Pražská padesátka 2018

Posted: 5.10.2018 in 1) Závody
  • Délka:   49,1 km
  • Převýšení:   750 m
  • Tepy:   173 / 192
  • Výsledky:   22. / 865   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Letošní Pražská padesátka byla jedna z těch nejpovedenějších sportovních akcích, které jsem kdy absolvoval, ne-li vůbec tou nejlepší.

Od závodu sice uplynulo už 20 dní, ale až teprve teď tak nějak doznívají poslední zbytečky vyplavených endorfínů. Je nejvyšší čas si připomenout, co za jejich nebývale silnou produkcí stálo.

DSC_1275

Těsně před startem

Předně je potřeba říct, že Pražská padesátka není jen nějakým závodem. Je to sportovní svátek, velká prestižní událost. Každý rok se s natěšením a radostí na start vracím, pokaždé to prožívám, jako by to bylo poprvé, přitom letos již podvanácté.

Trochu se šuškalo o tom, že je to poslední ročník (jubilejní dvacátý), že hlavní šéfík závodu, pan Landa, už dál tuto akci nebude organizovat. Naštěstí se našel jeho nástupce a tradice tak bude pokračovat.

I když jsem částečně i ze zdravotních důvodů kolo takřka pověsil na hřebík a jezdil jsem přes rok nebývale svátečně a ležérně, tak padina mě opět dokopala přes léto se sebou něco dělat. Necelé dva měsíce před závodem jsem tedy začal zase trénovat.

Pad.png

Těsně po startu mýma očima

Příprava ovšem nebyla ideální, i při sotva 10 hodinách tréninků týdně (38 hod měsíčně) se mi povedlo se na přelomu srpna a září přetrénovat. Výkonnost i nálada dva týdny před závodem najednou úplně v háji. Stát se mohl snad už jen zázrak.

Počasí v den D vychází luxusně. Kéž by i ty nohy si daly aspoň trochu říct. Náš hvězdný pětičlenný tým trefně pojmenovaný STS Chvojkovice-Brod je připraven nechat na trati vše. A o mně to platí dvojnásob. Cítím spoustu adrenalinu, vzrušení, to bude jízda.

DSC_0052

Ve druhé stojce v chumlu závodníků

Bum a už letíme vstříc prvnímu kopci, někteří bohužel i vstříc prvnímu pádu, málem jsem na zemi taky, okamžitě ztráta asi 10 sekund, takže půlku kopce to mrskám za svý přes 30 km/h, takovou šílenost jsem tu nepředváděl ani při mém slavném tažení před dvěma roky.

Sotva si to sjedu, už se balík dělí definitivně na skupinky. Po úvodním sprintu extrémně kyselo v nohách, tak tak se držím Pavlova zadního kola.

Parťák bohužel defektí v prvním sjezdu do Šárky. Chvíli to prožívám taky, ale tunelové vidění ve druhé a třetí stojce k Sanatoriu, které zdolávám na absolutní hranici svých možností, mě rychle přivádí na jiné myšlenky: přežiju, nepřežiju?

DSC_0038

U Sanatoria, chybí kyslík 😀

Tramtadadááá, 14:07 u Sanatoria na průběžném 23. místě, jen pár sekund za svým rekordem, tak to je ku*va hustý! Endorfíny pracují na plný obrátky. Tak vydržať v tomhle šíleném tempu ještě nějakých 90 minut a bude to dobrý.

Nahoře před Horoměřicema dáváme dohromady 9 lidí, což je tady na rovinatějších úsecích nezbytný. Je mi ctí pane Janočko a Pechu…

Na trase jsem si vytyčil vlastní sprinterské prémie (tzv. segmenty). To může při závodě napadnout jen vola, ale já vůl jsem, takže hned do té první jdu se vším všudy (sjezd do Statenic). Na dvou místních segmentech zaznamenávám první a třetí nejrychlejší čas, takže spokojenost poloviční 🙂 Trochu jsme se tím ovšem přiblížili k 6členné skupince, která funguje jako dokonalý magnet. 10 minut ždímání nohou a máme je.

Pa-rá-da, na 15. km tvoříme stádo od 13. do 27. místa průběžně. Hohooo. Rovinky v závětří jsou za odměnu, letíme nehorázně. Před námi ani za námi už v dohledu nikdo, o to důležitější bude udržet se skupiny.

PRP18JK0034

Moje stíhací jízda ve sjezdu z Budče

Za Holí se blíží můj další úsek, tentokrát docela šlapavej, budu tím poněkud plýtvat silami, ale jdu do toho. Nejdřív palbička křovíčkem u Trněného Újezdu a pak žůžo serpentýnky dolů. Překonávám původní nejrychlejší čas, ale úplné čelo závodu tu zajíždí ještě o pár sekund rychleji. Ach jo, já bych toho Lukáše Hofmana zaškrtil 🙂

Hned za segmentem začíná dost zásadní prudký kopec na Budeč. Na ten najíždím s několikasekundovým náskokem jako první z naší početné v tu chvíli natažené skupiny. Tady se ukazuje, v jak extrémně silném uskupení se pohybuju. Dávám si jako zvíře a stejně mě většina předjíždí rozdílem dvou tříd.

Nahoře na mě čeká Jirka Pfeifer v roli diváka. Jsem tak na pokraji svých sil, že ho ani nepozdravím. Prostě to nejde, jen nějaké nespecifikovatelné chrčení ze mě vychází 😀

Jde do tuhýho, právě nám pláchlo 7 borců a to poměrně výrazně (15 sekund). Ve sjezdu z Budče jsem nucen riskovat a pořád není vyhráno (10 sekund). Až po pěti minutách si to v plném nasazení sjíždím s dalšíma dvěma a další dva se do balíku připojují až u Okoře.

Definitivně jsme těmito legráckami odpárali 3 borce (Beran, Pech, Válek). Sbohem a šáteček 😀 Tak teď se zase krásně povozím a to dlouho, protože až pod Juliánu na 35. km není kde mě vorvat! Budu se držet jako klíště.

Když ani kopec na Juliánu s naší 12člennou skupinkou nehne, tak je jisté, že rozhodne závěrečný krpál na Zlatnici.

DSC_0472

V Šáreckém údolí opět menší stíhací jízda

Já mám ovšem ještě jedno eso v rukávu a to můj třetí a poslední plánovaný segment, sjezd do Šárky na 45. km. Takto blízko před cílem bych tím zajímavě promíchal pořadím. Navíc jde o můj nejoblíbenější a nejnatrénovanější sjezd.

Jenže s tím nájezdem na něj se přepočítávám. Původní široká silnice se objíždí úzkou lesní cestou a já už se nestíhám propracovat na čelo balíku. A to ještě řeším krizovku uprostřed sjezdu, když týpek na cyklokrosce (Ondřej Žítek) procvakne přední kolo a vinou rychlého defektu padá. Ustele si v podstatě přímo přede mnou. Vyhýbat se mu při 40 km/h docela adrenalin.

DSC_0285

V závěrečném krpálu v závěsu za Radotíňákama

Dole všem ve skupině vřele poděkuji za prima svezení a hurá na závěrečný stoupák na Zlatnici, kde se trháme skoro na jednotlivce. Jedu ho z posledního místa. Překvapivě bych tu uměl jet ještě o něco málo rychleji, klukům z Radotína funím na zadní kolo, ale vzhledem k tomu, kolik toho dnes odtáhli, je mi hloupé s nima soupeřit, takže dojíždím „v poklidu“ za nima až do cíle na 22. místě celkově, 8. ve věkové kategorii a především ve svém novém osobním rekordu (o minutu vylepšený čas). Na 50 kilometrech průměrná rychlost 29,3 km/h? Neuvěřitelný!

Tolik endorfínů, pocitů absolutní euforie, to už tu sakra dlouho nebylo. Závod jako hrom, parádní svezení a moc moc zábavný! Prostě zázrak. Snad jen ta třešnička na dortu chyběla… nebýt totiž defektu Pavla, tak je náš hvězdný tým na bedně v týmovém hodnocení. Ovšem to už bych se totálně rozplynul blahem 😀

Závěrem asi toliko, že Pražskou padesátku budu jezdit, dokud budu živ a zdráv. Prostě dokonalá sportovní akce. Taky mě těší, že k nějaké použitelné formě mi stačí odtrénovat necelých 40 hodin měsíčně. V dobách cyklozávislosti jsem uměl i 80, a to několik měsíců po sobě 😀

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s