lepší, kdybych se večer vyvaroval alkoholu úplně a hlavně kdybych si připravil aspoň nějaký gel. Takhle jsem to objel bez ničeho na jeden bidon šťávy, celý druhý kolo jsem jel bez vody už na hranici dehydratace. Občerstvovačky by měly u Galaxy zlepšit.

Podralsko 16.4.2016

Posted: 18.4.2016 in 1) Závody
  • Délka:   58,7 km
  • Převýšení:   600 m
  • Čas:   1:48:57 hod
  • Výsledky:   60 / 191  (ZDE)
  • Tepy:   171 / 189
  • Rychlost:   32,3  km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
Ralsko_celo_cisty

Čelo závodu kousek před blátivým sektorem

Můj tým BSK racing se pro letošek rozhodl, že pojede týmovou soutěž v seriálu Galaxy, a tak jsem se vydal na jeho úvodní podnik do Osečné mu s tím trochu pomoci. Setkání s mnoha parťáky a známými bylo příjemné, ale bohužel to byla jediná pozitivní věc na celé akci. Už od rána totiž pršelo nebo drobně poprchávalo a kdybych tušil, do jakých s*aček svoje čerstvě naleštěný a oservisovaný kolo vypustím, tak bych do závodu nikdy nenastoupil.

Video: Můj sestřih ze závodu

Ačkoliv velmi rovinatá trasa byla z 90 % tvořená asfaltem, tak jediná trochu terénní 4km část, která se ovšem projížděla 2krát, připomínala blátivé koryto. To stačilo na to, že jsme po výjezdu z něho vypadali všichni k nepoznání.

Do závodu nastupuji s tím, že si to objedu v nepatrně volnějším tempu ve společnosti kámoše Davida Žižky a že to celé pojmu zábavným způsobem (nástupy, hecování, brnkání na zvonek – ten jsem si nakonec nepřidělal).

Ralsko_Kuba_spina

Tak tohle vyplivl blátivý sektor 😀

Po poněkud nervoznějším startu (brzdy, loktovačky) si držím čelo prvních 5 km až k blátivému sektoru. Tam si to nechávám ujet a selektuje se kolem mě 15členná skupinka právě včetně Davida Žižky, Honzy Hájka a dalšího parťáka Petra Laňky.

Před námi na dohled se v menší skupině drží další 2 kolegové, Petr Kdýr a Lukáš Kyndl, takže mi to nedá a začínám z toho mít naprosto regulerní závod, protože se to snažím sjet, často se objevuji na špici, na cyklostezce to vyhrotím natolik, že mi vypadává skupina z háku 😀

Ralsko_Prenek_spina

A cenu za největšího bahňáka získává … Ondřej Preněk!

Na začátku 2. delšího okruhu to ve šlapacím sjezdu k blátivému sektoru posílám na max (189 tepů, dnešní maximálka), protože vím, že tady se za mnou balík krásně vyveze a hodně se tím přibližujeme. Na blátě je máme a je nás přes 20.

Ralsko_ja_spina

A tohle je moje skupina a já alá zuřivý hlodavec

Říkám si, že je konečně čas si odpočinout a zaplout do háku, jenže jen co vyjedeme nejdelší stoupání v závodě, tak mi hned v prvním sjezdíku padá řetěz na jednopřevodníku směrem k rámu a musím zastavit a nahodit ho. 30 sekund zásek a jako naschvál následují nekonečně pozvolné sjezdíky a rovinky, takže úplně ten nejhorší možný scénář pro návrat. Mám ale trošku štěstí, přidávají se ke mně 3 odpadlíci, takže na špici si vždy dávám jako blázen a celkem dlouze, pak chviličku voraz v háku a pak zase. Takto 20minutové peklíčko!

Následně 10 minut se v balíku vzpamatovávám a na cyklostezce k cíli už se deru dopředu. V pozvolném stoupání nastupuji, sice úspěšně, ale nikdo nemá zájem nastoupit taky a přidat se ke mně, tak zase zvolňuji. V areálu asi 500 m před cílem v nejlepší možný moment vypálí Lukáš, není na co čekat, já za ním s asi 10 metry ztráty. Po 30 sekundách jsme zakyselený, až to není hezký, oba dva se otáčíme, ale ať dělám co dělám, Lukáše si nemůžu docvaknout a to samé probíhá i za mnou 🙂 Pár kolmých zatáček na šotolině mezi ploty a jsme v cíli.

Ralsko_dojezd

100 m před cílem. Lukáš a za ním já. Nablito v álejích!

Když už nic jiného, tak jsme aspoň vyhráli skupinku, ale ta účast za to nestála. Kvůli tomuhle jsem obětoval nedělní oblíbený závůdek Újezdský duatlon a to mě mrzí ze všeho nejvíc. Ověřil jsem si, že ta výkonnost tam prostě ještě není, ale to mě nijak nepřekvapuje, vstupy do sezony jsem vždycky míval slabý.

Prvně jsem nasadil mojí zbrusu novou kamerku Garmin Virb XE, je to celkem sranda mít možnost přidávat různé ukazatele do videa, škoda jen těch posledních 5 minut závodu, které mi chybí kvůli vybité baterii.

Plány 2016

Posted: 8.4.2016 in 1) Závody

Protože cyklistická sezona už pomalu začíná, omrzliny prstů a nekonečné navlíkání mnoha vrstev oblečení jsou snad již za námi, tak mě to vedlo k zamyšlení, co v tomto roce budu páchat.

Jednak je tedy zřejmé, že se zúčastním 2 cyklistických dovolených. Ta první proběhne na přelomu června a července na horácích v Krkonoších u Jirky Pfeifera na chatě. Tímto zvu všechny moje parťáky a známé, kteří by měli zájem o nádherné bajkové poježdění v exkluzivní přírodní lokalitě jako jsou právě Krkonoše. Upřímně, v ČR neznám krásnější scenérie … Zatím jsem tedy já a Jirka.

Druhou cca týdenní dovolenou bych rád strávil třeba v zahraničí a klidně na silničních kolech. Zatím se nabízí Alpy ve Švýcarsku někdy na přelomu srpna a září (organizátor Jirka Horký), to by mohla být opravdu hodně luxusní záležitost. No, nechám se překvapit, kdo s čím přijde, určitě se k někomu přidám, ale zatím to Švýcarsko vede jednoznačně 🙂

A pak je tady ta ambicioznější stránka cyklistiky – závody a výkony. Mrzí mě, že ačkoliv jsem přes zimu byl motivován a chtěl jsem na sobě makat a udržovat vysokou výkonnost, tak mi tu snahu dosti ovlivnily moje vleklé virózy, které během zimního období proběhly 3krát a ještě jedna v březnu. Výsledkem je, že jsem aktuálně v takovém stavu, že se zatím do závodů vůbec netěším, výkonnost prostě chybí a tím pádem se v první půlce sezony jako již tradičně nikam nepohrnu.

Datum Série Závod Má účast na Propozice
16.4.2016   Galaxy   Podralsko 100 % ZDE
17.4.2016   3+   Újezdský duatlon 50 % ZDE
23.4.2016   Kolo pro život   KPŽ Brdy 50 % ZDE
7.5.2016   Galaxy   Tálín 100 % ZDE
28.5.2016   Author Maraton Tour   Author Král Šumavy 100 % ZDE
11.6.2016   Kolo pro život   KPŽ Ještěd 100 % ZDE
18.6.2016   Houštečák 100 % ZDE
9.7.2016   Maraton Man Europe   Salzkammergut Trophy 50 % ZDE
30.7.2016   Bike Cup   Bike Cup Harrachov 100 % ZDE
6.8.2016   Krakonošův cyklomaraton 50 % ZDE
13.8.2016   Kolo pro život   KPŽ Vary 100 % ZDE
13.8.2016   Podkrkonošák ZDE
20.8.2016   Galaxy   Jistebnice 100 % ZDE
3.9.2016   UAC   XC Řež 100 % ZDE
10.9.2016   Runczech   Birell Grand Prix 100 % ZDE
11.9.2016   Trans brody 100 % ZDE
17.9.2016   Author Maraton Tour   Pražská 50 100 % ZDE
18.9.2016   UAC   XC Úholičky 100 % ZDE
1.10.2016   Galaxy   Tour de Brdy 100 % ZDE
8.10.2016   Author Maraton Tour   ČT Author Cup 100 % ZDE
22.10.2016   UAC   Jesenický surovec 50 % ZDE
12.11.2016   Winter Trans Brdy 100 % ZDE

V tabulce je 22 závodů, z toho 2 se překrývají (13.8. – těžké rozhodování). Z celkového počtu odjedu reálně jen 75 – 80 % (povětrnostní podmínky). Úplně se nebráním ani jiným závodům, které jsem zvažoval (jejich seznam je ZDE)

Co mě může těšit, že moje 2 zdaleka nejdůležitější závody se konají až na sklonku sezony (v září a listopadu), čili mám spoustu času s tím něco udělat. Každoročně své nejvyšší výkonnosti dosahuji v září, což dokazují i segmenty na Stravě, na nichž mám osobní rekordy nejčastěji zajeté právě v tomto měsíci. A právě v září se koná můj první veledůležitý závod – Pražská padesátka, letos moje jubilejní desátá!

Tím druhým závodem, kde se budu bít o život, je Winter Trans Brdy, zavírák sezony s nádhernou technickou trasou a hlavně s velkou šancí na zisk bedny i v poměrně silné konkurenci.

A kdyby se náhodou na závodech nedařilo, tak je tady ještě Strava se svými segmenty. Při tzv. KOM pokusech si člověk užije taky plno legrace a laktátu ve svalech 😀 Nudit se určitě nebudu!

Příjemnou novinkou bude oživení některých mých reportů video záznamem, který bude navíc obsahovat i údaje z GPSky (aktuální rychlost a tepy, pozice na trase apod.). Hodlám si totiž pořídit kamerku Garmin Virb, kterou využiju jak při výletech/trénincích, tak i na závodech.

Jo a plánuji si vytvořit vlastní dres, což je myšlenka stará již řadu let, ale teprve teď mám komplexnější představu o designu, barvách i nápisech.

Kbelská desítka 5.3.2016

Posted: 17.3.2016 in 1) Závody
  • Délka:   10 km  (+ 40 m podle Garmina)
  • Umístění:   241. / 1457  (Výsledky ZDE)
  • Čas:   41:44  (reálný čas)
  • Rychlost:   4:10 na km;  14,4 km/h
  • Tepy:   174 / 189
  • Data z GPSky:   (Connect)  (Strava)

Tak se konečně po téměř 2 týdnech dostávám k reportu z Kbelské desítky. Jsem malinko línej, už jsem dlouho žádný článek nesepisoval, ale naneštěstí jsem podruhé v tomto roce a počtvrté za posledních 5 měsíců nachcípaný, takže teď po večerech budu tvořit jedna báseň (ještě mě čeká prezentace libové únorové cyklo-dovolené na Kanárských ostrovech).

Kbely_na_startu

Dobrá nálada s Vaškem na startu

Protože se tedy únor nesl ve znamení totální cyklistiky, nezbyl tím pádem vůbec prostor pro běžecký trénink. Na Kbelskou jsem tak vyrážel čistě ze společenských důvodů, potkat se a pokecat s parťákama. Tento jubilejní 30. ročník přilákal na start rekordní počet lidí a tím i celou řadu mých známých, se kterými jsem ani nepočítal, že bych tu na ně mohl narazit, příjemné, šokující 😀

Přiznávám, v týdnu před závodem jsem si přeci jen byl 2krát zaběhat, pořád to ještě nohy svedou, pohodka! Moje analýzy napověděly, že poběžím přinejhorším za 42:30 (4:15/km) … na míle vzdálený mému osobáku (38:53) i magické hranici 40 minut, takže není kam spěchat! Vidím to naprosto jasně, poběžím s kolegou Vaškem (Mikulou). Prvních 9 km budu rozdávat úsměvy a nasávat ty moje endorfíny a na metě 9. km, pokud zbydou ještě síly, tak to pořádně odšpuntuju a poběžím sprintem do cíle 😀 Když není šance na slušný výsledek, tak ať stojí za to aspoň ten poslední kilák!

Kbely_start

Start závodu, počásko luxusní

Začátek rozbíháme rozvážněji ale přesně podle mých plánů, 4:16 první i druhý kilák. Celkem odvážně se mě drží Pavel (Brzek), brzy zacouvá. S Vaškem mezitím rozehrávám šachovou partii naslepo pěšcem na e4. Na tento geniální tah už můj protihráč nenajde adekvátní odpověď a prohrává kontumačně na čas 😀 Ovšem co se týče běžeckého času na kilometr, zrychluje a musím se přizpůsobit. Zběsilým seběhem do Vinoře na 6. km mě parťák docela protáhne, běžíme snad čtyřicítkou, ruce lítaj zběsile ze strany na stranu, nohy skoro nestíhaj 😀

Kbely_usmev

Na 2. km úsměv sem, úsměv tam, za mnou s 331 Pavel Brzek

Ve Vinoři legrace končí, dosáhli jsme na nejnižší bod celého závodu a tak to teď bude zas nějakou dobu do kopce. Trochu to přidává na obtížnosti. Je zřejmé, že tento okruh je o něco pomalejší než ten z předchozích let (podle mých propočtů kolem 20 sekund na mé výkonnostní úrovni).

Jak to šlo Vaškovi skopce, tak do kopečka už se mu tolik nechce. Na metě 7. km mu ještě zahlásím kilák (4:22) a v podstatě se s ním již loučím a ubíhám mu.

8. kilák (4:34) je ze všech nejtěžší, kompletně celý do kopce. Trošku se tu zakecávám s jedním bláznem, že prý má v nohách už ranní Lívanečky alá 2míli ve Stromovce za 12:10 a pak že to nejde dát obojí v jeden den, Ondro (Basaři) viď? 😀

Kbely_dobeh2

Jedu bomby, posledních 50 metrů

Jak se tak blížím k metě 9. km, tak už se mi vlévá do krve i adrenalin. Tohle bude masakr, těším se na to celý závod 😀 Značka 9. km a moje šílenství začíná, zrychluji dost brutálně a letím, předbíhám jednoho za druhým, hohoooo, dělám si dobře, jéééééhhh, jsem úchylák, tohle mě baví. Dokonce už se blížím ke Karlovi (Smolovi), poslední kilák tedy za 3:26, hezké to bylo! Čas od výstřelu ukazuje 41:59, takže taky spokojenost.

Kbely_cil

5 metrů před cílem, ano ano, nezapomenout odmáčknout Garmina 🙂

V každém případě jsem pošetřil síly i na odpolední cyklistický švih a padly ještě 3 hodiny s klukama na silničce 😀 Pokud to člověku chutná, je zdravý a počasí přeje, tak proč si nedopřát. Další desítku poběžím v září (večerní Grand Prix) a tam už chci běžet na výkon, tedy pod 40!

  • Délka:   44,2 km
  • Převýšení:   870 m
  • Čas:   1:48:56 hod
  • Výsledky:   6. / 297  (ZDE)
  • Tepy:   175 / 187
  • Rychlost:   Ø  24,6
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
Zleva já, video-domestik David, bidonový domestik Jirka a závoďák Lukáš.

Zleva já, video-domestik David Žižka, bidonový domestik Jirka Horký a závoďák Lukáš Kyndl.

Cyklozavírák sezony, Winter Trans Brdy, můžu nyní zařadit mezi mé nejoblíbenější závody. Po mém prvním ročníku v 2008 (tenkrát odjeto za 2:24 hod na 146. místě), kdy jsem nadával, jak ty kořeny jsou příšerný, že se po nich nedá pořádně jezdit, by mě nikdy nenapadlo, že si tu trasu v posledních 2 letech tak zamiluju. Ta nabízí hned několik lahůdek, 1) jedno z nejdelších a nejpoctivějších úvodních stoupání v celé ČR, 2) čtyři dlouhé značně kořenato-kamenité pasáže, 3) dva libový technický sjezdíky na nejzazším místě trasy a další parádičky jako např. závěrečný singl sjezd. Ale abych se přiznal, trasa pro mě není jediným lákadlem.

Můj tým před startem, srdcař Pavel Kutil a úžasná dáma Jája Vnuková.

Můj tým před startem, srdcař Pavel Kutil a úžasná dáma Jája Vnuková.

Loni mě napadlo, když jsou všichni na jaře a v létě tolik nabušení a já jsem v podstatě bez šance na nějaký lepší výsledek, co takhle udržovat letní formu až do listopadu právě kvůli tomuto závodu, kdy drtivá většina už tolik nejezdí a jejich výkonnost klesá. Moc jsem si přál navázat na loňské celkové 12. místo (report ZDE), a tak jsem po ČT Author Cupu pokračoval s podobnou tréninkovou morálkou jako v létě. Tentokrát jsem ale během podzimního tréninkového období zdaleka nebyl v takové pohodě, po ČT Author Cupu se ve mně cosi zlomilo, nastal strmý výkonnostní propad a nemohl jsem se do toho vůbec dostat. I přes tu frustraci jsem s tréninkem nepolevoval, věřil jsem, jezdil jsem neohroženě dál, padly i další dvě dvoukila, nasával jsem barvy podzimu! Až teprve pár dní před závodem přišel náznak zlepšení …

Na startu, to i vysvitlo sluníčko.

Na startu, to i vysvitlo sluníčko.

Závod bych asi úplně v sajrajtu nebo na sněhu jet nechtěl. Právě kvůli pokročilejšímu období je ve hvězdách, co na člověka bude v lesích čekat, ale musím říct, že loni i letos to vychází skvěle. Téměř žádné bláto a na listopad relativně příjemné počasí, i když dnes hodně fouká. I přes noční přeháňku si na zadním kole nechávám hladký plášť 🙂 Na startu v Letech u Prahy se potkávám s mnoha parťáky, je to moc příjemné setkání, jsem krásně uvolněný, žádná nervozita.

Úvod prvního stoupání. Koš s Jakešem a Černým rozjíždí tempíčko. Zprava už se řítím.

Úvod prvního stoupání. Koš s Jakešem a Černým rozjíždí tempíčko. Vpravo už se řítím.

12:00 hod START

Vůbec se nepoznávám, nohy jak vyměněný, i přes drobné zaváhání na rovince si čelo závodu dojíždím v prvních 200 m úvodního dlouhého stoupání a zařazuji se na 8. pozici. Přijde mi neuvěřitelný, že visím Škarnitzlovu skupinku několik minut, až do té nejprudší části zhruba ve třetině kopce. Tam už ti nejrychlejší 4 borci prchají a já se tak ocitám ve druhé 4členné skupince. Jede se mi fantasticky, jsem v totálním rauši. V poslední třetině stoupání přebírám iniciativu a s malým odlepem přijíždím na vrchařskou prémii na 5. místě, to není možnýýýý 😀 Tak tohle mě baví!! Ovšem nutno říct, že už s obrovskou ztrátou na čelo (přes minutu).

WTB_grafy

Rozjíždíme tempíčka na rovinkách v protivětru. I přes mou zvýšenou aktivitu si drobnou ztrátu na nás (necelých 10 s) velmi záhy sjíždí další čtveřice a je nás 8! František Salaquarda, Pavel Jiřena … je mi ctí chlapci. Ostatní od pohledu neznám.

Moje 8. členná skupinka u Řevničáku, tahám, chutná!

Moje 8. členná skupinka u Řevničáku, tahám, chutná!

Foto: O kousek dál už na mě čekají moji domestici s bidonem a kamerkou 😀 (video průjezd ZDE)

WTB_tabulka0

Tabulka (1): Pořadí a čas na vrchařské, nechám si zarámovat, 5. místo, pašák! 🙂 Rozšířená tabulka TOP 30 je ZDE.  Všimněte si umístění v cíli u borců z naší skupinky a z té za námi. Děly se hrozný věci!!

WTB_tabulka2

Tabulka (2): Pořadí a čas nejrychlejších skupinek v půlce závodu na občerstvovačce.

V ideálním případě bych rád odjel všechny 4 kořenaté úseky na špici a třeba i někoho ze skupiny odpáral, mám to tu najetý. Ale takové úmysly nás má více 🙂 Ten první dávám ze 3. místa, jede se tempo, jeden týpek to pokládá, ale ve výjezdu z kořenů je nás stále 8, všichni v těsném háku. 2. úsek jedu špic já, žádný kafíčko, na konci se otáčím, hmmm, 8! Ani 3. úsek žádná změna. Do čtvrtého a to nejtechničtějšího a nejkopcovitějšího úseku najíždím z 2. místa, tady už to trochu bolí, minimálně 2 si ten supr kořenatý brdek musí vyběhnout, nicméně na konci úseku jsme všichni za sebou poskládaní, jak kdybychom jeli po hladké rovině, nechápu, prostě nerozlučná parta 😀

I přes veškeré úsilí jsme nejen že tohle zvěrstvo (Koš, Jakeš, Černý) nedojeli, ale navíc jsme rychle nabírali ztrátu.

I přes veškeré úsilí jsme nejen že tohle zvěrstvo (Koš, Jakeš, Černý) nedojeli, ale navíc jsme rychle nabírali ztrátu.

No tak jo … část asfaltové rovinky směrem k občerstvovačce potahám, načež se vůbec prvně v závodě řadím na chvost skupinky, že si jako na chvíli odfrknu, že to bude OK. Takto špatně takticky najíždím i do těch 2 technických sjezdů a bohužel to OK není. Předposlední borec Pavel Jiřena mě od šestice odpáře (10 sekund) a je problém.

Dole pod tím 2. sjezdem Pavel nasazuje extra vyhrocené tempo, ten vlak nám nesmí ujet!! Prekérka je v tom, že technické sjezdy nikdy nejezdím úplně nalepený na soupeři, takže kvůli těm 5 metrům ztráty na něj se musím asi minutu nepředstavitelně gumovat, mastím to na lehce se svažující rovince na 185 tepech, pecka!! 😀 Pak se konečně chvíli povozím a brzo je řada na mě, takže další gumovačka. Přichází brdek, Pavel ho v ten moment trochu odpočatý vybuší na max, tím mi poodjíždí a máme to opět každý ze své, bingo! Já ztrácím 4 s na Pavla a on asi 12 s na skupinku.

Kořenaté sjezdy v Brdech zasypané listím jsou hlavní atrakcí!

Kořenaté sjezdy v Brdech zasypané listím jsou hlavní atrakcí! Můžou být ale dost zaludný!

Pak ale přichází obrovský šok a naprosto zásadní událost závodu! Na 31. km na jednom takovém extrémně kořenatém hupíku leží skoro celá naše skupinka a začíná boj o život!! Jeden z nich, Jakub Koška z týmu Bikeclinic, má v bezvědomí zaražený jazyk v krku … No detaily nebudu popisovat, strašidelná scénka, jak z hororu. 4 borci ho přivádí znovu k životu. Jako na potvoru nikdo nemáme mobil, takže po krátké pauze pokračuji s Pavlem dál zavolat pomoc. Prvního diváka s mobilem odchytáváme o kilák dál pod Vrážkama a volá se pořadatelská záchranka.

Kámoš Tomáš  Mastík funguje jako skvělý fotoreportér! Cíl se blíží!

Kámoš Tomáš Mastík funguje jako skvělý fotoreportér! Díky!! Cíl se blíží!

Otřesení touhle šílenou událostí se nám s Pavlem do toho dlouhého kopce moc nechce. Máme vůbec dál závodit? Ani po fyzické stránce se mi ten kopec nejede moc dobře, i když na asfaltu v horní třetině se mi to zas docela rozjíždí. Nahoře stojící čtyřkolku posíláme zraněnému naproti. Víc jsem asi přispět nemohl a tak pokračuji v závodním tempu až do cíle, i když sjezdy dávám víc na jistotu. Pavel závěr vypouští, jedu sám, plný protichůdných emocí z toho, co se odehrálo i z toho, jak se mi dneska skvěle jede, chvílema jsem z toho všeho trochu naměkko.

WTB_borec_na_konec

Na odlehčení – borec na konec 😀

Do cíle dojíždím se smíšenými pocity 6. celkově (z 297) a 2. ve věkové kategorii. Takže bedna z toho kápla, ale bohužel poskvrněná událostí. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby si to naše skupina rozdala férově ve stoupání. Bednu jsem neměl jistou, byli tam další 2 konkurenti, klidně to taky mohla být brambora, ale to už se nedozvím. V každém případě tam v podstatě skončil závod pro 5 lidí z naší skupiny a pro některé další asistující ze skupinky za náma. Podle neofiko zpráv by měl být nešťastník v pořádku a to je hlavní. Budu rád, když mi to někdo potvrdíte. Update: Potvrzeno, dopadlo to dobře, až na pár naraženin, sedřenin a lehký otřes mozku je OK. Když tedy pominu tu závěrečnou třetinu závodu, tak jsem moc moc spokojený, byl jsem při chuti, moc mě to bavilo. Závodně poměrně nevydařenou sezonu jsem ukončil tím nejlepším možným způsobem! Letos už mám padla, bye bye!

Bednaaaaaa!! Tak příští rok cíl jasný, porazit i toho pána vedle mě :-D

Bednaaaaaa!! Tak příští rok cíl jasný, porazit i toho pána vedle mě 😀 (Škarnitzl, jeden z nejlepších českých cyklistů)

ČT Author Cup 10.10.2015

Posted: 12.10.2015 in 1) Závody
  • Délka:   63,3  km
  • Převýšení:   1230  m
  • Tepy:   165 / 182
  • Rychlost:   29,8 / 68,8  km/h
  • Čas:   2:07:58  hod
  • Výsledky:   63. / 3333  (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Tradiční nejmasovější cyklistický závod sezony, ČT Author Cup, je pro drtivou většinu lidí posledním intenzivním vyblbnutím v roce. Jako bajkový závod je příšerný, 80 % asfaltu, jeden trochu kamenitý sjezd, zbytek panelky a šotolina. Ovšem pokud na něj budeme nahlížet jako na silniční, i když se jezdí na horských kolech, tak je skoro dokonalý, v příjemném prostředí Jizerských hor. První 2 kopce krásně nadělí startovní pole na skupinky, pak už je to o kolektivní práci skoro až do cíle a že to je místy fičák. I přes solidní převýšení tu každoročně atakuju hranici 30 km/h v průměru, celkem prča.

V cíli zprava: Petr Steiner, Jan Hájek, já, Jan Rožek, Lukáš Kyndl

V cíli zleva: Lukáš Kyndl, Jan Rožek, já, Jan Hájek, Petr Steiner

Tuhle legraci si sem přijíždím užít počtvrté v řadě. Vždy to spojuju s ubytováním v Kořenově, oslavou sezony a druhým dnem výjezdem na singly pod Smrkem. Zatím ve všech 3 předchozích účastech se mi tu dařilo (46., 45. a 39. místo celkově). Chci na to navázat i tentokrát umístěním v TOP 50 a povozit se s parťáky ve skupině. Počasí je sice dopoledne chladné, ale je sucho a to je hlavní. 40 minut před startem se řadím do 1. řady.

10:00 hod START

Úvodní stoupání k přehradě trhá peleton na skupinky, snažím se být co nejvíce vepředu, zatím to vychází, nohy ale nezvykle extrémně bolí, dávám si jako zvíře! Už myslím jen na to, jak si odfrknu ve sjezdu k přehradě 🙂 U té jsem součástí silné skupinky – kámoši Honza Rožek, Jakub Jirků a dále Petr Frank, Luboš Toman apod. Asi 12 lidí v boji o celkové 35. místo, přesně podle mých představ.

Graf převýšení a tepů.

Graf převýšení a tepů.

Za přehradou najíždíme na šotolinu, tam i chvíli svou skupinku potáhnu, poblitej až za ušima, jako minulej rok. Rád bych své parťáky aspoň pozdravil, ale nemám na to sílu 😀

Nájezd do druhého dlouhého stoupání, k Rozmezí. 15 minut pořádnýho řemesla. Tady je klíčový skupinku udržet, mám najednou krizi, nechutná mi to. Třetinu kopce to visím tak tak, jenže ta bolest je až nelidská, jsem úplně v háji, nohy odrovnaný a i když u toho skoro brečím bolestí i lítostí, tak skupinku musím nechat jet. Zvolňuji, drásá mi to nervy, ale neudělám nic. Tak schválně kdo si mě sjede.

Jsem v p*deli, poblitej až za ušima, nohy sotva šmrdlaj, zastřelte mě někdo :-)

Jsem v p*deli, poblitej až za ušima, nohy sotva šmrdlaj, zastřelte mě někdo 🙂

Těsně před Rozmezím je to balík o 30 lidech, no tfuj, to je hrozný stádo. Složení je zajímavě namíchané, na jednu stranu několik silných individuí jako Radim Neubauer, Tomáš Jiránek, Michal Rubač, Lukáš Tvrz (na závodech mě většinou poráží), na druhou stranu třeba borec na skládačce … Bože, slituj se, ať mě s ním nikdo nevidí ba dokonce nevyfotí nebo nenatočí, to by byl konec mý cyklo kariéry 😀 Fajn společnost mi dělají kámoši Petr Steiner a Lukáš Kyndl.

Grupa je příliš obrovská, jenže od Rozmezí (12. km) až téměř po Bedřichov (50. km) je takřka nemožný ji roztrhat, všechny výjezdy jsou natolik pozvolné nebo ty prudší natolik krátké, že zkrátka není kde vorvat slabší jedince. No stejně jsem tak pokosený, že ze začátku takový myšlenky ani nemám a spíš se snažím vzpamatovat.

Čelo našeho balíku - Neubauer, za ním já.

Čelo našeho balíku – Neubauer, za ním já.

Jak se blížíme k Bedřichovu víc a víc, tak už mi to v hlavě začíná šrotovat. Když už nic, tak se pokusím aspoň roztrhat to hrozný stádo a dokončit závod mezi prvními ve skupině.

47. km, šotolinové hupíky, trošku nastupuji, poodjíždím sám. Prdím na ně, zvolňovat nebudu, pokračuji v tempu s 50m náskokem, aspoň vidím před sebe a můžu si volit stopu, jakou chci, což zrovna v těch šotolinových zatáčkách je dobrá věc.

Idylka u přehrady, kterou si já nikdy v tom polopoblití nevychutnám

Idylka na přehradě, kterou si já nikdy v tom polopoblití nevychutnám

Po necelých 3 km před sjezdem do Bedřichova si mě balík sjíždí, na špici Rubač, za ním Neubauer, Jiránek a pak já. Takto přijíždíme do Bedřichova, skvělá pozice na plánovaný útok v dlouhém šotolinovém výjezdu, ideálnější místo na trase už nebude. Dost hustě to rozjíždí Neubauer, v půlce to přebírám já a jedu šrot až na vrchol, bolestí skoro řvu, slyším praskání svalů ve stehnech, příšerná poprava 😀

Nahoře je balík roztrhaný asi na 4 části. YES!! Povedlo se! Já jsem v té první 5členné s výše zmíněnýma borcema. Teď už to jen dotáhnout do cíle.

Kdosi kdesi kdysi ...

Kdosi kdesi kdysi …

Jenže dole u přehrady si prožívám další krizi. Proč? Proč já? Borce nechávám jet. Přemýšlím, co si udělat s kolem, abych nemusel do cíle, protože tohle bude fakt ostuda 😀 Chytám teda tu další skupinku a s tou už odevzdaně dojíždím do cíle. Mám toho plný brýle. Tolik bolesti a tak málo radosti. No co, nemůžu každý den vyhrávat! Ve výsledku 63. místo celkově a 3 minuty zhoršení oproti loňsku není ještě tak strašný.

Aspoň že ty singly pod Smrkem druhý den chutnají 🙂 A příčina nezdaru? Možná ta nedělní dvoustovka (ZDE) a v týdnu málo odpočinku. Nevadí, ještě budu mít letos jednu příležitost si pořádně zařádit – v půlce listopadu Winter Trans Brdy.

Jaká je pravděpodobnost, že oba dva závody seriálu Kola pro život, kterých jsem se letos zúčastnil, nedokončím kvůli technickým potížím? Moc vysoká nebude a mně se to přesto povedlo. V Karlových Varech mě přinutila odstoupit na 35. km záhadně urvaná přehazovačka a tady, v Novém Městě na Moravě u Vysočina Areny, už na 5. km defekt zadního kola s bočně proříznutým pláštěm.

A pozooor, boreček se 44kou!

A pozooor, boreček se 44kou!

Protože se letos v seriálu snížil bodový příděl za závod, což mělo negativní vliv i na startovní koeficient každého závodníka, bylo mi dopřáno v obou dvou závodech ještě stále s loňským vysokým startovním koeficientem startovat z 1. koridoru. Zatímco v kopcovitých Varech ta výhoda nebyla tak markantní, tak zde na rovinatější trase jsem z toho mohl vytěžit poměrně hodně.

Před závodem jsem se parťákům svou krásnou čtyřiačtyřicítkou chlubil a namachrovaně chvástal, jak si zazávodím s naší českou elitou, pohrdal jsem všema, co měli vyšší startovní číslo než já a za to mě čertíček potrestal 🙂

Blbý je, že tento závěrečný závod seriálu jsem už potřeboval dojet kvůli startovnímu koeficientu na příští rok. Ten tím pádem budu mít nulový.

V úvodním stoupání, to jsem ještě šlapal!

V úvodním stoupání, to jsem ještě šlapal!

Cítím se trochu hloupě za tu 150km cestu z Prahy kvůli 5 závodním kilometrům a 12 minutám. Po úvodních kopečcích jsem byl krásně zabudovaný ve skupince o celkové 50. místo s týpky jako Rubač, Holan nebo Blažek. Plášť jsem prořízl o nějaký kámen a protože jsem to nebyl schopen dát dohromady, musel jsem vzdát a jít zpátky do Areny. Po cestě se ke mně přidal ještě Honza Milt (taky defekt) a borec, co zlomil při pádu řídítka. Místo nich si připevnil větev, kolem které přivázal ty původní řídítka … no musel jsem se smát, vypadalo to fakt vtipně, škoda že nemám fotku!

V Areně mi servisáci dali kolo dohromady, ale to už byli první závodníci skoro v cíli, a tak jsem si jel projet aspoň přilehlé postavené singltreky.

Nebudu zastírat, že jednou z motivací jet tento závod byla i výhra ve finálové tipovací soutěži o osobní automobil a další hodnotné ceny. Letos bohužel po předchozích 2 z mého pohledu úspěšných ročnících byla tentokrát finálová otázka pouze o štěstí a nikoliv o analytickém umu. Otázka zněla: Jaký bude celkový počet přihlášených osob na všech závodech seriálu dohromady? Součty za všechny předchozí závody mělo Kolo pro život zveřejněný na stránkách, takže šlo víceméně jen o to správně tipnout ten poslední závod. Ten se jel ovšem teprve podruhé a navíc prvně jako závěrečný závod, takže to mi znemožnilo analýzu na základě předchozích ročníků, a tak můj tip za tento závod (1430 osob) byl na míle vzdálen skutečnosti (1945).

Čelo závodu v úvodním stoupání, to je roj!

Čelo závodu v úvodním stoupání, to je roj!

Tento týden si dám ještě ČT Author Cup, nejmasovější silniční závod u nás (záměrně říkám silniční, protože s bajkováním to opravdu nemá nic společného) a pak budu mít měsíc na to, abych vyladil formu na Winter Trans Brdy. Tam zaútočím, rozcupuju závodní pole a zvítězím 🙂 Jinak to nevidím!

Žacléřská 70tka 2015

Posted: 1.10.2015 in 1) Závody
  • Délka:   75,8 km
  • Převýšení:   2170 m
  • Tepy:   ??? / 181
  • Rychlost:   23,2 / 73,8 km/h
  • Čas:   3:15:40 hod
  • Výsledky:   4. / 28   (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
My na 53. km v Žacléři. Honza se zrovna něčím láduje.

My na 53. km v Žacléři. Honza se zrovna něčím láduje.

Honza Rožek zavelel, poskládal 3členný tým (já, on a Tomáš Bartsch) a jelo se na sv. Václava do Krkonoš na Žacléřskou 70 porvat se o bednu s ostatními týmy startujícími s půlminutovými rozestupy. Vzhledem k tomu, že se do výsledku počítal pouze čas nejpomalejšího člena, bylo jasný, že si s klukama pěkně máknu, zatímco Tomáš bude rozdávat úsměvy na všechny strany a ještě při tom bude pořizovat selfíčka 😀

Zaclerska_grafy

Nikdo moc nevíme, do čeho jdeme. 76 km v Krkonoších, to by klidně mohl být výlet výrazně překračující 4 hodiny. S tím nastupuji do závodu, že bude potřeba jet trochu rozvážněji, nicméně úvod rozjíždíme poměrně dravě a při chuti.

Naši hlavní konkurenti startují za námi, přesto už na 15. minutě závodu nás dojíždí Giant Pítrs bikes startující minutu po nás! Vůbec nechápu, jak se jim to povedlo tak rychle. Zahákujeme a jedeme s nima. Pítrsové, známí to milovníci závodů jako Sudety, MTB Trilogy apod., to tu očividně mají najetý, jedou dobře a ve sjezdech nám trochu poodjíždí. Jejich tempo je pro mě i Honzu na hranici únosnosti, ale je to motivace!

Giant Pítrs bikes kousek za Pomezkama, tady na nás měli největší náskok.

Giant Pítrs bikes kousek za Pomezkama, tady na nás měli největší náskok.

Na 53. minutě (22. km) ve sjezdu do Horního Maršova nám cukají na 100 metrů a dlouho jedeme s tímto rozestupem. Nahoře na kořenatém hřebeni na 26. km padá Tomášovi 2krát řetěz, trochu tím ztrácíme a především nás v těchto místech předjíždí už v pořadí 3. tým. Výrazně to zahýbá aspoň tedy s mojí psychikou, do kopce k Pomezkám se mi najednou vůbec nechce, mám krizičku a i kluci lehce zvolňují. Loučíme se s bednou.

Povrch trati většinou ne až tak záživný, ale ty výhledy byly supr!

Povrch trati většinou ne až tak záživný, ale ty výhledy byly supr!

Za Pomezkama ve stoupání z Horních Albeřic zas začínáme trochu jet a za nedlouho nevěříme svým očím – naši staří dobří kamarádi Pítrsové. Psychická vzpruha!! Do Žacléře na 53. km přijíždíme společně.

Máme posledních 24 km na to, abychom jim ujeli aspoň o minutu a stále živili naději na vysněnou bednu. Hned v prvním stoupání za Žacléřem nastupuji, nohy i psychika jak vyměněný, já tomu prostě věřím! Bedna musí být! Parťáci se taky zmáčknou a rychle Pítrsům ujíždíme. Neuvěřitelný!!

Čechy jsou tak krásné :-D

Ty Čechy jsou tak krásné 😀

Snažíme se až do cíle, i když na Stachelberg už mám náběhy na křeče. No jo, asi bych si měl do těch bidonů zase začít lejt jonťák a ne šťávu 😀

V cíli nakonec Pítrse porážíme o parník. Bedna? Ne! Smůla, poráží nás ještě tým ze Žamberka, takže jako na Pražské padině ta nepopulární brambora.

Jeden z těch epesních výhledů.

Jeden z těch epesních výhledů.

Paradoxem je, že Žamberk nás porazil přesně o rozdíl, který jsme nabrali na Pítrse při cestě na Pomezky (105 sekund). Ale to je všechno kdyby kdyby … Závod jsme si i tak užili, díky parťáci! Určitě tomu dost přispěli i Pítrsové. Hodně mě ale překvapilo, že trasa vedla z větší části po asfaltkách a šotolinách, terénu moc nebylo, což byla na jednu stranu škoda, na druhou stranu štěstí pro mě, protože bych jinak při tom nastoleném tempu někde zkapal na trati 😀 Každopádně je až k nevíře, co s člověkem všechno udělá psychika!!

  • Délka:   50,0 km
  • Převýšení:   730 m
  • Tepy:   ??? / 184
  • Rychlost:   29,5 / 59,4 km/h
  • Čas:   1:41:55 hod
  • Výsledky:   21. / 752   (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)   (Strava)
  • Luxusní foto z úseku Sanatorium – Horoměřice:   Tomáš Mastík (ZDE),   Hofman (ZDE)
  • TV reportáž:   ZDE

Na to, jak byl začátek i průběh mé letošní závodní sezony strašidelný z hlediska výkonnosti i techniky, tak na sklonku sezony si konečně už začínám spravovat chuť. Na Pražskou padesátku alá galaktické mistrovství světa jsem chtěl v každém případě přijet jako každoročně perfektně připraven. Je to můj nejdůležitější závod sezony a to ze 2 důvodů. Tím hlavním je moje závodní historie, v roce 2007 jsem tu s cyklistikou začínal. Tím druhým a neméně důležitým faktorem je příležitost poprat se tu i přes ty masy lidí na startu o velmi dobrý výsledek jak v individuálním, tak v týmovém hodnocení.

Na startu ve 2. řadě ještě před zařazením dalších 2 předních řad.

Na startu nešikovně až ve 2. řadě (č. 715) ještě před zařazením dalších 2 předních řad.

Po loňském naprosto senzačním vývoji závodu až do Nebušic (report ZDE), kde se mi to trochu vymklo kontrole, mám letos vysoké až skoro přemrštěné ambice. Několik dní před závodem si nesčetněkrát v duchu promítám ideální průběh závodu, ve kterém vždy do posledních metrů bojuju o bednu ve věkové kategorii. Probouzím tím v sobě chuť pořádně zabojovat, jít daleko přes prah bolesti!

Moje skupinka, kterou táhne Honza, 300 m za Sanatoriem na 6. km.

Moje skupinka, kterou táhne Honza, 300 m za Sanatoriem na 6. km.

S dobře promyšlenou taktikou a s poskládaným silným týmem přijíždím na start za naprosto ideálního počasí. Takto perfektní povětrnostní podmínky tu byly naposledy v roce 2009, kdy náš tehdejší nejlepší profík Honza Hruška zajel traťový rekord (1:31:20 hod). Dnes to bude velmi rychlý závod, kór když kvůli stavebním pracím se 2. stoupání objíždí rovinatějším terénem.

Moje skupina v pořadí: Honza, Franta, já, Králík, Neubauer, 2 Kbeláci Nosek a Klíma

Moje skupina v pořadí: Honza, Novotný, já, Králík, Neubauer, 2 Kbeláci Nosek a Klíma

Cíl pro úvodní kilometry, udržet čelo závodu co nejdéle i za cenu absolutně přepáleného startu a najíždět do terénu nahoře na Hanspaulce z předních pozic, zmáčknout se i k Sanatoriu a odtud pokud možno viset v co nejsilnější skupince.

Je to neuvěřitelný, člověk si s plánováním taktiky, týmovou komunikací i psychickou a fyzickou přípravou na závod dává takovou práci a všechno to zhatí řazení na startu! Řadím se už půl hodiny předem, načež jsem z koridoru vykázán pro vysoké start. číslo, ačkoliv jsem 2krát emailem pořadatele žádal o výjimku. Musím za ním osobně, zdržení mě vrací na rošt až do 2. řady. Už v tu chvíli stojí v 1. řadě lidi, kteří na to očividně výkonnostně nemají. 5 minut před startem se ještě z mého pohledu neférově (proč já mám čekat půl hodiny a oni nemusí?) zařazují další 2 řady závodníků před nás. Eliťáka Bubílka a hendikepovaného Jirku Ježka v tomto respektuji, ostatní bych bez milosti poslal na chvost 🙂

Moje skupinka už téměř v Horoměřicích, kterou táhnu zrovna já.

Moje skupinka už téměř v Horoměřicích, kterou táhnu zrovna já.

10:00 hod START

Pro mě i náš tým bohužel začíná závod až o 10 sekund později, než se konečně prosmýknem kolem Kamily Janů, co neumí našlapovat do pedálů. Sotva vyjedeme, už ztrácíme na čelo nějakých 100 metrů. Aby toho nebylo málo, na špici rozjíždí tempo honič Toman a tím nám vlastně znemožní si dojet čelní balík v úvodním pozvolném stoupání. Celou dobu jen kroutím hlavou, dávám si jako sviň, přesto se čelo pomaličku vzdaluje, naděje na bednu se mi totálně rozplývají!

Stojka na Budeč a mé tempíčko.

Stojka na Budeč a mé tempíčko.

Motivace lehce uvadá, stejně tak i týmovým parťákům Honzovi Rožkovi a Ondřeji Beranovi. Ondra si navíc na prašné cestě kousek pod Sanatoriem musí z naší skupinky vystoupit kvůli znesnadněnému dýchání. Škoda, protože ne nadarmo se říká, v jaké skupince vyjedeš na kopci u Sanatoria, v takové odjedeš celý závod. Pro mě, Honzu a dalších 5 borců (Novotný, Neubauer, Nosek, Sýkora, Klíma + Králík, který prchl před Budčí) to platí naprosto doslova. Tahle naše 7členná grupa tím bojuje o celkové 17. místo v závodě.

Brod a já, cítím se dobře!

Brod, cítím se skvěle!

Nasadit stíhací tempo na rovince okamžitě od Sanatoria není vůbec jednoduché, z přepáleného úvodu se totiž většinou vzpamatovávám až do půlky závodu, ne jinak je tomu dnes, ale snažím se své skupince aspoň místy trochu pomoci. Nejvíce zatím tahá Honza s Frantou Novotným a Milošem Králíkem. Držíme si oční kontakt na skupinku před sebou (Ježek, Jiránek, Tvrz, Šuser, Janočko, Svoboda). Přes půlku závodu si vezou relativně malý 25 – 35sekundový náskok. Nejblíže jsme jim na nejzazším místě trasy mezi Holí a Trněným Újezdem, kde nám definitivně poodjíždí Miloš Králík. I já ovšem cítím šanci si to manko na Ježkovu skupinu docvaknout, únava z úvodu je pryč a tak Budeč vylítnu v tempu, sjezd dolu pošlu a zvědavě kontroluji, jestli jsem třeba i někoho neodpáral. Jo, jednoho jo, Honzu!!!! Házím kotvu, jdu na chvost a sleduju situaci za sebou. Ztrácí 15 sekund, ale naštěstí se nejede žádné tempo. Za brodem i díky několika princezničkám, které si nechtěly smočit střevíčky, si to parťák sjíždí.

Sjezd z Nebušic do Šárky, já a moje skupinka.

Sjezd z Nebušic do Šárky, já a moje skupinka.

Skupina před námi už začíná postupně prchat a je zřejmé, že pokud s námi něco neudělá předposlední stoupání k Juliáně, tak se porveme o pořadí až v závěrečném kopci na Zlatnici. Tempíčko na Juliánu nám rozjíždí Franta, držitel asi všech KOMů na této trase na Stravě. S naší skupinou to ani nehne. Mám sice připravený 1 taktický plán, ale ten i vzhledem k vývoji závodu se rozhodnu neaplikovat. Jestli budu 17. nebo 23. už je mi celkem jedno, vím, že to dnes nedá ani bednu v týmovém hodnocení, takže motivace k nějakému vybláznění opravdu chybí.

Moje skupina kousek pod vrcholem závěrečného krpálu, Novotný mimo záběr, Neubauer, Sýkora, Klíma, já, Honza

Moje skupina kousek pod vrcholem závěrečného krpálu, Novotný již mimo záběr, Neubauer, Sýkora, Klíma, já, Honza

V závěrečném kopci na Zlatnici se ale rozjíždí hrozné peklo, z kraje stoupání nastupuje úspěšně Franta, za ním s odstupem celá naše skupina. Překvapuje mě, v jak dobrém stavu jsou moji soupeři. Na vrchol vyjíždím až na 5. místě ze skupiny a to rozhodně nejedu pomalu, Honza za mnou chytá díru. Já už toho mám taky dost a jsem vlastně s pozicí spokojený. Do cíle už se pořadí nemění.

Závěrečný kopec, detail na mě a Honzu. Tady to vždycky bolí nejvíc :-)

Závěrečný kopec, detail na mě a Honzu. Tady to vždycky bolí nejvíc 🙂

Až na ten start to byl povedený, zábavný a hoooodně rychlý závod se spoustou kámošů na trati ať už v roli závodníků nebo diváků. Můj svátek cyklistiky jsem si fakt užil! Těší mě i skalp v podobě Honzy. V týmovém hodnocení to dalo 4. místo s obrovským odstupem na třetí. Tím nepovedeným startem jsme ale přišli o možnost utkat se přímo ve skupině s naším nejlepším hendikepovaným cyklistou Jirkou Ježkem, což mi přijde jako fakt škoda. Příští rok v rámci mé jubilejní 10. Pražské padesátky v řadě si to snad vynahradím!

Transbrody 13.9.2015

Posted: 23.9.2015 in 1) Závody
  • Délka:   48,5 km
  • Převýšení:   1040 m
  • Tepy:   170 / 184
  • Rychlost:   21,7 / 52,6 km/h
  • Čas:   2:14:36 hod
  • Výsledky:   14. / 250  (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Transbrody je závodem, který by minimálně každý Pražák měl jet aspoň jednou povinně. Rozhodně doporučuju. Ze všech bikerských půlmaratonů z Prahy a středních Čech je určitě svou poctivou trasou nejpovedenější, nahoru dolu, nespočet libových singlíků a mělkých brodů, kořenatých cestiček a vyparáděných sjezdů, které Tomáš Bartsch jako pořadatel pro letošek ještě o něco vylepšil (klopenky, dropíky apod.). Kéž by se mu v budoucnu povedlo u ochránců přírody prosadit ještě průjezd přes vyhlídku Třeštibok u Petrova, tam je to taky moc pěkné!

Hnědý řetěz na hnědém listnatém pozadí nebyl moc dobře vidět.

Hnědý řetěz na hnědém listnatém pozadí nebyl moc dobře vidět.

Protože veškerou přípravu podřizuju Pražské padesátce, která se jede o týden později a nechci se v sobotu den před brodama kopat doma do zadku, tak si jedu ještě projet trasu. Stává se mi to ovšem skoro osudným, mezi Zvolí a Ohrobeckým údolím, už mimo trasu závodu, nepozorností trefuji na lesní cestě natažený řetěz (zákaz pro auta). Po 15minutovém bolestivém divadlu vezu poškozené kolo rovnou servisákovi a sebe na rentgen ruky. Zlomené to není, ufff!

Chvíli po startu, chodník nechodník! Vyrážím z hloubi pole.

Chvíli po startu, chodník nechodník! Vyrážím z hloubi pole.

Nějakým záhadným způsobem mi přes noc bolest ruky částečně odezní, Ferry mi stíhá dát kolo dohromady (nakonec jen ohnutá patka přehazky, největší pastorek, osma na předním kole a díra v kalhotách) a tak tedy přeci jen vyrážím na start do Zvole. Počasí dokonalý, potkávám se tu s mnoha parťáky, prostě super den.

START

Po včerejšku je jediná moje ambice nezabít se a třeba to odjet s parťákem Petrem Steinerem. Trochu se bojím toho začátku, kdy po rovince do Libně přichází úzký sjezd k Zahořanskému potoku. Sem najíždí balík celistvý a každý tu chce být co nejvíce vepředu. Mně se to sice úplně nezadaří, ale shodou okolností se zařazuji akorát za Petra.

Luxusní sjezdík z Radlíku v 5členné skupince.

Luxusní sjezdík z Radlíku v 5členné skupince.

Když dole najíždíme do úvodního dlouhého stoupání k Radlíku, tak mi to nedá a jedu stíhat týmového kolegu Honzu Rožka, Petra nechávám kdesi za sebou. Docela si dávám, jenže na vrcholu už na Honzu nemám ani oční kontakt, ten to zas napálil hovád. Pohybuji se v 5členné skupince, která mě ovšem ve sjezdu brzdí, takže do dalšího sjezdíku najíždím z první pozice a najednou zjišťuji, že jedu sám. Nečekám, pokračuji sólo!

Ve stoupání k Jílovému si dojíždím Roberta Vrkoče táhnoucího nejrychlejší ženu Karlu Štepánovou. Chvíli se za nima vyvážím. Jsem překvapen, jak opatrně přistupují ke sjezdu. Tak takhle ne, přátelé!! Ujímám se špice, sjezdík k Petrovu na 19. km pustím a už zase jedu sám. No je mi trošku záhadou, co ti dva tam předváděli na své mistrovské poměry. Možná jen nebyli při chuti jako já, protože já měl vyloženě slinu 🙂

Vrchol nejprudšího kopce, tady už se to ve mně psychicky lámalo.

Vrchol nejprudšího kopce, tady už se to ve mně psychicky lámalo.

Od tohoto momentu pokračuji sám bez očního kontaktu na soupeře až do cíle!! Stále věřím, že si skupinku před sebou, ve které musí být určitě i Honza, sjedu a tak si nakládám dál. Je to motivace, která mě dokopává k výkonu. Jede se mi dobře, občas si někde trochu nastoupím, sjezdy pouštím, kopce nešetřím.

Přijíždím k nejprudší stojce na 36. km, kde je vidět tak na minutu dopředu, nikdo nikde!! Vážení, tak na tohle vám p*cám 😀 Jakoukoliv snahu o docvaknutí soupeřů vzdávám a lehce si zvolňuji. Malinko mě ještě zbrzdí auto na jedné polňačce a stříkající mlíko (defekt), kvůli kterému pro jistotu zastavuji a kontroluji. Nový lesní sjezd do Vraného mě celkem dostává, ten najetý nemám, hezký … Za mnou nikdo, takže jsem rád, že si můžu dovolit takový luxus a jet závěrečné stoupání relativně na pohodku, stehna mají celkem dost

Sjezdíky mě moc bavily!

Sjezdíky mě moc bavily!

V cíli se potkávám s Honzou, který mi nadělil 7 minut??? To je ranec, na druhou stranu příslib do týmové soutěže na Pražské padesátce. Minutku po mně doráží Karla a o další minutu zpět Petr. Můžu říct, že tento závod hodnotím z těch letošních zatím jako nejpovedenější ze všech různých hledisek. Příští rok si to tu moc rád zopakuji.

  • Délka:   10 km  (+ 50 m podle Garmina)
  • Tepy:   180 / 191
  • Čas:   40:45
  • Rychlost:   4:04 na km;  14,8 km/h
  • Výsledky:   266. / 5542   (ZDE)
  • Data z GPSky:   (Connect)  (Strava)

S kámošem Vaškem jsme si zas po roce (respektive já po dvou – loni jsem neběžel z důvodu dovolené) přišli zavzpomínat na své závodní začátky, které se pojí s rokem 2007, kdy jsme se prvně přihlásili do závodu právě na této večerní pražské desítce. Od té doby ji běháme pravidelně. Já vynechal pouze 2 ročníky a Vašek dokonce nevynechal žádný!

Start, červený kšilt zcela vpravo jsem já!

Start, červený kšilt zcela vpravo jsem já!

Snad každoročně se trasa modifikuje, dříve se např. startovalo ze Staromáku a do Holešovic se vůbec neběhalo. Délka ovšem zůstává stejná a akce získává postupně na čím dál větší popularitě i přes cenovou politiku, se kterou já třeba úplně nesouhlasím. Ale když je to ta tradice … 🙂

Jak už bývá mým zvykem, ani tentokrát jsem před závodem nenatrénoval takřka nic (všehovšudy 3 běžecké tréninky), musel jsem si tedy vystačit s cyklistickými tréninky. Cílem nebo spíš povinností bylo pokořit čas z březnové Kbelské desítky (42 rovných), tajně jsem ale doufal v prolomení 40. minutové hranice.

První desítky metrů a můj polosprint.

První desítky metrů a můj polosprint.

Protože jsem do přihlášky zadal svůj osobní rekord 38:53 (Kbely 2013 ZDE), vysloužil jsem si luxus v podobě startu z 1. koridoru (č. 168). Řadím se cca do 4. řady, profíkům dýchám na záda 😀

19:30 hod START

Tak to je fičák, z náměstí Republiky vybíhám, řekl bych, víc než svižně a stejně mě předbíhají masy lidí. Psychologický efekt, adrenalin i endorfiny fungují, klidně bych ulicí Revoluční běžel sprintem. První kilák dávám za 3:43. Takhle rychle jsem ještě nikdy žádný kilák v rámci desítky neběžel. Musím se ale krotit, zpomaluji a v Holešovicích od 3. km běžím kolem 4:05 na kilometr.

Náběh z Revoluční na Štefanikův most.

Náběh z Revoluční na Štefanikův most.

Že to dnes nebude pod 40 minut, se smiřuji na metě 4. km, kdy mi ubíhá vodič. Píchá mě v boku, omezuje mě to v dýchání a honí se mi myšlenky, že budu muset možná přejít do chůze. Naštěstí drobné zvolnění tempa (5. km za 4:11) pomáhá.

Na občerstvovačce se neobtěžuji, pít z kelímku? Leda tak s žábrama 🙂 Konečně mě závodníci přestávají předbíhat.

Kdo někdy běžel desítku konstantním závodním tempem, ví, že prvních 5 km je brnkačka. Závod v podstatě začíná až na druhé pětce, kdy už nohy začínají bolet, člověk je zadýchaný a udržet nastolené tempo přestává být sranda. Mně se to daří, ale hrozně se při tom ždímu, odpočítávám do cíle pomalu každý jednotlivý metr 🙂 Pod 41 minut to musí být, i kdybych tu měl chcípnout.

Že by sucho v puse? 8. km u Malostranské. Všiml si někdo té občerstvovačky nalevo? :-)

Že by sucho v puse? 8. km u Malostranské. Všiml si někdo té občerstvovačky na druhé straně? 🙂 Já ne!

Na 9. km mě předbíhá dvojice ženských. Moc jsem jich zatím na trase nepotkal (tuším 2). Mužské ego zafunguje a držím se jich. Holky vzápětí něco mezi sebou prohodí, zrychlují a já jsem nucen sklopit uši. Ach jo 🙂

Náběh do závěrečného kilometru přes výběh na Štefanikův most a dlouhou rovinkou po Revoluční do cíle. Rád bych své tempo vygradoval, ale už není moc z čeho brát. Tepovka hlásí 190 tepů za minutu, běžím v tranzu, netrpělivě vyhlížím cíl! Diváky kolem trati už absolutně nevnímám. Ta děsná mimóza a troska, co ze mě zbyla, hlava děravá a skoro poblitá dobíhá do cíle v čase 40:45, vlastně moje 2. nejrychlejší desítka a zdaleka nejrychlejší v rámci této akce. Paráda! Spokojenost. Příjemné setkání s přáteli v cíli. Pořadatele chválím za fotky.

Po 40 minutách o 10 kg lehčí a o 30 let starší :-D Potím krev! 200 m do cíle!

Po 40 minutách o 10 kg lehčí a o 30 let starší 😀 Potím krev! 200 m do cíle!

Příští rok to pod 40 dám, čestný skautský.

  • Délka:   DNF  (34,2 km při odstoupení)
  • Převýšení:   DNF  (874 m při odstoupení)
  • Čas:   DNF  (1:30:11 hod při odstoupení)
  • Výsledky:   DNF / 424  (ZDE)
  • Tepy:   173 / 183
  • Rychlost:   23,0 / 51,5  km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Na závod AM bikemaraton do Karlových Varů od Kola pro život se těším jako malý kluk. Trasa je nejvymazlenější ze všech, hezčí bikový půlmaraton neznám. Libové sjezdíky a XCéčkové pasáže mě sem přilákaly už po 6. v řadě a budu sem jezdit dál, stojí to fakt za to!!

Na startu ve 2. řadě v 1. koridoru přemýšlím, kdy a kde nastoupím Boudnýmu :-)

Na startu ve 2. řadě v 1. koridoru přemýšlím, kdy a kde nastoupím Boudovi 🙂 BTW, 15 profíků na startu ještě chybí.

Teprve tímto závodem můžu říct, že jsem zahájil MTB sezonu. Ty letošní předchozí akce byly spíš nepovedený pokus o závodění, bída, ale konečně se cítím ve formě a chci to tady prodat. Navíc jsem letos ještě neměl příležitost si pokazit loňský startovní koeficient KPŽ a zařazuji se tak s mým historicky nejnižším startovním číslem v tomto seriálu (č. 38) do 1. koridoru hned za profíky!! Věřím, že s dobrými závoďáky bych se mohl dneska pěkně vyvézt.

Motivace zajet nějaký výsledek je o to větší, že má premiéru moje nová 29tka (doposud jsem jezdil na 26tce).

11:30 hod START

Příšerný trapas předvádím hned v úvodních metrech. Zapomněl jsem si před startem přehodit na lehčí převody a nemůžu se rozjet 🙂 Zprava mě předjíždí Tatíček, chytám se ho a jedu za ním první kilometr až k vracečce ke kostkám. Tam se začíná stoupat a čelo mi ujíždí, ale překvapivě ne tak rychle, jak bych předpokládal.

Vary_Grafy

Parťák Jakub Jirků se kolem mě mihne a jen kroutím hlavou. Sem tam mě někdo předjede, ale rozhodně ne takovým rychlostním rozdílem jako Jakub 🙂 Půlku stoupání k Dianě jedu v háku Pavlovi Jiřenovi, ale i ten je na mě moc rychlý.

U Diany zpátky předjíždím Jakuba, asi se trochu panáček vystřílel 🙂 Pořád se pohybuju hodně vepředu a je to znát i v technickém sjezdu z Diany přes kořeny a úzké vracečky připomínající střeva, kde to had závodníků přede mnou posílá dolu celkem pekelně.

Já a luxusní sjezdík od rozhledny Diany!

Já a luxusní sjezdík od rozhledny Diana!

Pak se stoupá k vyhlídce Karla IV. Tady mi loni trochu seklo, takže to tentokrát jedu kontrolovaně. Výšlap je ovšem místy prudký, mít lehčí převod, určitě bych ho tam hodil. Na jednopřevodníku o 36 zubech s největším pastorkem na kazetě se 42 zuby při rychlosti pod 8 km/h šlapu již poněkud silověji, ale dá se 🙂 Tady mě míjí a ujíždí Tomáš Bartsch.

Od vyhlídky následuje asi nejobtížnější sjezdík na trati, poměrně strmě dolu po vysokých kořenech. Vynáší mě to lehce doleva, o to hlubším dropem musím projet dole, 29tka to celkem vyžehlila 🙂

Čekám na spásu z Metrostavu, vpravo za mnou Ondra.

Čekám na spásu z Metrostavu, vpravo za mnou Ondra.

Zdá se, že se konečně přestávám polem propadat a to je dobrá zpráva, protože pořád se ještě někde za mnou vyskytuje spousta chrtů, kteří mě běžně poráží. Především teda Petr Frank a Ondřej Beran. Právě Ondra mě před sjezdem do Březové předjíždí ještě s jeho kolegou z Metrostavu, Tomášem Homolkou. Tak tohle už bych ale mohl uviset do cíle 🙂 Takže je hákuju a jedeme spolu. Já už se pomalu psychicky připravuju na tu popravu za Březovou, kde kopec je hodně dlouhý a místy i strmý. No netěším se. Proto jedu jeho úvodní asfaltovou část volněji s malým odstupem na kluky z Metrostavu.

Když mě ovšem předjíždí Petr Frank, okamžitě se probouzím!! Nahoře kolem letiště na těch rovinkách bude Petr hodně silný a tam musím být s ním, určitě to bude stát za to 🙂 Navíc za náma už v podstatě nikdo není, takže jestli nechci jet ty rovinky sám, tak teď se musím zmáčknout.

Moje 6členná skupina v pořadí Frank, Beran, Homolka, já + 2

Moje 6členná skupina v pořadí Frank, Beran, Homolka, já, Šípal + 1

Na vrcholu mi tenhle záměr komplikuje Daniel Drinka, když mě i Ondru Berana zbrzdí na kořenech. Na rovinkách jedeme tedy dva (já a Ondra) a snažíme se dojet Petra, který ovšem nahání 3člennou skupinku před sebou. Není to úplně jednoduché. Vzájemně se sjíždíme až po pěti kilometrech na 20. km ve stoupání za obcí Pila a je nás rázem 6! Fajn!

Petr nezklamal a ve zběsilém tempu pokračuje dál. Právě hlavně díky němu si sjíždíme na 26. km početnější grupu a narůstáme na pěkných 15 kousků 🙂 No mám radost, takhle jsem si to nějak představoval. Teď krásně pošetřím.

Spolu přijíždíme na občerstvovačku k Vítkovu vrchu na 34. km a tady můj závod nečekaně končí!!! Úplně běžně přehazuji na lehčí převod, šlápnu a najednou zásek – přehazka venku, urvaná. Zlej sen, nadávky, nemůžu tomu uvěřit. Docházím si aspoň pro čas na mezičas. Zjišťuji, že mám uvolněné celé kolo i kazetu, že to není jen utržená patka u přehazky, takže ten sjezd k brodu, na který jsem se tak těšil, ani nemůžu jet na volnoběh, to je k vzteku. Dávám si teda 10km procházku nejkratší cestou do cíle.

I o takovouhle legraci jsem přišel vinou technických potíží :-D (brod pod Vítkovým vrchem)

I o takovouhle legraci jsem přišel vinou technických potíží 😀 (brod pod Vítkovým vrchem)

No, mrzí mě to ze 3 důvodů:

1) skvěle rozjetý závod, pohyboval jsem se ve skupině lidí, kteří v cíli bojovali o 36. – 51. místo celkově, v takto nabitý konkurenci by to byl pro mě úžasný výsledek.

2) závod ve Varech mám rád hlavně kvůli té trase, na kterou jsem se těšil celý rok. Dokonce jsem zvažoval, že po projetí cílem si vzápětí půjdu projet ještě nějaký lesní pěšinky u Diany. Neopravitelný defekt mě okradl o 22 km libových XCéčkových úseků a o extra vyparáděný sjezd z Vítkova vrchu k brodu.

3) v podstatě nový kolo, první závod a takhle mě podělá. Příčina je mi záhadou, ale nevěřím, že jsem za to mohl já, spíš bylo něco špatně dotažené a nebo ?poškozené? Mimochodem před 3 rokama jsem 1. závod na nové 26tce taky musel cca 8 km pěšky (pláště Rocket Rony = papír) 😀

  • Délka:   140,2 km
  • Převýšení:   2350 m
  • Čas:   4:14:16 hod
  • Výsledky:   30. / 290  (ZDE)
  • Tepy:   160 / 181
  • Rychlost:   33,1 / 80,3 km/h
  • Data z GPS:   (Connect)   (Strava)

Můj první silniční závod aneb povození se s trojnásobným mistrem ČR v silniční cyklistice

Vzhledem k tomu, že mám za sebou již 91 bajkových závodů a na silničním kole jezdím tréninkově víc než dost, tak byla jen otázka času, kdy si vyzkouším silniční závod. Chtěl jsem rozhodně něco delšího a především kopcovitějšího, kde by se peloton nadělil na malé skupinky a z toho pohledu se mi zdál jako ideální Krakonošův cyklomaraton, který vede napříč mýma oblíbenýma Krkonošema. A protože se někteří moji týmoví parťáci z Dexteru BSK racing rozhodli stejně, spojili jsme to s víkendovým pobytem kousek od Strážného v chalupě Klecanda.

Krakonosak_grafy

Do závodu nastupuji především s tím, že si projedu další místa, které v Krkonoších ještě neznám, že si vůbec vyzkouším tento typ závodu a jako hlavní cíl dojet v pořádku, vyhnout se pádům. O výsledek mi tolik nejde, nejedu si sem honit ego, i když nakonec psychologický efekt zafunguje naplno a stejně se ždímu jako v kterémkoliv jiném závodě 🙂

Start  10:00 hod

Z Trutnova vyráží na 290 silničářů včetně mě. V nahuštěném pelotonu přes celou silnici se pohybuji poměrně vepředu a se spodním velmi silným úchopem řídítek jsem připraven na jakoukoliv nerovnost či nečekané rychlé brždění.

Prvně nám čelo závodu (cca 40 lidí) ujíždí ve stoupání na Hrádeček (10. km). Ten si vylítnu velmi intenzivně a chytám 2. skupinku o zhruba 15 lidech. Manko 30 sekund na čelo sjíždíme velmi rychle, stejně tak i skupina za náma a tvoříme peloton o zhruba 70 závoďácích.

Před Žacléřem s výhledem na Krkonoše.

Před Žacléřem s výhledem na Krkonoše.

Znovu nám to ujíždí (opět cca 40 lidí) při cestě do Žacléře (23. km). Stoupání je nejdřív pozvolné, táhlé, ale už tady mám tušení, že mě buď někdo tahá za sedlo nebo mám defekt zadního kola. Naštěstí se jedná jen o pocit, který je způsoben mou dezorientací, že jedeme v pelotonu po rovince, ale ona ta rovinka má 2 až 3% sklon :-D. Kousek před Žacléřem se to ovšem dost nepěkně utáhne a tam mi to ujíždí. Tentokrát naší skupince trvá dotažení mnohem déle, zadaří se až někde okolo 40. km.

Následně se jede v balíku, který narůstá na nějakých 60 lidí, místy neskutečný kafíčko, chvílema jedeme po rovince i třícítkou … Že bych jen tak ze srandy nastoupil? 🙂 Kdyby mě tam měl kdo vyfotit, tak to pro tu fotku udělám 😀 Jsem tak zahleděný na bezpečnou jízdu ve skupině, že si ani nejsem schopen vychutnat nespočet skandujících diváků na polské straně závodu. Mimochodem prvních 45 km dávám průměrnou rychlost 36,5 km/h, což není zas tak zlý.

Čelo závodu u Pece pod Sněžkou

Čelo závodu u Pece pod Sněžkou

Poté absolvujeme nejdelší stoupání v závodě o 500 metrech výškových v příjemném sklonu 5 % až k hraničnímu přechodu Pomezní Boudy ve výšce lehce přes 1000 m nad mořem. Velmi rychle zjišťuji, že část pelotonu, která jela za mnou, už dávno odpadla a že tvořím jeho úplný chvost. Postupně odpadávají po jednotlivých už i borci přede mnou a když už si přes ně sjíždím ocas pelotonu potřetí, počtvrté, tak je mi jasný, že takhle to nepůjde donekonečna, začínám si totiž pěkně dávat a jen se modlím, aby konečně odpadla i nějaká početnější grupa. Vzápětí se tak i děje, kdy si necháváme v asi 6 lidech ujet čelo závodu definitivně (a už ho nikde nedojedeme). A právě v této naší skupince se nachází známá to postavička, bývalý 3násobný mistr ČR v silniční cyklistice a komentátor Tour de France, Petr Benčík 😀 No tak fajn! Ještě před vrcholem si sjíždíme 4 týpky, které táhne borec z konkurenčního Dexteru Cycling – Jaroslav Rendl.

Před Pecí já a naše 2. skupinka šetřící síly.

Před Pecí já a naše 2. skupinka šetřící síly.

Na vrcholu u občerstvovačky (zde máme manko 2 minut na čelo) se jednoho člověka zbavujeme (šel k zemi), beru si v rychlosti bidon a dolu pod Pec nádherným dlouhým sjezdem rozjíždíme vražedné tempo, teda aspoň já jedu na špici vždy totální šrot. Sjíždíme si tak dole dalších asi 5 kousků a rázem je z nás docela solidní balík.

V pozvolném stoupání do Pece pod Sněžkou se očividně všichni šetří na popravu v podobě dlouhého krpálu k Pražské boudě o průměrném sklonu 13,5 %. Na nějaké takové šetření ale vůbec z bajkových závodů nejsem zvyklý, takže mě překvapuje, že se skupince nechce akceptovat moje naprosto normální tempo, nijak vyhrocené.

Rozcupované čelo závodu u Pražské boudy

Rozcupované čelo závodu u Pražské boudy

Obávanou stojku k Pražské boudě jedu malinko s rezervou tak, abych se na vrcholu pohyboval někde uprostřed skupiny, protože věřím, že se následně sjedeme zpátky. Úvod tohoto perverzního kopce je nejstrmější (hodně přes 20 %), ale pak to celkem jde a jedu střídavě ve stoje a v sedě. Chybí mi lehčí převody, ale to každému.

Nahoře na zhruba 1 km dlouhém rovinatém hrubém šotolinovém úseku je potřeba jet rozvážně a zbytečně neriskovat defekt. Pak už je to zase po kvalitním asfaltu, i když místy nepředvídatelnýma zatáčkama z kopce až do Dolního Dvora. I zde to všichni jedeme na jistotu, nikdo z nás nechce skončit kdesi dole ve stráni 🙂

Za Dolním Dvorem se v krásném údolíčku při cestě nahoru do Strážného podle předpokladů naše trochu zredukovaná skupinka sjíždí (cca 8 lidí) a začínají se dít opravdu zvláštní věci. Ujímám se špice a v pozvolném stoupání makám na rozumných 165 tepech. Po chvíli ovšem zjišťuji, že jedu sám. Skupinka vůbec na moje tempo nereaguje, všichni líný, možná i posekaný. Bohužel není nikdo, kdo by měl zájem jít se mnou do extrémně jednoduchého úniku 🙂 Takže zvolňuji, sám pochopitelně nepojedu.

Vrchol u Janských Lázní, celou dobu jedu špic a zrovna před fotografem jsem schovaný. Č. 57 Harnoš, č. 7 Benčík

Vrchol u Janských Lázní, celou dobu jedu špic a zrovna před fotografem jsem schovaný. Č. 57 Harnoš, č. 7 Benčík

Tímto ležerním tempem pokračujeme skutečně až na vrchol k občerstvovačce do Strážného, až se dívím, že nás nikdo nesjíždí. Na občerstvovací stanici děsně zaváhám (míjím podávaný bidon), což znamená jedno – pojedu až do cíle (něco přes hodinu) bez pití.

Tempo se naštěstí zas trochu zvyšuje, na rovinkách se poctivě spolupracuje, takže pod Černý Důl k závěrečnému dlouhému stoupání do Janských Lázní můžu být se skupinkou spokojený. Tento poslední kopec chci jet v tempu, ovšem zároveň potřebuju, aby se se mnou trhli aspoň 2 lidi, jinak do toho asi nepůjdu. Ujímám se špice a Benčík už mě upozorňuje: „Pojedeš sám …“ 😀 Co je tohle za závod, kua? 😀 Proto ani nijak nenastupuji, rozjíždím to velmi velmi pozvolně a v průběhu stoupání se ani zdaleka nepřiblížím k maximální intenzitě. Přesto se mi záměr daří, 5 lidí odpadává a chytá se mě Petr Benčík a Petr Harnoš.

Postupně dojíždíme 5 závodníků. Petr Benčík se nám za to odměňuje, když nám ukazuje své mistrovství ve sjezdu z Jánských, kalup jako hovado! Stejně tak to posílá na smrt i z Hrádečku dolu, díky čemuž jeden borec z naší skupinky ve vracečce padá, skupinka se trhá a ujíždíme ve čtyřech.

400 m před cílem. Kluci, já už s váma nehraju :-D

400 m před cílem. Kluci, já už s váma nehraju 😀

Benčík na těch posledních rovinatých 10 km nastoluje diktát jako prase, jedeme zběsilý kolotoč, kdy tepu furt přes 170 a při posledním točení dokonce už ani na špic nejdu, už na to prostě nemám sílu, být cíl ještě tak o kilometr dál, tak mě ty blázni vorvou 🙂 Ohromně spokojený dojíždím do cíle 3. ze skupinky, Petr nám to nechává zadarmo. Byla to úžasná zkušenost!

Věřím, že kdybych měl k sobě týmové superdomestiky v podobě Honzy Rožka a Michala Vlachovského, tak by to vítězný Lawi tým neměl tak jednoduché 😀

Délka:   59,7 km
Převýšení:   320 m
Čas:   1:56:57 hod
Výsledky:   21. / 451  (ZDE)
Tepy:   170 / 188
Rychlost:   30,6 km/h
Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Na sobotu 20.6. připadl můj oblíbený Houštecký cyklomaraton, který jsem si nemohl nechat ujít. Mnoho lidí se jelo flákat na Malevil, ale já jsem se s parťákama rozhodl pořádně si máknout na Houštečáku (jeden z těch nejrovinatějších MTB závodů, co se u nás jezdí) a rvát se tu hlava nehlava o vysněnou bednu 🙂

Počasí zrovna moc nepřeje, takže jsem nucen opět vytáhnout starého Authora bez SPDéček. Proč bez nich? Protože s nima by to už nemělo ten správnej stajl 🙂 Ale protože bedna není nereálná, tak jedu v týmové dresu, abych reprezentoval!

Zhruba na 3. km. Já s č. 9 a Jirka hned za mnou.

Zhruba na 3. km. Já s č. 9 a Jirka hned za mnou.

Ačkoliv absolvuji už 6. ročník po sobě, tak prvních 10 km se ještě nikdy nejelo tak vlažně. Je to dost možná tím, že tu není Michal Kohoutek, který by se nám postaral o pořádné tempíčko hned od začátku. Až ke kořenatému singlu na 11. km se vlečeme průměrem 34,8 km/h, ačkoliv v předchozích letech jsem se tu vždy pohyboval okolo 37 km/h.

Do singlu takticky špatně vjíždím poslední z čelního zhruba 30členného balíku. Jako již tradičně se tady skupina trhá a odjíždí mi 17 borců včetně Jirky. Než se prokoušu na špic, tak Jirkova skupina má už dobrých 20 sekund náskok. Snažím se to ještě nějakou dobu drtit, ale k uprchlíkům se nepřibližujem.

Jirka překvapivě z 1. skupiny odpadává a tak ho nabíráme u Staré Lysé na 20. km. Zatím je nás ve skupině asi 15, ale po 2 stoupáních uprostřed závodu to redukujeme na 10. Jsem rád, že i tady jsem skupinu uvisel, protože vytáhnout to více jak 14kg náčiní na kopec není žádná sranda 🙂 Ale naštěstí balík nejede nijak rychle.

Ne, nejedu sám, to mi jen skupinka odjela na kořenech a za zatáčkou :-)

Ne, nejedu sám, to mi jen skupinka odjela na kořenech a za zatáčkou 🙂

Mnohem větší problémy mám za každou zatáčkou, kde bez SPDéček nemám takové zrychlení, navíc po lehkém dešti a v blátě mi tenisky ze šlapek kloužou. Tímto způsobem si nesčetněkrát musím skupinu dojíždět, jsem tam zkrátka jak na gumě.

Vůbec nejblíže k vypadnutí ze skupiny jsem někde na 40. km, kde se projíždí velmi hrbolatým zarostlým singlem a nemůžu se do šlapek pořádně opřít. Navíc jsem to se 3,5 barama na zadku přehnal + téměř nefunkční vidlice a přesně 4 minuty si skupinu sjíždím zpátky.

Na posledních 10 km se znovu objevuji na špici a jsem rozhodnut pokusit se o stejný úprk v závěrečném km jako loni (report ZDE) a tentokrát i s Jirkou. Jirka o tom ví, takže je připraven za mnou. Bohužel na klíčovém místě při nájezdu na cyklostezku nám cestu křižuje projíždějící auto, velmi velmi nebezpečná situace a tím pádem je po nadějích, musím výrazně zpomalit. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybychom tam byli o 2 sekundy dřív – kolmá levá zatáčka kolem křoví, přes které není vidět a kterou jsem právě loni seknul při téměř 40 km/h. Snad by nás tam pořadatel stojící na křižovatce nenechal vletět.

Cílová páska

Cílová páska

Na špici pokračuji dál, skupinka je zpátky pohromadě, jedu 32 km/h a postupně zrychluji. Rozjíždím Jirkovi spurta, který by ještě mohl teoreticky bojovat o bednu v kategorii 40+. Vím, že já už šanci v kategorii 30+ nemám. Příliš moc borců nám odjelo na začátku závodu.

Do cíle tedy dojíždím 6. ze skupiny na celkovém 21. místě a 6. ve věkové kategorii. Jirka na 2. místě ze skupiny na celkovém 17. místě a 5. ve věkové kategorii. Za mě spokojenost, i když je to moje 2. nejhorší umístění v tomto závodě vůbec. Příští rok je bedna moje!!!

Kbelská desítka 7.3.2015

Posted: 21.3.2015 in 1) Závody
  • Délka:   10 km
  • Převýšení:   55 m
  • Umístění:   264. / 1381   (Výsledky  ZDE)
  • Čas:   41:56  reálný,   42:11  oficiální
  • Rychlost:   4:12 na km,  14,29 km/h
  • Tepy:   188 / 196
  • Data z GPS:   ZDE

Palestra Kbelská desítka je běžeckým masovým otvírákem sezony, na kterém jsem si před 2 roky zaběhl svůj osobní rekord na 10 km a to 38:53 (report). Loni jsem kvůli cyklo-soustředění na Mallorce neběžel, takže jsem se na místo činu vrátil až letos. Můj původní plán byl atakovat 40minutovou hranici, větší ambice jsem opravdu nemohl mít, začal jsem holt trénovat příliš pozdě. Když jsem se v únoru konečně začínal docela slušně rozbíhat, tak jsem onemocněl agresivní virózou a 3 týdny do závodu jsem netrénoval. Do Kbel jsem tak přijížděl čerstvě po nemoci a nemít zaplaceno, tak bych na start ani nenastoupil. Pořád tu bylo obrovské riziko, že se po závodě sesypu a nebudu moci odjet ještě ten den na 10denní cyklo-soustředění do Chorvatska.

Start závodu

Start závodu

Při cestě na start potkávám kámoše Neona (Michal Holík). Právě díky němu jsem tu zaběhl před 2 roky takový čas, nakazil mě totiž svou běžeckou eufórií. Dnes si tu zaběhne naprosto neskutečný osobák (33:48). Já se řadím za krásného prosluněného počasí se svými 2 parťáky, Jirkou Pfeiferem a Vaškem Mikulou startujícím pod jménem Jiří Kala, někam mezi vodiče na 40 a 45 minut.

11:30 hod   START

S Jirkou 1. kilák docela nakopáváme a ubíháme Vaškovi. Běžíme bok po boku, úvodní 3 kilometry kecáme a pozorujeme běžce, respektive spíš běžkyně okolo sebe 😀 Pán běžící bos mě ovšem dostal! Tepy už jsou ukrutně vysoký, ale ignoruju to, běžím na pocity a na rovnoměrný čas na jednotlivých kilometrech, který sleduju na svém Garminovi a průběžně informuji Jirku. Je zřejmé, že běžíme na 42 rovných.

Kbely_tabulka

Na 5. km se již odmítám s Jirkou dále bavit, tepy lezou přes 190, jsem docela zadýchaný a hlavně je mi vedro. Stáčíme se zpět na západ směrem na Kbely, fouká najednou protivítr. Nikomu se ve skupince nechce moc tahat, tak to na 6. km beru na sebe a navíc i v tom protivětru udržuji nastolené tempo. To mě ovšem vyšťaví, takže se zařazuji po několika stech metrech na chvost skupinky. Prožívám menší krizi, musím si tedy na 8. a 9. km lehce zvolnit a Jirka tím získává rozhodující 13sekundový náskok.

Kbely_tepy

Graf mé rekordní tepovky!!

Naopak přesně kilometr před cílem se na mě dotahuje Vašek. Hohooo, tak to je velká pecka, běží totiž na osobák. Díky znalosti tratě trošičku zrychluji, snažím si zkopečka před cílovou rovinku vybudovat na Vaška drobný náskok, moc dobře vím, že na spurt už nemám sílu. Tahle taktika mi vychází, cílem probíhám jen těsně před svým parťákem ve shodném čase 😀

Tady jsem cca 1,5 km před cílem a modrý trenky za mnou už Vašek!

Tady jsem cca 1,5 km před cílem a modrý trenky za mnou už Vašek!

I když jsem nepředvedl bůhví jaký výkon, přesto mám z celé akce radost, bavilo mě to, s parťákama to bylo v cíli velmi těsné. Nicméně letošní Kbely byly pro mě přesto v něčem rekordní … tepy. Dosáhl jsem totiž na svou životní maximálku (196 za minutu). Hlavní roli v tom sehrála odpočatost a pochopitelně proběhlá viróza.

Přežil jsem, i když mě po závodě trochu píchalo u srdce a měl jsem náběhy křečí ve stehnech. Na základě výkonu v závodě jsem se rozhodl zrušit svůj debut na maratonu (na tom květnovém pražském), nestihl bych již natrénovat na vysněný čas pod 3:10 hod. Tak snad příští rok!

Zhodnocení sezony 2014

Posted: 23.12.2014 in 1) Závody

Letošní cyklistická sezona byla opět o něco lepší než ty předchozí. Pravda, proběhlo tam pár pádů (výkonnostních, psychických (frustrace) i fyzických (crash)), ale všechny byly drtivě překonány libovými zážitky ať už z nezapomenutelných výletů či některých extrémně zábavných závodů. Těší mě i to, že jsem se obklopil dalšími novými podobně postiženými lidmi (rozuměj cyklo-parťáky), kteří mají stejně úchylnou potřebu jezdit jako já!

Dobytí Ještědu v rámci skvělého výletu!

Dobytí Ještědu v rámci skvělého výletu! Zprava David, Jan, Petr, já, Jiří, Tom a David.

Do nového roku jsem vstupoval s tím, že v květnu poběžím pražský maraton, kterému jsem chtěl podřídit přípravu, nicméně vleklé únorové onemocnění (bez sportu 25.1. – 22.2.) a dohánění formy do prvních cyklo-závodů mě přinutilo tuto velkou sportovní metu odložit ještě aspoň o rok.

Souhrn_2014

Tabulka „Měsíční součty“: Jen pro zajímavost, v dřívějších letech to vypadalo následovně: 2011 = 8060 km; 2010 = 6100 km; 2009 = 5100 km; 2008 = 4900 km; 2007 = 1600 km. 

Letošní MTB vs. silnička:

  • MTB: 250 hod; 5454 km; převýšení 69970 m; Ø tep = 136,8, Ø km/h = 21,8
  • ROAD: 258 hod; 7355 km; převýšení 78725 m; Ø tep = 133,8, Ø km/h = 28,5

O co víc jsem vypustil běžecké tréninky, o to víc jsem dal těm cyklistickým. Vlastně celá sezona se nesla v duchu mimořádných výletů s 2 cyklo-dovolenými, které jsem zahájil svým vůbec prvním zahraničním tréninkovým soustředěním a to na Mallorce (27.2. – 8.3.). Ještě že se ke mně připojil kámoš Pavel, jinak bych tam asi nejel a využil 20tisícový poukaz od Alltrainingu jiným způsobem. Konečně chápu, proč je ta Mallorca tak oblíbenou zimní/jarní tréninkovou destinací spousty cyklistů … je tam příjemné stabilní klima. Jižní polovina ostrova je rovinatá, ideální pro najíždění objemů a ta severní naopak dosti kopcovitá, to když se chce člověk trochu pokochat a potrénovat ve větších intenzitách.

Na Mallorce, větrné počasí znemožňovalo vyjet v krátkých!

Na Mallorce, větrné počasí znemožňovalo vyjet v krátkých!

Nikdy nezapomenu na 2 extra etapy: 1) 210 km dlouhý švih přes maják Formentor (moje první 2kilo), kdy cesta tam měla zlověstný nádech – nebývale silné boční poryvy větrů nás házely snad o metr do strany. 2) Horská etapa přes legendární Calobru a Soller, nespočet serpentýn a mrtě dlooouuuhé kopce, náááádhera!

Koncem dubna jsem odstartoval závodní sezonu 3 závody v 6 dnech. Překvapil parťák Petr (Steiner), který se mi výkonnostně velmi přiblížil, což z hlediska letošních častých společných tréninků bylo jedině dobře.

Můj „manažer“ Haumač, ač čerstvě čtyřicátník, dal jasně najevo, že s ním pořád musím počítat jako s rovnocenným soupeřem. 🙂

Závody_2014

Tabulka závodů: Jen za startovné jsem utratil 6880 Kč, za dopravu na závody dalších cca 2070 Kč. Co se týče nákladů za opotřebovaný materiál a servis obou mých kol, tak se dostávám někam na částku 15 tisíc Kč za celý letošek. Průměrné výkonnostní zlepšení oproti minulému roku již minimální, tj. cca o 40 sekund na 2 hodinách a o 1 místo v celkovém pořadí. (Malevil nezapočítán)

Pak přišel květen a můj fatální eror při výletě kolem Českého Šternberku. Zrovna jsem se ve sjezdu kochal touto památkou, až jsem zastavil o zadní sklo auta, které přede mnou nečekaně zastavilo. Prasklá přilba, zničený brýle, sklíčko zarytý kolem levého oka a 1 symbolický steh v benešovské nemocnici. Kolu překvapivě téměř nic, na autě jsem ovšem hlubokou rýhou udělal škodu za pár tisíc Kč.

Při Újezdském duatlonu, já s Haumačem, klasika :-D

Při Újezdském duatlonu, já s Haumačem, klasika 😀

Na konci měsíce jsem srabácky vypustil Krále Šumavy a místo toho si dal „trest“ v podobě rekordní individuální vyjížďky na Berounsku a Křivoklátsku (194 km). Jooo, to jsem si chrochtal, tam to mám fakt rád … krásná kopcovitá krajina!

Červen představoval plné závodní nasazení – co víkend, to závod. Až na velmi oblíbený a povedený Houštečák, na kterém se mi povedlo pláchnout početné skupině 1 km před cílem, se jinak nejednalo o moc vydařené sportovní počiny. Především mě zklamala Unhošťská lyže, kde jsme v polovině závodu měli ve 3členné čelní skupině 2minutový náskok na ostatní, jenže špatně značená trať nám zkazila jistou bednu a mě tím i narozky.

Riskantní ale nakonec zdařený bolestivý únik na Houštečáku!

Riskantní ale nakonec zdařený bolestivý únik na Houštečáku!

Malevil, mistrovství republiky v cyklo-maratonu, se mi zkomplikoval samotnou cestou na start. 50 km ráno od vlaku před 5hodinovým závodem není zrovna ideální vzdálenost na rozjetí 😀 Samozřejmě mě to pak během závodu dostihlo a musel jsem výrazně zpomalit.

Začátkem července jsem uspořádal jednodenní výlet … Praha – Ještěd – Praha (233 km)! Skvělá 8členná parta a dokonalé počasí udělalo z této vyjížďky zážitek, na který do smrti nezapomenu.

Start Odolce a můj tým Dexter v plné palbě!

Start v Odolce a můj tým Dexter v plné palbě!

O týden později jsem zavítal do rakouských Alp na závod Salzkammergut Trophy, zážitek sám o sobě, navíc absolvovat nejdelší závod v roce z poloviny v silném dešti, to člověka zocelí 😀

V srpnu jsem se snažil už pomalu ladit formu na zářijovou Pražskou padesátku, kterou z jistých důvodů beru jako vrchol sezony. Ze závodů bych tu vypíchl KPŽ Karlovy Vary, které mám díky povedené trase moc moc rád. Kromě toho jsem začal tak trochu „trénovat“ objev roku – Míšu Porazilovou. I přes veškerou snahu zapojit ji do Dexter BSK racing se rozhodla pro konkurenční tým, mrzuté. Talent ovšem má neskutečný!

XC Úvaly, vymazlená fotka!

XC Úvaly, vymazlená fotka!

V úvodu září jsem s Petrem a Karlem odjel na 4 dny do italských Alp do malebného městečka Alleghe, v jehož okolí jsme si dávali nepředstavitelně kopcovité překrásné silniční etapy. To byly takový orgie, že tam příští rok pojedu znovu! Co kopec, to pojem! Fyzicky nejvíc mě dorazil „šplh“ na vrchol Tre Cime. K tomu všemu to byla etapa s největším převýšením v roce, téměř 4 tisíce m (takřka žádná rovinka :-D). Lago di Fedaia hned druhý den taky hodně libová záležitost.

Po návratu z Alp jsem si nejdřív střihl závod Trans brody, při kterém jsem bohužel „utopil“ svého Garmina 705. Sloužil mi přes 5 let takřka bez problémů, škoda ho.

Pražská 50 - Tradáááá, bedna!! To zarostlý vpravo vzadu jsem já :-D

Pražská 50 – Tradáááá, bedna!! Krásný den! To zarostlý zvíře vpravo vzadu jsem já 😀

A pak jsem se dočkal své srdeční záležitosti – Pražské padesátky. Závod, který i přes ne zcela povedený závěr (pád ve sjezdu do Šárky – týden jsem nemohl ležet na pravém boku) můžu s klidným svědomím označit za svůj nejvydařenější v roce. Abych celý závod bojoval v početné skupince o celkové 5. místo a s takovými borci jako je Šuser, Hofman apod., tak to tu ještě nebylo. Kluci byli poněkud překvapení, když jsem se jim ukázal na 40. km na špici 😀 Hlavně jsme s parťáky dosáhli na 3. místo v týmovém hodnocení, takže bedna, které si fakt cením!!

Vylety_2014

Tabulka: 5hodinové a delší švihy!

V říjnu se zadařilo na tradičním masovém zavíráku sezony – ČT Author Cupu – ovšem moje sezona ještě u konce nebyla. Záměrně jsem si jí prodlužoval co nejdéle, jak to jen počasí umožňovalo. A protože v týdnu jsem toho po práci už za světla moc nestíhal, tak jsem si to plně vynahrazoval o víkendech, viz např. výlet Praha – Zlaté návrší – Haumačova chata a druhý den zpátky přes Liberec do Prahy 😀 Obojí stálo za to. Ještě teď kroutím hlavou, jak jsme mohli jet s Haumačem a Jakubem pod Zlaťák tak rychle, prvních 100 km průměrem 33 km/h 😀 Protože ten den byla hnusná inverze a poměrně chladno (6°C), které nám odčerpalo mnoho energie, tak samotný Zlaťák s téměř tisícovkou výškových metrů byla parodie na cyklistiku, boj o přežití, nahoře v husté mlze téměř za tmy všichni s totálním hlaďákem 😀

Dojezd na Pražské padině - Schuminátor S-600!!

Dojezd na Pražské padině – Schuminátor S-600!!

Zkrátka v říjnu i v listopadu jsem se snažil z příjemného podzimního počasí vytřískat co nejvíc a dokonale jsem si ty vyjížďky užíval, ještě nikdy mě cyklistika nebavila víc! 15. listopadu jsem se důstojně rozloučil se závodní sezonou na Winter Trans Brdech a 17. listopadu s cyklistickou jako takovou (následných 25 dní bez kola)! Díky všem parťákům i týmu Dexter BSK racing za podporu a s chutí do nové sezony!

  • Délka:   44,6 km
  • Převýšení:   850 m
  • Čas:   1:50:27 hod
  • Výsledky:   12 / 265   (ZDE)
  • Tepy:   173 / 183
  • Rychlost:   Ø  24,2 km/h
  • Radost:   100 %
  • Data z GPS:   (Connect)   (Strava)   (Strava – Vítěz)

Bikerský zavírák sezony aneb libově granduózní rozloučení se sezonou!

Podzimní počasí bylo letos teplotně i srážkově příznivé a tak jsem se i po ČT Author Cupu věnoval cyklistice dál a najížděl podobné objemy jako v létě. V týdnu jsem toho sice moc nestíhal, ale vše jsem si vynahrazoval o víkendech, při kterých jsem trávil na kole vždy kolem 10 hodin čistého času jízdy. Měl jsem obrovskou chuť jezdit, nasávat endorfíny při posledních teplých dnech, užívat si ty dokonale pestré barvy podzimu, úplně mě to roční období pohltilo, stal se ze mě cyklofeťák. A když už jsem si takto udržoval výkonnost, rozhodl jsem se pro účast na posledním českým bikovým závodě v roce.

Kousek za vrchařskou prémií Salaquarda, já a s lehkou ztrátou Rada

Kousek za vrchařskou prémií Salaquarda, já a s lehkou ztrátou Rada

Trasa vedená napříč Brdama je opravdu povedená. Extrémně dlouhé stoupání na úvod, které nemá při závodech ve středních Čechách obdoby, rozcupuje startovní pole na malé skupinky závodníků, kteří pak na hřebeni zápasí na čtyřech souvislých kořenato-kamenitých úsecích s technikou 🙂 Hrozně moc jsem se na závod těšil a proto jsem si byl trasu 3krát projet. Jak se posléze ukázalo, moc jsem si tím nepomohl, technika mě přeci jen pozlobila … 🙂

Na startu se potkávám s kámošema a řadím se do 2. řady. Bidon si nevezu, bude na mě čekat na 10. km, snad mi ho obětavý domestik Milan při cestě Řevničákem nahoru nevypije 😀 Ačkoliv někteří to pojedou výletně (např. i eliťáci Hynek, Hudeček, Fojtík), tak já se naopak řadím mezi nadržený závoďáky, kopýtka už nervozně hrabou, tak šup šup!! Jsem připraven, souboj penisů může začít … z 265 startujících jen 17 ženských, hrozná gayparáda 😀

WTB_graf

12:00  START!!

Sotva začneme stoupat, první 4 borci (z toho 3 profíci) prchají, to je fičák! Hned za těmahle rychlíkama se vyselektuje 11členná skupinka, ve které jedu i já. První půlka kopce je s nima v pohodě, držím se Franty Novotného a modlím se, abych to uvisel až nahoru. Jenže ve 2/3 stoupání už s tím začínám mít společně s Janem Radou a Františkem Salaquardou docela problémy. Plápoláme, plápoláme, až nás nakonec bohužel utrhnou. Je to smutný, ale nahoře na vrchařské prémii nám chybí nějakých 15, 20 sekund, abychom byli součástí velmi silné 7členné skupiny. Ještě větší smůlu má Franta, který to nezachytil o pár sekund. Balík na těch rovinách nasazuje k vražednému tempu, jsou hned pryč!

WTB_tabulka

Tabulka: Časy budou sedět plus/minus 5 sekund (poskládané podle GPS záznamů, z fotek i podle mých očí)

Dáváme dohromady aspoň skupinku o 4 lidech: já, Franta (Novotný), Rada, Salaquarda a poctivě se střídáme. Po 6 km přijíždíme k prvnímu ze 4 kořenato-kamenitých úseků. Tenhle první se mi vůbec nepovede a musím si sjíždět ztrátu. Jsem tím trošku rozladěný. Abych musel hned dvakrát z kola seskakovat a popoběhnout … takovou bídu jsem tu nepředvedl ani při tréninku 😀 Tfuj! Nejlépe to vychází Salaquardovi, který se osamostatňuje.

Těsně za Řevničákem (9. km) si konečně sjíždíme Frantu!

Těsně za Řevničákem (9. km) si konečně sjíždíme Frantu!

2. úsek částečně rozbahněný a zprasený lesákama se mi naopak zadaří a dojíždím Frantu s Radou, skvělé, protože následuje 3km rychlý rovinatý přejezd a tady Franta nastoluje bláznivou stíhací jízdu. Jedeme tu dokonce rychleji než čelo závodu a sjíždíme si zpátky Salaquardu. Kluci jedou takový peklo, že když se točím ze špice na chvost, tak mě ty divočáci skoro vorvou 😀

Na závěrečných 2 kořenatých úsecích, kde mimochodem jako jediný ze skupiny nevyjíždím ten supr kořenatý kopeček, nabíráme 3 odpadlíky: Martina Víta, Miroslava Medka a Sala jedoucího na krosce a ještě k tomu tréninkově, to snad není možný! 😀

7členná skupina, kterou už jsme nedojeli: Koš, Ježek, Salo, Vít, Křivánek, Medek a vlevo schovaný Kavalír

7členná skupina, kterou už jsme nedojeli: Koš, Ježek, Salo, Vít, Křivánek, Medek a vlevo schovaný Kavalír

Kořenů a kamenů bylo už dost a tak letíme po asfaltu na nejzazší místo trasy přes občerstvovačku ke 2 krásným technickým výživným sjezdům. V tom prvním mě trochu zbrzdí Salo a především spadlý řetěz, který dole namotávám na kliku. 15s ztráta znamená, že ty šotolinové rovinky pod tím 2. technickým sjezdem, ve kterém se zbavujeme Sala, jsem nucen jet částečně sám.

Zhruba v jejich půlce mě překvapivě dojíždí borec Tomáš Kozák (hnáty skoro jak Boudný), sotva mu visím v háku, jede výborně! I díky němu si těsně před posledním zásadním stoupáním v závodě (Doupovská cesta) docvakávám zpátky svojí skupinu.

Tady nám Franta nastupuje, já se za ním vydávám, ale marná snaha. I když se mi jede fakt dobře a dávám do toho vše (v posledním plnohodnotným stoupání posledního závodu se prostě musím pořádně popravit 😀 ), tak se Franta stejně nepatrně vzdaluje. Na vrcholu z pozice 2. místa ve skupině mám na něho již 20sekundové manko.

Sjezd k brodu: Já, Vít, Medek

Sjezd k brodu: Já, Vít, Medek

Ještě to zkouším rozhulit v dlouhém táhlém sjezdu do Haloun, nicméně na nejbahnitější části za brodem se příšerně plácám, lépe už se marnost napodobit nedá 😀 ! Zbytečně tak přicházím o drahocenné sekundy a o 2 pozice ve prospěch Kozáka a Medka.

Při cestě do cíle se mi ještě Mirka Medka povede předjet, ale toho mistra rovinek (Tomáše Kozáka) již nikoliv. V cíli jsem celkově na 12. místě moc moc šťastný, tak nějak jsem si to představoval ve svých snech (zlepšení oproti roku 2008 o 34 minut). Mělo to grády i s drobnými prvky tragi-komedie, ale dopadlo to nakonec skvěle a mám zas na co vzpomínat. Zima bude dlouhá, takže si budu přehrávat všechny krásné letošní okamžiky, které mě budou hřát a tento bude jeden z nich. Navíc fajn setkání s Jirkou Ullrichem, Haumačem a spol., s Černýma koníkama, Frantou, konečně znám i Sala a specielní dík superdomestikovi Milanovi 😀 Tak a teď se jdu uložit k zimnímu spánku, v březnu mě probuďte, s bohem!

  • Délka:   15,4 km
  • Převýšení:   440 m
  • Čas:   0:51:53 hod
  • Výsledky:   24 / 86   (ZDE)
  • Tepy:   176 / 185
  • Radost:   50 %
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Protože jsem stále ještě cyklistickou sezonu neukončil, svědomitě se totiž připravuji na poslední MTB závod v roce (Winter Trans Brdy 15.11.), tak jsem se rozhodl v rámci přípravy vyzkoušet si jeden z těch 4 „nočních“ pražských XCéčkových závodů a to konkrétně ten závěrečný na Točné.

Nerad bych jakkoliv kritizoval nápad velmi sympatických pořadatelů Polívkových. Je patrné, že to připravují s láskou a nasazením, nicméně kdyby se závody na Hostivaři a Točné konaly přes den, bylo by to pro mě mnohem atraktivnější poježdění. Možná by stálo za zvážení zorganizovat o víkendech i Prague Day Series . V tuto dobu se stejně už žádné jiné závody nejezdí a tudíž by zájem o ně byl minimálně stejně velký.

Na startu pod roklí ...

Na startu pod roklí …

Na startu se potkávám s několika parťáky a mnoha známými tvářemi, jako např. Jardou Kulhavým. Nemusíme se bát, že by se jelo pomalu, on se nám o tempíčko postará 😀 Na řídítka instaluji zapůjčené kvalitní světlo BTR20 a díky menším zmatkům při zařazování startuji až z půlky závodního pole.

19:30 hod START

Část trasy jsem si byl projet za světla, tj. zhruba tuším, nicméně v té tmě může na mě kdekoliv číhat krvelačný pařez a toho já se bojím nejvíc 🙂 Nejdříve se projíždí roklí Cholupického potoka, kde mě čeká poměrně otravné předjíždění pomalejších a ne zcela plynulé tempo.

Točná_grafy

Ve 2/3 rokle odbočujeme kamsi vpravo a od té chvíle se jede pěkně ostře po úzkém klikatícím singlu mezi stromy. Držím se hadu světýlek, jak jen to jde. Dost mi to pomáhá s orientací v prostoru, protože vím, kde mám čekat jakou zatáčku.

Pole se postupně natrhá a já si pořád říkám, že si nesmím nechat ujet skupinku, jinak budu v technice naprosto marnej. Bohužel před vesnicí Točná mě od ní odtrhne na singlu nějakej týpek. Při průjezdu Točnou se za nimi vydávám, ale k bunkrům si je už nestíhám sjet.

Najednou cítím, jak jsem v technice hrozně nejistý a pomalý. Sjíždí si mě 2 borci. V jednom sjezdíku za bunkrama míjím odbočku, ačkoliv je trasa značená reflexními nálepkami na stromech. Po 200 metrech se akorát napojujeme na tu uprchlou skupinku (výhoda zkrácením cca 20 sekund).

Za nimi už víceméně visím celý zbytek závodu, i když v těch sjezdech a v technice jedou takový kule, že mám úplně sevřenou řiť 😀

Tma jako v řiti s mojí řití!

Tma jako v řiti s mojí sevřenou řití! S oblečením jsem to přehnal, bylo mi v 8°C vedro!

Ještě jednou si dáváme část rokle a to tentokrát směrem dolu. Těsně před širokou lávkou mi podkluzuje přední kolo a nechybí moc, abych z ní zahučel metrovým dropem do potoka. To by byl průšvih! O kousek dál si na kořenech přeci jen lehám a jako na potvoru přesně na zahojené zranění po Pražské padině.

V cíli jsem rád, že jsem ve zdraví přežil. Byla to zajímavá zkušenost, nicméně na žádném dalším nočním závodě už mě asi nikdy nikdo neuvidí 🙂 A proč?

  • zbytečné podstupování rizika (jeden velký pařez uprostřed zatáčky jsem minul se štěstím)
  • závody jsou příliš krátké a intenzivní (moc to bolí :-D), preferuji delší
  • ve tmě chybí možnost vnímat okolní prostředí, je to skoro jako jet v tunelu 🙂
  • značení trasy (někteří si ji zkrátili výrazně, např. Šedivý, Mestek atd. a nakonec skončili přede mnou)
  • přetažení ze závodu a velmi nekvalitní spánek se 2 nočníma můrama

ČT Author Cup 11.10.2014

Posted: 15.10.2014 in 1) Závody
  • Délka:   63,2 km
  • Převýšení:   1200 m
  • Čas:   2:04:48 hod
  • Výsledky:   39 / 3243  (ZDE)
  • Tepy:   167 / 182
  • Rychlost:   Ø  30,4 km/h
  • Radost: 100 %
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Tradiční masový zavírák cyklistické sezony, ČT Author Cup, nemohl v mém kalendáři chybět! Letos jsem se díky pěknému počasí na víkend v Jizerkách obzvlášť těšil. Přiznám se, že mě tu baví naprosto všechno … od samotného závodu, přes grandiózní žranici a oslavu sezony s parťákama u Radka v Kořenově, až po nedělní projížďku singlů pod Smrkem.

Startovní rovinka v Josefově Dole.

Startovní rovinka v Josefově Dole.

Přesně takovýto typ MTB závodu (středněkopcovitý se silničářskými prvky, tj. kde nejde jen o výkonnost ale i částečně o spolupráci) mám nejradši. Sice povrch je tu extrémně rychlý a nezáživný (70 % asfalt, 15 % panely, 15 % šotolina, 0 % terén), ale zase ten pocit, kdy vyjedete na 12. km u Rozmezí a víte, že teď se pěkně povozíte ve skupině, jejímuž lepšímu výsledku sami můžete přispět taháním špice … to je prostě paráda! Asi si někdy zkusím i silniční závod …

Na startu se s kolama nabombenýma na 3,2 barů (předek) a rekordních 3,6 barů (zadek) řadím dopředu 1. koridoru po boku kámoše Petra Steinera a Matěje Tvrze, kousíček za jeho bratra Lukáše Tvrze. „Doufám, že bráchu porazíš“ hecuje Matěj 😀 Tomu se říká bratrská láska! Bylo by hezké se s ním svézt! Kdybychom ovšem chytli do skupiny i to zvíře, co startuje z první lajny … toho polokoně se 199 cm a 108 kg, který má podle rozhovoru s ČT letos natrénováno již 800 km … veslař Ondra Synek … tak by to byla pecka! Na Pražské padině se mi poštěstila jízda s Ondrou i Lukášem, tak uvidíme, co teď.

CT_grafy

10:00 hod  START

Garmina dávám do kapsy (držák jsem nechal doma) a zcela nekontrolovaně se pouštím do úvodního stoupání k nádrži (179 výškáčů za 8:50 při 20,9 km/h). Předjíždím asi tak 40 lidí a v trhajícím se pelotonu se pod vrcholem zachytávám nějaké skupiny. Nohy už pěkně zakyselený. Že bych si nějak odpočinul na kratším rovinatějším úseku kolem nádrže, to se říct nedá, funím jak pes. Dojíždím si kámoše Jakuba Jirků, sotva kývnu hlavou. Na větší pozdravné gesto nemám, je ze mě troska 😀

Společně najíždíme do 2. veledůležitého stoupání k Rozmezí (251 výškáčů za 14:45 při 19,7 km/h = kopie Řevničáku). Vůbec se mi do toho 15minutového porodu nechce. Jediné štěstí, že ani ostatní okolo se nehodlaj ničit nějakým extra přísným diktátem! Kousíček před námi dupe 5členná skupinka kolem Lukáše.

CT_tabulka

Tabulka: Pořadí a čas od startu u Rozmezí prvních 6 skupin. Já tam byl přesně v čase 31:15 jako součást 5. skupiny. 

Tu Tvrzičovu si za vrcholem (13. km) sjíždíme v podstatě okamžitě a tvoříme 18členný balík (35. – 52. místo průběžně). Takto to vydrží až po Bedřichov (52. km), ke kterému vedou spíše pozvolná stoupání, na kterých je téměř nemožné někoho ze skupiny odpárat. Aspoň, že mi společnost dělají hned 2 parťáci, Lukáš a Jakub. Budem kecat! 😀

Jsme zbytečně velká grupa a dochází k velmi neefektivnímu střídání na špici, půlka z nás se tam ani neobjeví. Skupinka před námi tím pádem postupně ujíždí z očního kontaktu, naštěstí za náma v dohledu absolutně nikdo. „Časovkáři dopředu!!“ hlásám v nadsázce na celý balík. No, čekal jsem že aspoň ten Lukáš se chytne 😀

Naše skupinka na panelech

Můj balík na panelech

Konkrétně já se na špici ždímu 2krát, jednou při cestě na Knejpu na 25. km a dále pak na 43. km a to vždy 4 – 5 minut. Bohatě mi to stačí! Pak zase hodně rychle zaplouvám dozadu 😀

Kousek za Knejpou nám akrobatické prvky v příkopě předvádí junior Jiří Štepaník. Nevím, jak se mu to povedlo, asi si líznul a poslal to do příkopu s ukázkovým saltem, mooooc pěkný. Tleskám a dávám desítku!

Druhá půlka naší skupinky na Mariánsko-horských boudách. Tuhle si nechám zarámovat :-) V popředí Kavalír  (Eleven), vlevo od něj já a za námi parťáci Jakub (Alltraining) a Lukáš (BTK)

2. půlka skupinky na Mariánských boudách. V popředí Kavalír (Eleven), vlevo od něj já a za námi parťáci Jakub (Alltraining) a Lukáš (BTK)

Tím senzace nekončí. O minutku později míjíme čůrajícího zavodníka. Nechat jet skupinku a zastavit si … po-ho-dáááář 😀 Nejdrsnější na tom ale je to, že vyčůránek a akrobat se sjeli a těch cca 200 metrů ztráty si poměrně rychle docvakli. Ty voe … že bych se taky vyčůral? 😀

Když po tomhle příjemném svezení konečně přijíždíme do Bedřichova, tak už se cpu dopředu. V obou předešlých ročnících právě v následném šotolinovém prudkém výjezdu jsem vždy ztratil svojí skupinu.

Opět naše skupina někde na 40. km! Tady jsem na 3. pozici.

Opět naše skupina někde na 40. km! Tady jsem na 3. pozici.

Tentokrát si to hlídám až tak důsledně, že jsem na vrcholu kopce mezi prvními čtyřmi. Dokonce je tu šance ostatním poodjet, ale to bych především já nesměl být tak podělaný v těch šotolinových sjezdech, na kterých mi pláště hrozně kloužou.

U nádrže se nás zpátky sjíždí 14. Pár lidí jsme přeci jen odpárali, bohužel zrovna oba dva kámoše, ale třeba i neslyšícího mistra ČR Jana Čapka. Sem tam někdo nastoupí, ale pokaždé se to zpět sjíždí.

Naše částečně rozpadlá skupina za Bedřichovem 6 km před cílem.

Naše částečně rozpadlá skupina za Bedřichovem 6 km před cílem alá nástupy, tady už to bolelo.

Videjko naší skupinky z tohoto stoupání na youtube: ZDE

Závěrečný výjezd se už jede v balíku relativně rozumně. Do posledního sjezdu k cíli najíždím raději jako jeden z posledních, v podstatě už s klukama nezávodím, dávám to na jistotu a dokončuji velmi spokojený na 39. místě celkově.

Kdo by to byl řek, že po pár defektech a vytuhnutích některých soupeřů z předních příček bude naše skupina bojovat o celkové 26. místo. To ukořistila nakonec velká sportovní kapacita Jakub Kavalír. Pro mě byla čest i to, že jsem se povozil s kvalitními veterány z Author týmu (Václav Kocián a Jiří Blažek). Pokud si výkonnost udržím, tak za 11 let bych tu mohl být na bedně 😀 V každém případě pro letošek se závoděním ještě nekončím …

  • Délka:   59,6 km
  • Převýšení:   900 m
  • Čas:   1:51:48
  • Výsledky:   19 / 135   (ZDE)
  • Rychlost:   32,1 / 62,9
  • Radost:   80 %
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Utáhněte si pásy, bude se lítat!

Předchozí cyklistický závod (Pražská padesátka 20.9.) mi dodal plno optimismu a chuti k ježdění, až jsem si říkal, jestli si ten úžasný pocit mám kazit nějakým dalším závodem. O týden později (28.9.) jsem měl v plánu Běchovickou desítku, ale díky obrovskému zájmu se na mě už číslo nedostalo a možná dobře. Při pádu na Pražské padině jsem si narazil nohu takovým způsobem, že jsem nemohl celý týden běhat a spát na pravém boku, jak moc mě to bolelo. Na kole mě to naštěstí neomezovalo.

Další víkend (4. a 5.10.) jsem váhal mezi sobotními Tour de Brdy a nedělním Ekor cupem v Kralupech, ale protože kvůli brzké tmě se v týdnu po práci už moc neprojedu, je právě víkend jedinou pořádnou příležitostí a představa, že se kvůli nedělnímu závodu v sobotu omezuji a vynechávám kvůli tomu delší cyklo-výlet … nepřijatelný 🙂 Proto vyhrávají Tour de Brdy s tím, že výlet proběhne v neděli.

Já a mé mísení s pomalejšími bikery a s ještě pomalejšími silničáři!

Já a mé mísení s pomalejšími bikery a s ještě pomalejšími silničáři v úvodních kilometrech!

Tour de Brdy je z mého pohledu velmi zvláštní akcí konanou ve Vojenském újezdu Brdy. Paralelně se tam jedou 2 závody, respektive 1 ve 2 hlavních kategoriích: silničáři a MTB. Když pominu 8 km úsek mezi 39. až 47. km, kde bikeři absolvují navíc šotolinovo-terénní část, tak trasy jsou totožné. Pro bikery to tedy znamená 90 % po asfaltu, což není žádná hitparáda. Silničáři jsou na tom ale mnohem hůř, asfalt je totiž velmi rozbitý a navíc se nevyhnou ani jednomu delšímu šotolinovému úseku. Asi si každý umí představit, jaké podstupují riziko defektů (materiálu obecně) ale i pádů, přesto to jezdí každoročně 100 – 150 sebevrahů, nechápu! Tfuj! 😀

13:00 hod START

S kolama nabušenýma až na 3,5 baru vyrážím ze zadnějších pozic vstříc vůbec nejrychlejšímu MTB závodu (průměrnou rychlostí 32,1 km/h překonán i Houštecký cyklomaraton :-D). Protože silničáři startují jen půl minuty před námi, znamená to, že se musím nejdřív prodírat pomalejšími bikery a hned posléze i pomalejšími silničáři. Je to celkem nepříjemná situace a hned ztrácím přehled o tom, kolik mi vlastně pláchlo bikerů.

Tour_grafy

Graf: Tentokrát bez tepů, neměl jsem tepák.

Na 12. km se mi definitivně vyselektuje zhruba 10členná skupinka silničářů, ve které jsme jen 2 bikeři. O to víc mě dopálí nesportovní chování bikera (Josef Soukup), který společně s dalšími asi 2, 3 silničářema využívá doprovodný vůz a v jeho háku nám ujíždí. Kdyby to bylo pár desítek metrů, neřeknu, ale oni za ním jedou minimálně 2 kilometry, čímž si dojíždí rychlejší skupinu! Znát jeho startovní číslo dřív, podal bych v cíli oficiální protest!

Čili od nějakého 16. až po 39. km jedu v menším balíku 6 silničářů (Václav Candra + 2 konkurenční Dextráci a další). V kopcích mám nepatrně navrch, tam vždy jedu špic já. Na rovince mají nepatrně navrch oni, byť se taky sem tam ukážu na čele, ale problém jsou sjezdy, ve kterých na chvostu plápolám tak tak a vůbec si neodpočinu, navíc chybí těžší převody 😀

Klasická situace v kopcích, já na čele balíku :-D

Klasická situace v kopcích, já na čele balíku 😀

O tom, jaké tempo se jede a to právě i v těch sjezdech, svědčí fakt, že si dělám čas na pití až po hodině závodění 😀

Na 39. km se loučím se silničářema a jdu si užít trochu samotky kolem rybníků. Přijíždím k jednomu téčku (křižovatce) a značení nikde, to je hrůza. Naštěstí mě správně navádí výprava turistů a akorát se ke mně připojuje z opačné strany téčka kufrující chrt Lukáš Istenčin. Tohle zjištění mě příjemně nakopne a tak se snažím něco jet. Poctivě si střídáme špic a po spojení tras si sjíždíme dvojici silničářů, kteří nás odtáhnou pod poslední kopeček ve Strašicích. Nemůžu uvěřit, že už jsem téměř v cíli, ačkoliv mám na tacháči sotva 60 km oproti původně avizovaným 67 (jeden úsek pořadatelé vynechali).

Takzvanej kasárenskej rozhodovák vybuším ze sedla, Lukáš souboj překvapivě brzy vzdává a tak do finiše dojíždím spokojený, protože zaříznout tohodle borce se mi každý den nepoštěstí. Skvělá příprava na ČT Author cup! V cíli se potkávám s úžasnými brdskými běžeckými srdcaři Liborem a Papričkou, supr setkání po více jak roce!

  • Délka:   49,5 km
  • Převýšení:   750 m
  • Čas:   1:44:20
  • Výsledky:   15 / 713   (ZDE)
  • Tepy:   173 / 186
  • Rychlost:   28,4 / 59,8
  • Radost:   100 %
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Letošního 16. ročníku Pražské padesátky jsem se zúčastnil již po osmé v řadě! Tenhle závod sám o sobě není ničím extra zvláštní. Trasa vede z 50 % po asfaltu a charakterizují ji 3 úvodní kopce a následný rovinatější profil. Přesto je to moje srdcová záležitost, vrchol sezony, který beru poměrně dost prestižně. Je to dáno tím, že v roce 2007, kdy jsem zde odjel svůj první závod, mě tato akce přinutila zamyslet se nad mým bohémským stylem života, který jsem posléze postupně nahrazoval víc a víc tím sportovním. Ukázalo mi to novou cestu, po které jsem se vydal a jsem za ní nyní hrozně moc vděčný.

Rozprava s Frantou Novotným těsně před startem.

Rozprava s Frantou Novotným těsně před startem.

Každoročně si tu přeju naprosto ideální podmínky, které by nahrávaly v co nejlepší výsledný čas. Loni to moc nevyšlo, na všech polních i lesních cestách jsme se plácali v blátě. Tentokrát nás trochu toho bláta čeká znovu, i když v menší míře, holt v noci před závodem zapršelo! Já už však supr rychlý a sjetý vzorek na předním kole nechávám, risknu to.

Navzdory původně extrémně nepříznivým předpovědím se ráno probouzím do krásně prosluněného dne, bezvětří, tak to je velká pecka! Ani nebudu vyjmenovávat, koho všeho z parťáků a parťaček potkávám na startu, hafo lidí! A to na mě ještě čeká hlasitá podpora od týmu Dexter BSK racing přímo na trati, prostě domácí závod se vším všudy 😀

Kromě toho, že mi tu jde o individuální výsledek a o atakování hranice 1:45 hod, tak zároveň se svým týmem doplněným o hostujícího Jirku Pfeifera a Jakuba Víta si dělám zálusk i na týmovou soutěž, v níž máme pódiové ambice!

Start závodu

Start závodu

10:00 hod  START

A je to tady, jdu ze sebe vyždímat všechno, co ve mně je 😀 Úvodní stoupání na Hanspaulku se mi v pelotonu jede moc pěkně, zatím v tom háku ani nejedu na 100 %! 3 obrovští huňatí psi uprostřed cesty při nájezdu do parku … to má být jako co? Hodně nebezpečná situace, to bych nechtěl vytrhávat z výpletu a z přehazky 😀

Druhý krpál, můj oblíbený tréninkový kopec, jedu tentokrát v sedle kvůli podkluzování zadního kola.

Do třetího stoupání k Sanatoriu najíždíme společně s Jakubem a začíná jít do tuhýho. Snažím se jet tak, abych, až vyjedu nahoru, byl již součástí nějaké skupinky. Tady je to klíčový! A protože mě ve třetině kopce předjíždí obrovitý veslařský olympionik Ondra Synek, za kterým jízda v háku bude jistě libová, tak se ždímu nehorázně.

Nejrychlejší 3 uprchlíci ve 2. stoupání, ty už nikdo nedojel.

Nejrychlejší 4 uprchlíci ve 2. stoupání. 3 z nich už nikdo nedojel (Gonda, Jonáš, Kohoutek), ten 4. (Vlášek) měl v závěru trochu smůly.

U Sanatoria (měřím to k 1. zděnému plotu hned za lesem) jsem v osobním rekordu 13:55!!! Moje skupinka s Ondrou Synkem, Luďkem Kvapilem a Jakubem Vítem má zájem jet a tak odpočinek nepřipadá v úvahu. Jede se zběsilý tempo dál. Díky efektivnímu prostřídání si rychle sjíždíme další menší skupinku, se kterou uprostřed Horoměřic dojíždíme zbytek. Nemohu tomu uvěřit, ale tvoříme balík od 5. do 21. místa průběžně!!! Tak to je mazec!! Hovaďákům jako jsou Lukáš Hofman, Jan Janočko, Ota Zima či Václav Šuser dýchám na zadní kolo, já mám snad halucinace!!

Do všech sjezdů i polních cest najíždím z posledního místa hlavně kvůli sjetým plášťům, na kterých si nevěřím a nerad bych způsobil karambol. To má za následek, že na chvostu místy vlaju na hranici definitivního vystoupení si z balíku. Nejvíc to bolí ve stoupání ze Statenic, kde dokonce zvažuju, že je nechám jet. Je to na mě zatím hodně rychlý.

Tím, jak se ale profil za Statenicema o něco víc narovnává, tak už s tím přestávám mít potíže a dokonce i stíhám pít 😀

P50_grafy

Ve Svrkyni díky pádu odpadává Daniel Mader a o kousek dál, za Holí, překvapivě Lukáš Tvrz. Bohužel se rozhodne pro zvolnění tempa zrovna na úzkém singlu, kde ho není možné předjet. Odpojuje mě tak od skupiny celkem výrazně (ztráta asi 12 sekund). Nejsem z toho nadšen, obzvlášť když se blíží jediné stoupání uprostřed závodu (Budeč), kde by se zas mohlo něco dít! To ještě netuším, že nakonec pojedu zcela sám až k brodu, tj. nekonečných 6 km.

Když přijíždím do Zákolan připraven na to, že si tu Budeč vylítnu na krev tak, abych třeba ještě skupinku docvakl, tak nemůžu uvěřit svým očím. Do asfaltové stojky mi právě vjíždí hlemýždím tempem (11 km/h) traktor. Ani nemůžu 100% využít té nabrané rychlosti z rovinky a dokonce jsem nucen přibrzdit, na jazyku 1000 sprostých slov. To už není smůla, ale pohroma, sportovní tragédie 😀

V zatáčce mě pouští před sebe a tak uháním dál. Teď naopak brzdím já traktor, který mi tůruje motorem kousíček za zadkem, jak já jsem nasranej!! 😀 Kdo to má poslouchat!! Diváci hulákaj, ať si ho nevšímám, nicméně málem kvůli němu vybublávám vzteky! 😀

Nahoře se přibližuji k odpadlíkům. Ti se ovšem za sjezdem rychle dotahují zpět do balíku a na ten já ztrácím stále nějakých 15 sekund. Tak teď už je jediná šance brod. Tím projedu tak jako tak, jen se modlím, aby oni ho obcházeli po lávce, jinak je už nedojedu. Při cestě k němu míjím odpadlíka Roberta Vrkoče (údajně tech. problémy).

Rok Čas U Sanatoria Umístění Startovalo Tepy Poznámka
2014 1:44:20 13:55 15 713 173 / 186
2013 1:50:51 14:16 21 778 169 / 184 Blátivo
2012 1:45:47 14:21 26 722 175 / 188
2011 1:47:38 15:15 30 650 176 / 189
2010 2:10:55 16:11 191 690 174 / 189 Defekt
2009 1:58:53 19:21 101 763 171 / 183 Časovka
2008 2:17:43 18:45 175 618 Hlaďák
2007 2:06:58 18:30 92 545 1. závod

Tabulka: Trocha mé historie na padesátce. Ne vždy se mi tu zadařilo. Pod červenými roky se skrývá report

Když přijíždím k brodu, hrozně se mi uleví, ty princezničky ho fakt obcházejí a akorát se přesně napojuji zpět na své místečko, tj. chvost skupiny 😀 Pole je hodně natáhlé, takže musím chvátat vlastně až k Okoři. Teprve tam tvoříme jednotný celek, jupííí!!

V Tuchoměřicích se s námi kvůli křečím loučí Ondra Synek a protože tohle je poslední místo, kde pojedeme pohromadě (očekávám na Juliánu útok), navíc tu asfaltku z Tuchoměřic pod Juliánu mám tuze rád, tak si taky užiju chvilku slávy a ujímám se na minutku a půl trochu vyhrocenějšího tempíčka na špici. Bylo mi ctí kluci 😀

Podle předpokladů nás Juliána naděluje na 3 skupiny, já jsem v té poslední s Jakubem, Luďkem a Jirkou Svobodou. Sice si při cestě k dálnici ještě sjíždíme téměř všechny (a zbytečně tam všichni objíždíme pole podél dálnice po trase předchozích ročníků, ztráta asi 30 s), nicméně bahnitý kořenatý lesík do Nebušic nás znovu roztrhá. Já jsem na chvostu skupinky bohužel bržděn Luďkem a Jirkou, kteří si na blátíčku a kořenech asi moc nevěří a absolutně ztrácíme kontakt s ostatníma.

Cílový spurtík sám se sebou :-D

Cílový spurtík sám se sebou 😀

Do sjezdu do Šárky již najíždím před touto dvojicí ve snaze trochu zredukovat to obrovské cca 20s manko. Se svou iniciativou to ale přeháním a v mírné blátivé zatáčce padám (brutálně sedřený a naražený stehno a kyčel). V jakémkoliv jiném závodě bych se sbíral hodně pomalu, ale tady prostě musím (ztráta jen 15 sekund). Chvíli mi přes tu bolest trvá, než zas můžu jet normální tempo.

Když přijíždím k závěrečnému krpálu, tak nikdo nikde, není motivace jet, ale snažím se aspoň zbytečně nebrzdit mýho fandícího kámoše Tomáše Kročka, který se tu ke mně připojuje na kole 😀 Hecuje skvěle! Téměř nahoře předjíždím Jakuba a i ve sjezdu se peru o každou sekundu.

Jako tým jsme to dokázali!!!! Vysněná bedna na Pražské padesátce!!!!

Jako tým jsme to dokázali!!!! Vysněná bedna na Pražské padesátce!!!! Díky chlapi!!

V cíli jsem na 15. místě celkově v čase 1:44:20, obrovskááááá spokojenost! YES, YEEEES!!! A jako třešnička na dortu 3. místo v týmovém hodnocení, takže BEDNA! Hohooooo, pa-rá-da!! Vyšlo všechno, co mělo, tj. vynikající forma, neuvěřitelný štěstí na skupinu a v týmovém hodnocení posun před favorizovanější tým BTK (Šuser, Tvrz, Mader). I přes ten pád a zbytečnou ztrátu na konci budu na tenhle den velice rád vzpomínat! Moc příjemné setkání s přáteli a litry vyplavených endorfínů!!