Vystřízlivění z cyklistiky

Posted: 2.5.2018 in 2) Trénink

Poslední zhruba rok a půl do letošního příjezdu ze Španělska nemohu označit zrovna za šťastné období, a přesto jsem za něj nyní nesmírně rád (vysvětlím později). I když jsem v minulosti míval dobrou imunitu, tak právě před rokem a půl až dvěma se cosi změnilo a já se začal plácat z jedné nemoci do druhé.

Viróza dokáže naštvat asi každého, ale výkonnostní sportovec, který je v podstatě závislý na pohybu a snaží se trénovat pravidelně, mít co nejlepší formu, tak tyto zdravotní nepříjemnosti prožívá ještě mnohem negativněji. Když se pak viróza vleče a je z toho několik týdnů klídku, je čekání na první trénink nekonečné, ubíjející a také demotivující, sportovec musí pracně a poměrně zdlouhavě dohánět tréninkové manko. Měsíční absence znamená dva měsíce dlouhý návrat na původní výkonnostní úroveň, to znamená v podstatě tři měsíce stagnace.

A když se vám taková viróza vrací co tři měsíce, tak už začínáte bejt pěkně nasraný. Hlavní závody v sezoně se blíží, některé musíte dokonce vynechat, nejbližší tréninkoví parťáci se vám zase vzdalují a nejen to, kvůli nemoci odvoláváte i další akce, jako např. soustředění v Alpách se skvělou partou lidí apod. A to tu řeším jenom tu sportovní stránku života, při nemoci přicházíte i o mnoho dalších aktivit.

Trpělivost mi přetekla na přelomu února a března tohoto roku, kdy jsem odjel s přáteli na 10denní soustředko do španělské Malagy. Půlku dovolené jsem proležel v horečkách na pokoji. Zase jsem onemocněl!! Dovolená naprosto zbytečná, tady by se spíš hodil výraz „na hovno“, ale nechci být sprostý.

Důležité je zmínit, co každé té nemoci předcházelo. V drtivé většině případů to byla sportovní aktivita, ať už přímo závod, nebo nějaký intenzivnější trénink. Tělo mi z nějakého záhadného důvodu někdy hůře regenerovalo a velmi často jsem byl po náročnějších aktivitách hodně unavený. A toto oslabení občas vyústilo až v nemoc.

Se sportem jsem před 10 lety začínal kvůli tomu, že jsem se cítil díky němu naprosto svobodný, ale paradoxně v poslední době to byl právě sport (zdůrazňuji výkonnostní, ne teda úplně rekreační/sváteční), který mi tu svobodu částečně ubíral. Jednak těmi nemocemi, ale nejen tím. Postupem času jsem se stal na sportu doslova závislý, proto jsem přehlížel jiné důležité věci v mém životě, které jsem upozadil. Tenkrát jsem to tak nevnímal, věnoval jsem se své lásce (cyklistice), ale nyní jsem si toho poněkud vědom, byl jsem zbytečně moc a příliš dlouho zaslepený.

Ta zaslepenost vycházela z mé soutěživé cílevědomé povahy. Někdy se dokážu pro něco nadchnout natolik, jakoby okolní svět neexistoval. Pokud člověk zvolí správně kompromisy, je to v pořádku, ale já jsem některé oblasti v mém životě v poslední době zanedbával, a to bylo špatně. Když jsem náhodou vynechal jeden dva tréninky (z obvyklých pěti až šesti) v týdnu, byl jsem z toho nesvůj, skoro až ve stresu 🙂

Jsou závislosti vyloženě špatné jako kouření, pití alkoholu, hraní automatů nebo počítačových her a pak je mnoho závislostí, které mohou a nemusí být špatné. Záleží. Svou závislost na cyklistice v tom rozsahu, v jakém jsem jí provozoval (dennodenně) a co jsem zanedbával (kromě jiného i trochu to zdraví), mohu označit vlastně za špatnou právě ty poslední dva roky.

Když jsem se vrátil letos ze Španělska, měl jsem v jedné věci jasno… Kolo nechci minimálně měsíc ani vidět. A dodržel jsem to. Silniční kolo se mi ještě teď válí rozebrané v krabici, ve které cestovalo letadlem.

Na horském kole jsem sice už byl vícekrát, ale je to úplně jiné pojetí sportu. Absolutně neřeším nějaké závody, výkonnost, to, že bych měl trénovat aspoň 3krát, 4krát v týdnu. Ne, mám to hozené na pohodu, prostě když mám zrovna chuť a je venku hezky, tak si vyjedu, ale nehrotím to. Jezdím si přírodou, po kořínkách, sosám tu krásu kolem.

Od toho převratného návratu ze Španělska jsem si našel plno jiných zájmů a mimosportovních cílů, na které se zaměřuji primárně a sport beru v současnosti jen jako doplněk, občasný relax. Poprvé za těch několik let ze mě spadl tréninkový stres, ta přehnaná motivace udržovat se pořád v téměř 100% formě. Konečně jsem se toho stresu zbavil, nezáleží mi na tom, jestli mám 4 watty nebo jen 3 watty na kilogram při anaerobním prahu, je mi to jedno. A tenhle stav si teď náramně užívám. Takže za to nešťastné období, které jsem popisoval na začátku článku, za ty všechny virózy jsem nyní hrozně vděčný. Donutilo mě to zamyslet se nad životem a otevřít oči.

Sportu se nikdy nevzdám, ale je rozdíl ho dělat naprosto zaslepeně, nebo v určitých kompromisech. Nevylučuji, že se třeba už na podzim na přechodnou dobu vrátím k té své typické maximální tréninkové morálce (pojďte mi Pražská padesátko a Winter Trans Brdy 😀 ), jako proč ne, když bude chuť. Nicméně aktuálně si užívám odpočinku od toho neustálého chvátání a hltání wattů, tepů a kilometrů… Je to tedy trochu nezvyk, ale příjemný a baví mě to.

Toliko asi vyjádření k mé pasivitě na blogu, k mé nulové účasti na závodech, k mému aktuálnímu pofidernímu ježdění.

Mám se teď dobře, mnohem lépe než loni a to je to, oč tu běží 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s