Pražská padesátka 2018

Posted: 5.10.2018 in 1) Závody
  • Délka:   49,1 km
  • Převýšení:   750 m
  • Tepy:   173 / 192
  • Výsledky:   22. / 865   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Letošní Pražská padesátka byla jedna z těch nejpovedenějších sportovních akcích, které jsem kdy absolvoval, ne-li vůbec tou nejlepší.

Od závodu sice uplynulo už 20 dní, ale až teprve teď tak nějak doznívají poslední zbytečky vyplavených endorfínů. Je nejvyšší čas si připomenout, co za jejich nebývale silnou produkcí stálo.

DSC_1275

Těsně před startem

Předně je potřeba říct, že Pražská padesátka není jen nějakým závodem. Je to sportovní svátek, velká prestižní událost. Každý rok se s natěšením a radostí na start vracím, pokaždé to prožívám, jako by to bylo poprvé, přitom letos již podvanácté.

Trochu se šuškalo o tom, že je to poslední ročník (jubilejní dvacátý), že hlavní šéfík závodu, pan Landa, už dál tuto akci nebude organizovat. Naštěstí se našel jeho nástupce a tradice tak bude pokračovat.

I když jsem částečně i ze zdravotních důvodů kolo takřka pověsil na hřebík a jezdil jsem přes rok nebývale svátečně a ležérně, tak padina mě opět dokopala přes léto se sebou něco dělat. Necelé dva měsíce před závodem jsem tedy začal zase trénovat.

Pad.png

Těsně po startu mýma očima

Příprava ovšem nebyla ideální, i při sotva 10 hodinách tréninků týdně (38 hod měsíčně) se mi povedlo se na přelomu srpna a září přetrénovat. Výkonnost i nálada dva týdny před závodem najednou úplně v háji. Stát se mohl snad už jen zázrak.

Počasí v den D vychází luxusně. Kéž by i ty nohy si daly aspoň trochu říct. Náš hvězdný pětičlenný tým trefně pojmenovaný STS Chvojkovice-Brod je připraven nechat na trati vše. A o mně to platí dvojnásob. Cítím spoustu adrenalinu, vzrušení, to bude jízda.

DSC_0052

Ve druhé stojce v chumlu závodníků

Bum a už letíme vstříc prvnímu kopci, někteří bohužel i vstříc prvnímu pádu, málem jsem na zemi taky, okamžitě ztráta asi 10 sekund, takže půlku kopce to mrskám za svý přes 30 km/h, takovou šílenost jsem tu nepředváděl ani při mém slavném tažení před dvěma roky.

Sotva si to sjedu, už se balík dělí definitivně na skupinky. Po úvodním sprintu extrémně kyselo v nohách, tak tak se držím Pavlova zadního kola.

Parťák bohužel defektí v prvním sjezdu do Šárky. Chvíli to prožívám taky, ale tunelové vidění ve druhé a třetí stojce k Sanatoriu, které zdolávám na absolutní hranici svých možností, mě rychle přivádí na jiné myšlenky: přežiju, nepřežiju?

DSC_0038

U Sanatoria, chybí kyslík 😀

Tramtadadááá, 14:07 u Sanatoria na průběžném 23. místě, jen pár sekund za svým rekordem, tak to je ku*va hustý! Endorfíny pracují na plný obrátky. Tak vydržať v tomhle šíleném tempu ještě nějakých 90 minut a bude to dobrý.

Nahoře před Horoměřicema dáváme dohromady 9 lidí, což je tady na rovinatějších úsecích nezbytný. Je mi ctí pane Janočko a Pechu…

Na trase jsem si vytyčil vlastní sprinterské prémie (tzv. segmenty). To může při závodě napadnout jen vola, ale já vůl jsem, takže hned do té první jdu se vším všudy (sjezd do Statenic). Na dvou místních segmentech zaznamenávám první a třetí nejrychlejší čas, takže spokojenost poloviční 🙂 Trochu jsme se tím ovšem přiblížili k 6členné skupince, která funguje jako dokonalý magnet. 10 minut ždímání nohou a máme je.

Pa-rá-da, na 15. km tvoříme stádo od 13. do 27. místa průběžně. Hohooo. Rovinky v závětří jsou za odměnu, letíme nehorázně. Před námi ani za námi už v dohledu nikdo, o to důležitější bude udržet se skupiny.

PRP18JK0034

Moje stíhací jízda ve sjezdu z Budče

Za Holí se blíží můj další úsek, tentokrát docela šlapavej, budu tím poněkud plýtvat silami, ale jdu do toho. Nejdřív palbička křovíčkem u Trněného Újezdu a pak žůžo serpentýnky dolů. Překonávám původní nejrychlejší čas, ale úplné čelo závodu tu zajíždí ještě o pár sekund rychleji. Ach jo, já bych toho Lukáše Hofmana zaškrtil 🙂

Hned za segmentem začíná dost zásadní prudký kopec na Budeč. Na ten najíždím s několikasekundovým náskokem jako první z naší početné v tu chvíli natažené skupiny. Tady se ukazuje, v jak extrémně silném uskupení se pohybuju. Dávám si jako zvíře a stejně mě většina předjíždí rozdílem dvou tříd.

Nahoře na mě čeká Jirka Pfeifer v roli diváka. Jsem tak na pokraji svých sil, že ho ani nepozdravím. Prostě to nejde, jen nějaké nespecifikovatelné chrčení ze mě vychází 😀

Jde do tuhýho, právě nám pláchlo 7 borců a to poměrně výrazně (15 sekund). Ve sjezdu z Budče jsem nucen riskovat a pořád není vyhráno (10 sekund). Až po pěti minutách si to v plném nasazení sjíždím s dalšíma dvěma a další dva se do balíku připojují až u Okoře.

Definitivně jsme těmito legráckami odpárali 3 borce (Beran, Pech, Válek). Sbohem a šáteček 😀 Tak teď se zase krásně povozím a to dlouho, protože až pod Juliánu na 35. km není kde mě vorvat! Budu se držet jako klíště.

Když ani kopec na Juliánu s naší 12člennou skupinkou nehne, tak je jisté, že rozhodne závěrečný krpál na Zlatnici.

DSC_0472

V Šáreckém údolí opět menší stíhací jízda

Já mám ovšem ještě jedno eso v rukávu a to můj třetí a poslední plánovaný segment, sjezd do Šárky na 45. km. Takto blízko před cílem bych tím zajímavě promíchal pořadím. Navíc jde o můj nejoblíbenější a nejnatrénovanější sjezd.

Jenže s tím nájezdem na něj se přepočítávám. Původní široká silnice se objíždí úzkou lesní cestou a já už se nestíhám propracovat na čelo balíku. A to ještě řeším krizovku uprostřed sjezdu, když týpek na cyklokrosce (Ondřej Žítek) procvakne přední kolo a vinou rychlého defektu padá. Ustele si v podstatě přímo přede mnou. Vyhýbat se mu při 40 km/h docela adrenalin.

DSC_0285

V závěrečném krpálu v závěsu za Radotíňákama

Dole všem ve skupině vřele poděkuji za prima svezení a hurá na závěrečný stoupák na Zlatnici, kde se trháme skoro na jednotlivce. Jedu ho z posledního místa. Překvapivě bych tu uměl jet ještě o něco málo rychleji, klukům z Radotína funím na zadní kolo, ale vzhledem k tomu, kolik toho dnes odtáhli, je mi hloupé s nima soupeřit, takže dojíždím „v poklidu“ za nima až do cíle na 22. místě celkově, 8. ve věkové kategorii a především ve svém novém osobním rekordu (o minutu vylepšený čas). Na 50 kilometrech průměrná rychlost 29,3 km/h? Neuvěřitelný!

Tolik endorfínů, pocitů absolutní euforie, to už tu sakra dlouho nebylo. Závod jako hrom, parádní svezení a moc moc zábavný! Prostě zázrak. Snad jen ta třešnička na dortu chyběla… nebýt totiž defektu Pavla, tak je náš hvězdný tým na bedně v týmovém hodnocení. Ovšem to už bych se totálně rozplynul blahem 😀

Závěrem asi toliko, že Pražskou padesátku budu jezdit, dokud budu živ a zdráv. Prostě dokonalá sportovní akce. Taky mě těší, že k nějaké použitelné formě mi stačí odtrénovat necelých 40 hodin měsíčně. V dobách cyklozávislosti jsem uměl i 80, a to několik měsíců po sobě 😀

Poslední zhruba rok a půl do letošního příjezdu ze Španělska nemohu označit zrovna za šťastné období, a přesto jsem za něj nyní nesmírně rád (vysvětlím později). I když jsem v minulosti míval dobrou imunitu, tak právě před rokem a půl až dvěma se cosi změnilo a já se začal plácat z jedné nemoci do druhé.

Viróza dokáže naštvat asi každého, ale výkonnostní sportovec, který je v podstatě závislý na pohybu a snaží se trénovat pravidelně, mít co nejlepší formu, tak tyto zdravotní nepříjemnosti prožívá ještě mnohem negativněji. Když se pak viróza vleče a je z toho několik týdnů klídku, je čekání na první trénink nekonečné, ubíjející a také demotivující, sportovec musí pracně a poměrně zdlouhavě dohánět tréninkové manko. Měsíční absence znamená dva měsíce dlouhý návrat na původní výkonnostní úroveň, to znamená v podstatě tři měsíce stagnace.

A když se vám taková viróza vrací co tři měsíce, tak už začínáte bejt pěkně nasraný. Hlavní závody v sezoně se blíží, některé musíte dokonce vynechat, nejbližší tréninkoví parťáci se vám zase vzdalují a nejen to, kvůli nemoci odvoláváte i další akce, jako např. soustředění v Alpách se skvělou partou lidí apod. A to tu řeším jenom tu sportovní stránku života, při nemoci přicházíte i o mnoho dalších aktivit.

Trpělivost mi přetekla na přelomu února a března tohoto roku, kdy jsem odjel s přáteli na 10denní soustředko do španělské Malagy. Půlku dovolené jsem proležel v horečkách na pokoji. Zase jsem onemocněl!! Dovolená naprosto zbytečná, tady by se spíš hodil výraz „na hovno“, ale nechci být sprostý.

Důležité je zmínit, co každé té nemoci předcházelo. V drtivé většině případů to byla sportovní aktivita, ať už přímo závod, nebo nějaký intenzivnější trénink. Tělo mi z nějakého záhadného důvodu někdy hůře regenerovalo a velmi často jsem byl po náročnějších aktivitách hodně unavený. A toto oslabení občas vyústilo až v nemoc.

Se sportem jsem před 10 lety začínal kvůli tomu, že jsem se cítil díky němu naprosto svobodný, ale paradoxně v poslední době to byl právě sport (zdůrazňuji výkonnostní, ne teda úplně rekreační/sváteční), který mi tu svobodu částečně ubíral. Jednak těmi nemocemi, ale nejen tím. Postupem času jsem se stal na sportu doslova závislý, proto jsem přehlížel jiné důležité věci v mém životě, které jsem upozadil. Tenkrát jsem to tak nevnímal, věnoval jsem se své lásce (cyklistice), ale nyní jsem si toho poněkud vědom, byl jsem zbytečně moc a příliš dlouho zaslepený.

Ta zaslepenost vycházela z mé soutěživé cílevědomé povahy. Někdy se dokážu pro něco nadchnout natolik, jakoby okolní svět neexistoval. Pokud člověk zvolí správně kompromisy, je to v pořádku, ale já jsem některé oblasti v mém životě v poslední době zanedbával, a to bylo špatně. Když jsem náhodou vynechal jeden dva tréninky (z obvyklých pěti až šesti) v týdnu, byl jsem z toho nesvůj, skoro až ve stresu 🙂

Jsou závislosti vyloženě špatné jako kouření, pití alkoholu, hraní automatů nebo počítačových her a pak je mnoho závislostí, které mohou a nemusí být špatné. Záleží. Svou závislost na cyklistice v tom rozsahu, v jakém jsem jí provozoval (dennodenně) a co jsem zanedbával (kromě jiného i trochu to zdraví), mohu označit vlastně za špatnou právě ty poslední dva roky.

Když jsem se vrátil letos ze Španělska, měl jsem v jedné věci jasno… Kolo nechci minimálně měsíc ani vidět. A dodržel jsem to. Silniční kolo se mi ještě teď válí rozebrané v krabici, ve které cestovalo letadlem.

Na horském kole jsem sice už byl vícekrát, ale je to úplně jiné pojetí sportu. Absolutně neřeším nějaké závody, výkonnost, to, že bych měl trénovat aspoň 3krát, 4krát v týdnu. Ne, mám to hozené na pohodu, prostě když mám zrovna chuť a je venku hezky, tak si vyjedu, ale nehrotím to. Jezdím si přírodou, po kořínkách, sosám tu krásu kolem.

Od toho převratného návratu ze Španělska jsem si našel plno jiných zájmů a mimosportovních cílů, na které se zaměřuji primárně a sport beru v současnosti jen jako doplněk, občasný relax. Poprvé za těch několik let ze mě spadl tréninkový stres, ta přehnaná motivace udržovat se pořád v téměř 100% formě. Konečně jsem se toho stresu zbavil, nezáleží mi na tom, jestli mám 4 watty nebo jen 3 watty na kilogram při anaerobním prahu, je mi to jedno. A tenhle stav si teď náramně užívám. Takže za to nešťastné období, které jsem popisoval na začátku článku, za ty všechny virózy jsem nyní hrozně vděčný. Donutilo mě to zamyslet se nad životem a otevřít oči.

Sportu se nikdy nevzdám, ale je rozdíl ho dělat naprosto zaslepeně, nebo v určitých kompromisech. Nevylučuji, že se třeba už na podzim na přechodnou dobu vrátím k té své typické maximální tréninkové morálce (pojďte mi Pražská padesátko a Winter Trans Brdy 😀 ), jako proč ne, když bude chuť. Nicméně aktuálně si užívám odpočinku od toho neustálého chvátání a hltání wattů, tepů a kilometrů… Je to tedy trochu nezvyk, ale příjemný a baví mě to.

Toliko asi vyjádření k mé pasivitě na blogu, k mé nulové účasti na závodech, k mému aktuálnímu pofidernímu ježdění.

Mám se teď dobře, mnohem lépe než loni a to je to, oč tu běží 🙂

Winter Trans Brdy 2017

Posted: 27.11.2017 in 1) Závody
  • Délka:   38,9 km
  • Převýšení:   890 m
  • Tepy:   170 / 182
  • Výsledky:   27. / 196   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Když už se sezona se*e, tak kompletně celá aneb Od pocitů extáze po naprosté zoufalství během 5 vteřin.

1_Razeni_ja2

Na startu bylo veselo

Jak málo chybělo ke štěstí? Nějakých 9 kilometrů! Né, já prostě musel zadefektit! To k cyklistice samozřejmě občas patří, už jsem to při závodech zažil vícekrát, ale tentokrát to fakt zabolelo. Takové pocity zoufalství a beznaděje jsem ještě nezažil. Přitom jsem bezprostředně před defektem prožíval úplný opak, endorfíny stříkaly na všechny strany, jel jsem si pro senzaci! O to pak horší bylo vystřízlivění.

1_Start

Start závodu

MTB zavírák sezony Winter Trans Brdy patří mezi mé nejoblíbenější závody. Zatímco ostatní se v říjnu a listopadu ukládají k zimnímu spánku, tak já ladím formu, abych si zde mohl zazávodit s těmi nejlepšími a navázat na úspěchy z předchozích několika ročníků (loňský report ZDE). Vrchařská prémie za 2 tisíce a prize money od 2 do 4 tisíc Kč pro první 3 v cíli v absolutním pořadí sem vždy přiláká i některé známé pravidelné „brigádníky“. Nazval jsem to „Hon na Škarnitzla“ 🙂

2_Kejnska_celo3

Čelo závodu včetně mě v prvním kopci

Letošní cesta k nějaké solidnější formě byla velmi trnitá. V půlce září jsem začínal po vleklé viróze úplně od nuly. Připravovat se na závod bylo asi tak poslední, na co jsem v tu chvíli myslel, ale postupně jsem se do toho zase dostával, ježdění mě bavilo víc a víc. Proto jsem se v půlce října rozhodl, že WTB opět pojedu a natrénuji na něj. Chtěl jsem si s tím spravit chuť za celou nepovedenou sezónu.

3a_Vrcholek_Mara

Po 9 minutách stoupání na vrcholku prvních dvou třetin kopce při cestě na hřeben Brd mě Mára vorval.

Počasí vychází docela pěkně. Vše nasvědčuje tomu, že ten závod objedu stejně jako loni s parťákem Márou (Šrollem), je na co se těšit. Úvodní nesmírně dlouhé stoupání odhalí karty.

Po startu se držím někde na chvostu první desítky. Je až vtipné, že jí tvoří každý rok pořád ti stejní lidé: Škarnitzl, Koš, Jakeš, Rajchart, Kozák, Salaquarda, já a loni i letos také Mára. Zhruba po 3 minutách stoupání v té nejprudší části se nám ta desítka trhá skoro na jednotlivce. Já tak tak zachytávám Márovo tempíčko a funím mu za zadním kolem až do další prudké části na 9. minutě stoupání. Tam už jsem tak popravenej, že když si do toho Mára stoupne a vybuší si tu stojku vestoje, tak ho nechávám jet.

3b_Vrcholek_ja_Neubauer

Tady jsou nohy v jednom ohni! Kousek za mnou Radim Neubauer.

Trochu na rovinatějších úsecích zvolňuji a chytám dvojici Koška – Neubauer. S těma vyjíždím na vrchařskou prémii na celkovém 10. – 12. místě 20 sekund za osamoceným Márou a 50 sekund za čtveřicí Kozák, Salaquarda, Voltr a Šorf.

4_Revnicak_Koska_Neubauer_ja

Koška, Neubauer a já. Takto spolu jedeme hodně dlouho.

Tady se ukazuje, jakej je Mára bojovník. I přes naše nastolené poměrně vyhrocené tempíčko na hřebeni Brd, hlavně díky obrovitému Jakubovi Koškovi, si osamoceného Máru a také Šorfa sjíždíme až po dalších 5 kilometrech na Skalce.

4_Rev_Haven_Mara

Kousek za Řevničákem Mára dotahuje Šorfa a za nima už se řítí moje 3členná skupinka.

Mlaďas Pavel Šorf záhy odpadává, protože naše čtveřice tažená skoro neustálými „nástupy“ Máry a Jakuba letí nehoráznou rychlostí, až si říkám, jak dlouho to s klukama ještě asi vydržím. Neuvěřitelná ždímačka stehen! Kolem občerstvovačky na 18. km jen prolítnem.

4_Rev_Neubauer_ja_Koska

Ještě kousek a máme Máru se Šorfem.

Zrovna asi minutku tahám, když mě v asfaltovém sjezdu střídá parťák dnes již poněkolikáté vysokým rychlostním rozdílem, že ho opět sotva zachytím. Pffff 🙂 Jsem si chtěl dát zrovna gel a trochu se napít, lepší místo na občerstvení široko daleko nikde. No tak neee, no 😀 Cíl je ještě nějakých 20 km daleko, ale já mám pocit, že už dobrých 5 km finišujeme, hroznej mordor.

Z asfaltky najíždíme na bahnitou lesní cestu do kopce, konečně taky nějaká technika a o kousek dál i sjezdy, které mám najeté, konečně přichází taky můj čas 🙂 Moc dobře vím, že po fyzické stránce si jako skupina už nikde moc nepomůžeme, že to bude mít každý za svý až do cíle. Ujímám se iniciativy a snažím se od nás Jakuba a Radima (Neubauera) vorvat. První sjezdík a už chytají 10 sekund, no vida 🙂 Mára vytušil můj úmysl a drží se, skvělé. Mezitím míjíme Voltra vytrhávajícího něco z přehazky.

7_Flybys

Vývoj rozestupů u uživatelů tzv. Stravy od startu až po můj defekt. Já jsem černá vodorovná. Oranžová = Kozák. Červená = Mára. Světle modrá = Koška. Modrá = Neubauer. Čáry dole jsou nejbližší pronásledovatelé.

Kratší výjezd střídá na nejzazším místě trasy velmi dlouhý sjezd („mezi srnkami“). Ten posílám už celkem krvelačně. Klukům v něm ujíždíme o dalších skoro 20 sekund. Jsem najednou napumpovaný vším pozitivním. Chvátám, chutná, užívám si to. Kořenaté úseky k Doupovské cestě jedu úplně v transu, nádhera, na tepák už radši ani nekoukám (tepy pořád přes ANP). Hlavní je, že to jede, cítím se skvěle! Mára se drží a navíc se už malilinko přibližujeme dvojici Kozák, Salaquarda.

5_Singl_Franta_ja

V mém oblíbeném závěrečném sjezdu dojíždím parťáka Frantu Kadlečka.

Nájezd na Doupovskou cestu, tj. obávané stoupání na Vrážky, téměř 200 výškových. Kozák se Salaquardou jsou fakt blízko, 25 – 30 sekund, úplně mě to hypnotizuje, už se ani neohlížím a jedu si pro senzaci. Mára na mě pomaličku chytá díru. Na Vrážkách mám na něho k dobru nějakých 15 vteřin. Na Salaquardu pořád ale ztrácím nějakých 20 a na Kozáka 30 sekund. Od diváků je mi hlášeno 7. místo celkově, PA-RÁ-DA!

5_Singl_ja2

Hohoooo, jedu na bednu ve věkové kategorii (30 – 40 let), tralala a ještě možná bojuju o celkové 5. místo. Ve sjezdu do Haloun ve mně pulzujou neuvěřitelné látky a pocity, dodávají mi tolik síly…

Pssssssssss….. „No dop*deleeeee!!!“ Řvu na celej les. Je to rychlý defekt, mám hned prázdno. Nemůžu tomu uvěřit. Kdyby to bylo mojí chybou, že bych zrovna nějak riskoval ve sjezdu, ale tohle nebyl ten případ. Čistá smůla. Ani nemám duši. Tak to sjíždím pomaličku do Haloun, kde na mě čeká s bidonem kámoš Jirka (díky moc za servis). Rychle mi běží do baráku pro duši a pumpu, ale bednu už to stejně nezachrání. Ztrácím 10 minut.

5_Singl_ja3

Na konci závěrečného sjezdu již před Frantou

Jsem sice zklamaný, ale pořád v závodním módu, takže si jedu tempíčko těch zbývajících 9 km až do cíle. Když se v cíli dozvídám, že bychom byli na té bedně oba dva, já i Mára a to právě s olympionikem Škarnitzlem, tak je mi ještě hůř! Na druhou stranu mě uklidňuje aspoň to, že bychom o tu bednu stejně možná přišli. Vyhlášení mělo být původně v 16:00, ale kvůli dešti se konalo o 20 minut dřív. To jsme ovšem nevěděli. O vyhlášení jsme přišli, protože jsme tou dobou byli společně v MMXu (restauraci).

Pražská padesátka 2017

Posted: 21.9.2017 in 1) Závody
  • Délka:   49,4 km
  • Převýšení:   750 m
  • Tepy:   164 / 189
  • Výsledky:   222. / 800   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Celá letošní sezóna je jedna velká noční můra. Samé virózy, rýmičky, únavy, až to ve mně probudilo hypochondra a deprese. Přitom jsem hned po Silvestru byl tak motivovaný, natěšený trénovat, chuť připravit se maximálně na svůj první běžecký maraton. Ten jsem kvůli dvěma vleklým virózám v lednu a dubnu musel vynechat. Aspoň jsem si zaběhl tréninkově pražskou půlku (Strava).

V květnu a to spíš až v půlce měsíce jsem začal konečně jezdit na kole. V nohách jsem měl přesně 800 najetých km od začátku roku, když jsem se naprosto bláznivě na poslední chvíli přihlásil na svého prvního Krále Šumavy (Strava).

Bylo krásné počasí, tak jsem se hecnul a udělal jsem dobře. 100 km v kopcovitém terénu mi překvapivě sedlo. Nejvtipnější na tom je, že jsem většinu parťáků, kteří měli tou dobou v nohách už několik tisíc km, porazil 🙂

21684499_1790182391011858_2037765378_o

Těsně před startem. Já jsem až ve 3. řadě.

V červnu přišel klasický Houštečák, jeden z nejtěžších závodů vůbec, protože si ho vyhroceným tempem vždy těžký udělám, ačkoliv jsou to samé rovinky. Vyrovnání své životní tepové maximálky (195) mluví za vše 🙂 (Strava)

Červenec se pak nesl ve znamení projetí trasy Sudet a také poslední etapy na MTB Trilogy. I když jsem po tréninku Sudet prohlásil, že tohle bych fakt nechtěl při závodě jet (kvůli těžkým kopcům), tak jsem nakonec byl připraven to tam v září poslat 🙂

12. srpna jsem odjel mé oblíbené a výkonnostně docela povedené KPŽ Vary (Strava), načež jsem bohužel opět onemocněl a byl z toho přesně měsíc klídku. To už jsem nesl opravdu těžce, protože jsem kvůli tomu musel odříct soustředko v Dolomitech se 14 parťákama, dále ony zmiňované Sudety a už to dokonce ohrožovalo mou účast na tom největším závodě v celém vesmíru, na Pražské padesátce.

21766988_1790182274345203_727216213_o

Na startu s Ondrou a Míšou

Na svůj 11. ročník v řadě přijíždím 16. září absolutně bez tréninku. Od začátku roku mám v nohách jen 3000 km (třetinu oproti předchozím dvěma rokům) a za poslední měsíc jen 50! Přemýšlel jsem, jak závod pojmu. Nabízel se tandem, nabízela se stará plečka, tepláky a tričko jako v roce 2007, přemýšlel jsem i o tom, že na startu vystřelím a popravím se oslavnou jízdou na špici, jako jsem to udělal loni 😀 (viz report) Nakonec ale přeci jen vyhrává ta nejrozumnější varianta, že zkusím zajet co nejlepší výsledek a uviset aspoň některé parťáky.

Je sice poněkud chladno, nicméně sucho a bezvětří. Pojede se rychle! Potvrzuje to úvodní stoupání, kdy ti chrti vepředu vypálí hned od úvodních metrů a v půlce stoupání už je peleton natrhaný na skupinky.

P50_ja_Truhlarka

Tak kde jste kdo? (druhé stoupání)

Na to, co mám nebo spíš nemám letos najeto, tak se pohybuji relativně vepředu kolem parťáků Franty Kadlečka, Jirky Hofmana a Jirky Pfeifera a také kolem nejrychlejší ženský Jany Pichlíkové a takto to bude platit až k Okoři. S tím jsem nepočítal ani v těch nejoptimističtějších snech, dodává mi to spoustu energie, endorfíny stříkají na všechny strany. Na druhou stranu v kopcích to nemám vůbec jednoduché a hodně si dávám.

U Sanatoria, odkud je potřeba zformovat silnou skupinu na následné rovinatější pasáže, jsem v čase 15:05. Umím tu být sice i o minutu rychleji, ale pořád jsem z toho hodně nadšený. Jsem tu zvyklý na 5členné, 7členné i 15členné skupiny, ale to, že po cestě do Statenic pochytáme další borce, kteří byli u Sanatoria dokonce v čase 14:25 a naopak nás zezadu sjedou borci, co tam byli za 15:25 a je nás najednou přesně 30 (od celkového 24. místa) !!?? To jsem tady fakt nezažil!

P50_Strava

Screenshot ze Stravy po 30 minutách jízdy. 45 sekund před námi i za námi 7členná skupina. A my? 30 kousků 🙂

Toto nebývale početné složení udržíme až k lávce k Okoři. Při cestě tam využívám naprosto maximálně znalostí trasy, kdy si pokaždé pomáhám sebemenší technikou, zatáčkou či sjezdem k tomu, abych se v tomto balíku udržel, resp. se do něho zpátky dotáhl. Plápolám tam celou dobu na úplném chvostu na hranici vypadnutí. V kopcích se ukazuje, že jsem tam jednoznačně nejslabším článkem, ale zas na druhou stranu na rovinkách se krásně vyvážím.

Největší hoňku mám ve stojce na Budeč. Tu vyjíždím v čase 3:21, tedy 20 sekund za těmi vůbec nejrychlejšími z našeho balíku a hlavně na vrcholu ztrácím na posledního jeho člena propastných 8 vteřin. Je zřejmé, že mě čeká naprosto mimořádný sjezd. Mimořádný v tom smyslu, že ho budu muset pustit hodně na smrt. Tak i činím, dole jsem zpátky na chvostu 🙂

CAM_lavka2

Kdo si počká, ten se dočká. Lávka u Okoře.

Znovu se krásně povozím údolím k Okoři. Uzounká lávka přes potok? V tak velké bandě je to fronta skoro na půl minuty, což samozřejmě celý balík extrémně natáhne a najednou se jede zběsile. Na to už fakt nemám a zpomaluji.

Postupně mi začíná být na zvracení, do toho náběhy na křeče a celkově mi seká takovým způsobem, že musím na polňačce do Tuchoměřic zastavit a lehnout si do trávy. Závod pro mě definitivně končí. Teď je to čistě boj o přežití. Vůbec nejsem schopen šlapat a dlouho čekám, kdy to ze mě vylítne.

P50_ja_Sarka

V Šáreckém údolí. Cíl už se pomalu blíží.

Snad prvně v životě nevyjíždím brdek pod Juliánou. Ještě že mě nikdo neviděl. Začínají mě předjíždět teniskáři. Nic moc pro moje ego 🙂 Ale jedno eso pořád držím v rukávu a to je sjezd do Šárky. Tím sice závod nevyhraju, ale můžu tam na sebe v podobě KOMu na Stravě zanechat pěknou vizitku 😀 Jen škoda, že jsem neměl sílu to nahoře na asfaltu pořádně rozšlapat. Těsně před loučkou jedu „jen“ 53, umím tam i 60, ale vše doháním nejdříve tvrdým dobržděním před vjezdem do lesa a pak mimořádně puštěným a třikrát rozšlapávaným sjezdem bez brzd v samotném lese. Hohooo, YES! 175 tepů čistě z adrenalinu!

Stojku na Zlatnici nějak vyjíždím, i když pomaleji už to asi ani nešlo a hurá dolů do cíle.

222. místo není to, na co bych tu byl zrovna zvyklý po předchozích pěti letech, kdy jsem se pokaždé pohyboval kolem 20. místa celkově. Na úseku Okoř – cíl jsem ztratil přesně 20 minut na svou skupinu.

21767051_1790182797678484_31914764_o

Zleva Swen, Lukáš, Ondra a já

Teď s odstupem času závod hodnotím kladně. Po měsíci absolutního tréninkového manka, kdy jsem se nijak nehýbal, buď jsem jen seděl nebo ležel, je vlastně zázrak, že jsem byl schopen se držet v tak čelní skupině. Bojoval jsem, co to šlo. Hrátky alá Moto GP a pouštění sjezdů mě moc bavilo. Výsledek sice stojí za prd, ale já se příští rok vrátím v plné síle! A možná už letos na Winter Trans Brdech!

Mistrovství světa ve zpracování textů se koná každé 2 roky, většinou v nějakém evropském městě. Tento rok to připadlo na Berlín. Zkušenosti z mistrovstvích už nějaké mám. Zúčastnil jsem se v roce 2005 ve Vídni, 2007 v Praze a 2009 v Pekingu. Od té doby jsem ovšem na mezinárodní půdě a víceméně ani na republikové nesoutěžil. Teprve před 2 roky jsem se vrátil zpět k republikovým šampionátům vzhledem k tomu, že jsem se psaním začal živit. A to už jsem byl vlastně krůček od účasti na dalším mistrovství světa. Letos to i za podpory mého zaměstnavatele (Transkript online) vyšlo a já se vydal na MS INTERSTENO do Berlína ve dnech 22. – 28. července.

Zahajeni_mistraku

Zahájení mistrovství světa. Účastníci byli z 26 různých zemích světa.

Každý soutěží ve svém mateřském jazyce, pokud si nestanoví jinak. Z 8 soutěžních disciplín jsem se zúčastnil 4, které se nejvíce blížily mé praxi:

1) 30minutový opis z papírové předlohy (Text Production)

Nejtradičnější, nejpopulárnější a nejkvalitněji obsazená disciplína ze všech. Těsně před odstartováním soutěže se rozdá 11 stránek souvislého předem neznámého textu, většinou na ekonomické, politické či sociální téma a zároveň uhlazeného tak, aby neobsahoval příliš mnoho cizích výrazů, jmen či čísel a žádné speciální symboly. Spolu s disciplínou Audiotranscription je to jediná soutěž, ve které se výkon měří v úhozech za minutu. Za každou neopravenou chybu se strhává 100 úhozů, tedy zhruba 1,5 řádku textu.

I když v praxi opisuji text z papíru spíše výjimečně (v dobách psacích strojů to byla denní rutina), přesto mám tuto soutěž nejradši. I proto jsem tréninkové přípravě týden před mistrovstvím věnoval určitý čas, abych se opět sžil s orientací v textu a neztrácel se v předloze při opravování překlepů. Když se takto ztratíte, tak čas běží najednou neuvěřitelně rychle a může vás to výrazně rozhodit. Ideální je nedělat překlepy vůbec, ale nikdo není robot. Já opravuji v průměru 2krát za minutu.

Takže je potřeba sice psát svižně, ale rozhodně ne zbrkle. Věřte, že v úvodu soutěže máte skutečně pocit, že se děsně vlečete. To pak ženete úhozy za každou cenu. Když se k tomu navíc přidá klepavka, nervozita, tak se překlepy hromadí a psychika i výkon jdou strmě dolů.

Srovnat se při samotné soutěži není zrovna jednoduché. Každý chce na mistrovství světa předvést to nejlepší, co v něm je. Většina touží po osobním rekordu a ti nejrychlejší i po medaili. Naneštěstí je psaní na klávesnici závislé na jemné koordinaci prstů, takže klepavka může nepříjemně ovlivnit výsledný výkon.

Po odstartování se mi prsty trochu rozklepaly. Opravoval jsem poněkud častěji, takže jsem snížil rychlost asi o 30 – 40 úhozů za minutu, dal jsem si první stránku jako takovou rozehřívací a když jsem se na druhé stránce zklidnil, zrychlil jsem a už se mi psalo dobře. Hodně mi ze začátku pomohlo měření času na vlastních stopkách, takže jsem přesně věděl, jak rychle píši. Kdybych to neudělal, dopadlo by odhazování první stránky katastrofálně. Tu totiž výkonnostně srovnatelný parťák Tomáš Portych, který seděl hned za mnou, odhazoval o více jak jeden odstavec dříve než já. Bývalo by mě to extrémně rozhodilo, ale takto jsem věděl, že si jedu přesně svoje tempíčko a že se Tomáš musel na začátku vybláznit k excelentní rychlosti.

Vysledek_v_opisu

Výsledková listina v opisu v kategorii praktiků (21 let a starší).

Můj cíl byl TOP 10. V opisu jsem dosáhl 589 hrubých a 582 čistých úhozů za minutu, nechal jsem v celé práci jen 2 neopravené chyby (již tradičně bývám na soutěžích jeden z nejpřesnějších v opisu) a tato preciznost mě vynesla na parádní 9. místo.

V první desítce měla Česká republika dokonce šestinásobné zastoupení a přesto se nám v této disciplíně nepovedlo ukořistit ani jednu medaili. Tu nám vyfoukli skvěle připravení Turci, kteří předvedli výkony přes 700 hrubých úhozů za minutu. Nejlepším Čechem byla Karolína Foukalová na 4. místě s výkonem 657 čistých úhozů za minutu. Na medaili bylo mimochodem potřeba ďábelských 666 čistých úhozů za minutu.

Může mě těšit, že minimálně z českých soutěžících v TOP 10 (kromě mě si všichni pomáhali ZAVPISem) mám ve svém výkonu největší rezervy, protože nepoužívám zkratkové systémy ani automatické záměny ve Wordu, všechna slova zatím „poctivě“ vypisuji. Proti těmto pomůckám nic nenamítám, rozhodně mají v praxi své opodstatnění, jen jsem se ještě pořád nepustil do jejich tréninku.

Jak takové zkratky fungují? Český nejpropracovanější systém zkratek ZAVPIS (tvůrcem je Jaroslav Zaviačič, trenér české reprezentace, fenomenální metodik výuky psaní všemi deseti) krátí například slovo podnik jako dk, podniku jako dku. Na stejném principu je možné nastavit automatické záměny ve Wordu. Po napsání této zkratky se vám automaticky vypíše celý výraz. Spočítal jsem si, že kdybych na šest nejfrekventovanějších slov podle soutěžní předlohy a zároveň dobře krátících podle ZAVPISu měl připravené zkratky v různých pádech (podnik, sociální, odpovědnost, evropská, společnost, která), tak by se můj výkon zvýšil o 49,2 úhozů za minutu. Celkový ZAVPISácký zkratkový potenciál pak mohl být na tomto textu při mé rychlosti psaní až 150 úhozů za minutu navíc (tj. cca + 25 %).

Světový rekord i díky ZAVPISu činí 928 čistých úhozů za minutu a drží ho naše Helena Zaviačičová z Mistrovství světa v Římě 2003. Tam zkratkový potenciál při její rychlosti psaní zcela jistě překračoval 200 úhozů za minutu (tj.  + 30 %). Helena je zároveň nejrychleji fyzicky píšící Češkou (její skutečná rychlost bez užívání zkratek se minimálně bude blížit k 700 úhozů na třicítce, i to je známka světové extratřídy, a to jak bez zkratek, tak i se zkratkami), nicméně ve světě minimálně jednoho přemožitele asi bude mít.

Pravděpodobně nejrychleji fyzicky píšící člověk na světě je totiž Sean Wrona, který v 10minutových opisech pravidelně předvádí rychlost přes 800 úhozů (viz jeho letošní internetová soutěž ZDE) a v minutovkách umí i tisíc. Škoda jen, že se tento výjimečný Američan zatím nezúčastnil jediného mistrovství světa. Zcela jistě by upoutal pozornost a hlavně by jednou provždy odpověděl na otázku, jestli jeho internetové výkony jsou skutečné, a nebo si pomáhal nepovoleným způsobem. V jeho případě věřím ve fair-play.

berlinska_zed.jpg

Umělecky pomalovaná berlínská zeď o délce asi jednoho kilometru. Co 5 metrů, to jiný obrázek.

2) 10minutový audiopřepis (Audiotranscription)

Této disciplíně se v praxi věnuji nejvíce (velmi často přepisuji audio/videonahrávky do textové podoby) a paradoxně se mi povedla nejméně ze všech. Soutěž spočívá v tom, že v elektronické podobě obdržíte velmi rychle namluvenou audionahrávku (v přepočtu rychlostí přes 900 úhozů za minutu) a během 10 minut s penalizací 50 úhozů za chybu z ní musíte přepsat co nejvíce textu. Zároveň si ji můžete všelijak zpomalovat, zastavovat, přetáčet apod. Co je důležité zdůraznit, že jednotlivé technologie pro záznam textu zde byly sloučené, tedy my se standardní klávesnicí soupeřili i proti akordovým klávesnicím a proti diktování hlasem, čili konkurence tu byla nabitá.

Nahrávky ovládám pomocí horkých kláves, a to v softwaru Express Scribe, který je volně ke stažení na internetu. Tento program používám i v práci, takže jsem s ním perfektně sžitý. K úplné dokonalosti mi chybí už jen nožní pedály (místo horkých kláves), aby se prsty mohly věnovat pouze psaní.

Bohužel mě těsně před soutěží i na jejím začátku pár faktorů dosti rozptýlilo a už jsem se nedokázal 100% zkoncentrovat. Výkon pod 500 úhozů za minutu byl velkým selháním oproti tréninkovým 570 při nastavené 64% rychlosti přehrávání bez nutnosti zastavování nahrávky. Měl jsem sto chutí soutěžní práci zahodit. Výsledek 488 hrubých, resp. 453 čistých úhozů za minutu na 26. místě je zlý sen. A 7 chyb taky není něco, čím bych se mohl chlubit. Ono v té rychlosti řešit, jestli jde zrovna o přívlastek volný (oddělený interpunkčními čárkami) nebo těsný (bez čárek), jestli např. zmíněnou unií se myslí Evropská unie (a tudíž má být velkým písmenem), a nebo jde o obecný výraz… Občas prohodím slovosled a to jsou všechno takové drobnosti, které se nasčítají.

Nejvyššího českého výkonu dosáhla zrovna asi ta nejpovolanější osoba ze všech, Simona Sedmihorská, která se mnoho let živí titulkováním pořadů v České televizi. Výkonem 552 čistých úhozů za minutu obsadila 11. místo a 2. místo mezi standardními klávesnicemi (porazil ji pouze turecký vicemistr světa v opisu Hakan Kurt)!

Cesi_pred_dikatem

Čeští soutěžící těsně před jedním z diktátů.

3) Rychlopisný diktát C-B-A (Speech capturing)

V této disciplíně jsou jednotlivé technologie rozdělené do kategorií a jednou z nich je tradiční i když pomalu vymírající těsnopis. V dnešní době moderní techniky (diktafony, kamery apod.) je těsnopis skutečně na ústupu a věnuje se mu už v podstatě jen starší generace. Je to škoda, protože těsnopisařské „malovánky“ měly své kouzlo a Česká republika v nich bývala velmi úspěšná.

Diktát je namluvený postupně zvyšující se rychlostí do tří pětiminutových úseků, proto název C-B-A. Oproti audiotranskripci se ovšem pouští z externích reproduktorů a tudíž si ho soutěžící nemůže zpomalovat, zastavovat apod. Máte zkrátka jen jeden pokus. Jednotlivé minuty jsou rozpočítány podle počtu slabik po minutách navyšujícím tempem, což však neznamená, že se tempo zvyšuje rovnoměrně i podle počtu úhozů. Tady z mého pohledu pravidla v dnešní době již zbytečně vychází z těsnopisařské praxe. Počet úhozů má mnohem lepší vypovídací hodnotu než počet slabik.

Diktát C-B-A oproti Real Time Competition mám radši, protože v něm můžu improvizovat a pořádně se vydovádět. Po dopsání CBAčka má totiž soutěžící hodinu na jeho opravu. Proto se vyplatí při těch vyšších rychlostech už překlepy neopravovat a zaměřit se na obsah, improvizaci a maximální rychlost psaní. Koneckonců podobným způsobem postupuji v praxi i při simultánním přepisování. Improvizace může spočívat v tom, že si některé výrazy krátíte. Pak je ale nutné je při opravě dopsat do původní podoby. V diktátu se několikrát objevilo „Mladí lidé“, takže ty jsem krátil jako „ml“. Nebo slovíčko „veřejné“ jako „veř.“ apod.

Když jsem po opravě diktátu rozdělil text do jednotlivých minut, vycházelo mi na 4. minutu 590 úhozů, na 5. minutu 680 a na 6. minutu, ve které mi již chybělo pár slov, 750. V této poslední 6. minutě, kterou mi ještě uznali, mě celkem šokoval hrubý výkon před opravou, tj. 720 úhozů, to je 12 úderů do klávesnice za sekundu!! Uffff.

Pamatnik_holocaustu

Památník holocaustu v centru Berlína připomínající hroby (přes 2700 kvádrů).

V odevzdaném diktátě nesmíte nechat moc výmyslů nebo postrádat větší množství slov, protože za každé takové se počítají 4 trestné body bez ohledu na to, jak klíčové nebo zbytečné slovo vynecháte. V posledních 3 uznaných minutách (konkrétně od 4. do 6. minuty) nesmíte překročit 30 trestných bodů, což je poměrně striktní pravidlo.

Přestože jsem chytl 6 minut stejně jako šestá Karin Cieslarová, tak jsem se s větším počtem trestných bodů (27) propadl až na 11. místo. Nicméně za mě pořád velká spokojenost. Tento výkon by před 2 lety v Budapešti stačil na 3. místo! Nejlépe z Čechů se umístila Karolína Foukalová na 2. místě s 8 uznanými minutami diktátu.

4) Rychlopisný diktát v reálném čase (Real Time Competition)

Podle názvu disciplíny by se chtělo říct, že tento diktát bude vycházet přímo z praxe simultánního přepisování, kterým se taktéž živím. Bohužel tak tomu úplně není. Ve skutečnosti simultánní přepisování stojí někde mezi CBAčkem a tímto Real Timem. Od obou je stejně daleko.

Real Time Competition sice probíhá v reálném čase stejně jako simultánní přepisování (Tedy oproti CBAčku zde není žádný prostor na opravu. Okamžité překlepy a nepřesnosti je sice možné opravovat, ty starší již nikoliv. V ostatním se pravidla obou diktátů příliš neliší), jenže přepisovatel při simultánním přepisování může v případě potřeby improvizovat, vynechávat méně důležité výrazy, přeformulovávat věty apod., což se v soutěžním diktátě bohužel nesmí a opět jakákoliv nepřesnost, ať už má jakkoliv závažný charakter (drobný překlep, vynechané podřadné slovo, vynechané klíčové slovo, zkrácené slovo, podobná ale jiná formulace) je penalizována stejným způsobem.

V této soutěži byly opět sloučeny technologie, takže šance na nějaký lepší výsledek naprosto nulová. Nejlepším Čechem byla Karin Cieslarová na 31. místě s 6 uznanými minutami diktátu. Běžně tu chytám 5, ale úplně se nezadařilo. Uznané 4 minuty stačily jen na 41. místo.

Braniborska_brana

U Braniborské brány, což je tady jedna z nejpopulárnějších památek.

Co říct závěrem? Z výsledků jsem celkově spokojený (hlavně díky vydařenému opisu). Reputaci v soutěžním audiopřepisování si napravím za 2 roky na Sardínii, kde by se mělo konat příští mistrovství světa. Do té doby mám celkem jasno! Naučím se ZAVPIS ale primárně ne kvůli soutěžím, nýbrž kvůli práci, abych ji jako přepisovatel odváděl ještě efektivněji a kvalitněji než doposud.

A pokud jde o Berlín, je to zajímavé město (mnoho hezkých parků, dechberoucí historie a atmosféra kolem berlínské zdi a holocaustu, památky, muzea, televizní věž, podzemka i nadzemka atd. atd.), ale na stověžatou a rozmanitě kopcovitou Prahu to pořád nemá 😀

  • Délka:   39,6  km
  • Převýšení:   900  m
  • Čas:   1:40:12  hod
  • Tepy:   172 / 184
  • Rychlost:   Ø  23,7  km/h
  • Výsledky:   7. / 262   (3. v kategorii)   ZDE
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Onboard video:   ZDE

Udržovat se i na podzim ve formě a trénovat jako v létě, obzvlášť když je k tomu motivace, je prostě skvělá věc. Letošní podzim sice nebyl na počasí tak přívětivý, mrzlo, pršelo i sněžilo, ale to mě neodradilo od přípravy na mou srdcovku, zavírák sezony – závod Winter Trans Brdy, velmi povedená společenská akce, jen z našeho týmu BSK dorazilo 10 lidí a to už ani nemluvím o dalších mnoha parťácích, ať už v roli závodníků či diváků. Zkrátka perfektní atmosféra!

Pořadatelé byli nuceni část trasy změnit a vynechat tak některé legendární technické úseky, což byla samozřejmě škoda, protože ty k této trase neodmyslitelně patřily. Konkrétně se jednalo o tři ze čtyř kořenato-kamenitých sektorů na hřebeni Brd a dále o dva technické sjezdy na původním nejzazším místě trasy. Věřím a doufám, že příští rok se vrátí zpět k tradici. Na druhou stranu přidali výšlap na Babku a tím pádem i technický sjezdík k brodu.

Pár dní před závodem mi to nedá a studuji startovní listinu. Bude to bedna, nebude to bedna? Pro mě je pódiové umístění vždycky vzácnost, která se přihodí jednou, maximálně dvakrát za 10 let 😀 Loni se mi se štěstím zadařilo (6. celkově a 2. v kat., report ZDE), tak jsem malinko nenažranej a chci jí znovu. Tuším, že cesta k ní v mé věkové kategorii (30+) povede přes Blackyho (Milana Černého), kterého jsem ale v 8leté závodní historii nikdy neporazil a ani jsem se k tomu nepřiblížil!

Za docela rozumného počasí je ve 12:00 hod odstartováno. S obrovskou chutí zabojovat chytám Blackyho, v jednom z nejdelších úvodních stoupáních v celé ČR se ho pokusím uviset až na vrchol. Sotva se začne stoupat, už se jede hrozný zlo! Olympionikovi Škarnitzlovi rozjíždí tempíčko borec na elektrokole, za Škarnitzlem se žene Michal Koš, za Košem pak skupinka kolem Blackyho (Rajchart, Hudeček, Hofman) a já se mám hnát za Blackym, který nepřímo kopíruje tempo Škarnitzla? To je naprosto směšný, nicméně pokouším se o to.

Před půlkou kopce ovšem musím uznat, že i když Blacky zahájil gaučingovo-žrací a nasávací sezonu již před měsícem, tak stejně na něho nemám a musím od svého cíle upustit. Chvíli se tedy vyvážím za dvojicí Kozák, Kindl, na které působí odpadající Lukáš Hofman a vlastně i zpomalující Blackyho skupinka jako magnet, ale ve třech čtvrtinách stoupání i oni jsou nad moje možnosti a musím si vystoupit.

Mrzí mě to hodně, protože už moc nechybělo, hlavně se na vrchařské sjeli dohromady a utvořili dost silnou 6člennou skupinu od 3. do 8. místa průběžně. Možná, kdybych se jooo kousl, tak bych s nima třeba ještě na tu vrchařskou vyjel taky, ale tam by pro mě závod skončil 🙂

Za mnou je 35sekundová díra a tak tedy zvolňuji, vyjíždím závěr vrchařské poklidněji a až po 10 minutách si mě sjíždí 5členná skupinka kolem parťáka Máry Šrolla a Martina Klofandy. Tak jdem na to kluci. Po dalších asi 15 minutách společné jízdy přijíždíme k jedinému kořenato-bahnitému sektoru. Na ten najíždí Martin z první pozice velmi optimisticky, až mě to vyděsí a zbytečně trochu panikařím 🙂 Jednoho borce (Linduška) se tam zbavujeme, ještě pro jistotu pohrotím rovinku k občerstvovačce, aby to bylo definitivní (málem ujíždíme i Márovi :-D) a další dva (Vála, Zachata) odpadávají ve sjezdu na nejzazším místě trasy.

Jsme tedy 3, já, Mára a Martin, všichni ve věkové kategorii 30+. Kluci to asi neví, ale já tak nějak tuším, že o tu bednu bojujeme, protože jestli jsem dobře zaregistroval, tak z uprchlíků je před námi ve věkovce jen Koš a Černý. Rozhodně nechci spurtovat o bednu z kolegiálního důvodu s Márou, je to pro mě opravdu černý scénář.

Naštěstí tak nějak nenápadně při stoupání na Vrážky v té závěrečné asfaltové stojce klukům poodjíždím jakoby nic, ani to nebyl úmysl. Prostě si do toho stoupnu a najednou za mnou 30 m díra 😀 V hlavě si dávám rychle dohromady, že na posledních 13 km ve sjezdech, v kopcích a technice to stejně bude mít každý za své a tak nečekám a až do cíle se morduju sám.

Sjezdy i techniku jedu na hraně, prostě musím, protože Mára je zvíře a Martin Klofanda dnes taky ukázal, že se toho zrovna nebojí. Jede se mi dobře, ale zároveň cítím takovou tu nervozitu, že by se to mohlo povést, pokud to někde nepokadím 🙂 Důkazem toho, že jsem já ani Mára závěrečnou techniku nejel úplně pomalu, je sjezd k cíli, tj. segment „WTB singl“ (viz Strava). Rychleji to projel v závodě už jen Škarnitzl za 2:47 (Mára za 3:02 a já za 3:01 = vyrovnaný osobák z jarních Brd, kdy tam bylo sucho a čisto bez listí).

I přes ty 2 silné soupeře v zádech se mi daří náskok navyšovat, na Máru mám pod závěrečným sjezdem již minutu, když smolně zadefektí a závod vzdá. Díky technickým potížím soupeřů ještě předjíždím Kozáka a Kindla a v cíli velká radost a hlavně BEDNA, jooooo, je to tam!!

Celý den jsem si nádherně užil, obzvlášť ten vyhlašovací ceremoniál. Udělal jsem si předčasné Vánoce, vše klaplo, fajn setkání s přáteli, moc si cením jejich podpory i všech fotoreportérů na trati, chválím i pořadatele!

Jsem moc rád, že jsem se se sezonou rozloučil důstojně, tím nejlepším možným způsobem. Cyklistika i závody kolem ní půjdou nyní stranou, začínám běhat a připravovat se na květnový běžecký maraton. V každém případě už teď se těším na další ročník Winter Trans Brd. Tak zase za rok!

ČT Author Cup 8.10.2016

Posted: 13.10.2016 in 1) Závody
  • Délka:   63,3  km
  • Převýšení:   1230  m
  • Čas:   2:11:12  hod
  • Tepy:   173 / 186
  • Rychlost:   Ø  29,0 km/h
  • Výsledky:   39. / 3067   (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE

Letos při závodě jsem si uvědomil, že se ČT Author Cup (nejmasovější „MTB“ závod v ČR) stává vlastně mojí srdcovkou. Ta atmosféra je tu skvělá. Málokde se potkám s tolika parťáky na trase i v cíli. Problém ale vidím v tom, že pořadatel zdražil už tak vysoké startovné na 700 Kč a ještě navíc celá obec Josefův Důl nově vymáhala po všech řidičích parkovné.

ct_start

3 tisíce lidí na startu

Když k tomu připočtu poněkud nepříjemné řazení 1. vlny 600 závodníků (stačil by speciální koridor pro čísla 1 – 100 či 200) a neochotu pořadatele zavést více věkových kategorií (kategorie 18 – 40 let včetně elitních závodníků čítající dohromady 1500 lidí je smutný prvek, na kdejakém hnojáku jsou kategorie odstupňované lépe), tak si svou účast na příští rok ještě hodně rozmyslím. Nemám úplně problém si zaplatit vyšší startovné, ale chci za to odpovídající kvalitu a patřičnou snahu pořadatele.

Po mém vrcholném víkendu v půlce září, kdy jsem odjel Pražskou padinu a druhý den ještě XC Úholičky, jsem díky deštivému počasí onemocněl. Když jsem se z toho téměř po 3 týdnech definitivně dostal, tak do ČT Author Cupu zbývaly 2 dny. Počasí odporné, předpověď na sobotu vypadala tak 50 na 50. Nechtělo se mi znova do deště a zimy, sotva jsem se vyléčil, ale risknul jsem to.

Rok Čas v cíli U Rozmezí Umístění Startovalo Tepy Km/h
2012 2:13:44 33:58 46 3031 169 / 186 28,4
2013 2:10:33 32:45 45 2862 171 / 185 29,1
2014 2:04:48 31:19 39 3243 167 / 182 30,4
2015 2:07:58 32:20 63 3333 165 / 182 29,8
2016 2:11:12 32:53 39 3067 173 / 186 29,0

V den závodu je neskutečná zima, teploměr ukazuje nějaké 3 stupně. Na startu sice vykoukne krátce sluníčko a vypadá to pozitivně, ale to se velmi rychle zkazí. Vedle mě se řadí mlaďas Michal Vích. Při čekání na startovní výstřel překvapí a svléká se do krátkého, jen kulím oči 😀

Já mám na sobě tílko, krátký dres, dlouhý zateplený dres a ještě větrovku, přes hlavu šátek, rukavice, dvoje ponožky, z toho jedny teplý a přes tretry návleky. Nic jsem nepodcenil. Teda až na pití a gely, jedu na vodu se šťávou a k jídlu nevezu nic 🙂 Ambice jsou tentokrát nulový, po nemoci budu rád do první stovky, žádný stres, jedu si to užít.

ct_ja_kaplicka

Já u kapličky, dobrá nálada a chutná.

Úvodní stoupání ke Kapličce rozjíždím rozumně, ale když mě předjíždí kámoši Lukáš (Kyndl) a Mára (Šroll) a nejedou o tolik rychleji než já, tak je hákuji, krásně se za nima vyvážím a těsně před kapličkou dojíždíme poměrně velkou skupinu.

Přestože na skupinku před námi, ve které je i parťák Honza Rožek a Jakub Jirků, ztrácíme již kolem 25 sekund, tak díky neskutečným tempařům v našem balíku si je dojíždíme na rovinatějším šotolinovém úseku kousek za přehradou.

ct_balik2

Všimněte si za Róžou v detailu toho blázna s č. 39 😀 Foceno na 44. km

Najíždíme společně do 2. dlouhého stoupání k Rozmezí. Zde je nutné se na 15 minut kousnout a nepustit až na vrchol, protože v jaké nahoře vyjedeš skupince, v takové pravděpodobně dojedeš až do Bedřichova. Skutečně až do toho 51. km je to o skupinové spolupráci, stoupání jsou zde natolik krátká nebo ty delší natolik pozvolná, že je téměř nemožné se od skupiny utrhnout a jet sám.

V kopci nám definitivně ujíždí pár borců kolem Džakuba, Vojtěcha Berana a Lukáše Pitle. Pár lidí hází kotvu za mnou. Někde v půlce kopce se dělí můj zredukovaný balík na 2 půlky po cca 10 lidech. Já jsem v té druhé společně s Lukášem, Márou a Róžou. Na chvostu skupiny si dávám neskutečně, jedu na max a jen doufám, že to udržím. Moc se těším na první panely, protože od nich je to na vrchol už asi jen 500 m.

ct_balik_reiner

Pravý vláček Mára, Róža, já.

Zadaří se a nahoře tam s klukama jsem. Překvapivě ani neztrácíme moc na tu první půlku. Díky iniciativě tempařů Róži a Máry si je rychle sjíždíme zpátky. Mám z toho fakt radost, 20 lidí bojující o celkové 23. místo, perfektní. To, že tu je s námi Róža, který byl namotivován už na startu, to mě hodně překvapuje. Překvapuje i Lukáš Kyndl, kterého bych spíše čekal až někde za náma. Ale díky neuvěřitelnému štěstí na skupinky jsme právě tady. Paráááda!

Sem tam hustá mlha, mrholení, déšť, všude mokro a zima a já si jen říkám, že nesmím skupinu nikde pustit, protože fakt letíme. Hlavně v těchto povětrnostních podmínkách to chci mít brzo za sebou. Překvapivě mi není ani zima, zkrátka jedu takový bomby, že si s tím vystačím 🙂

ct_muj_balik

Moje skupina ještě před šotolinovými hupíky do Bedřichova

Od 20. km se také začínám podílet na tempu skupiny. Držím se vepředu, kdyby se náhodou něco dělo. Nemůžu se dočkat rovinatého segmentu „Kolem Máří od Ždárku“, na který si dělám zálusk a kde chci svou skupinu pořádně rozkotlit 😀 Snažím se zde 2krát určovat dost vysoké tempo, ale překvapivě za mnou jedoucí Róža vždy chytá 2, 3 metry mezeru a tak vlastně své skupině vůbec nepomáhám a nemůžu jet tak, jak bych si představoval, to mě trochu mrzí.

ct_bedrichov_poprava

Róža mimo záběr jede od Bedřichova bomby, já úúúplně poslední ve vláčku s jazykem na zemi

Na šotolinových hupících až k Bedřichovu se cítím pohodlně. Ovšem hned za občerstvovačkou nastupuje v kopci Róža, najednou mám silné náběhy na křeče a je zle. Skupina se natahuje, někteří odpadají a já jsem jak na gumě. Visím tam silou vůle, párkrát i odpadnu, ale vždy se mi ve sjezdech a na rovinkách daří manko smazat, i když za cenu mžitků před očima. Hroznej mordor!!

Pak na 57. km přichází výjezd od přehrady, tady už na to opravdu nemám, definitivně rezignuji a nechávám si 14 borců ujet. Nohy popravený, zakřečovaný, musím šlapat hrozně lehké převody, plazím se, až to pěkný není. Modlím se, aby mě nedojela žádná větší skupina.

ct_ja_usmev

Poslední kilák do cíle, nohy mrtvý ale nálada stále dobrá

To se naštěstí neděje, pouze mě předjíždí jeden mlaďas a tandem. Ufff 🙂 Cílem projíždím jako 39. celkově, velká spokojenost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Poslední 2 zatáčky na louce a cíííííl

V týmovém hodnocení bere naše seskupení KOMando (Džakub, Mára, já + Radek a Haumač) pohádkové 4. místo!!! Stejně jako na P50, ale zde se to dá přirovnat zázraku, paráda kluci!! A Džakub na Hrad!! (celkově 16.). Troufám si říct, že nebýt Mára v únavě po barcelonském Ironmanovi a já po viróze, že by ta bedna vyšla. Večer pak tradiční oslávka sezony u Radka na chatě v Kořenově s Haumačem, kýtou na ohni a spol.

  • Délka:   49,6  km
  • Převýšení:   750  m
  • Čas:   1:46:00  hod
  • Tepy:   165 / 178
  • Rychlost:   Ø  28,1
  • Výsledky:   19. / 623  (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava  / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE
  • ČT reportáž:   ZDE
p50_2007

Můj první památný dojezd v 2007

Je začátek července, právě jsem se vykurýroval z týdenní rýmičky, a tak konečně zahajuji 2měsíční extra přípravu. Není na co čekat, Intergalaktické mistrovství světa, jak trefně s parťákama přezdíváme Pražské padesátce, se blíží. Trénink i diskuze okolo závodu hrotím natolik, až si ze mě kluci utahujou. Vrcholem je na Wikipedii doplněná informace o tom, že jsem žijící legendou závodu a jak se tvrdě připravuji na svou letošní 10. účast, včetně vysokohorského soustředění ve Švýcarsku. Tento povedený vtípek mě totálně rozsekává.

Pravdou je, že mi na jubilejní účasti hodně záleží. Je to můj cyklistický svátek, připomínka, jak jsem v roce 2007 právě tady s tímto sportem začínal. Když to trochu přeženu, tak sport/kolo mě vlastně udržuje při životě. Znamená pro mě hodně, absolutní svobodu, radost, endorfíny, adrenalin a samozřejmě za ta léta i neustále se prohlubující přátelství s parťáky, plno legrace a zážitků ze společných tréninků, závodů či nejrůznějších dovolených.

Protože nebudu věčně mlád a bez závazků, rozhodl jsem se, že té přípravě dám letos maximum. Zanedbávám tím společenský život, do hospod a hudebních klubů raději nechodím (neuměl bych se udržet :-D), nepiju, nekouřím. Dostávám se až na 80 odjetých hodin za měsíc. V srpnu s tréninkovou morálkou pokračuji, navíc přidávám běžecké tréninky jako přípravu na mou tradiční večerní desítku Grand Prix, která se běhá týden před padinou. Něco mi říká, že když ji zaběhnu pod 40, tak i pak padina bude stát za to.

Závody jezdím z plného tréninku a ještě s drobnými rezervami (Galaxy Jistebnice, XC Úvaly, Transbrody), přesto se výkon už začíná projevovat. Proběhne i to vysokohorské „soustředko“ v Alpách ve Švýcarsku, ale vzhledem k tomu, že jen 2 týdny před padinou, tak mi to mohlo paradoxně spíš ublížit, unavený jsem z toho byl teda pekelně, ale ty výhledy, to byla náááádhera!

Rok Čas U Sanatoria Umístění Startovalo Tepy
2016 1:46:00 14:20 19 623 165 / 178
2015 1:41:55 21 752 ??? / 184
2014 1:44:20 14:01 15 713 173 / 186
2013 1:50:51 14:23 21 778 169 / 184
2012 1:45:47 14:29 26 722 175 / 188
2011 1:47:38 15:18 30 650 176 / 189
2010 2:10:55 16:08 191 690 174 / 189
2009 1:58:53 19:21 101 763 171 / 183
2008 2:17:43 18:45 175 618
2007 2:06:58 18:30 92 545

Poslední tréninky nasvědčují, že jsem v životní formě. Trasu si jedu najet hned několikrát, na některé pasáže se vyloženě zaměřuji. Doma si v hlavě nesčetněkrát promítám průběh, jak které úseky pojedu. Jsem připraven!! Dal jsem dohromady i velmi silný tým pomýšlející na bednu v týmovém hodnocení (Mára, Džakub, Róža, Haumač a já – do výsledku se sčítají časy 3 nejlepších). Protože nejsem troškař, pomýšlím na bednu i v individuálním hodnocení. Záměrně! Kvůli motivaci a chuti zabojovat, i když je bedna téměř nereálná. Chystá se sem silná konkurence.

2 týdny luxusního počasí se kazí akorát v noci před závodem. Nemůžu pořádně spát. Při každém probuzení slyším za oknem dešťovou smršť, která probíhá od půlnoci až do rána, mám vztek. Kolo připravené do suchého rychlého závodu se zadním zcela hladkým pláštěm. Není čas to řešit, nechávám to tam. Nebýt to zrovna mé Mistrovství, tak asi vyměknu. Stejně jako to udělal Mára a dalších mnoho desítek přihlášených závodníků. Počasí je tedy první velké zklamání, čeká nás mokrý a na polňačkách i rozbahněný závod. Druhým zklamáním jsou moje nohy. Nakonec ale tyto 2 nepříznivé události přeci jen přebije spokojenost …

Na startu se řadím do 1. lajny. Po zařazení „primadon“ je z toho nějaká 4. řada. Aspoň že až na výjimky jsou to závoďáci, kteří dopředu opravdu patří.

p50_start2

Start, zatím nejsem vidět, ale již brzy se ukážu 🙂

BUM – startovní výstřel, uháním vpřed. Chytám čelní balík. Setrvačností z rovinky v úvodním kopci předjíždím několik závoďáků zleva, otevírá se cesta až na úplnou špic. Adrenalin zafunguje a jdu tam!! Z taktického hlediska naprosto příšerný manévr, na 2. stranu je to pro mě čest a symbolika. Hohooo, já veduuuu!! Z hučení kol za mými zády jde až strach. Motorka s kamerou přede mnou a hned za mnou několikanásobný vítěz padiny, profík Michal Bubílek. Minutku a půl se snažím o slušné tempo, protivětřík mi v tom úplně nepomáhá. Před zatáčkou už trochu zvolňuji. Je to vaše, mistře! Ale ten nic. Nechává mi to pěkně vyžrat. To se mu to pak vyhrává, když nestřídá 😀

Za zatáčkou už ale nastupuje mladej Vopat, rozjíždí se hroznej mordor. Rychle se propadám až někam k 20. místu k Róžovi a Michalovi (Vlachovskýmu). Nohy už pěkně ztuhlý, dnes to asi nebude můj den. Ve sjezdu na kostkách nabíráme Džakuba, dával si nechtěné lehárko, svině klouzavý!!

A máme tu 2. a 3. kopec k Sanatoriu, v obou nám jede tempíčko Džakub. Nechutná mi to, ale držím se! Zbavujeme se Michala a Miloše Králíka. Přesto nám čelo a moje vysněná skupinka kolem Jontiho nenávratně ujíždí. Cítím, že mi nohy moc nejedou, netepu a bolí to!! Potvrzuje to i čas u Sanatoria, ke kterému přijíždíme čtyři (já, Róža, Džakub a Martin Pech) na průběžném 19. – 22. místě v čase 14:20 od startu, to je zlý sen! Hlavně že jsem ve středu při tréninku dal 14:10, navíc každý z těch 3 kopců v lepším čase než dnes. To je naprosto absurdní, nepochopitelný. Skupina před námi tu projíždí o 40 s dříve, ani oční kontakt. A opět se potvrdí pravidlo – v jaké skupince vyjedeš u Sanatoria, v takové odjedeš závod.

p50_sanatorium_my

U Sanatoria nablito v pořadí Džakub, Róža, Pech a já.

Při cestě do Horoměřic nabíráme ještě odpadlíka Pavla Noska, takže je nás 5 a až do cíle k nám nikdo jiný nepřibude.

První polovina závodu je v protivětru nebo bočáku. Všude mokrý asfalt, je potřeba jet opatrně. Polňačky rozmáčené, naštěstí spíš povrchové bláto a voda než hluboké bahenní galeje. Nicméně klouže to a se svým zadním slikem mám vždy co dělat, abych skupinku v blátě uvisel. Svěžím dojmem nepůsobím ani v kopcích, jako bych měl omezovač a to posunutý min. o 5 tepů níž, než je u mě obvyklé. Nejsem schopen se dostat do vysoké maximálky.

Zlomový moment, výjezd do Hole. Rovinku pod kopec odtáhnu s Róžou celkem zběsile, načež nás v kopci odstřídá Martin Pech a pokračuje v ukrutném tempu dál. Na to nemám s parťákem odpověď a tak nám ti 3 ujíždí.

Situaci nepomůže ani nejblátivější polňačka mezi Holí a Trněným Újezdem. Tam zápasím spíš sám se sebou. Přicházím kvůli zadnímu plášti o hrozně moc energie, která vychází naprázdno, až mi skoro ujíždí i Róža.

Při stoupání na Budeč máme zas kluky kousek. Je to snad jediný kopec, kde se cítím pohodlně a klidně bych jel o něco rychleji, ale nebudu Róžovi, který si tu dost dává, ujíždět. Naopak do něho několikrát šťouchám, abych mu trochu přispěl. Potřebuji ho do týmového hodnocení.

p50_okor_my

Na Okoři je nás opět pět!

Následně mě čeká 12minutová celkem vyhrocená směna na špici údolíčkem až k Okoři. Zhruba v jeho půlce, když už konečně máme soupeře na dosah, nám vjíždí do cesty místní domorodec v teréňáčku. Brzdí nás a tak na něj hulákáme. Proběhne naprosto komická komunikace: „Co máš za problém?“ – „My závodíme!“ – „Tak závoďte, no“, mávne rukou a jede si tím svým výletním tempíčkem dál. Začínám být opravdu zoufalý. Na další naše výkřiky zastavuje „Já tady bydlíííím“ – „A my jedeme závod“ a konečně ho předjíždíme! Touto zápletkou ztrácíme kontakt na soupeře, takže se ždímu až k Okoři, než si je konečně sjíždíme.

V Tuchoměřicích v serpentince Džakub znovu padá, asi mu to na Zlatnici na kostkách nestačilo a férově všichni čekáme. Pozvolný silniční sjezdík pod Juliánu si beru na sebe, to bych jinak nebyl já a jedou se bomby 😀 V kopci se udržíme pospolu, i když já a Róža to máme tak tak. Následně opět tahám poměrně dlouhý úsek po rovině včetně kořenaté rovinky do Nebušic. Prostě mi začíná chutnat, ale na kořenech mi padá řetěz. Klukům jsem to pěkně rozjel a tady už se čekat nebude.

p50_zlatnice_ja2

Já jakožto mediální hvězda a žijící legenda závodu v závěrečném kopci kousek za 3 soupeři

Naštěstí si to částečně dojíždím ve sjezdu do Šárky, kde ovšem oproti tréninkovým šílenostem jedu pomaličku, bláto, klouže to. Dole preventivně Róža zastavuje (kvůli údajnému defektu, který se ale nekoná) a tím od nás odpadává definitivně a naprosto zbytečně – do cíle na nás chytne minutu.

Závěrečný kopec na Zlatnici znovu hrozně bolí, přitom se vleču, hrůza. Vyjíždím to kousek za Džakubem, který ztrácí asi 20 metrů na Pecha s Noskem. Ve sjezdu k cíli se sjíždíme. Nastupuji. Do cílové rovinky vjíždím z 1. pozice, skáče mě jenom Pavel Nosek. Je dobojováno. 19. místo celkově, 8. v kategorii a 4. v týmech.

p50_cil_spurt

V cíli, spurtík zabolel!

Bojovali jsme jako lvi, společně, týmově, udělali jsme si to hezký a poctivý. Díky tomu hodnotím závod kladně. S parťákama to byla zábava, nechali jsme tam vše, i když ve výsledku je to jen brambora v týmech. Bedna byla ovšem hodně daleko!

Tím asi končí moje neuvěřitelná 2,5měsíční epizoda. Zkusil jsem dát sportu a zdravému životnímu stylu maximum, bylo to skvělé období, ale postupně se zas uberu k nějakému normálnějšímu kompromisu. Byl to v podstatě experiment. Zajímalo mě, kam až jsem schopen fyzicky zajít. Jen jsem se utvrdil v názoru, že výkonnost není jen o tvrdém tréninku a správné životosprávě, ale hodně i o talentu a ten když není mimořádný, tak se zkrátka druhým Bubílkem nikdy nestanete 😀

  • Délka:   10 km  (+ 30 m podle Garmina)
  • Tepy:   175 / 187
  • Čas:   39:43 real time;  39:54 official time
  • Rychlost:   3:58 na km;  15,1 km/h
  • Výsledky:   180. / 5728  (ZDE)
  • Data z GPSky:   Strava / Connect

Tahle večerní desítka stála v roce 2007 u mého sportovního návratu po X letech nepřetržitých alkoholicko-kuřáckých dýchánků, když jednoho krásného srpnového dne jsme se s kamarádem hecli a přihlásili se jak na desítku, tak i o týden později na cyklistický závod Pražskou padesátku. Z dob 2. stupně základní školy, kdy jsem se sportu ještě aktivně věnoval, jsem z atletiky znal víceméně jen sprinty, skok daleký a občas mnou tolik nenáviděné vytrvalecké 1,5km přespolní běhy. Podobné to bylo s cyklistikou, párkrát se mi podařilo vkuse ujet i přes 20 km 😀 A najednou před námi stály tyhle 2 výzvy, pro mě skoro nereálné, extrémně vytrvalostní. Byl to takový první krůček k mému novému životnímu stylu…

birell_diplom

Dovolil jsem si startovat pod svým pravým jménem 😀

Grand Prix od té doby běhám s kámošem každý rok (vyjma 2012 – popravený z dopoledního cyklistického závodu a 2014 – dovolená v Alpách na kolech), je to taková příjemná tradice, navíc po loňském solidním výkonu (40:45) jsem si slíbil, že to letos dám pod 40. Běžecká příprava měsíc a půl před závodem mi sice do nabitého cyklistického tréninkového plánu nezapadala, byl jsem nucen trénovat 2fázově a přitom absolutně vůbec neošidit délkou ani intenzitou cyklo-tréninky, nakonec jsem to ale nějak časově i regeneračně ustál, tělo to celkem vstřebávalo, i když občas na hranici přetrénování 🙂

Na startu asi nejmasovější desítky, která se u nás běhá, se řadím do 1. řady 2. koridoru (B), potkávám kámoše Kaliče, bude veselo! Hlavně je teda hrozné vedro (28°C), proto jsem se před závodem pořádně zavodnil.

birell_ja

Zhruba na 7. km, tady už se ze mě stával zombík!

V 19:30 po startovním výstřelu vybíháme z náměstí Republiky bok po boku a letíme Revoluční ulicí. Opět mám tendence běžet sprintem, jak jsem zalitý adrenalinem a endorfínama, ale i díky vodičům běžící na čas 40 minut se vyklidňuji a pokračuji s nima. Vytváří se postupně kolem nich hlouček borců, kteří mají stejné ambice jako já. Pro jistotu tempo vodičů kontroluji na svém Garminovi a musím uznat, mají to precizně zmáklý, běží naprosto strojově přesně. Navíc skvěle povzbuzují a informují o důležitých místech.

Mezitím mi na 2. km postupně Kalič utíká. Jen ať běží, já se budu dál držet vodičů a když bude v závěru síla, tak zrychlím.

birell_graf

S vodiči běžím až do Holešovic téměř na metu 4. km, kde se nachází 1. občerstvovačka. Oproti nim já pro pití nezpomaluji a malinko jim ubíhám. Za tento náskok jsem i docela rád, můžu si pak případně na chvilku zvolnit, když přijde někde krizička nebo lenost. Nic takového se ale nekoná, i když ty poslední 3 kiláky už sakra bolí. Udržet nastolené tempo je těžší a těžší a začíná odpočet. Na Garmina se dívám pomalu každých 15 sekund a netrpělivě sleduji, jaká vzdálenost mi ještě chybí do cíle.

Zatímco prvních 5 km je pocitově na kochačku, člověk kolem sebe zvládá vnímat naprosto všechno i detaily, tak ta druhá polovina při daném vysokém tempu je úplně o něčem jiném a závěrečný kilák je v tom transu jak nekonečný tunel, který vás do cíle vyplivne jako zombíky 😀

birell_s_kalicem

Upocený ale radostný přípitek s Kaličem v cíli!!

Musím se přiznat, že na nějaký závěrečný špurtík už nemám vůbec sílu, pouze kontroluji časomíru v cíli, pod 40 minut to stíhám akorát. Paráááda, je to tam!! Z výkonu mám opravdu velkou radost, protože co je pod 40, se sakra počítá 🙂

V cíli potkávám Kaliče, který zaběhl za luxusních 38 rovných, a tak dáváme ještě společné vysmáté foto. Moc fajn akcička. Teď už se jen pomodlit k Zoltánovi, vládci vesmíru, protože následující sobotu pořádá Intergalaktické mistrovství světa (Pražskou padesátku) a tam se budou dít neskutečné věci!

birell_tab

Levá tabulka: velmi vyrovnané jednotlivé km. Prostřední tabulka: Moje výkony při tomto závodě v jednotlivých letech. Pravá tabulka: Výčet ostatních závodních desítek. Na Kbelskou 2013 jsem se běžecky připravoval celou zimu!!

  • Délka:   148,6  km
  • Převýšení:   4730  m
  • Čas:   10:02:31  hod
  • Výsledky:   43. / 84  (ZDE
  • Tepy:   146 / 170
  • Rychlost:   16,0 km/h  (čas jízdy bez pauz)
  • Data z GPS:   Strava,  Connect

Můj nejtěžší závod, odjeto na 9 let starém 14kg Authorovi v teniskách, přetahování se s 2 nejrychlejšíma ženskýma, běžecké vložky v některých sjezdech, 3 pády, extra monstrózní hlaďák před posledním občerstvovačkou, radost v cíli!!

Když se letos na jaře zrodil nový MTB seriál Bike Cup, měl jsem hned jasno! Pojedu Harrachov a jeho extrémní trasu. Motivace byly 2, jednak tím aspoň trochu podpořit tento sympatický nový seriál a jednak si parádně zajezdit v mých oblíbených Krkonoších.

start

Start závodu

Trasa podle propozic budila respekt (5 tisíc výškových m), kor když se schylovalo k tomu, že ji budu nucen odjet na starém těžkém kole z důvodu aktuálně probíhajícího reklamačního řízení u mé závodní rakety. A když už jsem tedy popadl své první „závodní“ kolo, rovnou jsem si na něm nechal i šlapky, aby to mělo ten správnej oldschool nádech veterána 😀 Zvoneček na řídítkách na provokaci soupeřů nesměl chybět … 😀

Večer před závodem se mě ještě parťák Haumač na chatě u Harrachova snažil přesvědčit, abych si to rozmyslel, ale po motivační cestě vlakem z Prahy do Tanvaldu s naším bláznivým dálkovým závoďákem Martinem Vítem, na kterého jsem narazil úplnou náhodou, jsem načerpal plno energie a chutě zabojovat, a tak jsem se parťákem vůbec nenechal odradit. Ideální ranní počasí moje nadšení pro celodenní výlet ještě podpořilo a v 8 ráno výstřelem z pistole s dalšími 83 odvážlivci vyrážím na trasu mého vůbec zdaleka nejtěžšího závodu, paradoxně na té vůbec nejhorší možné technice s téměř nefunkční přední vidlicí 😀

Har_graf

Ze své analýzy vím, že oproti své závodní 10kg raketě budu ztrácet v10% stoupáních kolem 8 % času. V prudších stoupáních i výrazně víc. Nic povzbudivého, olympionika Škarnitzla asi neuvisím. Na nejlepší ženy by to ovšem mohlo stačit. Co jsem si ale před závodem neuvědomil, že i v těžších technických úsecích a sjezdech budu výrazně ztrácet, protože holt na šlapky už nejsem zvyklý a absolutně mi v nich chybí pocit jistoty, o skocích a dropech ani nemluvě.

První takovou legráckou, která mě vyděsí, je hned ten první sjezd od Čertovy hory do Rokytnice. Musím říct, vydařená DH sekce, pro ryzí DH jednoduchá, ale pro mě v některých místech na tomto kole nereálná a tak už tady uplatňuji své tenisky v plném rozsahu 😀 Menší náskok, který jsem si v úvodním kopci vybudoval na nejrychlejší ženu Lucku Hamanovou (Vláškovou), zde ztrácím a ještě mi směrem dolu naděluje další minutu.

Následuje nejtěžší stoupání v závodě (na Dvoračky) srovnatelné s tím opravdu velkým posledním na 120. km. Obojí mi místy připomíná Salzberg, ukrutně prudkou asfaltku, kde jedu na nejlehčí převod a ještě navíc ve stoje silově! Na Dvoračkách je krásně, vyhlídka, pecka!

Z Dolních Míseček až na Medvědín konečně přichází trošku pozvolnější úsek (nějakých 7 %) a je to hned znát, všem soupeřům ujíždím, předjíždím i Lucku.

Medvědín taky krásné místo, sjíždíme zdejší sjezdovku (při jednom tréninku před 3 lety jsme ji s Haumačem na kole vyjízděli) a dále pak dolu po šotolině až do Špindlu, kde mě opět předjíždí díky kvalitním sjezdařským schopnostem Lucka. Už se tomu musím smát, protože tak nějak tuším, že se tohle ještě bude opakovat. S Luckou nesoupeřím, nicméně představuje pro mě skvělý motivační bod, protože kdybych si ho nestanovil, tak se po trase vleču ještě teďka, prostě psychologický efekt, hlava … to dělá v závodech hrozně moc a takto mi to chutná a baví mě to.

Při cestě na Špindlerovku se od Petrovy boudy projíždí moc pěknou ale poměrně náročnou technickou kamenitou pěšinkou kdesi v lese. Opět menší nostalgie na společné tréninky s Haumačem. Parádní místo!

Har_tepy

Mezi 6. OS (občerst. stanicí) a 7. OS se děly neskutečný věci, viz nízká tepová frekvence

Špindlerovku snad netřeba popisovat, také vždy exkluzivní. Asfaltový sjezd z ní dolu do Polska už tak hezký není. Asfaltka na jednu stranu nabádá k pořádné rychlosti, na druhou stranu v ní místy hrozí obrovské půlmetrové díry. Vymést jednu z nich, tak by tleskal i Aleš Valenta.

Dole stavím na 2. občerstvovačce a opět mě předjíždí Lucka. Tu si postupně sjíždím v dalším šotolinovém výjezdu, ale tak nějak tuším, podle videa stavitele tratě, že nás čeká brzy něco mimořádného. Na vrcholu už jsem sice jen 10 s za Luckou, ale sjezd dolu po obrovských mokrých kamenech, kořenech … ufff, mám tu jeden pád a zbytek, tedy asi půlku sjezdu, cca 500 metrů, sbíhám a nabírám na Lucku poměrně velkou ztrátu. O dalších cca 10 km dál ji sice na jednom horizontu zahlédnu (2:10 ztráta), ale to je naposledy, co ji vidím. Už si s ní dál hrát nechci a trochu zvolňuji 😀

Na 3. občerstvovačce, kde už není žádné jídlo, jsem ubezpečen, že další občerstvení je o kousek dál a tak se svou poslední energy tyčkou vyčkávám a zbytečně neplýtvám. Ten „kousek“ k další občerstvovačce do Piechowic a navíc úplně sám bez očního kontaktu na kohokoliv jedu přesně hodinu. Tam se konečně nadlábnu, chvíli se ještě svezu s kvalitní dvojicí Nilfisk, která měla 2x defekt, ale brzy zvolňuji, jsem najednou bez motivace a i do kopce jedu na nějakých 140 tepech, což opravdu není moc.

Har_tabulka

Po 10 minutách této jízdy mě konečně někdo dojíždí, v podstatě moje spása, protože kdyby to byl asi kdokoliv jiný, tak ho tak maximálně pozdravím a nechám si ho ujet. Takto je to překvapivě 2. žena v závodě, Ivana Loubková. Mužské ego opět zafunguje skvěle, a tak jedu s ní 😀

Po dlouhém stoupání mám za Wysokim kamienem v technickém trochu uklouzaném kořenitém sjezdu 2 pády, pašák! Při tom druhém jsem dozvonil, urval jsem zvonek. Musím si tak sjíždět asi minutovou ztrátu na Ivanu, ale nedělá mi to potíže.

Na 5. občerstvovačce na 100. km zastavuji, doplňuji zásoby a už se těším na blížící se polské singly pod Smrkem. Je to skvělá odměna za těžký dlouhý den v kopcích. Nedlouho po nich nás čeká vzhledem k fázi závodu asi nejtěžší stoupání. Musím říct, že jsem dlouho přemýšlel, že slezu a potlačím to. Nakonec to vyjíždím celé, čímž výrazněji ujíždím Ivaně a tentokrát jsem připraven pokračovat až do cíle v tempíčku sám.

Ovšem velmi rychle se dostavuje energetická krize. Na 125. km přijíždím k 6. občertvovačce, která je kompletně vyžraná, mají jen vodu, tady jsem ještě jakž takž v použitelném stavu, ale jen o pár km dál se dostávám do naprostých s*aček. Takový hlaďák jsem ještě nezažil. Mám mžitky před očima, sotva udržím řídítka a co je nejhorší, že se pořád místy i stoupá, především úsek po lávkách. Mezi lávkami je dost bahna, které bez energie vůbec nejsem schopen projet, musím vždy slézt, najednou je problém dostat se i na 130 tepů, neskutečně se tam plácám, absolutní beznaděj. Zastavuji na rovince, musím to vydýchat, co teď? Mám si lehnout do trávy a žrát kopřivy? Ty lávky jsou nekonečné a pořád se táhnou do kopce. Neustálé slejzání z kola a to i v nájezdech na lávky, protože jsou mokré a kloužou, mě totálně psychicky ubíjí, jako by se čas zastavil. Já se asi zblááááznííím! Divím se, že mě Ivana nedojíždí, protože tohle s cyklistikou nemá vůbec nic společného. Jsem tak v p*deli, že už žebrám o jídlo i u turistů, ale jsou to zrovna Poláci a nemám sílu s nimi něco řešit anglicky a tak jedu dál. Na morál je i to, že trasa podle propozic měla mít 138 km, člověk odpočítává každý km do cíle a pak zjistí, že je to vlastně o nějakých 10, 12 km delší 😀

Orle a poslední občertvovačka. 10 km před cílem. Že by Fata Morgana? Ne, ufff, je to skutečný, spousta jídla, spousta cukru, cola, buchty, hroznové víno, meloun, jablečný závin, rozinky, rohlík s pomazánkou, sůl, to všechno do sebe láduji téměř v kolapsu. Po chvilce mě míjí Ivana, ta se zastavuje jen na chviličku, ale tentokrát už nezávodím, musím se nejdřív vzpamatovat z toho mimózního stavu, takže 12,5minutový zásek a teprve pak jedu.

Najednou jsem zase schopen úplně v klidu šlapat a atakovat 160 tepů, aniž by mi to bylo nějak nepříjemný, zázrak nebo spíš škoda, že něco neměli už na předešlé občerstvovačce, takto jsem zbytečně ztratil spousty minut času a přitom jen kousek od cíle. Nevadí.

Do cíle přijíždím sice trochu unavený, ale spokojený a vysmátý. Klobouček dolu před výkony Lucky a Ivany a samozřejmě i dalších ženských a možná všech, kteří to absolvovali. Při pomyšlení, že za mnou jelo ještě několik desítek závodníků, kteří měli ty občerstvovačky ještě mnohem vyžranější… jaký peklíčko si asi prožili oni? Ufff!

I přes pořadatelský přehmat s podceněním občerstvovaček to byla jinak moc pěkná akce, naprosto luxusně značená velice rozmanitá nádherná trasa. Za to skoro až symbolické startovné na té extrémní trase se ty občerstvovačky dají odpustit. Stane se.

  • Délka:   59,6  km
  • Převýšení:   320  m
  • Čas:   1:50:45  hod
  • Výsledky:   2. / 514  (ZDE)
  • Tepy:   174 / 189
  • Rychlost:   32,3  km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Večer před závodem mi to nedá a nahlížím do startovní listiny. Tak jestli ani letos z toho nebude bedna, tak to balím. Houštečák jezdím od roku 2010 a každoročně celkem úspěšně obtesávám pódiová umístění. Konkurence, jak se zdá, je za ta léta tentokrát nejnižší. Někteří se rozhodli jet ten den Malevil, jiní se nechali zlákat povozením se s 3 elitními závoďáky na trase 82 km.

Houstec_bedna

Je to tam! Bedna v kategorii 30+! Fotka je vyparáděná ještě o 2 eliťáky pod pódiem – Škarnitzl a Boudný.

Pravda je ta, že šedesátka na Houštečáku nikdy neoplývala nějak brutální konkurencí a i to je jeden z důvodů, proč to tak rád jezdím. Člověk si občas potřebuje trochu pohonit s parťákama ego a přičichnout k úspěchu, byť v závodě nekonečných rovinek a písčitých dun bez nějaké zajímavější MTB techniky. I v dobách, kdy jsem ještě jezdil na starém těžkém kole, ve volných kraťasech, bez SPDéček a s mnohem horší výkonností, to prostě mělo grády od startu až do cíle, což mi žádný jiný závod neuměl nabídnout.

Houstec_tabulka

Den před závodem docela vydatně zaprší, až mě to přinutí se po 3/4 roce (od Pražské padesátky) zamyslet nad svým hladkým zadním pláštěm, jestli bych si ho neměl konečně přezout za nějaký normální. V týdnu jsem kvůli němu málem lehl na zkropeném kruháči a celkem mě to vystrašilo. Nakonec ho tam nechávám, místy sice mokro je, ale spíš než bahno jsou to louže a ty mi nevadí. V mnohem horším stavu mám řazení/kazetu, limituje mě to při každé akceleraci.

Houstec_balik2.jpg

Na 15. km udává tempo závodu Haumač.

Start po boku parťáků Jirky Pfeifera (Haumač) a Jirky Hofmana proběhne z 2. řady hladce a už to kulíme. Rychlost nepadá pod 35 a tempa se ujímá na velmi dlouho mistr Rydval z Vinohradských šlapek (celkem strávil asi půlku závodu na špici, všechna čest). Za mostem se protlačím až k němu, ale protože není kam jít do háku, tak víceméně první 4 km jedu vedle něj a mám to téměř 100% za své. Pak ostrá pravá do lesa, první náznaky terénu a já se propadám startovním polem. Ne z toho důvodu, že bych na to neměl fyzicky, ale proto, že si nechávám vždy mírný odlep kvůli případnému blátu a právě této mezery využívají závodníci, kteří se hrnou dopředu. Někteří se chovají jako zvěř a cpou se i na místa, kde ten prostor prostě není. Na 7. km se to málem přede mnou smotá, borec je vyšťouchnutý prasečím manévrem do lesa a má velký štěstí, že se trefuje zrovna mezi stromy. Nějak na tohle nemám nervy a tak jedu opatrně a propadám se až k 25. místu.

Houstec_graf

Graf tepů a v pozadí téměř plochý graf převýšení

Kdyby tu byli dnes opravdoví chrti, tak z této pozice by se mi to už pracně dohánělo. Jede se celou dobu rovnoměrné tempo, takže si můžu naštěstí dovolit i takovéto zacouvání. I po kritickém singlíku na 11. km je nás stále kolem 25, to je nebývale velká skupina. Svědčí to o tom, že se nejedou bomby jako v předchozích letech.

Houstec_jedeme3

Na 20. km těsně před prvním stoupáním skoro na chvostu naší obrovské čelní skupiny

První stoupání je na 22. km, tam se poprvé nastupuje, borci z KH Tour za to berou, ale jejich iniciativa je příliš krátká na to, aby to nějak výrazně nadělilo balík. Přesto zeštíhlujeme na 17 závodníků. Nicméně pořád jsme příliš velká skupina na nějaké efektivní točení na špici. Pokud s tím něco neuděláme v největším kopci na 35. km u rozdělení tras, tak už se nám to nikde jinde na trase nepovede.

Houstec_jedeme4

Takové malé plicní cvičení – nástup v kopečku od borců z KH Tour

Tohoto úkolu se ujímám já, začínám hned odspod pěkně intenzivně. Slabší soupeři to mají tentokrát jednodušší o to, že z původně místy rozbitého povrchu je nyní nádherně srovnaná hladká šotolinka a tím pádem i zde jízdou v háku lze ušetřit takový 2 tepíky za minutu 🙂 V první třetině kopce to vypadá, že skupině snad ujedu sám, což by k ničemu nevedlo. Já naopak potřebuju, aby se tu zmáčkli pokud možno všichni ti silní a skupinu jsme rozcupovali. Jdu do toho i s tím rizikem, že by to mohl odnést třeba i parťák Haumač. Ve vrchní části už si dávám jako zvíře, připadám si skoro jako král vrchařů :-D, i když má kopec jen 52 výškových metrů. Ostrá zatáčka, kontrola stavu – balík je natáhlý do cca 3 menších skupin, to vypadá slušně.

Houstec_jedeme5

Už si připravuji pozici na útok v blížícím se největším stoupání

Na tohle je ale potřeba správně navázat. Bohužel kvůli mé zvýšené opatrnosti v následném sjezdu ztrácíme zbytečně z náskoku takový 2, 3 sekundy. Má v tom trochu prsty pořadatelská motorka, clonila mi ve výhledu a já se neodvážil to pustit naplno. Pak na to nenavazují zcela ideálně ani borci z KH Tour do kopečka ke spojení tras. Nejedou sice špatně, ale býval bych to jel ještě tak o 1 km/h rychleji, tam bylo taky potřeba se zmáčknout na max. Definitivně to zabíjíme pod spojením tras naší s dlouhou před vjezdem do lesa, kde se v nějaké kaluži nebo blátu téměř zastavujeme. Tam si to dojíždí většina. Pokračujeme ve 14 včetně naší český elitní nejlepší bajkerky Jitky Škarnitzlový. Musel by se stát zázrak, aby se náš balík ještě někde rozdělil.

Houstec_jedeme

Typický obrázek dne, tahá Vinohraďák Rydval.

Jednoho takového zázraku jsme přeci jenom svědky. V momentě, kdy se chvílema jede výletní tempo po rovince rychlostí 27 km/h a já už ostatním navrhuji, že bychom mohli nechat vyhrát z legrace Jitku, že by to bylo naprosto skandální ale vtipný gesto, fakt ta naše morálka místy uvadá, tak se k nám na 50. km přiřítí naprosto nečekaně 3 nejrychlejší eliťáci z dlouhé trasy. Nemůžu uvěřit svým očím. To se mi tu stalo jen jednou a to v mém nejpomalejším prvním ročníku. Letos se očividně dlouhá trasa jede rekordně rychle díky 3 borcům z TOP 10 české špičky (Škarnitzl, Boudný, Průdek) a tím pádem dojíždí čelo našeho závodu, což se v žádném předchozím ročníku ještě nestalo. Háknem to a jedou se bomby 37, 38 🙂

Dlouho se nesvezem, 4 minuty, než nás na singlu od té jejich trojice odpáře někdo z naší skupiny. Aspoň je to spravedlivý a nemotáme se navzájem do svých závodů. I když být tam já, tak to na rovince nikdy nepustím. Takováhle životní jízda se neodmítá! I kdyby mi měla prasknout cévka, tak to držím nepříčetně až do cíle! Ten zážitek by za to stál! Kdy a kde se zas budu moci povozit Boudnýmu v háku? Nikdy a nikde!

No nevadí. Tempo po cestě k cíli aspoň postupně zvyšujeme. Závěrečný kilák po cyklostezce odtáhne stupňovitě opět mistr Rydval, čímž nám rozjíždí spurt, do kterého najíždím ze 4. místa a díky štěstěně se probíjím rychle na 2. místo, kdy už nasávám prvního. Ten 5 metrů před cílem zvedá vítězně ruce a skoro na to doplácí, protože mám vyšší rychlost a už jsem téměř na jeho úrovni. Cílem projíždíme z mého pohledu totožně.

Oficiálně jsem celkově druhý, první v kategorii. S tím jsem nepočítal ani ve snu. Konečně jsem se dočkal! Kdyby to bylo víc zasloužené, těšilo by mě to ještě víc, přeci jen jsem na špici našeho závodu strávil v součtu jen 7 minut z celkových 107 (po odečtení 4 minut, co tahali eliťáci). Haumač v průběhu závodu namotal trávu na kazetu, takže se nemohl zúčastnit spurtu a dojíždí 12. celkově a 4. v kategorii, škoda.

Z důvodu špatného nastavení kamerky s nedostatečně nabitou baterkou nebudu vytvářet video sestřih ze závodu. Přináším tak aspoň onboard screenshoty  ZDE.

Galaxy Tálín 7.5.2016

Posted: 11.5.2016 in 1) Závody
  • Délka:  69,1 km
  • Převýšení:  1350 m
  • Čas:  2:43:50 hod
  • Výsledky:   23. / 139  (ZDE)
  • Tepy:   169 / 185
  • Rychlost:  25,3 km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
Talin_start_stary

Start závodu 😀

K tomuto závodu přistupuji poměrně odtažitě, musím kvůli němu výrazně zkrátit páteční školní srázek po 5 letech a nějak vyloženě nemám motivaci se někam hnát. Ale parťáci, atmosféra a hlavně počasí i velmi jezdivá trať a psychologický efekt udělají své.

Talin_Cez_ja2

Moje malá skupinka po úniku, v modrém Ondřej Partl.

Prvních několik minut si držím Lukáše Kyndla, pak ho ale v jenom stoupáku předjíždím/ujíždím. Vyselektuje se kolem mě cca 10členná skupinka. Nastolím v ní nějaké fungování a začínáme se točit. Místy je totiž trasa poměrně dost o hákování. Když jsem zrovna na špici já, tak najíždím do nejdelšího kopce, jede se mi dobře a trochu to trhám, nad asfaltkou se pokračuje výživným terénem (jeden úsek tlačím), stoupání se utáhne a tam naší skupinu definitivně rozcupuju, zůstáváme 3.

Na jedné křižovatce následně na špici špatně trefuji odbočku, zásek 10 sekund. Jeden z těch 2 na mě kolegiálně čeká (týpek z Uniqa pojišťovny – Ondřej Partl), tohle gesto se málokdy vidí a moc mu za to děkuju.

Při nájezdu do 2. kola ztrácíme třetího (zvolnil) a zůstáváme ve dvou. Je vidět, že Uniqa v 1. kole pošetřil síly, kopce mu v háku sotva visím. Ačkoliv cítím, že takhle to s ním nebudu schopen dojet, tak se ho držím zuby nehty, vždy mi tepy vylítnou i na 2. hodině závodu až ke 180. I na rovinkách ho nechávám dost tahat, protože jsem celkem posekanej. Špice taháme v poměru 20 (já) ku 80 (on) procent. Sjíždíme rezignujícího Ivana Rybaříka, slušně poprosím, jestli by nám nepotahal a chlapec jde do toho, to mě fakt potěšil! 3 minutky dobrý. Pak už zase jen ve dvou.

Talin_ja

Šlapu si, sem tam si zazvoním zvonečkem 😀

Za úspěch považuji, že jsem Uniqu uvisel až k tomu nejdelšímu stoupání v závodě, tam už ho nechávám jet, zvolňuji, před námi, za námi nikdo a tak si dovoluji takový komfort, že posledních 13 km si jedu do cíle sám a ve volnějším tempu. Mám dost.

Talin_ja3

Děkuji panu Hofmanovi za pěkné foto.

Nakonec z toho byl pěkný, zábavný závod, paráda! Možná to mohlo být ještě o něco lepší, kdybych se večer vyvaroval alkoholu úplně a hlavně kdybych si připravil aspoň nějaký gel. Takhle jsem to objel bez ničeho na jeden bidon šťávy, celý druhý kolo jsem jel bez vody už na hranici dehydratace. Občerstvovačky by měly u Galaxy zlepšit.

Podralsko 16.4.2016

Posted: 18.4.2016 in 1) Závody
  • Délka:   58,7 km
  • Převýšení:   600 m
  • Čas:   1:48:57 hod
  • Výsledky:   60 / 191  (ZDE)
  • Tepy:   171 / 189
  • Rychlost:   32,3  km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
Ralsko_celo_cisty

Čelo závodu kousek před blátivým sektorem

Můj tým BSK racing se pro letošek rozhodl, že pojede týmovou soutěž v seriálu Galaxy, a tak jsem se vydal na jeho úvodní podnik do Osečné mu s tím trochu pomoci. Setkání s mnoha parťáky a známými bylo příjemné, ale bohužel to byla jediná pozitivní věc na celé akci. Už od rána totiž pršelo nebo drobně poprchávalo a kdybych tušil, do jakých s*aček svoje čerstvě naleštěný a oservisovaný kolo vypustím, tak bych do závodu nikdy nenastoupil.

Video: Můj sestřih ze závodu

Ačkoliv velmi rovinatá trasa byla z 90 % tvořená asfaltem, tak jediná trochu terénní 4km část, která se ovšem projížděla 2krát, připomínala blátivé koryto. To stačilo na to, že jsme po výjezdu z něho vypadali všichni k nepoznání.

Do závodu nastupuji s tím, že si to objedu v nepatrně volnějším tempu ve společnosti kámoše Davida Žižky a že to celé pojmu zábavným způsobem (nástupy, hecování, brnkání na zvonek – ten jsem si nakonec nepřidělal).

Ralsko_Kuba_spina

Tak tohle vyplivl blátivý sektor 😀

Po poněkud nervoznějším startu (brzdy, loktovačky) si držím čelo prvních 5 km až k blátivému sektoru. Tam si to nechávám ujet a selektuje se kolem mě 15členná skupinka právě včetně Davida Žižky, Honzy Hájka a dalšího parťáka Petra Laňky.

Před námi na dohled se v menší skupině drží další 2 kolegové, Petr Kdýr a Lukáš Kyndl, takže mi to nedá a začínám z toho mít naprosto regulerní závod, protože se to snažím sjet, často se objevuji na špici, na cyklostezce to vyhrotím natolik, že mi vypadává skupina z háku 😀

Ralsko_Prenek_spina

A cenu za největšího bahňáka získává … Ondřej Preněk!

Na začátku 2. delšího okruhu to ve šlapacím sjezdu k blátivému sektoru posílám na max (189 tepů, dnešní maximálka), protože vím, že tady se za mnou balík krásně vyveze a hodně se tím přibližujeme. Na blátě je máme a je nás přes 20.

Ralsko_ja_spina

A tohle je moje skupina a já alá zuřivý hlodavec

Říkám si, že je konečně čas si odpočinout a zaplout do háku, jenže jen co vyjedeme nejdelší stoupání v závodě, tak mi hned v prvním sjezdíku padá řetěz na jednopřevodníku směrem k rámu a musím zastavit a nahodit ho. 30 sekund zásek a jako naschvál následují nekonečně pozvolné sjezdíky a rovinky, takže úplně ten nejhorší možný scénář pro návrat. Mám ale trošku štěstí, přidávají se ke mně 3 odpadlíci, takže na špici si vždy dávám jako blázen a celkem dlouze, pak chviličku voraz v háku a pak zase. Takto 20minutové peklíčko!

Následně 10 minut se v balíku vzpamatovávám a na cyklostezce k cíli už se deru dopředu. V pozvolném stoupání nastupuji, sice úspěšně, ale nikdo nemá zájem nastoupit taky a přidat se ke mně, tak zase zvolňuji. V areálu asi 500 m před cílem v nejlepší možný moment vypálí Lukáš, není na co čekat, já za ním s asi 10 metry ztráty. Po 30 sekundách jsme zakyselený, až to není hezký, oba dva se otáčíme, ale ať dělám co dělám, Lukáše si nemůžu docvaknout a to samé probíhá i za mnou 🙂 Pár kolmých zatáček na šotolině mezi ploty a jsme v cíli.

Ralsko_dojezd

100 m před cílem. Lukáš a za ním já. Nablito v álejích!

Když už nic jiného, tak jsme aspoň vyhráli skupinku, ale ta účast za to nestála. Kvůli tomuhle jsem obětoval nedělní oblíbený závůdek Újezdský duatlon a to mě mrzí ze všeho nejvíc. Ověřil jsem si, že ta výkonnost tam prostě ještě není, ale to mě nijak nepřekvapuje, vstupy do sezony jsem vždycky míval slabý.

Prvně jsem nasadil mojí zbrusu novou kamerku Garmin Virb XE, je to celkem sranda mít možnost přidávat různé ukazatele do videa, škoda jen těch posledních 5 minut závodu, které mi chybí kvůli vybité baterii.

Plány 2016

Posted: 8.4.2016 in 1) Závody

Protože cyklistická sezona už pomalu začíná, omrzliny prstů a nekonečné navlíkání mnoha vrstev oblečení jsou snad již za námi, tak mě to vedlo k zamyšlení, co v tomto roce budu páchat.

Jednak je tedy zřejmé, že se zúčastním 2 cyklistických dovolených. Ta první proběhne na přelomu června a července na horácích v Krkonoších u Jirky Pfeifera na chatě. Tímto zvu všechny moje parťáky a známé, kteří by měli zájem o nádherné bajkové poježdění v exkluzivní přírodní lokalitě jako jsou právě Krkonoše. Upřímně, v ČR neznám krásnější scenérie … Zatím jsem tedy já a Jirka.

Druhou cca týdenní dovolenou bych rád strávil třeba v zahraničí a klidně na silničních kolech. Zatím se nabízí Alpy ve Švýcarsku někdy na přelomu srpna a září (organizátor Jirka Horký), to by mohla být opravdu hodně luxusní záležitost. No, nechám se překvapit, kdo s čím přijde, určitě se k někomu přidám, ale zatím to Švýcarsko vede jednoznačně 🙂

A pak je tady ta ambicioznější stránka cyklistiky – závody a výkony. Mrzí mě, že ačkoliv jsem přes zimu byl motivován a chtěl jsem na sobě makat a udržovat vysokou výkonnost, tak mi tu snahu dosti ovlivnily moje vleklé virózy, které během zimního období proběhly 3krát a ještě jedna v březnu. Výsledkem je, že jsem aktuálně v takovém stavu, že se zatím do závodů vůbec netěším, výkonnost prostě chybí a tím pádem se v první půlce sezony jako již tradičně nikam nepohrnu.

Datum Série Závod Má účast na Propozice
16.4.2016   Galaxy   Podralsko 100 % ZDE
17.4.2016   3+   Újezdský duatlon 50 % ZDE
23.4.2016   Kolo pro život   KPŽ Brdy 50 % ZDE
7.5.2016   Galaxy   Tálín 100 % ZDE
28.5.2016   Author Maraton Tour   Author Král Šumavy 100 % ZDE
11.6.2016   Kolo pro život   KPŽ Ještěd 100 % ZDE
18.6.2016   Houštečák 100 % ZDE
9.7.2016   Maraton Man Europe   Salzkammergut Trophy 50 % ZDE
30.7.2016   Bike Cup   Bike Cup Harrachov 100 % ZDE
6.8.2016   Krakonošův cyklomaraton 50 % ZDE
13.8.2016   Kolo pro život   KPŽ Vary 100 % ZDE
13.8.2016   Podkrkonošák ZDE
20.8.2016   Galaxy   Jistebnice 100 % ZDE
3.9.2016   UAC   XC Řež 100 % ZDE
10.9.2016   Runczech   Birell Grand Prix 100 % ZDE
11.9.2016   Trans brody 100 % ZDE
17.9.2016   Author Maraton Tour   Pražská 50 100 % ZDE
18.9.2016   UAC   XC Úholičky 100 % ZDE
1.10.2016   Galaxy   Tour de Brdy 100 % ZDE
8.10.2016   Author Maraton Tour   ČT Author Cup 100 % ZDE
22.10.2016   UAC   Jesenický surovec 50 % ZDE
12.11.2016   Winter Trans Brdy 100 % ZDE

V tabulce je 22 závodů, z toho 2 se překrývají (13.8. – těžké rozhodování). Z celkového počtu odjedu reálně jen 75 – 80 % (povětrnostní podmínky). Úplně se nebráním ani jiným závodům, které jsem zvažoval (jejich seznam je ZDE)

Co mě může těšit, že moje 2 zdaleka nejdůležitější závody se konají až na sklonku sezony (v září a listopadu), čili mám spoustu času s tím něco udělat. Každoročně své nejvyšší výkonnosti dosahuji v září, což dokazují i segmenty na Stravě, na nichž mám osobní rekordy nejčastěji zajeté právě v tomto měsíci. A právě v září se koná můj první veledůležitý závod – Pražská padesátka, letos moje jubilejní desátá!

Tím druhým závodem, kde se budu bít o život, je Winter Trans Brdy, zavírák sezony s nádhernou technickou trasou a hlavně s velkou šancí na zisk bedny i v poměrně silné konkurenci.

A kdyby se náhodou na závodech nedařilo, tak je tady ještě Strava se svými segmenty. Při tzv. KOM pokusech si člověk užije taky plno legrace a laktátu ve svalech 😀 Nudit se určitě nebudu!

Příjemnou novinkou bude oživení některých mých reportů video záznamem, který bude navíc obsahovat i údaje z GPSky (aktuální rychlost a tepy, pozice na trase apod.). Hodlám si totiž pořídit kamerku Garmin Virb, kterou využiju jak při výletech/trénincích, tak i na závodech.

Jo a plánuji si vytvořit vlastní dres, což je myšlenka stará již řadu let, ale teprve teď mám komplexnější představu o designu, barvách i nápisech.

Šance dolu bez plotu   (ZDE)

  • Délka:   1,7 km   (kratší verze)
  • Můj osobák:   3:49   (2. místo k 4.4.2016)
  • KOM:   3:38

.

(bez)Šance dolů   (ZDE)

  • Délka:   1,9 km   (kompletní verze)
  • Můj osobák:   4:42   (3. místo k 4.4.2016)
  • KOM:   4:27

Tak mě napadlo, že když to z jara zatím nejde tak dobře do kopce, že to musí jít aspoň skopce. Na území Prahy se nachází mnoho krásných terénních sjezdů a XC pěšinek, např. v Šárce, v Kunratickém lese, kolem Hostivaře nebo Prokopáku, ale když bych měl vypíchnout můj nejoblíbenější, byl by to jistě sjezd vedený částečně po Keltské stezce přes Šanci od Točné směrem na Zbraslav.

Musím říct, že by to tu bylo moc hezké i na procházku, ale jsem líný chodit, takže za mě jedině na kole 🙂 Ten sjezd mám rád ze 2 prostých důvodů:

1) Na oko je nádherný a dostatečně dlouhý. Jízda po hřebeni a přes 2 exkluzivní vyhlídky je skutečně epesní zážitek. Vyplatí se sem jet i jen tak výletně, na vyhlídkách si zastavit a pokochat se okolím.

2) Zábavná technika. Po technické stránce to není zas tak obtížný sjezd, ale záleží na tom, jakou rychlostí jste ochotni a schopni technické libůstky překonávat.

Video: Dovolil jsem si použít 2 roky starý výletní video parťáka, segment začíná zhruba v čase 4:10

Hned úvodní padák po volných kamínkách prověří vaší odvahu pustit brzdy. Ty tu totiž nefungují tak efektivně jako na čistém povrchu a hlavně je tu ztížená manévrovatelnost, což samozřejmě může být problém v momentě, kdy se vám to rozjede vyšší rychlostí a vy se blížíte po několika desítkách metrů ke stromečku, který je jako naschvál uprostřed cesty. Když tu jedu naplno, tak nikdy nevím, jestli mě kamínky na poslední chvíli nenasměrují blbě a neskončím ve stromě.

O kousek níž si užijete hluboký kořenatý drop, v klidu se dá projet napřímo, nicméně zatím ani jednou jsem si k němu nedovolil přijet v takové rychlosti, abych ho mohl přelítnout a dopadnout na obě kola.

Sem tam je potřeba překonat kořeny, odkloněnou zatáčku nebo vymleté korýtko uprostřed singlu. V poslední době mě hodně baví skalnatý dropík, který jsem v začátcích jezdíval krokem, teď z něho mám vzletovou rampu 🙂

Ovšem nejvíce adrenalinu si užijete až ve spodní části sjezdu. Asi tak 250 metrů před koncem kratšího segmentu se dostanete k horizontu, za nímž následuje krátký velice strmý padák. Při mých prvních jízdách jsem se tu neodvážil jet napřímo, dá se to vzít jednodušší variantou 5 metrů zleva.

Na konci kratšího segmentu je možnost zvolit cestičku vlevo tzv. kolem Plotu a absolvovat tím i závěr toho delšího segmentu. Z mých 27 průjezdů na kratším segmentu jsem se do Plotu vrhnul jen 8krát, jedná se totiž o nejtěžší úsek celého sjezdu. Nemám ho vůbec rád 🙂 Singlík je úzký, vymletý hlubokým korytem, napravo od vás stráň a to nemluvím o tom, že ve spodní části číhá výraznější kořenatý dropík v relativně strmém sjezdu a není úplně jednoduché ukočírovat kolo a nedotknout se řídítkama plotu.

Segment jsem jel již několikrát naplno, ale teprve včera (3.4.2016) jsem zde dosáhl času, na který můžu být pyšný. Původní osobák jsem na kratším segmentu vylepšil o 28 sekund, na tom delším o 67 sekund. Mezi lidma s podobnou výkonností patřím spíše mezi ty připosranější. Ovšem včerejší jízda měla konečně koule! 😀 Skalp našeho olympionika Ondřeje Cinka a dorovnání Michala Červeného mě moc moc těší! Zkuste to taky, zapněte Stravu a dejte vědět, jak se vám dařilo! Minimálně to stojí za návštěvu!

Video  —  Posted: 4.4.2016 in 2) Trénink

  • termín 12. – 24.2.2016
  • ostrov Gran Canaria
  • 8členná výprava
    • skupina A:  já, Jan Rožek, Jiří Horký, Magdalena Čípová
    • skupina B:  Pavel Kutil, Jiří Valtera, Michaela Pajkrtová, Václav Vondrák
  • veškeré fotky:  ZDE

Zima bývá v České republice příliš dlouhá a cyklisticky nemilosrdná, a tak je potřeba si čekání na přívětivější podmínky trochu zkrátit a vyrazit někam za teplem na zimní/jarní cyklistické soustředění. Předloni to byla Mallorka, loni Chorvatsko a letos Kanárské ostrovy.

Kanáry se rozkládají na 7 ostrovech. Gran Canaria je rozlohou 3. největší, cyklisticky si troufám říct nejpopulárnější (potkali jsme zde např. profíky Kulhavého a Štěpánovou) a od Prahy je vzdušnou čarou vzdálen 3500 km, tedy cca 2krát dál a 2krát jižněji než Mallorka. Přesto cena letek není o moc vyšší.

Grand Canaria je téměř dokonale kulatý a připomíná jednu velkou sopku. Jeho poloměr je velký zhruba 25 km, což na první pohled není mnoho, ale věřte, že ani za 12 dní nestihnete ostrov projezdit křížem krážem. Hlavním důvodem jeho monstrózní kopcovitost. Rovinky si užijete pouze podél pobřeží a to taky ne všude. Čím více se budete blížit směrem ke středu ostrova, tím více budete stoupat. Uprostřed se nachází nejvyšší bod Pico de las Nieves se svými 2 tisíce metry nad mořem.

Z podnebního hlediska se ostrov dělí na 2 části, severní a jižní. Protože zde vítr i oblačnost fouká od severo, severo-východu, tak severní polovina je deštivější, o něco chladnější a je zde bujnější vegetace, zatímco jižní část je velmi suchá, teplá až vyprahlá. Právě průměrná denní teplota a minimum srážek je největším lákadlem a senzací ostrova (ani v zimních měsících nepadá pod 20 stupňů). Kromě jednoho jediného dne jsme jezdili krátký/krátký.

Na východní straně ostrova tu malinko zlobí vítr 🙂 Od hlavního města Las Palmas (severovýchodní cíp ostrova) až po Maspalomas (nejjižnější cíp) fouká dosti čerstvý vítr od severu. Norové (yr.no) sice ukazují vánek o rychlosti 3, 4 m/s, ale nenechte se mýlit. Ve skutečnosti tu fičí 13, 14 m/s a o nějakém opalování či koupání na proslulé pláži Playa de Inglés u Maspalomas si můžete v zimním období nechat jen zdát.

Jakmile ovšem přijedete do Maspalomas (turisticky nejnavštěvovanější místo, zázemí většiny cyklistů), tak vítr takřka žádný, sluníčko tu peče a je to velice příjemné. Navíc tu potkáte mnoho cyklistů, ke kterým se můžete přidat a nechat se „odvézt“ třeba až do Mogánu. Cestou na západ podél pobřeží narazíte nejdřív na Puerto Rico a o pár km dál ještě na Playa de Mogán. Obě městečka mají nádherné prosluněné pláže v zákrytu před větrem, v odpoledních maximech jsem tu naměřil 28° C ve stínu a 40 na sluníčku. Voda má 20° C, takže luxus!!

Chcete-li v zimních měsících vyrazit někam na kolo a zaručeně se při tom prohřát, tak Kanáry jsou nejlepší volbou. Takové teploučko nebývá na Mallorce kolikrát ani v březnu. Mějte ovšem na paměti, že jsou všude kolem kopce, dlouhé a často strmé kopce! Pokud tedy nejste zrovna profík a disponujete podobnou nebo nižší výkonností jak já (4 W/kg při ANP), tak doporučuji před odletem jednak něco najezdit (2 týdny příprav dosti pomůžou) a jednak nasadit na silničku tzv. kompakt kvůli lehčím převodům. Já měl nejlehčí 34/28, zaručený komfort. Jediné delší místo, kde to i přes tento super lehký převod malinko zabolelo, bylo při stoupání na Pico de las Nieves na východní straně ostrova na prostředním 5km úseku: La Pasadilla – Cazadores s 11% sklonem. Ještě teď se mi o těch rampách zdají noční můry 😀

Naše 8členná výprava byla ubytována ve Vecindariu (jihovýchodní část ostrova cca 15 km od Maspalomas) ve 2 moc pěkně zařízených apartmánech. První kilometry jsme většinou absolvovali směrem na Maspalomas, takže na rozjetí se silným větrem v zádech ideální. Škoda byla, že kromě 2. etapy, kterou jsme jako jedinou absolvovali všichni společně, jezdila jinak skupina B vlastní (jednodušší) trasy. Je teda pravda, že můj předběžný plán etap byl velmi optimistický (náročný). Spočíval v tom, že jsem chtěl na ostrově projet a navštívit co nejvíce různých míst a pokud možno se vyhnout neustále se opakujícímu rovinatému pendlování mezi Maspalomas a Mogánem. I přes tu obtížnost ho moje skupina A až na 2 tréninkové dny (horší počasí) absolvovala kompletně celý. Víceméně jsme oproti plánu přišli jen o Artenaru (jednalo by se o velmi těžkou etapu) a okolní cesty.

Jediná rovinka, pominu-li její vlnky, která se na ostrově nachází v dosahu, je od Telde, přes Vecindario, Maspalomas až do Playa de Mogán a měří 75 km. K tomu se dá namotat dalších rovinatých 12 km údolím pod Sorii a zpět a to samé údolím pod Palmitos. Oběma směry dohromady nám rovinky narostou na 200 km, vše ostatní jsou kopce, kopce a zase kopce.

Oproti Mallorce je tu mnohem vyprahlejší půda, nicméně i skaliska mají něco do sebe. Místy jsem si připadal jako v Grand Canyonu nebo v PC hře Half-Life (obzvláště pod přehradou před Údolím slz), úplně jiný svět! Silnice jsou na Gran Canarii ve velmi kvalitním stavu a to až dejme tomu do 1000 m n.m. Pak ta kvalita bývá různá nicméně dostatečná a to až na jedno vysokohorské místo: celá silnice GC-150. Směrem dolu do Cruz de Tejeda si sjezd moc neužijete.

Datum Poznámka Délka Převýš. Čas v sedle Km/h Tepy Garmin / Strava
 12.2.  Telde (rozjetí)  63,3  937 2:36:50 24,2 130 / 177 ZDE / ZDE
 13.2.  Palmitos, Mogán 132,6 1752 5:12:50 25,4 127 / 167 ZDE / ZDE
 14.2.  Pico (vrchol ostrova) 132,6 2892 5:43:25 23,2 135 / 172 ZDE / ZDE
 15.2.  Soria, Mogán 131,5 2119 5:03:20 26,0 133 / 182 ZDE / ZDE
 16.2.  Volno – Maspalomas
 17.2.  Údolí slz 150,2 3150 6:02:29 24,9 136 / 180 ZDE / ZDE
 18.2.  Santa Lucia  52,6  895 2:00:05 26,3 135 / 181 ZDE / ZDE
 TTT do Maspalomas  45,2  401 1:26:06 31,5 134 / 179 ZDE / ZDE
 19.2.  Volno – Las Palmas
 20.2.  Maspalomas + okolí 135,2 2105 5:16:21 25,7 134 / 183 ZDE / ZDE
 21.2.  Pico, Tejeda, Mogán 148,4 3204 7:02:58 21,1 132 / 176 ZDE / ZDE
 22.2.  Teror, Bandama 134,4 2609 5:56:52 22,6 117 / 156 ZDE / ZDE
 23.2.  Kolem ostrova 207,8 3813 7:41:20 27,0 132 / 168 ZDE / ZDE
 24.2.  Volno – balení
Celkem   1333,8 23877 54:02:36 24,7

Asi nemá smysl popisovat etapu po etapě, ačkoliv některé by jistě stály za podrobný report. Stručný popis ke každé z nich najdete v tabulce na Garminu (i jako nepřihlášený), popř. na Stravě (pouze jako přihlášený). Určitě ovšem doporučuji:

  • projet si stoupání nad Mogánem alá druhá Sa Calobra
  • vystoupat na Pico de las Nieves nejlépe přes San Bartolomé (od Maspalomas či z Vecindaria)
  • zavítat do Údolí slz, jedná se o velmi těžké a dlouhé stoupání s překrásnými scenériemi. Když jsem vyjel na vrchol, měl jsem skutečně slzy na krajíčku, ne ani tak z fyzického vypětí, jako spíš z dojetí. Endorfíny stříkaly na všechny strany, jaká to byla nádhera! Následná epesní vyhlídka na ostrov Tenerife, orgie! Za mě nejkrásnější etapa! Ovšem sjíždět tuto cestu na silničce bych nechtěl – nekvalitní asfalt.
  • navštívit vyhlídku na široké okolí u kráteru Bandama (severně kousek od Telde)
  • nebát se severní části ostrova, např. San Mateo, Teror. Prší tu sice častěji ale rozhodně ne každý den 😀 Kopce jsou tu pozvolnější a přírodě se tu daří

Za sebe mohu říct, že Kanáry jsou skvělou destinací pro zimní/jarní cyklo-dovolenou. Celkově se mi tu moc líbilo, plný pozitivních emocí i zážitků! Tímto moc děkuji Honzovi za veškerou organizaci (doprava, ubytování). Vegetace tu sice není tak pěkná jako třeba na Mallorce, na 2. stranu jsou tu jiné zajímavé monumenty k vidění a hlavně to teplo! To považuju za největší bonus. Odjet si v lednu, v únoru uprostřed našich mrazů takhle za sluníčkem … to je naprostá bomba!

Mít větší finanční i dovolenkový rozpočet, tak si příští rok v lednu střihnu 2 týdny na Kanárech a v březnu pak ještě Mallorku 🙂 Ideální stav! Nicméně jsem realista, takže se budu rozhodovat buď mezi těmito dvěma lokalitami a nebo zvolím opět něco nového – Španělsko či Kypr.

Kbelská desítka 5.3.2016

Posted: 17.3.2016 in 1) Závody
  • Délka:   10 km  (+ 40 m podle Garmina)
  • Umístění:   241. / 1457  (Výsledky ZDE)
  • Čas:   41:44  (reálný čas)
  • Rychlost:   4:10 na km;  14,4 km/h
  • Tepy:   174 / 189
  • Data z GPSky:   (Connect)  (Strava)

Tak se konečně po téměř 2 týdnech dostávám k reportu z Kbelské desítky. Jsem malinko línej, už jsem dlouho žádný článek nesepisoval, ale naneštěstí jsem podruhé v tomto roce a počtvrté za posledních 5 měsíců nachcípaný, takže teď po večerech budu tvořit jedna báseň (ještě mě čeká prezentace libové únorové cyklo-dovolené na Kanárských ostrovech).

Kbely_na_startu

Dobrá nálada s Vaškem na startu

Protože se tedy únor nesl ve znamení totální cyklistiky, nezbyl tím pádem vůbec prostor pro běžecký trénink. Na Kbelskou jsem tak vyrážel čistě ze společenských důvodů, potkat se a pokecat s parťákama. Tento jubilejní 30. ročník přilákal na start rekordní počet lidí a tím i celou řadu mých známých, se kterými jsem ani nepočítal, že bych tu na ně mohl narazit, příjemné, šokující 😀

Přiznávám, v týdnu před závodem jsem si přeci jen byl 2krát zaběhat, pořád to ještě nohy svedou, pohodka! Moje analýzy napověděly, že poběžím přinejhorším za 42:30 (4:15/km) … na míle vzdálený mému osobáku (38:53) i magické hranici 40 minut, takže není kam spěchat! Vidím to naprosto jasně, poběžím s kolegou Vaškem (Mikulou). Prvních 9 km budu rozdávat úsměvy a nasávat ty moje endorfíny a na metě 9. km, pokud zbydou ještě síly, tak to pořádně odšpuntuju a poběžím sprintem do cíle 😀 Když není šance na slušný výsledek, tak ať stojí za to aspoň ten poslední kilák!

Kbely_start

Start závodu, počásko luxusní

Začátek rozbíháme rozvážněji ale přesně podle mých plánů, 4:16 první i druhý kilák. Celkem odvážně se mě drží Pavel (Brzek), brzy zacouvá. S Vaškem mezitím rozehrávám šachovou partii naslepo pěšcem na e4. Na tento geniální tah už můj protihráč nenajde adekvátní odpověď a prohrává kontumačně na čas 😀 Ovšem co se týče běžeckého času na kilometr, zrychluje a musím se přizpůsobit. Zběsilým seběhem do Vinoře na 6. km mě parťák docela protáhne, běžíme snad čtyřicítkou, ruce lítaj zběsile ze strany na stranu, nohy skoro nestíhaj 😀

Kbely_usmev

Na 2. km úsměv sem, úsměv tam, za mnou s 331 Pavel Brzek

Ve Vinoři legrace končí, dosáhli jsme na nejnižší bod celého závodu a tak to teď bude zas nějakou dobu do kopce. Trochu to přidává na obtížnosti. Je zřejmé, že tento okruh je o něco pomalejší než ten z předchozích let (podle mých propočtů kolem 20 sekund na mé výkonnostní úrovni).

Jak to šlo Vaškovi skopce, tak do kopečka už se mu tolik nechce. Na metě 7. km mu ještě zahlásím kilák (4:22) a v podstatě se s ním již loučím a ubíhám mu.

8. kilák (4:34) je ze všech nejtěžší, kompletně celý do kopce. Trošku se tu zakecávám s jedním bláznem, že prý má v nohách už ranní Lívanečky alá 2míli ve Stromovce za 12:10 a pak že to nejde dát obojí v jeden den, Ondro (Basaři) viď? 😀

Kbely_dobeh2

Jedu bomby, posledních 50 metrů

Jak se tak blížím k metě 9. km, tak už se mi vlévá do krve i adrenalin. Tohle bude masakr, těším se na to celý závod 😀 Značka 9. km a moje šílenství začíná, zrychluji dost brutálně a letím, předbíhám jednoho za druhým, hohoooo, dělám si dobře, jéééééhhh, jsem úchylák, tohle mě baví. Dokonce už se blížím ke Karlovi (Smolovi), poslední kilák tedy za 3:26, hezké to bylo! Čas od výstřelu ukazuje 41:59, takže taky spokojenost.

Kbely_cil

5 metrů před cílem, ano ano, nezapomenout odmáčknout Garmina 🙂

V každém případě jsem pošetřil síly i na odpolední cyklistický švih a padly ještě 3 hodiny s klukama na silničce 😀 Pokud to člověku chutná, je zdravý a počasí přeje, tak proč si nedopřát. Další desítku poběžím v září (večerní Grand Prix) a tam už chci běžet na výkon, tedy pod 40!

Ve dnech 10. – 12. prosince 2015 proběhlo v Litovli Mistrovství republiky ve zpracování textů (především disciplíny v rychlopsaní na počítačové klávesnici). Po roční pauze jsem opět reprezentoval svou firmu a zároveň práci simultánního přepisovatele mluvené řeči jako takovou. Ze 7 vypsaných soutěží jsem se přihlásil do 4 níže uvedených, které se nejvíce blížily mojí praxi.

MR_pracoviste

Moje soutěžní pracoviště s motivujícím pohledem na pódium

1) 30minutový opis z papírové předlohy

  • Můj výkon: 550,7 čistých úhozů za minutu, 2. místo

Obecně nejpopulárnější a má nejtradičnější a nejoblíbenější disciplína, ve které se výkon měří v čistých úhozech za minutu. Není úplně jednoduché udržet 100% koncentraci po celou dobu opisu. Právě pokles koncentrace ale i fyzická únava prstů v pozdějších fázích opisu vede k nárůstu počtu neopravených chyb a zároveň k poklesu hrubé rychlosti oproti kratším opisům.

Já s tím naštěstí nemám potíže, ale je pravda, že v desetiminutovce jsem schopen napsat kolem 570 úhozů za minutu, v minutových opisech souvislého textu běžně i výrazněji přes 600. Protože jsem ale soutěživí tvor a na výsledcích mi záleží, tak jsem se v prvních minutách půlhodinovky neubránil klepajícím se prstům, což znamenalo o něco častější používání Backspacu.

MR_vysledovkaVýsledková tabulka nejrychlejších 8 soutěžících bez věkového rozlišení

Po vyklidnění a nastolení správného tempa jsem Backspace používal v průměru 2krát za minutu, to je u mě slušný standard. V tomto ohledu zřejmě nejsem nejpřesnějším soutěžícím, nicméně díky tomu, že veškeré překlepy opravuji a opisovaný text se snažím číst důkladně, tak pravidelně nechávám v půlhodinovce téměř nulový počet neopravených chyb a v tom je moje síla (každá nepřesnost jako špatná koncovka slova, chybějící nebo nadbytečné slovo, nesprávná diakritika, interpunkce, malé/velké písmeno nebo dokonce i dvojitá mezera, to vše se počítá za chybu).

I přes poměrně zajímavý text jsem někde okolo 20. minuty výrazně polevil v pozornosti a jeden řádek jsem opsal téměř celý 2krát za sebou. Toto se mi nestalo snad 10 let 🙂 Opravil jsem to, nicméně v tak vyrovnané konkurenci mě právě toto bizardní zdržení stálo vítězství.

MR_predloha

První 3 odstavce (ze 7) na první stránce předlohy

Celkem jsem za půl hodiny napsal uspokojivých 16722 hrubých úhozů, 2 chyby, 16522 čistých úhozů, tedy 550,7 za minutu a tradičně v nepříliš obsazené konkurenci v mé věkové kategorii to stačilo na 2. místo. První čtyři včetně mě dělilo pouhopouhých 12,8 čistých úhozů za minutu. Na vítěznou kolegyňku přepisovatelku Karin Cieslarovou mi chybělo 1,1 úhozů za minutu. Pro mě největším překvapením soutěže byl dlouholetý pravidelný účastník a mnohonásobný mistr republiky Petr Hais, který letošní ročník trochu podcenil a prvně v životě jsem ho porazil.

2) Audiotranscription

  • Můj výkon: 480,0 čistých úhozů za minutu, 2. místo

Tato 10minutová soutěž simuluje psaní z audionahrávek, s čímž se v praxi setkávám pravidelně. Zadání v podobě dlouhého souvislého velmi rychle nadiktovaného textu je nahráno do elektronického souboru a už je na soutěžícím, pomocí jakých technik ho bude převádět do textové podoby.

V této soutěži jsem panikařil nejvíce, prsty si dělaly, co chtěly. Možná to bylo dáno tím, že jsem měl nastavenou defaultní rychlost přehrávání příliš vysoko (přes 70 %). Velmi časté používání Backspacu a tím i zároveň nuceného častějšího přehrávání zpět mě jistě okradlo o výkon přesahující 500 úhozů za minutu, dalo to 4800 úhozů za 10 minut a 2. místo. Na 2. stranu jsem v záznamu textu jako jediný nenechal jedinou chybu a toho si já moc moc vážím.

MR_laser

Večer mezi soutěžními dny jsem šel trochu zredukovat svou konkurenci

3) Rychlopisný diktát CBA

  • Můj výkon: 6 uznaných minut (přes 700 úhozů za minutu), 1. místo

Diktát s neustále se zvyšující rychlostí, obdoba simultánního přepisu. Nahrávka se pouští všem soutěžícím najednou z jednoho zvukového zařízení, takže není možné ji zpomalovat nebo se v ní vracet. Zde se výkon neměří na počet úhozů, nýbrž na počet uznaných minut. Začíná se na 50 slovech za minutu a každá další minuta je o 10 slov za minutu rychlejší. Uznávání minut podléhá poměrně striktním pravidlům, která bohužel nevychází úplně z praxe. V soutěži nezáleží, jak podstatné/nepodstatné slovíčko vynecháte, všechna se hodnotí čtyřmi trestnými body. Z praxe ovšem moc dobře vím, že není ani tak důležité zaznamenávat vše doslova (je to ideální stav, ale zdaleka ne vždy to je v silách přepisovatele), jako spíš se zaměřit na obsah sdělení.

Praxe říká: „Nestíháš? Improvizuj, zaměř se na obsah!“ Soutěž říká: „Nestíháš? Máš smůlu!“

Před odevzdáním diktátu se v textu můžete rochnit a opravovat jej až 60 minut. Tím pádem tu přeci jen při samotném psaní prostor na improvizaci je, nicméně během opravování ji musíte nahradit přesným zněním, jinak jste nemilosrdně potrestáni.

MR_CBA

Můj 1. mistrovský titul (diktát CBA), vpravo Petr Hais, vlevo Tomáš Křenek

Tato soutěž se mi povedla nejvíce ze všech, nervozita absolutně žádná a výkon vysoký 🙂 Pořadatelé se dopustili zajímavé chyby, kdy 5. minuta byla diktována 2krát a poté už nic nenásledovalo. Zásluhou mého interního stopování na vlastních stopkách jsem si této anomálie okamžitě všiml a po upozornění bylo již klasicky navázáno 6. minutou. Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi první a druhou 5. minutou jsem měl jen ve slovíčku využití/využívání, tak oproti konkurenci mi tato pořadatelská chyba spíš uškodila.

Častý výskyt dlouhých slov způsobil, že 5. minuta byla diktována již rychlostí 690 úhozů za minutu a ta šestá přes 700!! I přesto se mi je povedlo zachytit kvalitně, zvítězit a porazit druhého Petra Haise nejmenším možným rozdílem, tj. o 1 trestný bod.

4) Rychlopisný diktát Real Time Competition

  • Můj výkon: 4 uznané minuty (cca 500 úhozů za minutu), 3. místo

Tento diktát podléhá stejným pravidlům jako diktát CBA ale s tím hlavním rozdílem, že jakmile už nestíháte řeč zaznamenávat, musíte rovnou diktát odevzdat. Čili absolutně žádný prostor na improvizaci.

Tuto disciplínu jsem jako jedinou skutečně pokazil. Nezvládl jsem ji po takticko-psychické stránce, kdy jsem se nechal rozhodit několika málo neopravenými chybami, ke kterým jsem se ovšem vracel a unikla mi tak část obsahu. Pod touto tíhou jsem už nedokázal navázat na 100% výkon. Se 4 uznanými minutami (rychlost cca 500 úhozů za minutu) jsem obsadil 3. místo.

MR_medaile

4 soutěže, 4 medaile a pohár za kombinaci

Celkově jsem s výsledky opravdu spokojený. Myslím, že jsem Transkriptu ostudu neudělal a příští rok se určitě zúčastním zase. Bylo moc fajn se po 2 letech opět potkat se známými tvářemi a poklábosit. Ačkoliv je mistrovství republiky vždy prestižní záležitostí s velmi kvalitní organizací, tak účast především v mé věkové kategorii praktiků (nad 20 let) není zdaleka taková, jaká by mohla být. Pokusím se na tom do příště zapracovat a přitáhnout co nejvíce kolegů z Centra zprostředkování simultánního přepisu, ať to nemám při sběru medailí tak jednoduché 😀

Oficiální reportáž pořadatele včetně výsledkových listin a fotek: ZDE

Zhodnocení sezony 2015

Posted: 24.11.2015 in 2) Trénink

Z letošní sezony mám trošičku rozporuplné pocity. Dvě vleklá virózová onemocnění v první půlce roku mi výrazně nabourala závodní plány. V druhé půlce sezony mi zas sem tam nepřála technika. Naštěstí cyklistika není jen o závodech a výkonnosti. Po stránce cykloturistické jsem prožil naprosto senzační rok. Občas jsem páchal nehorázné „zlo“, kdy jsem neohroženě šlapal třeba i celý den, až se tomu teď musím smát (viz níže „Bláznivé výlety“). I díky těmto zážitkům a kolektivním tréninkům z toho nakonec vzešel celkově vydařený ročník.

Zhodnoceni_souhrny

Tabulka: Červen, červenec a srpen jsem jezdil objemy skoro jako profesionál! Všimněte si únoru, rýmička je zrádná věc!

Nová technika

1) Přechod z 26tky na 29tku

V červenci jsem změnil svůj MTB závodní stroj, kdy jsem prodal 3 roky ježděný Scott Scale 26″ a koupil Cube Reaction 29″ speciálně závoďácky upravený. Rozbor nového kola si nechám do dalšího článku, je to na delší povídání (výhody/nevýhody většího průměru kol, bezdušový systém, jednopřevodník apod.), ale stručně můžu říct, že jsem s ním spokojený.

Vary_Diana

První ostrý test nového kola, KPŽ Vary.

2) Přechod z Garmina 705 na Garmina 510

Garmina vozím od roku 2009 a v žádném případě bych neměnil! Přes 5 let mi sloužil naprosto bez problémů Garmin Edge 705 HR. Používal bych ho dodnes, kdybych ho vlastní vinou „neutopil“. V mezidobí (přes zimu) jsem měl zapůjčeného Garmina 500. Ten ovšem hůř chytal signál při běžeckých trénincích. Proto jsem si na jaře na For Bikes veletrhu velmi výhodně pořídil Garmina 510tku a zatím funguje bez jediného zaváhání. Nejen, že tento model chytá signál velmi kvalitně, ale zároveň je propojitelný i s kamerkou Garmin Virb X, kterou si zřejmě pořídím. Fakt, že libovolná data z Garmina (rychlost, tepy, trasu apod.) budu moci promítat přímo ve videu jako jeho doplněk, mě naprosto fascinuje!

Odjeté závody

Zhodnoceni_zavody

Letos jsem odjel pouze 12 závodů + 2 běžecké. Tak málo jsem napočítal naposledy v roce 2010. Když není výkonnost, tak se přece nebudu plácat v závodech na nějakém 97. místě 😀 Navíc jsem delší dobu řešil reklamaci rámu u Scotta Scale a nabízela se jen stará těžká plečka Author. Proto jsem vynechal celou řadu závodů a vlastně mi to celkem i vyhovovalo, mohl jsem realizovat všemožné a mnohdy i šílené celodenní výlety!

Bike_Prague1

Plečka, tenisky a triko = Bike Prague

Přesto jsem na té plečce absolvoval 3 závody – duatlon, Bike Prague a Houštečák. Újezdský duatlon se překvapivě povedl, vytěžil jsem z toho, že jsem nemusel přezouvat (jel jsem v teniskách) a vyvezl se za svým parťákem Honzou Rožkem. Červnový Bike Prague byl naopak nejostudnější počin za poslední léta. Tak nějak dopředu jsem věděl, že to nebude to pravé ořechové a tak jsem jel inkognito – ve volných kraťasech a tričku 😀 Po hodině mi seklo, následovalo 2hodinové trápení do cíle, porazila mě i týmová parťačka Martina Ernestová. Na Houstečáku a v Odolce jsem si hezky zazávodil s kolegou Jirkou Pfeiferem (Haumačem), ale pořád tomu ještě něco chybělo.

Krakonosak_Pec_ja

Krakonošák svázaný taktikou, skupince se nechtělo jet 🙂

V červenci jsem se plně zaměřil na trénink a hned z kraje srpna to přineslo ovoce na mém první silničním závodě Krakonošův cyklomaraton, kde jsem nabral spoustu zkušeností od bývalého profíka Petra Benčíka.

CT_balik

Na ČT Author Cupu ve skupince

Jeden z mých nejoblíbenějších závodů v roce, KPŽ Karlovy Vary, pro mě skončil zhruba v půlce, z nepochopitelného důvodu jsem tam urval přehazovačku. Druhý a zároveň poslední závod od Kola pro život, který jsem se letos rozhodl jet, Vysočina Arena, dopadl ještě hůře, kvůli defektu jsem musel odstoupit už na 5. km. Chuť jsem si rozhodně nespravil ani při ČT Author Cupu, tam zas protestovaly nohy.

brody_lesik

Vymazlená technika na Transbrodech!

Na druhou stranu na přelomu léta a podzimu proběhly 3 závody, které mi udělaly radost. Nejdříve naprosto dokonalé Transbrody, do kterých jsem málem ani nenastoupil. Den před závodem jsem se skoro zmrzačil o natažený řetěz mezi 2 sloupky a poničil jsem kolo. Ruka naštěstí zlomená nebyla a navíc můj ochotný servisák Ferdinand Wiesner mi dal techniku rychle dohromady.

P50_Statenice

Galaktické mistrovství vesmíru (P50), Honza Rožek a já.

A pak se zadařilo i na mé domácí sváteční Pražské padesátce, která byla letos rekordně rychlá a to i díky spolupráci s Honzou Rožkem ve skupince. Pořád mě ale malinko mrzí ten nepovedený start, který nás odřízl od možnosti povozit se v mnohem silnější skupince, např. s naším nejlepším paralympionikem Jirkou Ježkem. V týmovém hodnocení z toho byla ta nepopulární brambora, i když o parník.

Zaclerska_prujezd

Žacléřská – závod 3členných týmů, Honza, Tomáš, já.

Bramboru v týmech jsme vybojovali spolu s Honzou Rožkem a Tomášem Bartschem také v dalším závodě, Žacléřská 70tka. Ač průběh závodu byl naprosto parádní a my bojovali o to 3. místo jak lvi, tak na více jak 3 hodinách nám v cíli chybělo jen nějakých 105 sekund na bednu a to už jsem nesl poměrně těžce 😀

WTB_cil1

Cílový dojezd na Winter Trans Brdech

Pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem toho tento rok na závodech moc nepředvedl. I proto jsem se měsíc specielně připravoval na závěrečný závod sezony, Winter Trans Brdy. Modlil jsem se za to, aby se mi vyhnuly technické i fyzické potíže a mohl jsem uzavřít sezonu důstojně, jak se sluší a patří. Zoltán mé přání vyslyšel a já jel jak vyměněný. Pocity, které jsem při závodě prožíval, by se daly přirovnat k feťákovi s obrovskými abstinenčními příznaky, který si zrovna aplikuje dávku drogy. Cítil jsem se jako hladový zvíře utržený ze řetězů pronásledující svojí kořist! Závod byl pak sice ovlivněn nepříjemnou událostí, ale vše dobře dopadlo a já se nyní můžu radovat z 6. místa celkově a 2. ve věkové kategorii naprosto nezadržovaně.

Chorvatsko_libice

V Chorvatsku bylo krásně, i když pořád ještě trochu chladno.

Bláznivé výlety

Podobnou radost mám i z těch mých bláznivých výletů a nádherných dovolených. V březnu jsem strávil 10 dní v Chorvatsku s Haumačem a silničářským poloprofesionálním týmem Příbramáků. Po únorovém nedobrovolném odpočinku mi to s nima občas připomínalo etapový závod. Na rovinkách jsem se krásně povozil v háku, ale jakmile přišel kopec, bylo zle! Jako dovolená super, ale jako trénink už to bylo po nemoci krapet přehnaný.

PICT1380

Chorvatsko – Haumač ladí formu 😀

Začátkem července jsem prožil týden extra kopcovitým bajkováním s Haumačem na jeho chatě v Krkonoších. Musím říct, že jsem si Krkonoše úplně zamiloval. Počasí nám přálo, navštívili jsme toho tam hodně. Polský krpál k Srnici do 1300 m n.m. byl opravdovým zážitkem, stejně tak MTB okolí Černé hory a výšlap na Špindlerovku nebo Zlaté návrší. Ne nadarmo jsem si Zlaťák letos ještě 2krát zopakoval, je to pecka, je to TOP!

J98

Velikán – Stelvio, pohled na tu těžší variantu.

Koncem srpna jsme s Honzou Rožkem, Jirkou Horkým a spol. zavítali do Itálie do Bormia za účelem vyjet si jeden z nejpopulárnějších a nejdelších asfaltových kopců na světě k průsmyku Stelvio. Něco tak brutálního jsem ještě nezažil a už asi taky nezažiju 😀 Ale bylo to krásný a moc rád na to vzpomínám.

M30

Při cestě na Stelvio (vpravo již vidět), ta jednodušší verze.

Celkem jsem tento rok podniknul 31 výletů 5hodinových a delších (čistý čas jízdy) a 6krát jsem překročil 200km hranici za den. Všechny jsou chronologicky seřazeny ZDE. Z těch všech tu stručně popíšu 11 nejšílenějších, které rozhodně stojí za zmínku a to v pořadí podle významnosti:

Popis Typ Datum Čas Délka Výstup Km/h Ø tep Trasa
Praha – Černá hora – Praha R 19.7. 10:15 301 2880 29,4 132 ZDE
Itálie – Stelvio oboustranně R 29.8. 5:41 109 3620 19,1 138 ZDE
Špindlerovka, Zlaťák, Praha R 2.8. 8:16 235 2580 28,4 125 ZDE
Itálie – Mortirolo, Gavia R 28.8. 5:58 127 3400 21,3 138 ZDE
Salzkammergut Trophy MTB 11.7. 6:57 119 3490 17,1 149 ZDE
Praha – Zlaťák – Jičín R 31.10. 7:07 201 2280 28,2 135 ZDE
Krkonoše – Královská MTB 2.7. 5:41 93 3090 16,4 128 ZDE
Praha – Ještěd – Praha R 23.8. 9:06 257 2110 28,3 121 ZDE
Narozeninový Orlík R 7.6. 7:44 217 2560 28,0 138 ZDE
Proti proudu Berounky R 4.10. 6:59 200 2320 28,7 136 ZDE
Chorvatsko – kalup v balíku R 10.3. 5:41 186 1520 32,7 138 ZDE

1. Praha – Černá hora – Praha (301 km)

S myšlenkou 300km jednodenního švihu jsem přišel já. Ta trojka na začátku mě prostě rajcovala. Stala se z toho moje zdaleka nejdelší jízda a dost možná to tak už zůstane. Sám bych tohle ale nikdy nespáchal. Naštěstí jsem měl k sobě několik dalších podobných pacientů 🙂 Taková epesní akce si zasloužila samostatný podrobný report: ZDE

Cerna_hora

Naše výprava na Černé hoře.

2. Bormio (3. den) – Stelvio oboustranně

O tomhle velikánovi (Stelvio, 2758 m n. m., zřejmě nejpopulárnější průsmyk na světě) jsem přemýšlel řadu let, jak by bylo úžasné se tam podívat a zadařilo se! Krásně zahřátí z předchozího dne z Mortirola jsme si s Honzou Rožkem, Jirkou Horkým a spol. vyšlápli ty 2 nejpopulárnější a nejdelší varianty Stelvia a byla z toho nejkopcovitější vyjížďka roku. Prvně v životě jsem začal věřit v nekonečno. Ta sviňka se táhla skoro až do nevím kam, desítky a desítky serpentin. Nahoře jsem se cítil jako vládce vesmíru. Vtip byl v tom, že to zatím byla jen ta lehčí varianta. Tu těžší jsme právě sjížděli dolu téměř 3/4 hodiny! Nabízela se otázka, jak dlouho to asi bude trvat nahoru? 😀 Takový respekt jsem neměl ani v prváku z našeho diktátorského učitele těláku. Rovný 2 hodiny!! Od poloviny jsem se musel přemlouvat v každé serpentině, že dojedu ještě aspoň k té další a tam že už definitivně padnu! Nakonec jsem to vyjel na jeden zátah, ale hrábnul jsem si na dno! Alpy jsou zkrátka bomba, nicméně aby si je člověk aspoň trochu užil, už musí být dosti zapálený sportovec a to já jsem 🙂

M31

Neskrývaná radost z premiérového výjezdu na Stelvio!

3. Špindlerovka, Zlaté návrší, Praha

Nevím, jestli jsem zrovna testoval svou neunavitelnost či nesmrtelnost, ale při vzpomínce na tento švih se musím opravdu smát. Tohle mohlo napadnout jen naprostýho vola! Den po mém prvním více jak 4hodinovém silničním závodě mě napadlo, co kdybych z Krkonoš jel do Prahy na kole? Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdybych si tam nenamotal hned z úvodu Špindlerovku, tj. navíc 50 km a dobrých 700 výškových. Jenže tím legrace neskončila. Když jsem přijel do Jilemnice, tak jsem si pohrával s tou nejbláznivější možnou myšlenkou, za kterou by se nemusel stydět ani leckterý pacient bohnické léčebny … Ano, stočil jsem to doprava na Zlaťák, čili dalších 45 km a hlavně 1000 výškových navíc 😀 V Praze z toho bylo 235 km a přes 8 hodin šlapání, a 2 dny totálního mrtva!

BSK_Klecanda

Fotečka s týmem na Klecandě a hurá na Špindlerovku a do Prahy. Podle toho šibalského úsměvu asi už tuším!

4. Bormio (2. den) – pekelné Mortirolo, Gavia

Už jsem za svůj život vyjel řadu těžkých stoupání, ale tohle bylo s přehledem nejpoblióznější – Mortirolo, lahůdka na Giro d´Italia. Víc jak hodinu se drápete do asfaltového 11% sklonu na téměř závodní intenzitě, kadence šlapání se kvůli absenci lehčích převodů blíží k nule, ždímete stehna nelidským způsobem, přesto se pohybujete hlemýždím tempem, až jste z toho všeho zoufalí. Nahoře už nemáte sílu ani zemřít. Právě jste si popravili nohy a hurá na Gavii 🙂

M18

S Jirkou Horkým při šplhu na Gavii.

5. MTB závod Salzkammergut Trophy (B)

V noci před závodem vyrážím do Rakouska podpořit některé své parťáky. Ráno získávám naprosto neplánovaně startovné zdarma a tak je jasné, že si objedu celou Béčkovou 119km trasu, i když v relativně pohodovém tempu. Totiž rozkaz ten zněl jasně, za žádnou cenu nesmí projet „Ačkař“ Honza Rožek s růžovo-černým dresem na těle. Ten blázen zrovna zdolává tu nejtěžší 210km verzi a šlape od 5 od rána! Čekám na něho u jezera a posledních 70 km absolvujeme spolu. Extrémně fyzicky náročná Salzka je vždy velmi silný zážitek, Honza to zvládl naprosto bravurně!

Salzka_salzberg

Legendární Salzberg na Salzce, jedu tempíčko!

6. Praha – Zlaté návrší – Jičín

Jeden z těch posledních opravdu teplých víkendových dní jsem využil pro ambiciozní 200km individuální výlet s cílem dobýt Zlaté návrší (Vrbatovu boudu) v Krkonoších ve výšce 1400 m n.m. 22 km dlouhé stoupání jsem záměrně jel ve vysokém tempu, svůj původní rekord (1:10 hod) jsem překonal o více jak 3 minuty, no jo, egohoničství 😀 Nahoře se nabízely exkluzivní prosluněné výhledy na okolí. Úplně jsem si chrochtal blahem! Pak jsem pokračoval kvůli brzkému stmívání jen do Jičína na vlak.

Zlatak_ja

Na Zlaťáku u mohyly plný nadšení, v pozadí Sněžka.

7. MTB Krkonoše (3. den) – Černá hora, Zlaté návrší

Haumač si připravil nádhernou královskou MTB etapu. Vážně se mu povedla. Že by se jelo někde po rovince? Absolutně nehrozilo 🙂 Vydrápali jsme se jak na Černou horu, tak i na Zlaťák od Horních Míseček. Hlavně oblast okolo Černé hory, některá zakázaná území a to i za Zlaťákem vždy potěší nenasytná očíčka 🙂

8. Praha – Ještěd – Praha se 4 týmovými parťáky

Tento více jak 250km výlet, vlastně druhý nejdelší v roce, nelze opomenout. Repete z loňska. Původně nás mělo jet z týmu mnohem víc, ale všichni na poslední chvíli jaksi vyměkli 😀 Ještěd jsem si za odměnu vybušil téměř na maximum. Rovinky směrem do Prahy už mě ale moc nebavily.

BSK_Jested

Na Ještědu s týmovými parťáky, fajn výlet!

9. Narozeninový Orlík

Jako správný pacient jsem se rozhodl v den svých třicetin pro první dvoukilo roku. Vydal jsem se s Jirkou a Magdou daleko na jih až k zámku Orlík. Nejvíc mě nadchlo Sedlčansko, nádherná zvlněná krajina. Že jsem touto aktivitou opravdu zrovna slavil svoje kulatiny svědčí fakt, že jsem předtím ani potom toto jubileum nijak s nikým nezapíjel!!

10. Proti proudu Berounky až skoro k Plzni

Během roku jsem spáchal šest 200km vyjížděk. Tato byla jedna z těch dvou ryze individuálních. Zajímalo mě, jak to vypadá dál za Křivoklátem proti proudu Berounky. V hlavě jsem si promítal Smrt krásných srnců od Oty Pavla. Při té příležitosti jsem navštívil i údolí s kouzelnými Skryjskými jezírky.

11. Chorvatsko (3. den) – rovinatý kalup v peletonu

Tato etapa se zapsala jako zdaleka nejrychlejší, průměr 32,7 km/h, přičemž posledních 50 minut rozjeli Příbramáci kolotoč a jelo se 40 km/h až k hotelu, v krátkých hupících jsem byl pokaždé na hranici vypadnutí z peletonu, ale udržel jsem to!

WTB_bedna2

Tak zase příští rok ahoooj. Fotka je ze závodu WTB

  • Délka:   44,2 km
  • Převýšení:   870 m
  • Čas:   1:48:56 hod
  • Výsledky:   6. / 297  (ZDE)
  • Tepy:   175 / 187
  • Rychlost:   Ø  24,6
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
Zleva já, video-domestik David, bidonový domestik Jirka a závoďák Lukáš.

Zleva já, video-domestik David Žižka, bidonový domestik Jirka Horký a závoďák Lukáš Kyndl.

Cyklozavírák sezony, Winter Trans Brdy, můžu nyní zařadit mezi mé nejoblíbenější závody. Po mém prvním ročníku v 2008 (tenkrát odjeto za 2:24 hod na 146. místě), kdy jsem nadával, jak ty kořeny jsou příšerný, že se po nich nedá pořádně jezdit, by mě nikdy nenapadlo, že si tu trasu v posledních 2 letech tak zamiluju. Ta nabízí hned několik lahůdek, 1) jedno z nejdelších a nejpoctivějších úvodních stoupání v celé ČR, 2) čtyři dlouhé značně kořenato-kamenité pasáže, 3) dva libový technický sjezdíky na nejzazším místě trasy a další parádičky jako např. závěrečný singl sjezd. Ale abych se přiznal, trasa pro mě není jediným lákadlem.

Můj tým před startem, srdcař Pavel Kutil a úžasná dáma Jája Vnuková.

Můj tým před startem, srdcař Pavel Kutil a úžasná dáma Jája Vnuková.

Loni mě napadlo, když jsou všichni na jaře a v létě tolik nabušení a já jsem v podstatě bez šance na nějaký lepší výsledek, co takhle udržovat letní formu až do listopadu právě kvůli tomuto závodu, kdy drtivá většina už tolik nejezdí a jejich výkonnost klesá. Moc jsem si přál navázat na loňské celkové 12. místo (report ZDE), a tak jsem po ČT Author Cupu pokračoval s podobnou tréninkovou morálkou jako v létě. Tentokrát jsem ale během podzimního tréninkového období zdaleka nebyl v takové pohodě, po ČT Author Cupu se ve mně cosi zlomilo, nastal strmý výkonnostní propad a nemohl jsem se do toho vůbec dostat. I přes tu frustraci jsem s tréninkem nepolevoval, věřil jsem, jezdil jsem neohroženě dál, padly i další dvě dvoukila, nasával jsem barvy podzimu! Až teprve pár dní před závodem přišel náznak zlepšení …

Na startu, to i vysvitlo sluníčko.

Na startu, to i vysvitlo sluníčko.

Závod bych asi úplně v sajrajtu nebo na sněhu jet nechtěl. Právě kvůli pokročilejšímu období je ve hvězdách, co na člověka bude v lesích čekat, ale musím říct, že loni i letos to vychází skvěle. Téměř žádné bláto a na listopad relativně příjemné počasí, i když dnes hodně fouká. I přes noční přeháňku si na zadním kole nechávám hladký plášť 🙂 Na startu v Letech u Prahy se potkávám s mnoha parťáky, je to moc příjemné setkání, jsem krásně uvolněný, žádná nervozita.

Úvod prvního stoupání. Koš s Jakešem a Černým rozjíždí tempíčko. Zprava už se řítím.

Úvod prvního stoupání. Koš s Jakešem a Černým rozjíždí tempíčko. Vpravo už se řítím.

12:00 hod START

Vůbec se nepoznávám, nohy jak vyměněný, i přes drobné zaváhání na rovince si čelo závodu dojíždím v prvních 200 m úvodního dlouhého stoupání a zařazuji se na 8. pozici. Přijde mi neuvěřitelný, že visím Škarnitzlovu skupinku několik minut, až do té nejprudší části zhruba ve třetině kopce. Tam už ti nejrychlejší 4 borci prchají a já se tak ocitám ve druhé 4členné skupince. Jede se mi fantasticky, jsem v totálním rauši. V poslední třetině stoupání přebírám iniciativu a s malým odlepem přijíždím na vrchařskou prémii na 5. místě, to není možnýýýý 😀 Tak tohle mě baví!! Ovšem nutno říct, že už s obrovskou ztrátou na čelo (přes minutu).

WTB_grafy

Rozjíždíme tempíčka na rovinkách v protivětru. I přes mou zvýšenou aktivitu si drobnou ztrátu na nás (necelých 10 s) velmi záhy sjíždí další čtveřice a je nás 8! František Salaquarda, Pavel Jiřena … je mi ctí chlapci. Ostatní od pohledu neznám.

Moje 8. členná skupinka u Řevničáku, tahám, chutná!

Moje 8. členná skupinka u Řevničáku, tahám, chutná!

Foto: O kousek dál už na mě čekají moji domestici s bidonem a kamerkou 😀 (video průjezd ZDE)

WTB_tabulka0

Tabulka (1): Pořadí a čas na vrchařské, nechám si zarámovat, 5. místo, pašák! 🙂 Rozšířená tabulka TOP 30 je ZDE.  Všimněte si umístění v cíli u borců z naší skupinky a z té za námi. Děly se hrozný věci!!

WTB_tabulka2

Tabulka (2): Pořadí a čas nejrychlejších skupinek v půlce závodu na občerstvovačce.

V ideálním případě bych rád odjel všechny 4 kořenaté úseky na špici a třeba i někoho ze skupiny odpáral, mám to tu najetý. Ale takové úmysly nás má více 🙂 Ten první dávám ze 3. místa, jede se tempo, jeden týpek to pokládá, ale ve výjezdu z kořenů je nás stále 8, všichni v těsném háku. 2. úsek jedu špic já, žádný kafíčko, na konci se otáčím, hmmm, 8! Ani 3. úsek žádná změna. Do čtvrtého a to nejtechničtějšího a nejkopcovitějšího úseku najíždím z 2. místa, tady už to trochu bolí, minimálně 2 si ten supr kořenatý brdek musí vyběhnout, nicméně na konci úseku jsme všichni za sebou poskládaní, jak kdybychom jeli po hladké rovině, nechápu, prostě nerozlučná parta 😀

I přes veškeré úsilí jsme nejen že tohle zvěrstvo (Koš, Jakeš, Černý) nedojeli, ale navíc jsme rychle nabírali ztrátu.

I přes veškeré úsilí jsme nejen že tohle zvěrstvo (Koš, Jakeš, Černý) nedojeli, ale navíc jsme rychle nabírali ztrátu.

No tak jo … část asfaltové rovinky směrem k občerstvovačce potahám, načež se vůbec prvně v závodě řadím na chvost skupinky, že si jako na chvíli odfrknu, že to bude OK. Takto špatně takticky najíždím i do těch 2 technických sjezdů a bohužel to OK není. Předposlední borec Pavel Jiřena mě od šestice odpáře (10 sekund) a je problém.

Dole pod tím 2. sjezdem Pavel nasazuje extra vyhrocené tempo, ten vlak nám nesmí ujet!! Prekérka je v tom, že technické sjezdy nikdy nejezdím úplně nalepený na soupeři, takže kvůli těm 5 metrům ztráty na něj se musím asi minutu nepředstavitelně gumovat, mastím to na lehce se svažující rovince na 185 tepech, pecka!! 😀 Pak se konečně chvíli povozím a brzo je řada na mě, takže další gumovačka. Přichází brdek, Pavel ho v ten moment trochu odpočatý vybuší na max, tím mi poodjíždí a máme to opět každý ze své, bingo! Já ztrácím 4 s na Pavla a on asi 12 s na skupinku.

Kořenaté sjezdy v Brdech zasypané listím jsou hlavní atrakcí!

Kořenaté sjezdy v Brdech zasypané listím jsou hlavní atrakcí! Můžou být ale dost zaludný!

Pak ale přichází obrovský šok a naprosto zásadní událost závodu! Na 31. km na jednom takovém extrémně kořenatém hupíku leží skoro celá naše skupinka a začíná boj o život!! Jeden z nich, Jakub Koška z týmu Bikeclinic, má v bezvědomí zaražený jazyk v krku … No detaily nebudu popisovat, strašidelná scénka, jak z hororu. 4 borci ho přivádí znovu k životu. Jako na potvoru nikdo nemáme mobil, takže po krátké pauze pokračuji s Pavlem dál zavolat pomoc. Prvního diváka s mobilem odchytáváme o kilák dál pod Vrážkama a volá se pořadatelská záchranka.

Kámoš Tomáš  Mastík funguje jako skvělý fotoreportér! Cíl se blíží!

Kámoš Tomáš Mastík funguje jako skvělý fotoreportér! Díky!! Cíl se blíží!

Otřesení touhle šílenou událostí se nám s Pavlem do toho dlouhého kopce moc nechce. Máme vůbec dál závodit? Ani po fyzické stránce se mi ten kopec nejede moc dobře, i když na asfaltu v horní třetině se mi to zas docela rozjíždí. Nahoře stojící čtyřkolku posíláme zraněnému naproti. Víc jsem asi přispět nemohl a tak pokračuji v závodním tempu až do cíle, i když sjezdy dávám víc na jistotu. Pavel závěr vypouští, jedu sám, plný protichůdných emocí z toho, co se odehrálo i z toho, jak se mi dneska skvěle jede, chvílema jsem z toho všeho trochu naměkko.

WTB_borec_na_konec

Na odlehčení – borec na konec 😀

Do cíle dojíždím se smíšenými pocity 6. celkově (z 297) a 2. ve věkové kategorii. Takže bedna z toho kápla, ale bohužel poskvrněná událostí. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby si to naše skupina rozdala férově ve stoupání. Bednu jsem neměl jistou, byli tam další 2 konkurenti, klidně to taky mohla být brambora, ale to už se nedozvím. V každém případě tam v podstatě skončil závod pro 5 lidí z naší skupiny a pro některé další asistující ze skupinky za náma. Podle neofiko zpráv by měl být nešťastník v pořádku a to je hlavní. Budu rád, když mi to někdo potvrdíte. Update: Potvrzeno, dopadlo to dobře, až na pár naraženin, sedřenin a lehký otřes mozku je OK. Když tedy pominu tu závěrečnou třetinu závodu, tak jsem moc moc spokojený, byl jsem při chuti, moc mě to bavilo. Závodně poměrně nevydařenou sezonu jsem ukončil tím nejlepším možným způsobem! Letos už mám padla, bye bye!

Bednaaaaaa!! Tak příští rok cíl jasný, porazit i toho pána vedle mě :-D

Bednaaaaaa!! Tak příští rok cíl jasný, porazit i toho pána vedle mě 😀 (Škarnitzl, jeden z nejlepších českých cyklistů)

ČT Author Cup 10.10.2015

Posted: 12.10.2015 in 1) Závody
  • Délka:   63,3  km
  • Převýšení:   1230  m
  • Tepy:   165 / 182
  • Rychlost:   29,8 / 68,8  km/h
  • Čas:   2:07:58  hod
  • Výsledky:   63. / 3333  (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Tradiční nejmasovější cyklistický závod sezony, ČT Author Cup, je pro drtivou většinu lidí posledním intenzivním vyblbnutím v roce. Jako bajkový závod je příšerný, 80 % asfaltu, jeden trochu kamenitý sjezd, zbytek panelky a šotolina. Ovšem pokud na něj budeme nahlížet jako na silniční, i když se jezdí na horských kolech, tak je skoro dokonalý, v příjemném prostředí Jizerských hor. První 2 kopce krásně nadělí startovní pole na skupinky, pak už je to o kolektivní práci skoro až do cíle a že to je místy fičák. I přes solidní převýšení tu každoročně atakuju hranici 30 km/h v průměru, celkem prča.

V cíli zprava: Petr Steiner, Jan Hájek, já, Jan Rožek, Lukáš Kyndl

V cíli zleva: Lukáš Kyndl, Jan Rožek, já, Jan Hájek, Petr Steiner

Tuhle legraci si sem přijíždím užít počtvrté v řadě. Vždy to spojuju s ubytováním v Kořenově, oslavou sezony a druhým dnem výjezdem na singly pod Smrkem. Zatím ve všech 3 předchozích účastech se mi tu dařilo (46., 45. a 39. místo celkově). Chci na to navázat i tentokrát umístěním v TOP 50 a povozit se s parťáky ve skupině. Počasí je sice dopoledne chladné, ale je sucho a to je hlavní. 40 minut před startem se řadím do 1. řady.

10:00 hod START

Úvodní stoupání k přehradě trhá peleton na skupinky, snažím se být co nejvíce vepředu, zatím to vychází, nohy ale nezvykle extrémně bolí, dávám si jako zvíře! Už myslím jen na to, jak si odfrknu ve sjezdu k přehradě 🙂 U té jsem součástí silné skupinky – kámoši Honza Rožek, Jakub Jirků a dále Petr Frank, Luboš Toman apod. Asi 12 lidí v boji o celkové 35. místo, přesně podle mých představ.

Graf převýšení a tepů.

Graf převýšení a tepů.

Za přehradou najíždíme na šotolinu, tam i chvíli svou skupinku potáhnu, poblitej až za ušima, jako minulej rok. Rád bych své parťáky aspoň pozdravil, ale nemám na to sílu 😀

Nájezd do druhého dlouhého stoupání, k Rozmezí. 15 minut pořádnýho řemesla. Tady je klíčový skupinku udržet, mám najednou krizi, nechutná mi to. Třetinu kopce to visím tak tak, jenže ta bolest je až nelidská, jsem úplně v háji, nohy odrovnaný a i když u toho skoro brečím bolestí i lítostí, tak skupinku musím nechat jet. Zvolňuji, drásá mi to nervy, ale neudělám nic. Tak schválně kdo si mě sjede.

Jsem v p*deli, poblitej až za ušima, nohy sotva šmrdlaj, zastřelte mě někdo :-)

Jsem v p*deli, poblitej až za ušima, nohy sotva šmrdlaj, zastřelte mě někdo 🙂

Těsně před Rozmezím je to balík o 30 lidech, no tfuj, to je hrozný stádo. Složení je zajímavě namíchané, na jednu stranu několik silných individuí jako Radim Neubauer, Tomáš Jiránek, Michal Rubač, Lukáš Tvrz (na závodech mě většinou poráží), na druhou stranu třeba borec na skládačce … Bože, slituj se, ať mě s ním nikdo nevidí ba dokonce nevyfotí nebo nenatočí, to by byl konec mý cyklo kariéry 😀 Fajn společnost mi dělají kámoši Petr Steiner a Lukáš Kyndl.

Grupa je příliš obrovská, jenže od Rozmezí (12. km) až téměř po Bedřichov (50. km) je takřka nemožný ji roztrhat, všechny výjezdy jsou natolik pozvolné nebo ty prudší natolik krátké, že zkrátka není kde vorvat slabší jedince. No stejně jsem tak pokosený, že ze začátku takový myšlenky ani nemám a spíš se snažím vzpamatovat.

Čelo našeho balíku - Neubauer, za ním já.

Čelo našeho balíku – Neubauer, za ním já.

Jak se blížíme k Bedřichovu víc a víc, tak už mi to v hlavě začíná šrotovat. Když už nic, tak se pokusím aspoň roztrhat to hrozný stádo a dokončit závod mezi prvními ve skupině.

47. km, šotolinové hupíky, trošku nastupuji, poodjíždím sám. Prdím na ně, zvolňovat nebudu, pokračuji v tempu s 50m náskokem, aspoň vidím před sebe a můžu si volit stopu, jakou chci, což zrovna v těch šotolinových zatáčkách je dobrá věc.

Idylka u přehrady, kterou si já nikdy v tom polopoblití nevychutnám

Idylka na přehradě, kterou si já nikdy v tom polopoblití nevychutnám

Po necelých 3 km před sjezdem do Bedřichova si mě balík sjíždí, na špici Rubač, za ním Neubauer, Jiránek a pak já. Takto přijíždíme do Bedřichova, skvělá pozice na plánovaný útok v dlouhém šotolinovém výjezdu, ideálnější místo na trase už nebude. Dost hustě to rozjíždí Neubauer, v půlce to přebírám já a jedu šrot až na vrchol, bolestí skoro řvu, slyším praskání svalů ve stehnech, příšerná poprava 😀

Nahoře je balík roztrhaný asi na 4 části. YES!! Povedlo se! Já jsem v té první 5členné s výše zmíněnýma borcema. Teď už to jen dotáhnout do cíle.

Kdosi kdesi kdysi ...

Kdosi kdesi kdysi …

Jenže dole u přehrady si prožívám další krizi. Proč? Proč já? Borce nechávám jet. Přemýšlím, co si udělat s kolem, abych nemusel do cíle, protože tohle bude fakt ostuda 😀 Chytám teda tu další skupinku a s tou už odevzdaně dojíždím do cíle. Mám toho plný brýle. Tolik bolesti a tak málo radosti. No co, nemůžu každý den vyhrávat! Ve výsledku 63. místo celkově a 3 minuty zhoršení oproti loňsku není ještě tak strašný.

Aspoň že ty singly pod Smrkem druhý den chutnají 🙂 A příčina nezdaru? Možná ta nedělní dvoustovka (ZDE) a v týdnu málo odpočinku. Nevadí, ještě budu mít letos jednu příležitost si pořádně zařádit – v půlce listopadu Winter Trans Brdy.

Jaká je pravděpodobnost, že oba dva závody seriálu Kola pro život, kterých jsem se letos zúčastnil, nedokončím kvůli technickým potížím? Moc vysoká nebude a mně se to přesto povedlo. V Karlových Varech mě přinutila odstoupit na 35. km záhadně urvaná přehazovačka a tady, v Novém Městě na Moravě u Vysočina Areny, už na 5. km defekt zadního kola s bočně proříznutým pláštěm.

A pozooor, boreček se 44kou!

A pozooor, boreček se 44kou!

Protože se letos v seriálu snížil bodový příděl za závod, což mělo negativní vliv i na startovní koeficient každého závodníka, bylo mi dopřáno v obou dvou závodech ještě stále s loňským vysokým startovním koeficientem startovat z 1. koridoru. Zatímco v kopcovitých Varech ta výhoda nebyla tak markantní, tak zde na rovinatější trase jsem z toho mohl vytěžit poměrně hodně.

Před závodem jsem se parťákům svou krásnou čtyřiačtyřicítkou chlubil a namachrovaně chvástal, jak si zazávodím s naší českou elitou, pohrdal jsem všema, co měli vyšší startovní číslo než já a za to mě čertíček potrestal 🙂

Blbý je, že tento závěrečný závod seriálu jsem už potřeboval dojet kvůli startovnímu koeficientu na příští rok. Ten tím pádem budu mít nulový.

V úvodním stoupání, to jsem ještě šlapal!

V úvodním stoupání, to jsem ještě šlapal!

Cítím se trochu hloupě za tu 150km cestu z Prahy kvůli 5 závodním kilometrům a 12 minutám. Po úvodních kopečcích jsem byl krásně zabudovaný ve skupince o celkové 50. místo s týpky jako Rubač, Holan nebo Blažek. Plášť jsem prořízl o nějaký kámen a protože jsem to nebyl schopen dát dohromady, musel jsem vzdát a jít zpátky do Areny. Po cestě se ke mně přidal ještě Honza Milt (taky defekt) a borec, co zlomil při pádu řídítka. Místo nich si připevnil větev, kolem které přivázal ty původní řídítka … no musel jsem se smát, vypadalo to fakt vtipně, škoda že nemám fotku!

V Areně mi servisáci dali kolo dohromady, ale to už byli první závodníci skoro v cíli, a tak jsem si jel projet aspoň přilehlé postavené singltreky.

Nebudu zastírat, že jednou z motivací jet tento závod byla i výhra ve finálové tipovací soutěži o osobní automobil a další hodnotné ceny. Letos bohužel po předchozích 2 z mého pohledu úspěšných ročnících byla tentokrát finálová otázka pouze o štěstí a nikoliv o analytickém umu. Otázka zněla: Jaký bude celkový počet přihlášených osob na všech závodech seriálu dohromady? Součty za všechny předchozí závody mělo Kolo pro život zveřejněný na stránkách, takže šlo víceméně jen o to správně tipnout ten poslední závod. Ten se jel ovšem teprve podruhé a navíc prvně jako závěrečný závod, takže to mi znemožnilo analýzu na základě předchozích ročníků, a tak můj tip za tento závod (1430 osob) byl na míle vzdálen skutečnosti (1945).

Čelo závodu v úvodním stoupání, to je roj!

Čelo závodu v úvodním stoupání, to je roj!

Tento týden si dám ještě ČT Author Cup, nejmasovější silniční závod u nás (záměrně říkám silniční, protože s bajkováním to opravdu nemá nic společného) a pak budu mít měsíc na to, abych vyladil formu na Winter Trans Brdy. Tam zaútočím, rozcupuju závodní pole a zvítězím 🙂 Jinak to nevidím!

Žacléřská 70tka 2015

Posted: 1.10.2015 in 1) Závody
  • Délka:   75,8 km
  • Převýšení:   2170 m
  • Tepy:   ??? / 181
  • Rychlost:   23,2 / 73,8 km/h
  • Čas:   3:15:40 hod
  • Výsledky:   4. / 28   (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
My na 53. km v Žacléři. Honza se zrovna něčím láduje.

My na 53. km v Žacléři. Honza se zrovna něčím láduje.

Honza Rožek zavelel, poskládal 3členný tým (já, on a Tomáš Bartsch) a jelo se na sv. Václava do Krkonoš na Žacléřskou 70 porvat se o bednu s ostatními týmy startujícími s půlminutovými rozestupy. Vzhledem k tomu, že se do výsledku počítal pouze čas nejpomalejšího člena, bylo jasný, že si s klukama pěkně máknu, zatímco Tomáš bude rozdávat úsměvy na všechny strany a ještě při tom bude pořizovat selfíčka 😀

Zaclerska_grafy

Nikdo moc nevíme, do čeho jdeme. 76 km v Krkonoších, to by klidně mohl být výlet výrazně překračující 4 hodiny. S tím nastupuji do závodu, že bude potřeba jet trochu rozvážněji, nicméně úvod rozjíždíme poměrně dravě a při chuti.

Naši hlavní konkurenti startují za námi, přesto už na 15. minutě závodu nás dojíždí Giant Pítrs bikes startující minutu po nás! Vůbec nechápu, jak se jim to povedlo tak rychle. Zahákujeme a jedeme s nima. Pítrsové, známí to milovníci závodů jako Sudety, MTB Trilogy apod., to tu očividně mají najetý, jedou dobře a ve sjezdech nám trochu poodjíždí. Jejich tempo je pro mě i Honzu na hranici únosnosti, ale je to motivace!

Giant Pítrs bikes kousek za Pomezkama, tady na nás měli největší náskok.

Giant Pítrs bikes kousek za Pomezkama, tady na nás měli největší náskok.

Na 53. minutě (22. km) ve sjezdu do Horního Maršova nám cukají na 100 metrů a dlouho jedeme s tímto rozestupem. Nahoře na kořenatém hřebeni na 26. km padá Tomášovi 2krát řetěz, trochu tím ztrácíme a především nás v těchto místech předjíždí už v pořadí 3. tým. Výrazně to zahýbá aspoň tedy s mojí psychikou, do kopce k Pomezkám se mi najednou vůbec nechce, mám krizičku a i kluci lehce zvolňují. Loučíme se s bednou.

Povrch trati většinou ne až tak záživný, ale ty výhledy byly supr!

Povrch trati většinou ne až tak záživný, ale ty výhledy byly supr!

Za Pomezkama ve stoupání z Horních Albeřic zas začínáme trochu jet a za nedlouho nevěříme svým očím – naši staří dobří kamarádi Pítrsové. Psychická vzpruha!! Do Žacléře na 53. km přijíždíme společně.

Máme posledních 24 km na to, abychom jim ujeli aspoň o minutu a stále živili naději na vysněnou bednu. Hned v prvním stoupání za Žacléřem nastupuji, nohy i psychika jak vyměněný, já tomu prostě věřím! Bedna musí být! Parťáci se taky zmáčknou a rychle Pítrsům ujíždíme. Neuvěřitelný!!

Čechy jsou tak krásné :-D

Ty Čechy jsou tak krásné 😀

Snažíme se až do cíle, i když na Stachelberg už mám náběhy na křeče. No jo, asi bych si měl do těch bidonů zase začít lejt jonťák a ne šťávu 😀

V cíli nakonec Pítrse porážíme o parník. Bedna? Ne! Smůla, poráží nás ještě tým ze Žamberka, takže jako na Pražské padině ta nepopulární brambora.

Jeden z těch epesních výhledů.

Jeden z těch epesních výhledů.

Paradoxem je, že Žamberk nás porazil přesně o rozdíl, který jsme nabrali na Pítrse při cestě na Pomezky (105 sekund). Ale to je všechno kdyby kdyby … Závod jsme si i tak užili, díky parťáci! Určitě tomu dost přispěli i Pítrsové. Hodně mě ale překvapilo, že trasa vedla z větší části po asfaltkách a šotolinách, terénu moc nebylo, což byla na jednu stranu škoda, na druhou stranu štěstí pro mě, protože bych jinak při tom nastoleném tempu někde zkapal na trati 😀 Každopádně je až k nevíře, co s člověkem všechno udělá psychika!!

  • Délka:   50,0 km
  • Převýšení:   730 m
  • Tepy:   ??? / 184
  • Rychlost:   29,5 / 59,4 km/h
  • Čas:   1:41:55 hod
  • Výsledky:   21. / 752   (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)   (Strava)
  • Luxusní foto z úseku Sanatorium – Horoměřice:   Tomáš Mastík (ZDE),   Hofman (ZDE)
  • TV reportáž:   ZDE

Na to, jak byl začátek i průběh mé letošní závodní sezony strašidelný z hlediska výkonnosti i techniky, tak na sklonku sezony si konečně už začínám spravovat chuť. Na Pražskou padesátku alá galaktické mistrovství světa jsem chtěl v každém případě přijet jako každoročně perfektně připraven. Je to můj nejdůležitější závod sezony a to ze 2 důvodů. Tím hlavním je moje závodní historie, v roce 2007 jsem tu s cyklistikou začínal. Tím druhým a neméně důležitým faktorem je příležitost poprat se tu i přes ty masy lidí na startu o velmi dobrý výsledek jak v individuálním, tak v týmovém hodnocení.

Na startu ve 2. řadě ještě před zařazením dalších 2 předních řad.

Na startu nešikovně až ve 2. řadě (č. 715) ještě před zařazením dalších 2 předních řad.

Po loňském naprosto senzačním vývoji závodu až do Nebušic (report ZDE), kde se mi to trochu vymklo kontrole, mám letos vysoké až skoro přemrštěné ambice. Několik dní před závodem si nesčetněkrát v duchu promítám ideální průběh závodu, ve kterém vždy do posledních metrů bojuju o bednu ve věkové kategorii. Probouzím tím v sobě chuť pořádně zabojovat, jít daleko přes prah bolesti!

Moje skupinka, kterou táhne Honza, 300 m za Sanatoriem na 6. km.

Moje skupinka, kterou táhne Honza, 300 m za Sanatoriem na 6. km.

S dobře promyšlenou taktikou a s poskládaným silným týmem přijíždím na start za naprosto ideálního počasí. Takto perfektní povětrnostní podmínky tu byly naposledy v roce 2009, kdy náš tehdejší nejlepší profík Honza Hruška zajel traťový rekord (1:31:20 hod). Dnes to bude velmi rychlý závod, kór když kvůli stavebním pracím se 2. stoupání objíždí rovinatějším terénem.

Moje skupina v pořadí: Honza, Franta, já, Králík, Neubauer, 2 Kbeláci Nosek a Klíma

Moje skupina v pořadí: Honza, Novotný, já, Králík, Neubauer, 2 Kbeláci Nosek a Klíma

Cíl pro úvodní kilometry, udržet čelo závodu co nejdéle i za cenu absolutně přepáleného startu a najíždět do terénu nahoře na Hanspaulce z předních pozic, zmáčknout se i k Sanatoriu a odtud pokud možno viset v co nejsilnější skupince.

Je to neuvěřitelný, člověk si s plánováním taktiky, týmovou komunikací i psychickou a fyzickou přípravou na závod dává takovou práci a všechno to zhatí řazení na startu! Řadím se už půl hodiny předem, načež jsem z koridoru vykázán pro vysoké start. číslo, ačkoliv jsem 2krát emailem pořadatele žádal o výjimku. Musím za ním osobně, zdržení mě vrací na rošt až do 2. řady. Už v tu chvíli stojí v 1. řadě lidi, kteří na to očividně výkonnostně nemají. 5 minut před startem se ještě z mého pohledu neférově (proč já mám čekat půl hodiny a oni nemusí?) zařazují další 2 řady závodníků před nás. Eliťáka Bubílka a hendikepovaného Jirku Ježka v tomto respektuji, ostatní bych bez milosti poslal na chvost 🙂

Moje skupinka už téměř v Horoměřicích, kterou táhnu zrovna já.

Moje skupinka už téměř v Horoměřicích, kterou táhnu zrovna já.

10:00 hod START

Pro mě i náš tým bohužel začíná závod až o 10 sekund později, než se konečně prosmýknem kolem Kamily Janů, co neumí našlapovat do pedálů. Sotva vyjedeme, už ztrácíme na čelo nějakých 100 metrů. Aby toho nebylo málo, na špici rozjíždí tempo honič Toman a tím nám vlastně znemožní si dojet čelní balík v úvodním pozvolném stoupání. Celou dobu jen kroutím hlavou, dávám si jako sviň, přesto se čelo pomaličku vzdaluje, naděje na bednu se mi totálně rozplývají!

Stojka na Budeč a mé tempíčko.

Stojka na Budeč a mé tempíčko.

Motivace lehce uvadá, stejně tak i týmovým parťákům Honzovi Rožkovi a Ondřeji Beranovi. Ondra si navíc na prašné cestě kousek pod Sanatoriem musí z naší skupinky vystoupit kvůli znesnadněnému dýchání. Škoda, protože ne nadarmo se říká, v jaké skupince vyjedeš na kopci u Sanatoria, v takové odjedeš celý závod. Pro mě, Honzu a dalších 5 borců (Novotný, Neubauer, Nosek, Sýkora, Klíma + Králík, který prchl před Budčí) to platí naprosto doslova. Tahle naše 7členná grupa tím bojuje o celkové 17. místo v závodě.

Brod a já, cítím se dobře!

Brod, cítím se skvěle!

Nasadit stíhací tempo na rovince okamžitě od Sanatoria není vůbec jednoduché, z přepáleného úvodu se totiž většinou vzpamatovávám až do půlky závodu, ne jinak je tomu dnes, ale snažím se své skupince aspoň místy trochu pomoci. Nejvíce zatím tahá Honza s Frantou Novotným a Milošem Králíkem. Držíme si oční kontakt na skupinku před sebou (Ježek, Jiránek, Tvrz, Šuser, Janočko, Svoboda). Přes půlku závodu si vezou relativně malý 25 – 35sekundový náskok. Nejblíže jsme jim na nejzazším místě trasy mezi Holí a Trněným Újezdem, kde nám definitivně poodjíždí Miloš Králík. I já ovšem cítím šanci si to manko na Ježkovu skupinu docvaknout, únava z úvodu je pryč a tak Budeč vylítnu v tempu, sjezd dolu pošlu a zvědavě kontroluji, jestli jsem třeba i někoho neodpáral. Jo, jednoho jo, Honzu!!!! Házím kotvu, jdu na chvost a sleduju situaci za sebou. Ztrácí 15 sekund, ale naštěstí se nejede žádné tempo. Za brodem i díky několika princezničkám, které si nechtěly smočit střevíčky, si to parťák sjíždí.

Sjezd z Nebušic do Šárky, já a moje skupinka.

Sjezd z Nebušic do Šárky, já a moje skupinka.

Skupina před námi už začíná postupně prchat a je zřejmé, že pokud s námi něco neudělá předposlední stoupání k Juliáně, tak se porveme o pořadí až v závěrečném kopci na Zlatnici. Tempíčko na Juliánu nám rozjíždí Franta, držitel asi všech KOMů na této trase na Stravě. S naší skupinou to ani nehne. Mám sice připravený 1 taktický plán, ale ten i vzhledem k vývoji závodu se rozhodnu neaplikovat. Jestli budu 17. nebo 23. už je mi celkem jedno, vím, že to dnes nedá ani bednu v týmovém hodnocení, takže motivace k nějakému vybláznění opravdu chybí.

Moje skupina kousek pod vrcholem závěrečného krpálu, Novotný mimo záběr, Neubauer, Sýkora, Klíma, já, Honza

Moje skupina kousek pod vrcholem závěrečného krpálu, Novotný již mimo záběr, Neubauer, Sýkora, Klíma, já, Honza

V závěrečném kopci na Zlatnici se ale rozjíždí hrozné peklo, z kraje stoupání nastupuje úspěšně Franta, za ním s odstupem celá naše skupina. Překvapuje mě, v jak dobrém stavu jsou moji soupeři. Na vrchol vyjíždím až na 5. místě ze skupiny a to rozhodně nejedu pomalu, Honza za mnou chytá díru. Já už toho mám taky dost a jsem vlastně s pozicí spokojený. Do cíle už se pořadí nemění.

Závěrečný kopec, detail na mě a Honzu. Tady to vždycky bolí nejvíc :-)

Závěrečný kopec, detail na mě a Honzu. Tady to vždycky bolí nejvíc 🙂

Až na ten start to byl povedený, zábavný a hoooodně rychlý závod se spoustou kámošů na trati ať už v roli závodníků nebo diváků. Můj svátek cyklistiky jsem si fakt užil! Těší mě i skalp v podobě Honzy. V týmovém hodnocení to dalo 4. místo s obrovským odstupem na třetí. Tím nepovedeným startem jsme ale přišli o možnost utkat se přímo ve skupině s naším nejlepším hendikepovaným cyklistou Jirkou Ježkem, což mi přijde jako fakt škoda. Příští rok v rámci mé jubilejní 10. Pražské padesátky v řadě si to snad vynahradím!

Transbrody 13.9.2015

Posted: 23.9.2015 in 1) Závody
  • Délka:   48,5 km
  • Převýšení:   1040 m
  • Tepy:   170 / 184
  • Rychlost:   21,7 / 52,6 km/h
  • Čas:   2:14:36 hod
  • Výsledky:   14. / 250  (ZDE)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Transbrody je závodem, který by minimálně každý Pražák měl jet aspoň jednou povinně. Rozhodně doporučuju. Ze všech bikerských půlmaratonů z Prahy a středních Čech je určitě svou poctivou trasou nejpovedenější, nahoru dolu, nespočet libových singlíků a mělkých brodů, kořenatých cestiček a vyparáděných sjezdů, které Tomáš Bartsch jako pořadatel pro letošek ještě o něco vylepšil (klopenky, dropíky apod.). Kéž by se mu v budoucnu povedlo u ochránců přírody prosadit ještě průjezd přes vyhlídku Třeštibok u Petrova, tam je to taky moc pěkné!

Hnědý řetěz na hnědém listnatém pozadí nebyl moc dobře vidět.

Hnědý řetěz na hnědém listnatém pozadí nebyl moc dobře vidět.

Protože veškerou přípravu podřizuju Pražské padesátce, která se jede o týden později a nechci se v sobotu den před brodama kopat doma do zadku, tak si jedu ještě projet trasu. Stává se mi to ovšem skoro osudným, mezi Zvolí a Ohrobeckým údolím, už mimo trasu závodu, nepozorností trefuji na lesní cestě natažený řetěz (zákaz pro auta). Po 15minutovém bolestivém divadlu vezu poškozené kolo rovnou servisákovi a sebe na rentgen ruky. Zlomené to není, ufff!

Chvíli po startu, chodník nechodník! Vyrážím z hloubi pole.

Chvíli po startu, chodník nechodník! Vyrážím z hloubi pole.

Nějakým záhadným způsobem mi přes noc bolest ruky částečně odezní, Ferry mi stíhá dát kolo dohromady (nakonec jen ohnutá patka přehazky, největší pastorek, osma na předním kole a díra v kalhotách) a tak tedy přeci jen vyrážím na start do Zvole. Počasí dokonalý, potkávám se tu s mnoha parťáky, prostě super den.

START

Po včerejšku je jediná moje ambice nezabít se a třeba to odjet s parťákem Petrem Steinerem. Trochu se bojím toho začátku, kdy po rovince do Libně přichází úzký sjezd k Zahořanskému potoku. Sem najíždí balík celistvý a každý tu chce být co nejvíce vepředu. Mně se to sice úplně nezadaří, ale shodou okolností se zařazuji akorát za Petra.

Luxusní sjezdík z Radlíku v 5členné skupince.

Luxusní sjezdík z Radlíku v 5členné skupince.

Když dole najíždíme do úvodního dlouhého stoupání k Radlíku, tak mi to nedá a jedu stíhat týmového kolegu Honzu Rožka, Petra nechávám kdesi za sebou. Docela si dávám, jenže na vrcholu už na Honzu nemám ani oční kontakt, ten to zas napálil hovád. Pohybuji se v 5členné skupince, která mě ovšem ve sjezdu brzdí, takže do dalšího sjezdíku najíždím z první pozice a najednou zjišťuji, že jedu sám. Nečekám, pokračuji sólo!

Ve stoupání k Jílovému si dojíždím Roberta Vrkoče táhnoucího nejrychlejší ženu Karlu Štepánovou. Chvíli se za nima vyvážím. Jsem překvapen, jak opatrně přistupují ke sjezdu. Tak takhle ne, přátelé!! Ujímám se špice, sjezdík k Petrovu na 19. km pustím a už zase jedu sám. No je mi trošku záhadou, co ti dva tam předváděli na své mistrovské poměry. Možná jen nebyli při chuti jako já, protože já měl vyloženě slinu 🙂

Vrchol nejprudšího kopce, tady už se to ve mně psychicky lámalo.

Vrchol nejprudšího kopce, tady už se to ve mně psychicky lámalo.

Od tohoto momentu pokračuji sám bez očního kontaktu na soupeře až do cíle!! Stále věřím, že si skupinku před sebou, ve které musí být určitě i Honza, sjedu a tak si nakládám dál. Je to motivace, která mě dokopává k výkonu. Jede se mi dobře, občas si někde trochu nastoupím, sjezdy pouštím, kopce nešetřím.

Přijíždím k nejprudší stojce na 36. km, kde je vidět tak na minutu dopředu, nikdo nikde!! Vážení, tak na tohle vám p*cám 😀 Jakoukoliv snahu o docvaknutí soupeřů vzdávám a lehce si zvolňuji. Malinko mě ještě zbrzdí auto na jedné polňačce a stříkající mlíko (defekt), kvůli kterému pro jistotu zastavuji a kontroluji. Nový lesní sjezd do Vraného mě celkem dostává, ten najetý nemám, hezký … Za mnou nikdo, takže jsem rád, že si můžu dovolit takový luxus a jet závěrečné stoupání relativně na pohodku, stehna mají celkem dost

Sjezdíky mě moc bavily!

Sjezdíky mě moc bavily!

V cíli se potkávám s Honzou, který mi nadělil 7 minut??? To je ranec, na druhou stranu příslib do týmové soutěže na Pražské padesátce. Minutku po mně doráží Karla a o další minutu zpět Petr. Můžu říct, že tento závod hodnotím z těch letošních zatím jako nejpovedenější ze všech různých hledisek. Příští rok si to tu moc rád zopakuji.

Výhled z našeho zázemí na Bormio

Výhled z našeho zázemí na Bormio. Vpravo uprostřed zeleného kopce je Bormio 2000. Ta skaliska v dáli uprostřed jsou kousek od Gavie. Stelvio se skrývá zřejmě někde úplně vlevo za skálama.

Vyjet si na silničce nejpopulárnější asfaltový průsmyk na světě a druhý nejvyšší v Evropě (italské Stelvio ve výšce 2758 m n.m.) byla prostě povinnost. Dáváme proto dohromady 6 lidí (Jirka Horký, Magda Čípová, Jan Rožek, Ondra Beran, David Kusák) a vyrážíme na 4 dny do Itálie. Ubytováváme se v Residenci dello Stelvio asi 400 výškových m nad Bormiem, nádherný výhled na celé město, paráda. Počasí je po celou dobu pobytu naprosto luxusní, azuro a teplo, hohooo!

Datum Etapa Délka (km) Výstup (m) Moving time Rychlost (km/h) Tepy Connect Strava
27.8.  Bormio 2k   56,9 1 724 2:56:06 19,4 134 / 179 Zde Zde
28.8.  Mortirolo 126,8 3 398 5:58:02 21,3 138 / 179 Zde Zde
29.8.  Stelvio 108,6 3 621 5:40:46 19,1 138 / 167 Zde Zde
30.8.  Livigno   97,4 2 083 3:58:43 24,5 132 / 164 Zde Zde
Celkem 389,7 10 826   18:33:37   21,0 136/179

Tabulka: Základní shrnutí 4denní dovolené v číslech včetně odkazů na trasy našich etap

První etapa – k jezeru Cancano a Bormio 2000
Po téměř 9hodinové cestě se jedeme rozjet přes 2 nejbližší a nejkratší kopce v okolí. Na úvod dáváme Cancano s hustě namotanýma serpentinama, libice. Nahoře u zřícenin je krásně vidět, jakýma střevama jsme se prohnali …

Střeva směrem k jezeru Cancano

Střeva směrem k jezeru Cancano

To druhé stoupání – Bormio 2000 – na opačné straně města už není tak epesní, ale protože tu Jirka rozjíždí tempo, tak si to také děláme moc moc hezké 🙂 V závěru dojíždím nějakého borce na skládačce, který má potřebu si k vrcholu zaspurtovat, pfff, docela klade odpor prevít, ale naštěstí vítězím. Jinak bych to rovnou zabalil a jel zpátky do Prahy 😀

Přehrada jezera Cancana

Přehrada jezera Cancana

Druhá etapa – Mortirolo (vražda, smrt, zabití) a Gavia
Nejobávanější etapa právě díky Mortirolu začíná přitom dost pohodově, 35 km lehce z kopce. Už dopředu vím, že se mi ten kopec líbit nebude a že budu zase nas*anej :-D! 1200 výškových metrů a 11% sklon, to jsou parametry na horský kolo s lehkýma převodama a ne na silničku s převodem 39/28! Ale když je to tak legendární krpál na Giro de Italia, tak to musíme zkusit.

Spodní část sjezdu z Mortirola

Spodní část sjezdu z Mortirola

Okamžitě na úpatí mi ujíždí peleton – Jirka, Honza, Ondra. Stoupání je takřka bez okolních výhledů, jede se v lese, první patník upozorňuje, že bude následovat 34 vraceček. K vrcholu se vleču 70 minut při téměř anaerobním prahu, abych to vůbec ušlapal. Půlku času jedu ve stoje a nadávám si, že jsem si radši nevzal bajka. Silový šlapání zkrátka nemám v lásce. Vrchař Jirka naděluje 6,5 minuty mně a překvapivě jen 2 minuty Honzovi s Ondrou, slušná práce kluci, ujeli jste mi o parník!

Tím ovšem legrace nekončí, čeká nás ještě jeden průsmyk – Gavia. Sice se stoupání místy taky solidně utahuje a člověk se opět morduje do kopce přes hodinu, ale na druhou stranu ty vyhlídky jsou úchvatné. Nahoru vyjíždíme totálně popravený, zmatlaný. Cola má v tu chvíli cenu zlata, přesněji řečeno 3,5 euro za třetinku :-D!

Zhruba ve 2 třetinách výšlapu na Gavii v háku za Jirkou

Zhruba ve 2 třetinách výšlapu na Gavii v háku za Jirkou

Sjezd do Bormia je za odměnu, pecka, ze začátku hravý a ve spodní půlce hooodně rychlý.

Třetí etapa – Stelvio oboustranně (z Bormia a z Prata)
Královská etapa – Stelvio – je možné ho vyjet ze 3 stran. Volíme ty 2 nejpopulárnější (nejdelší) varianty. Tu třetí ze Santa Maria jsme jeli autem při cestě z Prahy a bohatě stačilo (nejprudší a nejméně zajímavá). Nicméně David alá trojkombinát má roupy, zvažuje všechny 3 kombinace, jenže to ještě neví, že bude rád stejně jako my, když se vůbec vyšplhá na Stelvio podruhé.

Kousek za půlkou stoupání při cestě z Bormia na Stelvio

Kousek za půlkou stoupání při cestě z Bormia na Stelvio, foceno v den odjezdu.

Po předešlých 2 dnech na KOM na Stravě útočit už asi nebudeme, únava je znát. Škoda, mohli jsme tu na sebe nechat pěknou vizitku, tak příště 🙂

Stelvio je ten den už odspod uzavřené pro auta, takže takový cyklistický svátek, mrtě cyklistů. Z Bormia nahoru nás čeká 21 km a 1550 m UP. V mém podání to znamená 1:33 hod tempíčka do kopce. Jirka se klasicky s Ondrou od nás hned odtrhávají a já se snažím jet s Honzou, ale i ten je na mě chvílema trochu rychlejší. Překvapuje nás, že ani z této, ani z té druhé strany není jediný borec, který by nás předjel, naopak, my předjíždíme po stovkách, což je příjemný, motivuje to! Navíc si dopřáváme zdarma jednu ze dvou občerstvovaček, které tam byly pro cyklisty připravené, fajn!

Závěrečná rovinatější část z Bormia na Stelvio (vpravo je již vidět vrchol)

Závěrečná rovinatější část z Bormia na Stelvio (vpravo je již vidět vrchol)

Hezkou vzpomínku na samotný průsmyk nám trochu kazí davy cyklistů na vrcholu, málem se nedá projet, až mám skoro klaustrofobii, hnus. Stejně tak i vrchní třetina sjezdu do Prata je dost vo ho*ně, protijedoucí hejna zabírají mnohdy skoro celou šíři silnice a jen čekám, kdo mi kdy vjede do protisměru a já poletím ze srázu, nebezpečný!

Vrchol Stelvia pohledem směrem na Prato, focený v den odjezdu.

Vrchol Stelvia pohledem směrem na Prato, focený v den odjezdu.

Dole v Pratu dáváme pizzu (já celou a to byla chyba), otáčíme to a jedeme si vyjet tu těžší variantu Stelvia = 25 km a 1850 m UP (v mém podání rovné 2 hodiny). Už odspodu se necítím ve své kůži. Prvních pozvolnějších 11 km (600 výškových při průměru 5,5 %), tedy 40 minut cesty přesně do Trafoi jedeme spolu. Tam začíná 48 očíslovaných serpentin, silnice se zvedá a až k vrcholu nepovolí (14 km, 1200 výškových při sklonu 8,1 %). Jirka s Ondrou ujíždí a já postupně upadám do příšerné energetické krize s žaludečními potížemi (je mi na zvracení, pizzu úspěšně vykrkávám až k vrcholu). Najednou se nemůžu dostat výrazněji přes 140 tepů, jsem v totálních hovnech, nemám sílu už ani zemřít a na vrchol je to pořád tisíc výškových. Zázrakem si Honzu držím nějak na dohled a dokonce 5 km před průsmykem dojíždíme stejně popraveného Davida, který vyjížděl z Prata o čtvrt hodiny dřív. Společně zastavujeme u studánky k dočerpání vody. Žaludek se během krátké 2minutové pauzy zklidňuje a najednou jedu jak vyměněný. Nohy jsou relativně při chuti, srdéčko tepe, takže klukům rychle ujíždím a nahoře si ještě dávám spurtíka.

Mé první zdolání Stelvia, všimněte si těch mraky

Mé první zdolání Stelvia, joooo!!!! Všimněte si těch řad „mravenců“- cyklistů v pozadí!

Sjezd zpátky do Bormia je už bez cyklistů, pouštíme to a vychutnáváme si výhledy, tunýlky i serpentiny. Až na tu krizi, se kterou jsem bojoval zhruba hodinu, to byl vydařený výlet. Počasí být lepší už nemohlo, dokonce i v té výšce 2750 m nad mořem bylo nějakých 19 stupňů, ani jsem si na sjezd do Bormia neoblíknul větrovku.

Livigno bylo očividně cyklisticky velmi populární destinací, jediná rovinka široko daleko (kolem jezera)

Livigno bylo očividně cyklisticky velmi populární destinací, jediná rovinka široko daleko (kolem jezera)

Čtvrtá etapa – Livigno, kolem jezera a zpět
Na závěr se jedeme podívat do Livigna k jezeru přes průsmyk Foscagno. Jirka s Magdou už ani nevyjíždí, já toho mám teda taky docela dost, ale když už jsem tady, tak si toho chci projet co nejvíc. Honza rozjíždí k Foscagnu docela tempíčko, i tak se nahoru šplháme skoro hodinu. S Davidem se na vrcholu otáčí a jedou domu, zatímco já s Ondrou pokračujeme podle plánů až do Livigna a pak ještě kolem jezera až na druhou stranu k přehradě. Je to tady nádherný. Dokonce se tu povozíme v „rychlíku“ – hákujeme nějaké 3 magory a letíme po rovince 45 km/h :-). Potkáváme profíky Irinu Kalentievovou (bajkerka) nebo třeba mistra světa v silniční cyklistice Michala Kwiatkowského.

Počasí, krajina i výhledy prostě luxusní!

Počasí, krajina i výhledy prostě luxusní!

Shrnutí
Když to srovnám s loňským Alleghem (report ZDE), tak tahle dovolená byla snad ještě lepší, především kvůli počasí a samotnému Stelviu – megavelký zážitek.

Na rozdíl od Alleghe je kolem Bormia poměrně řídká silniční síť a všechny okruhy jsou navíc dlouhé přes 100 km, dají se tu namotat jen 3 různé: 1) Mortirolo + Gavia, 2) přes Stelvio, Prato a Santa Maria, 3) Tirano, Livigno. Právě úsek Tirano – Livigno a rovinka mezi Pratem a Santa Mariou byly jediný místa, které jsme si v dosahu neprojeli. Kamkoliv jinam už bychom se museli přiblížit autem.

Kdy Průsmyk Vrchol (m n.m.) Délka (km) Výstup (m) Sklon (%) Moving time Rychlost (km/h) Tepy
27.8. Cancano 1842     9,1    645    7,1     44:17  12,3 142 / 156
27.8. Bormio 2000 1904     9,3    817    8,8     40:15  14,0 165 / 176
 28.8. Mortirolo (z Mazza) 1852   11,4  1258  11,0  1:10:01    9,8 168 / 175
28.8. Gavia (z Pezza) 2621   14,1  1153    8,2  1:21:06  10,4 156 / 179
29.8. Stelvio (z Bormia) 2758  21,2 1554   7,3  1:33:14  13,6 156 / 166
29.8. Stelvio (z Prata) 2758  24,7 1823   7,4  1:59:40  12,3 151 / 167
 30.8. Foscagno 2291  15,1   944   6,3     58:36  15,4 150 / 164

Tabulka: Seznam všech absolvovaných průsmyků (kliknutím na název se zobrazí „segment“)

Něco jiného by ovšem bylo vzít si bajka, naskytlo by se více možností. A já už jsem v podstatě rozhodnutý, že na další takto kopcovitou dovolenou si toho bajka vezmu, i kdyby se mělo jednat čistě jen o silniční etapy, protože v tak prudkých stoupáních, ve sjezdech se samýma vracečkama a v etapách, kde rovinky nehrozí, je rozdíl mezi bajkem a silničkou zanedbatelný. Navíc ten komfort zařadit si lehký převody a točit nohama vysokou kadencí … to by Jirka koukal, kdybych ho na Mortirolu předjížděl po zadním kole 😀

Část naší posádky na Stelviu. Zleva Ondra, Jirka, já, Honza.

Pevné jádro naší posádky na Stelviu. Zleva Ondra, Jirka, já, Honza. Snad zas někdy příště.

Co dodat, byla to veselá a úspěšně zvládnutá výprava. Trochu potrápila vnitřní páska ráfku (mně způsobila 2 a Ondrovi 1 defekt), ještě že měl David 2 náhradní. Ondra překvapil výkonnostně, když byl téměř rovnocenným vrchařem k Jirkovi. A mě může těšit, že na svého týmového parťáka Honzu už moc neztrácím, zářijové bajkové závody Trans brody a Pražská padesátka budou mít grády!

  • Délka:   10 km  (+ 50 m podle Garmina)
  • Tepy:   180 / 191
  • Čas:   40:45
  • Rychlost:   4:04 na km;  14,8 km/h
  • Výsledky:   266. / 5542   (ZDE)
  • Data z GPSky:   (Connect)  (Strava)

S kámošem Vaškem jsme si zas po roce (respektive já po dvou – loni jsem neběžel z důvodu dovolené) přišli zavzpomínat na své závodní začátky, které se pojí s rokem 2007, kdy jsme se prvně přihlásili do závodu právě na této večerní pražské desítce. Od té doby ji běháme pravidelně. Já vynechal pouze 2 ročníky a Vašek dokonce nevynechal žádný!

Start, červený kšilt zcela vpravo jsem já!

Start, červený kšilt zcela vpravo jsem já!

Snad každoročně se trasa modifikuje, dříve se např. startovalo ze Staromáku a do Holešovic se vůbec neběhalo. Délka ovšem zůstává stejná a akce získává postupně na čím dál větší popularitě i přes cenovou politiku, se kterou já třeba úplně nesouhlasím. Ale když je to ta tradice … 🙂

Jak už bývá mým zvykem, ani tentokrát jsem před závodem nenatrénoval takřka nic (všehovšudy 3 běžecké tréninky), musel jsem si tedy vystačit s cyklistickými tréninky. Cílem nebo spíš povinností bylo pokořit čas z březnové Kbelské desítky (42 rovných), tajně jsem ale doufal v prolomení 40. minutové hranice.

První desítky metrů a můj polosprint.

První desítky metrů a můj polosprint.

Protože jsem do přihlášky zadal svůj osobní rekord 38:53 (Kbely 2013 ZDE), vysloužil jsem si luxus v podobě startu z 1. koridoru (č. 168). Řadím se cca do 4. řady, profíkům dýchám na záda 😀

19:30 hod START

Tak to je fičák, z náměstí Republiky vybíhám, řekl bych, víc než svižně a stejně mě předbíhají masy lidí. Psychologický efekt, adrenalin i endorfiny fungují, klidně bych ulicí Revoluční běžel sprintem. První kilák dávám za 3:43. Takhle rychle jsem ještě nikdy žádný kilák v rámci desítky neběžel. Musím se ale krotit, zpomaluji a v Holešovicích od 3. km běžím kolem 4:05 na kilometr.

Náběh z Revoluční na Štefanikův most.

Náběh z Revoluční na Štefanikův most.

Že to dnes nebude pod 40 minut, se smiřuji na metě 4. km, kdy mi ubíhá vodič. Píchá mě v boku, omezuje mě to v dýchání a honí se mi myšlenky, že budu muset možná přejít do chůze. Naštěstí drobné zvolnění tempa (5. km za 4:11) pomáhá.

Na občerstvovačce se neobtěžuji, pít z kelímku? Leda tak s žábrama 🙂 Konečně mě závodníci přestávají předbíhat.

Kdo někdy běžel desítku konstantním závodním tempem, ví, že prvních 5 km je brnkačka. Závod v podstatě začíná až na druhé pětce, kdy už nohy začínají bolet, člověk je zadýchaný a udržet nastolené tempo přestává být sranda. Mně se to daří, ale hrozně se při tom ždímu, odpočítávám do cíle pomalu každý jednotlivý metr 🙂 Pod 41 minut to musí být, i kdybych tu měl chcípnout.

Že by sucho v puse? 8. km u Malostranské. Všiml si někdo té občerstvovačky nalevo? :-)

Že by sucho v puse? 8. km u Malostranské. Všiml si někdo té občerstvovačky na druhé straně? 🙂 Já ne!

Na 9. km mě předbíhá dvojice ženských. Moc jsem jich zatím na trase nepotkal (tuším 2). Mužské ego zafunguje a držím se jich. Holky vzápětí něco mezi sebou prohodí, zrychlují a já jsem nucen sklopit uši. Ach jo 🙂

Náběh do závěrečného kilometru přes výběh na Štefanikův most a dlouhou rovinkou po Revoluční do cíle. Rád bych své tempo vygradoval, ale už není moc z čeho brát. Tepovka hlásí 190 tepů za minutu, běžím v tranzu, netrpělivě vyhlížím cíl! Diváky kolem trati už absolutně nevnímám. Ta děsná mimóza a troska, co ze mě zbyla, hlava děravá a skoro poblitá dobíhá do cíle v čase 40:45, vlastně moje 2. nejrychlejší desítka a zdaleka nejrychlejší v rámci této akce. Paráda! Spokojenost. Příjemné setkání s přáteli v cíli. Pořadatele chválím za fotky.

Po 40 minutách o 10 kg lehčí a o 30 let starší :-D Potím krev! 200 m do cíle!

Po 40 minutách o 10 kg lehčí a o 30 let starší 😀 Potím krev! 200 m do cíle!

Příští rok to pod 40 dám, čestný skautský.

  • Délka:   DNF  (34,2 km při odstoupení)
  • Převýšení:   DNF  (874 m při odstoupení)
  • Čas:   DNF  (1:30:11 hod při odstoupení)
  • Výsledky:   DNF / 424  (ZDE)
  • Tepy:   173 / 183
  • Rychlost:   23,0 / 51,5  km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Na závod AM bikemaraton do Karlových Varů od Kola pro život se těším jako malý kluk. Trasa je nejvymazlenější ze všech, hezčí bikový půlmaraton neznám. Libové sjezdíky a XCéčkové pasáže mě sem přilákaly už po 6. v řadě a budu sem jezdit dál, stojí to fakt za to!!

Na startu ve 2. řadě v 1. koridoru přemýšlím, kdy a kde nastoupím Boudnýmu :-)

Na startu ve 2. řadě v 1. koridoru přemýšlím, kdy a kde nastoupím Boudovi 🙂 BTW, 15 profíků na startu ještě chybí.

Teprve tímto závodem můžu říct, že jsem zahájil MTB sezonu. Ty letošní předchozí akce byly spíš nepovedený pokus o závodění, bída, ale konečně se cítím ve formě a chci to tady prodat. Navíc jsem letos ještě neměl příležitost si pokazit loňský startovní koeficient KPŽ a zařazuji se tak s mým historicky nejnižším startovním číslem v tomto seriálu (č. 38) do 1. koridoru hned za profíky!! Věřím, že s dobrými závoďáky bych se mohl dneska pěkně vyvézt.

Motivace zajet nějaký výsledek je o to větší, že má premiéru moje nová 29tka (doposud jsem jezdil na 26tce).

11:30 hod START

Příšerný trapas předvádím hned v úvodních metrech. Zapomněl jsem si před startem přehodit na lehčí převody a nemůžu se rozjet 🙂 Zprava mě předjíždí Tatíček, chytám se ho a jedu za ním první kilometr až k vracečce ke kostkám. Tam se začíná stoupat a čelo mi ujíždí, ale překvapivě ne tak rychle, jak bych předpokládal.

Vary_Grafy

Parťák Jakub Jirků se kolem mě mihne a jen kroutím hlavou. Sem tam mě někdo předjede, ale rozhodně ne takovým rychlostním rozdílem jako Jakub 🙂 Půlku stoupání k Dianě jedu v háku Pavlovi Jiřenovi, ale i ten je na mě moc rychlý.

U Diany zpátky předjíždím Jakuba, asi se trochu panáček vystřílel 🙂 Pořád se pohybuju hodně vepředu a je to znát i v technickém sjezdu z Diany přes kořeny a úzké vracečky připomínající střeva, kde to had závodníků přede mnou posílá dolu celkem pekelně.

Já a luxusní sjezdík od rozhledny Diany!

Já a luxusní sjezdík od rozhledny Diana!

Pak se stoupá k vyhlídce Karla IV. Tady mi loni trochu seklo, takže to tentokrát jedu kontrolovaně. Výšlap je ovšem místy prudký, mít lehčí převod, určitě bych ho tam hodil. Na jednopřevodníku o 36 zubech s největším pastorkem na kazetě se 42 zuby při rychlosti pod 8 km/h šlapu již poněkud silověji, ale dá se 🙂 Tady mě míjí a ujíždí Tomáš Bartsch.

Od vyhlídky následuje asi nejobtížnější sjezdík na trati, poměrně strmě dolu po vysokých kořenech. Vynáší mě to lehce doleva, o to hlubším dropem musím projet dole, 29tka to celkem vyžehlila 🙂

Čekám na spásu z Metrostavu, vpravo za mnou Ondra.

Čekám na spásu z Metrostavu, vpravo za mnou Ondra.

Zdá se, že se konečně přestávám polem propadat a to je dobrá zpráva, protože pořád se ještě někde za mnou vyskytuje spousta chrtů, kteří mě běžně poráží. Především teda Petr Frank a Ondřej Beran. Právě Ondra mě před sjezdem do Březové předjíždí ještě s jeho kolegou z Metrostavu, Tomášem Homolkou. Tak tohle už bych ale mohl uviset do cíle 🙂 Takže je hákuju a jedeme spolu. Já už se pomalu psychicky připravuju na tu popravu za Březovou, kde kopec je hodně dlouhý a místy i strmý. No netěším se. Proto jedu jeho úvodní asfaltovou část volněji s malým odstupem na kluky z Metrostavu.

Když mě ovšem předjíždí Petr Frank, okamžitě se probouzím!! Nahoře kolem letiště na těch rovinkách bude Petr hodně silný a tam musím být s ním, určitě to bude stát za to 🙂 Navíc za náma už v podstatě nikdo není, takže jestli nechci jet ty rovinky sám, tak teď se musím zmáčknout.

Moje 6členná skupina v pořadí Frank, Beran, Homolka, já + 2

Moje 6členná skupina v pořadí Frank, Beran, Homolka, já, Šípal + 1

Na vrcholu mi tenhle záměr komplikuje Daniel Drinka, když mě i Ondru Berana zbrzdí na kořenech. Na rovinkách jedeme tedy dva (já a Ondra) a snažíme se dojet Petra, který ovšem nahání 3člennou skupinku před sebou. Není to úplně jednoduché. Vzájemně se sjíždíme až po pěti kilometrech na 20. km ve stoupání za obcí Pila a je nás rázem 6! Fajn!

Petr nezklamal a ve zběsilém tempu pokračuje dál. Právě hlavně díky němu si sjíždíme na 26. km početnější grupu a narůstáme na pěkných 15 kousků 🙂 No mám radost, takhle jsem si to nějak představoval. Teď krásně pošetřím.

Spolu přijíždíme na občerstvovačku k Vítkovu vrchu na 34. km a tady můj závod nečekaně končí!!! Úplně běžně přehazuji na lehčí převod, šlápnu a najednou zásek – přehazka venku, urvaná. Zlej sen, nadávky, nemůžu tomu uvěřit. Docházím si aspoň pro čas na mezičas. Zjišťuji, že mám uvolněné celé kolo i kazetu, že to není jen utržená patka u přehazky, takže ten sjezd k brodu, na který jsem se tak těšil, ani nemůžu jet na volnoběh, to je k vzteku. Dávám si teda 10km procházku nejkratší cestou do cíle.

I o takovouhle legraci jsem přišel vinou technických potíží :-D (brod pod Vítkovým vrchem)

I o takovouhle legraci jsem přišel vinou technických potíží 😀 (brod pod Vítkovým vrchem)

No, mrzí mě to ze 3 důvodů:

1) skvěle rozjetý závod, pohyboval jsem se ve skupině lidí, kteří v cíli bojovali o 36. – 51. místo celkově, v takto nabitý konkurenci by to byl pro mě úžasný výsledek.

2) závod ve Varech mám rád hlavně kvůli té trase, na kterou jsem se těšil celý rok. Dokonce jsem zvažoval, že po projetí cílem si vzápětí půjdu projet ještě nějaký lesní pěšinky u Diany. Neopravitelný defekt mě okradl o 22 km libových XCéčkových úseků a o extra vyparáděný sjezd z Vítkova vrchu k brodu.

3) v podstatě nový kolo, první závod a takhle mě podělá. Příčina je mi záhadou, ale nevěřím, že jsem za to mohl já, spíš bylo něco špatně dotažené a nebo ?poškozené? Mimochodem před 3 rokama jsem 1. závod na nové 26tce taky musel cca 8 km pěšky (pláště Rocket Rony = papír) 😀

  • Délka:   301  km
  • Převýšení:   2 880  m
  • Tepy:   132 / 180
  • Rychlost:   29,4 / 66,6  km/h
  • Čas v sedle:   10:15 hod  (včetně pauz 13:53 hod)
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Zrod myšlenky

Když už jsem si pořídil před 2 roky silničku a začal si plánovat delší výlety, abych nejezdil jenom kolem baráku, tak bylo otázkou času, kdy podniknu svůj velký cíl: Praha – Ještěd – Praha (233 km). Ten jsem s partou přátel zrealizoval loni (report ZDE). Byl to tak silný zážitek, že letos jsem ho chtěl zopakovat a ještě ho trochu vyšperkovat.

Z Prahy na Ještěd a zpátky je mimochodem mezi silničářema vytrvalcema velmi oblíbená trasa. Ujet za den přes 200 km už vyžaduje určitou přípravu, pokud si to chce člověk trochu užít a absolvovat to důstojně. Nicméně i přesto si myslím, že takovouto vzdálenost pořád ujede kdejaký trochu natrénovaný jouda.

Ale co takových 300 km? To už je sakra výzva, běžnej smrtelník tohle nepochopí. A motivace? Posunout své limity zas o kus dál, prožít nové nezapomenutelné zážitky, sosat celý den endorfíny. A když to všechno sedne, tak to nebude ani bolet.

Tahle 300km myšlenka mě začla pronásledovat vlastně hned, co jsem se vrátil z Ještědu. Otázkou zůstávalo, kdy, kam a s kým.

Po zdolání Černé hory kousek pod vrcholem. Zleva: Aleš, já, Jirka, Vláďa, Tom, Honza, Kalič. Magda fotila.

Po zdolání Černé hory kousek pod vrcholem. Zleva: Aleš, já, Jirka, Vláďa, Tom, Honza, Kalič. Magda fotila.

Sestava

Snažil jsem se zlákat co nejvíce „pacientů“, ale ta vzdálenost budila mezi parťákama obrovský respekt. Hodně jsem spoléhal na naší 8člennou ještědskou sestavu, ale z té jsme nakonec jeli jen dva. A kdo že tedy byli ti odvážlivci, kteří se ke mně připojili při cestě na Černou horu? Základ tvořilo včetně mě 6 lidí:

  • Jirka Horký – jediný člen naší ještědské výpravy (protáhl si ji tenkrát na 300 km)! Excelentní vrchař, který si nakonec prosadil obtížný výšlap na Černou horu. Připojuje se k nám na Sadské. Kvůli technickým potížím vzdává na 225. km.
  • Aleš Saska – drobný Kolíňák, který se připojuje v Nymburce. Z prvotních obav, jestli nám bude stačit a jestli to vůbec objede celé, to zvládl v pohodě a navíc s nejdelší individuální cestou domu (Benátky – Kolín = cca 40 km).
  • Tomáš Vitvar – má úžasný tah na rovince. Nejzkušenější pacient ze všech, 300 km i delší švihy pro něho nejsou novinkou. Jeho účast v jednorázovém 1200 km dlouhém silničním závodě je toho důkazem! Připojuje se k nám v Počernicích.
  • Vladislav – spolu s Tomášem se nechává zlákat přes nabídku na Bike-foru a taktéž se připojuje v Počernicích. Jako jediný z výpravy (očekával jsem větší úmrtnost) si musel přetrpět energetickou krizi, na 250. km v Mladé Boleslavi se od nás společně s Tomem odpojil kvůli zvolnění svého tempa.
  • Jiří Kala – dlouholetý parťák, který se nebojí žádné výzvy. Na svém kontě několik Ironmanů. Připojuje se k nám v Sobotce a byl to právě on, který na 250. km vyprovokoval 2 nástupy a vysoká tempa na rovince mezi Ml. Boleslaví a Benátkama.

Další 2 (Jan Rožek a Magda Čípová) se přibližují autem a připojují se v Lomnici nad Popelkou na úsek Jilemnice – Černá hora – Jilemnice.

Trasa, obtížnost, kvalita silnic

S návrhem Černé hory přišel Jirka Horký. On jako vrchař měl zkrátka potřebu do trasy zakomponovat nejtěžší stoupání Krkonoš. Já byl jednoznačně pro mnohem příjemnější pozvolný výjezd na Špindlerovu boudu, ale to neprošlo. Kluci se prostě chtěli mordovat do dlouhého prudkého krpálu takřka bez okolních výhledů s vrcholem kdesi uprostřed lesa. I tak jsem ve skrytu duše doufal, že ve Vrchlabí to někteří přehodnotí a pojede se na Špindlerovku. Nestalo se 🙂

Trasu jsem připravoval já a dal jsem si záležet, aby byla co nejvíce rovinatá. Dalo by se říct, že prvních 75 km a stejně tak závěrečných 80 km byla absolutní rovina. To mezi, pokud nebudu počítat samotnou Černou horu, byl lehce zvlněný terén. A protože se nerad vracím po stejné cestě zpátky, tak tam jsem trasu naplánoval přes Nymburk, Sobotku a Jilemnici. Nazpátek přes již osvědčený Turnov, Mladou a Starou Boleslav.

Cerna_hora_graf

Výjezd na Černou horu měřil 13 km a 770 výškových metrů a dal se rozdělit na 2 poloviny: ta první k Hoffmanově boudě v Janských Lázních měla příjemný 5% sklon s 300 výškovými metry (obdoba Řevničáku). Ta druhá půlka s průměrným 9% sklonem a 470 výškovými metry (segment ZDE) už tak příjemná nebyla, z toho závěrečných 700 metrů se sklonem výrazně převyšujícím 10 % od poslední vracečky bylo vyloženě za trest.

Na trase byly jen 4 nepříjemné úseky:

  • 1) Rozbitý asfalt před Lomnicí nad Popelkou – naštěstí se jednalo o 7% stoupání, takže to ani nevadilo, obráceně bych to ovšem jet nechtěl.
  • 2) Vyfrézovaný asfalt před Jilemnicí – opět se tento úsek jel do kopce
  • 3) Objížďka údolí u Semil – tu jsme ignorovali, takže nás čekalo 500 metrů cyklokrosu a přelézání 2 vysokých bariér 🙂
  • 4) Mezi Malou Skalou a Turnovem hustější nepříjemný provoz

Jednalo se tedy spíš o drobnosti a proto můžu tuto trasu vřele doporučit. Ale pokud se máte aspoň trochu rádi, tak ve Vrchlabí odbočte na Špindlerovku 🙂

Povětrnostní podmínky

Na takovouhle celodenní prasárnu to chce dobré teplé počasí a hlavně dlouhý den. Z hlediska výkonnosti a denního světla se taková expedice dá zrealizovat snad jedině v červnu, červenci nebo v srpnu.

Co se týče teploty, tak jsme zrovna chytli ideální den, kdy bylo teploučko už od rána, ale zároveň nijak přehnané v odpoledních maximech.

Odpoledne hrozily silné bouřky, ve výsledku spadlo jen pár kapek. Horší bylo, že nám na nejzazším místě trasy fronta přivála dost silný západní vítr (11 m/s), proti němuž jsme zápasili až do Turnova. Tam naštěstí začal rychle slábnout.

Průběh ve zkratce

Z mého pohledu až na ten zpáteční vítr vyšlo vše perfektně. Žádná krize, žádné technické potíže a dokonce proběhly i legrácky s Kaličem na 250. km, kdy jsme si začali nastupovat. Asi předávkování endorfínama, možná úpal, jinak si to nedovedu vysvětlit 🙂

Jirka Horký si vybral smůlu, ve sjezdu z Černé hory si ohnul přesmykač a nemohl tak s náma pokračovat až do Prahy. Stejně to určitě udělal schválně, prostě se mu nechtělo jet v tom silném protivětru domu 😀 To chápu.

Vrchařskou prémii na Černé hoře ovšem zaslouženě vyhrál, z Hoffmanky za 23:06. Tempo jsme jeli právě až od Hoffmanovy boudy. Na špici to nejdříve rozjel pro mě ideálně Honza, ale po cca kilometru se to Jirkovi přestalo líbit, nastoupil a od té doby jel až na vrchol osamoceně. Jeho nástup měl za následek roztrhání celé naší skupinky, takže pak jsme jeli nahoru po jednotlivcích. Na 2. místě se vydrápal Honza v čase 24:30 a já na 3. místě za 25:45. Oproti Ještědu jsem tuhle vrchařskou nejel naplno, to vlastně nikdo z nás, přeci jen nás čekalo ještě 155 km domu 🙂

V Černém Dole jsme dali obídek (já se teda přežral jako dobytek) a následovaly větrné zápasy. V Jilemnici se od nás odpojila trojice Honza, Magda a Jirka (jeli k autu do Lomnice) a my pokračovali v pěti. Před větrem jsme se částečně schovali v údolích do Semil a do Turnova. Cesta do Semil měla adrenalinovaný nádech, to když jsme se rozhodli ignorovat značky slepé ulice 6 km a nevyužít objízdné trasy. Nikdo nevěděl, jestli se nebudeme muset vracet, znamenalo by to zbytečných cca 15 km navíc. Naštěstí ten rozkopaný úsek šlo nějak projít/přelézt/přeskákat 🙂

Když jsme dorazili do Turnova, tak jsem věděl, že těch posledních 80 km už v pohodě dojedu, pokud teda nechcípnu nudou na těch nekonečných rovinkách. O zábavu se nám ale začal starat Kalič a posléze i krátce připojivší se Haumač, na 250. km jsem byl v totálních výtlemech.

Kluci se ode mě postupně odpojili (Tom a Vláďa si zvolnili, Kalič + Haumač jeli do Mělníka a Aleš do Kolína), takže závěrečných 34 km jsem absolvoval sám.

Hezké to bylo! Všem pacientům děkuju za účast, bez vás bych do toho nešel! Suma sumárum mě to dodělalo méně než ten loňský Ještěd. Možná to bylo i tím, že jsem celý červen o víkendech najížděl dlouhé objemy (5 – 7hodinové tréninky), takže nějakých 10 hodin čistého času jízdy mě nemohlo nijak zásadně překvapit. Nebýt toho větru, tak věřím, že by padl i rychlostní průměr 30 km/h 😀

A co dál? Na příští rok určitě zas něco pěkného zorganizuju, ale abych pravdu řekl, těch 300 km už nemám potřebu vylepšovat. Ono už není moc kam. Jedna věc je samozřejmě lámání rekordů, takže asi kdybych byl opravdu velký egohonič, tak by těch 350 – 400 km za den nebylo nereálných, ale mám já tohle zapotřebí? Rozhodně ne! Cyklistiku si chci především užívat a ne končit v nemocnici na kapačkách 😀

  • Délka:   140,2 km
  • Převýšení:   2350 m
  • Čas:   4:14:16 hod
  • Výsledky:   30. / 290  (ZDE)
  • Tepy:   160 / 181
  • Rychlost:   33,1 / 80,3 km/h
  • Data z GPS:   (Connect)   (Strava)

Můj první silniční závod aneb povození se s trojnásobným mistrem ČR v silniční cyklistice

Vzhledem k tomu, že mám za sebou již 91 bajkových závodů a na silničním kole jezdím tréninkově víc než dost, tak byla jen otázka času, kdy si vyzkouším silniční závod. Chtěl jsem rozhodně něco delšího a především kopcovitějšího, kde by se peloton nadělil na malé skupinky a z toho pohledu se mi zdál jako ideální Krakonošův cyklomaraton, který vede napříč mýma oblíbenýma Krkonošema. A protože se někteří moji týmoví parťáci z Dexteru BSK racing rozhodli stejně, spojili jsme to s víkendovým pobytem kousek od Strážného v chalupě Klecanda.

Krakonosak_grafy

Do závodu nastupuji především s tím, že si projedu další místa, které v Krkonoších ještě neznám, že si vůbec vyzkouším tento typ závodu a jako hlavní cíl dojet v pořádku, vyhnout se pádům. O výsledek mi tolik nejde, nejedu si sem honit ego, i když nakonec psychologický efekt zafunguje naplno a stejně se ždímu jako v kterémkoliv jiném závodě 🙂

Start  10:00 hod

Z Trutnova vyráží na 290 silničářů včetně mě. V nahuštěném pelotonu přes celou silnici se pohybuji poměrně vepředu a se spodním velmi silným úchopem řídítek jsem připraven na jakoukoliv nerovnost či nečekané rychlé brždění.

Prvně nám čelo závodu (cca 40 lidí) ujíždí ve stoupání na Hrádeček (10. km). Ten si vylítnu velmi intenzivně a chytám 2. skupinku o zhruba 15 lidech. Manko 30 sekund na čelo sjíždíme velmi rychle, stejně tak i skupina za náma a tvoříme peloton o zhruba 70 závoďácích.

Před Žacléřem s výhledem na Krkonoše.

Před Žacléřem s výhledem na Krkonoše.

Znovu nám to ujíždí (opět cca 40 lidí) při cestě do Žacléře (23. km). Stoupání je nejdřív pozvolné, táhlé, ale už tady mám tušení, že mě buď někdo tahá za sedlo nebo mám defekt zadního kola. Naštěstí se jedná jen o pocit, který je způsoben mou dezorientací, že jedeme v pelotonu po rovince, ale ona ta rovinka má 2 až 3% sklon :-D. Kousek před Žacléřem se to ovšem dost nepěkně utáhne a tam mi to ujíždí. Tentokrát naší skupince trvá dotažení mnohem déle, zadaří se až někde okolo 40. km.

Následně se jede v balíku, který narůstá na nějakých 60 lidí, místy neskutečný kafíčko, chvílema jedeme po rovince i třícítkou … Že bych jen tak ze srandy nastoupil? 🙂 Kdyby mě tam měl kdo vyfotit, tak to pro tu fotku udělám 😀 Jsem tak zahleděný na bezpečnou jízdu ve skupině, že si ani nejsem schopen vychutnat nespočet skandujících diváků na polské straně závodu. Mimochodem prvních 45 km dávám průměrnou rychlost 36,5 km/h, což není zas tak zlý.

Čelo závodu u Pece pod Sněžkou

Čelo závodu u Pece pod Sněžkou

Poté absolvujeme nejdelší stoupání v závodě o 500 metrech výškových v příjemném sklonu 5 % až k hraničnímu přechodu Pomezní Boudy ve výšce lehce přes 1000 m nad mořem. Velmi rychle zjišťuji, že část pelotonu, která jela za mnou, už dávno odpadla a že tvořím jeho úplný chvost. Postupně odpadávají po jednotlivých už i borci přede mnou a když už si přes ně sjíždím ocas pelotonu potřetí, počtvrté, tak je mi jasný, že takhle to nepůjde donekonečna, začínám si totiž pěkně dávat a jen se modlím, aby konečně odpadla i nějaká početnější grupa. Vzápětí se tak i děje, kdy si necháváme v asi 6 lidech ujet čelo závodu definitivně (a už ho nikde nedojedeme). A právě v této naší skupince se nachází známá to postavička, bývalý 3násobný mistr ČR v silniční cyklistice a komentátor Tour de France, Petr Benčík 😀 No tak fajn! Ještě před vrcholem si sjíždíme 4 týpky, které táhne borec z konkurenčního Dexteru Cycling – Jaroslav Rendl.

Před Pecí já a naše 2. skupinka šetřící síly.

Před Pecí já a naše 2. skupinka šetřící síly.

Na vrcholu u občerstvovačky (zde máme manko 2 minut na čelo) se jednoho člověka zbavujeme (šel k zemi), beru si v rychlosti bidon a dolu pod Pec nádherným dlouhým sjezdem rozjíždíme vražedné tempo, teda aspoň já jedu na špici vždy totální šrot. Sjíždíme si tak dole dalších asi 5 kousků a rázem je z nás docela solidní balík.

V pozvolném stoupání do Pece pod Sněžkou se očividně všichni šetří na popravu v podobě dlouhého krpálu k Pražské boudě o průměrném sklonu 13,5 %. Na nějaké takové šetření ale vůbec z bajkových závodů nejsem zvyklý, takže mě překvapuje, že se skupince nechce akceptovat moje naprosto normální tempo, nijak vyhrocené.

Rozcupované čelo závodu u Pražské boudy

Rozcupované čelo závodu u Pražské boudy

Obávanou stojku k Pražské boudě jedu malinko s rezervou tak, abych se na vrcholu pohyboval někde uprostřed skupiny, protože věřím, že se následně sjedeme zpátky. Úvod tohoto perverzního kopce je nejstrmější (hodně přes 20 %), ale pak to celkem jde a jedu střídavě ve stoje a v sedě. Chybí mi lehčí převody, ale to každému.

Nahoře na zhruba 1 km dlouhém rovinatém hrubém šotolinovém úseku je potřeba jet rozvážně a zbytečně neriskovat defekt. Pak už je to zase po kvalitním asfaltu, i když místy nepředvídatelnýma zatáčkama z kopce až do Dolního Dvora. I zde to všichni jedeme na jistotu, nikdo z nás nechce skončit kdesi dole ve stráni 🙂

Za Dolním Dvorem se v krásném údolíčku při cestě nahoru do Strážného podle předpokladů naše trochu zredukovaná skupinka sjíždí (cca 8 lidí) a začínají se dít opravdu zvláštní věci. Ujímám se špice a v pozvolném stoupání makám na rozumných 165 tepech. Po chvíli ovšem zjišťuji, že jedu sám. Skupinka vůbec na moje tempo nereaguje, všichni líný, možná i posekaný. Bohužel není nikdo, kdo by měl zájem jít se mnou do extrémně jednoduchého úniku 🙂 Takže zvolňuji, sám pochopitelně nepojedu.

Vrchol u Janských Lázní, celou dobu jedu špic a zrovna před fotografem jsem schovaný. Č. 57 Harnoš, č. 7 Benčík

Vrchol u Janských Lázní, celou dobu jedu špic a zrovna před fotografem jsem schovaný. Č. 57 Harnoš, č. 7 Benčík

Tímto ležerním tempem pokračujeme skutečně až na vrchol k občerstvovačce do Strážného, až se dívím, že nás nikdo nesjíždí. Na občerstvovací stanici děsně zaváhám (míjím podávaný bidon), což znamená jedno – pojedu až do cíle (něco přes hodinu) bez pití.

Tempo se naštěstí zas trochu zvyšuje, na rovinkách se poctivě spolupracuje, takže pod Černý Důl k závěrečnému dlouhému stoupání do Janských Lázní můžu být se skupinkou spokojený. Tento poslední kopec chci jet v tempu, ovšem zároveň potřebuju, aby se se mnou trhli aspoň 2 lidi, jinak do toho asi nepůjdu. Ujímám se špice a Benčík už mě upozorňuje: „Pojedeš sám …“ 😀 Co je tohle za závod, kua? 😀 Proto ani nijak nenastupuji, rozjíždím to velmi velmi pozvolně a v průběhu stoupání se ani zdaleka nepřiblížím k maximální intenzitě. Přesto se mi záměr daří, 5 lidí odpadává a chytá se mě Petr Benčík a Petr Harnoš.

Postupně dojíždíme 5 závodníků. Petr Benčík se nám za to odměňuje, když nám ukazuje své mistrovství ve sjezdu z Jánských, kalup jako hovado! Stejně tak to posílá na smrt i z Hrádečku dolu, díky čemuž jeden borec z naší skupinky ve vracečce padá, skupinka se trhá a ujíždíme ve čtyřech.

400 m před cílem. Kluci, já už s váma nehraju :-D

400 m před cílem. Kluci, já už s váma nehraju 😀

Benčík na těch posledních rovinatých 10 km nastoluje diktát jako prase, jedeme zběsilý kolotoč, kdy tepu furt přes 170 a při posledním točení dokonce už ani na špic nejdu, už na to prostě nemám sílu, být cíl ještě tak o kilometr dál, tak mě ty blázni vorvou 🙂 Ohromně spokojený dojíždím do cíle 3. ze skupinky, Petr nám to nechává zadarmo. Byla to úžasná zkušenost!

Věřím, že kdybych měl k sobě týmové superdomestiky v podobě Honzy Rožka a Michala Vlachovského, tak by to vítězný Lawi tým neměl tak jednoduché 😀