Pražská padesátka 2017

Posted: 21.9.2017 in 1) Závody
  • Délka:   49,4 km
  • Převýšení:   750 m
  • Tepy:   164 / 189
  • Výsledky:   222. / 800   ZDE
  • Data z GPS:   Strava
  • Onboard video:   ZDE

Celá letošní sezóna je jedna velká noční můra. Samé virózy, rýmičky, únavy, až to ve mně probudilo hypochondra a deprese. Přitom jsem hned po Silvestru byl tak motivovaný, natěšený trénovat, chuť připravit se maximálně na svůj první běžecký maraton. Ten jsem kvůli dvěma vleklým virózám v lednu a dubnu musel vynechat. Aspoň jsem si zaběhl tréninkově pražskou půlku (Strava).

V květnu a to spíš až v půlce měsíce jsem začal konečně jezdit na kole. V nohách jsem měl přesně 800 najetých km od začátku roku, když jsem se naprosto bláznivě na poslední chvíli přihlásil na svého prvního Krále Šumavy (Strava).

Bylo krásné počasí, tak jsem se hecnul a udělal jsem dobře. 100 km v kopcovitém terénu mi překvapivě sedlo. Nejvtipnější na tom je, že jsem většinu parťáků, kteří měli tou dobou v nohách už několik tisíc km, porazil 🙂

21684499_1790182391011858_2037765378_o

Těsně před startem. Já jsem až ve 3. řadě.

V červnu přišel klasický Houštečák, jeden z nejtěžších závodů vůbec, protože si ho vyhroceným tempem vždy těžký udělám, ačkoliv jsou to samé rovinky. Vyrovnání své životní tepové maximálky (195) mluví za vše 🙂 (Strava)

Červenec se pak nesl ve znamení projetí trasy Sudet a také poslední etapy na MTB Trilogy. I když jsem po tréninku Sudet prohlásil, že tohle bych fakt nechtěl při závodě jet (kvůli těžkým kopcům), tak jsem nakonec byl připraven to tam v září poslat 🙂

12. srpna jsem odjel mé oblíbené a výkonnostně docela povedené KPŽ Vary (Strava), načež jsem bohužel opět onemocněl a byl z toho přesně měsíc klídku. To už jsem nesl opravdu těžce, protože jsem kvůli tomu musel odříct soustředko v Dolomitech se 14 parťákama, dále ony zmiňované Sudety a už to dokonce ohrožovalo mou účast na tom největším závodě v celém vesmíru, na Pražské padesátce.

21766988_1790182274345203_727216213_o

Na startu s Ondrou a Míšou

Na svůj 11. ročník v řadě přijíždím 16. září absolutně bez tréninku. Od začátku roku mám v nohách jen 3000 km (třetinu oproti předchozím dvěma rokům) a za poslední měsíc jen 50! Přemýšlel jsem, jak závod pojmu. Nabízel se tandem, nabízela se stará plečka, tepláky a tričko jako v roce 2007, přemýšlel jsem i o tom, že na startu vystřelím a popravím se oslavnou jízdou na špici, jako jsem to udělal loni 😀 (viz report) Nakonec ale přeci jen vyhrává ta nejrozumnější varianta, že zkusím zajet co nejlepší výsledek a uviset aspoň některé parťáky.

Je sice poněkud chladno, nicméně sucho a bezvětří. Pojede se rychle! Potvrzuje to úvodní stoupání, kdy ti chrti vepředu vypálí hned od úvodních metrů a v půlce stoupání už je peleton natrhaný na skupinky.

P50_ja_Truhlarka

Tak kde jste kdo? (druhé stoupání)

Na to, co mám nebo spíš nemám letos najeto, tak se pohybuji relativně vepředu kolem parťáků Franty Kadlečka, Jirky Hofmana a Jirky Pfeifera a také kolem nejrychlejší ženský Jany Pichlíkové a takto to bude platit až k Okoři. S tím jsem nepočítal ani v těch nejoptimističtějších snech, dodává mi to spoustu energie, endorfíny stříkají na všechny strany. Na druhou stranu v kopcích to nemám vůbec jednoduché a hodně si dávám.

U Sanatoria, odkud je potřeba zformovat silnou skupinu na následné rovinatější pasáže, jsem v čase 15:05. Umím tu být sice i o minutu rychleji, ale pořád jsem z toho hodně nadšený. Jsem tu zvyklý na 5členné, 7členné i 15členné skupiny, ale to, že po cestě do Statenic pochytáme další borce, kteří byli u Sanatoria dokonce v čase 14:25 a naopak nás zezadu sjedou borci, co tam byli za 15:25 a je nás najednou přesně 30 (od celkového 24. místa) !!?? To jsem tady fakt nezažil!

P50_Strava

Screenshot ze Stravy po 30 minutách jízdy. 45 sekund před námi i za námi 7členná skupina. A my? 30 kousků 🙂

Toto nebývale početné složení udržíme až k lávce k Okoři. Při cestě tam využívám naprosto maximálně znalostí trasy, kdy si pokaždé pomáhám sebemenší technikou, zatáčkou či sjezdem k tomu, abych se v tomto balíku udržel, resp. se do něho zpátky dotáhl. Plápolám tam celou dobu na úplném chvostu na hranici vypadnutí. V kopcích se ukazuje, že jsem tam jednoznačně nejslabším článkem, ale zas na druhou stranu na rovinkách se krásně vyvážím.

Největší hoňku mám ve stojce na Budeč. Tu vyjíždím v čase 3:21, tedy 20 sekund za těmi vůbec nejrychlejšími z našeho balíku a hlavně na vrcholu ztrácím na posledního jeho člena propastných 8 vteřin. Je zřejmé, že mě čeká naprosto mimořádný sjezd. Mimořádný v tom smyslu, že ho budu muset pustit hodně na smrt. Tak i činím, dole jsem zpátky na chvostu 🙂

CAM_lavka2

Kdo si počká, ten se dočká. Lávka u Okoře.

Znovu se krásně povozím údolím k Okoři. Uzounká lávka přes potok? V tak velké bandě je to fronta skoro na půl minuty, což samozřejmě celý balík extrémně natáhne a najednou se jede zběsile. Na to už fakt nemám a zpomaluji.

Postupně mi začíná být na zvracení, do toho náběhy na křeče a celkově mi seká takovým způsobem, že musím na polňačce do Tuchoměřic zastavit a lehnout si do trávy. Závod pro mě definitivně končí. Teď je to čistě boj o přežití. Vůbec nejsem schopen šlapat a dlouho čekám, kdy to ze mě vylítne.

P50_ja_Sarka

V Šáreckém údolí. Cíl už se pomalu blíží.

Snad prvně v životě nevyjíždím brdek pod Juliánou. Ještě že mě nikdo neviděl. Začínají mě předjíždět teniskáři. Nic moc pro moje ego 🙂 Ale jedno eso pořád držím v rukávu a to je sjezd do Šárky. Tím sice závod nevyhraju, ale můžu tam na sebe v podobě KOMu na Stravě zanechat pěknou vizitku 😀 Jen škoda, že jsem neměl sílu to nahoře na asfaltu pořádně rozšlapat. Těsně před loučkou jedu „jen“ 53, umím tam i 60, ale vše doháním nejdříve tvrdým dobržděním před vjezdem do lesa a pak mimořádně puštěným a třikrát rozšlapávaným sjezdem bez brzd v samotném lese. Hohooo, YES! 175 tepů čistě z adrenalinu!

Stojku na Zlatnici nějak vyjíždím, i když pomaleji už to asi ani nešlo a hurá dolů do cíle.

222. místo není to, na co bych tu byl zrovna zvyklý po předchozích pěti letech, kdy jsem se pokaždé pohyboval kolem 20. místa celkově. Na úseku Okoř – cíl jsem ztratil přesně 20 minut na svou skupinu.

21767051_1790182797678484_31914764_o

Zleva Swen, Lukáš, Ondra a já

Teď s odstupem času závod hodnotím kladně. Po měsíci absolutního tréninkového manka, kdy jsem se nijak nehýbal, buď jsem jen seděl nebo ležel, je vlastně zázrak, že jsem byl schopen se držet v tak čelní skupině. Bojoval jsem, co to šlo. Hrátky alá Moto GP a pouštění sjezdů mě moc bavilo. Výsledek sice stojí za prd, ale já se příští rok vrátím v plné síle! A možná už letos na Winter Trans Brdech!

Reklamy

Mistrovství světa ve zpracování textů se koná každé 2 roky, většinou v nějakém evropském městě. Tento rok to připadlo na Berlín. Zkušenosti z mistrovstvích už nějaké mám. Zúčastnil jsem se v roce 2005 ve Vídni, 2007 v Praze a 2009 v Pekingu. Od té doby jsem ovšem na mezinárodní půdě a víceméně ani na republikové nesoutěžil. Teprve před 2 roky jsem se vrátil zpět k republikovým šampionátům vzhledem k tomu, že jsem se psaním začal živit. A to už jsem byl vlastně krůček od účasti na dalším mistrovství světa. Letos to i za podpory mého zaměstnavatele (Transkript online) vyšlo a já se vydal na MS INTERSTENO do Berlína ve dnech 22. – 28. července.

Zahajeni_mistraku

Zahájení mistrovství světa. Účastníci byli z 26 různých zemích světa.

Každý soutěží ve svém mateřském jazyce, pokud si nestanoví jinak. Z 8 soutěžních disciplín jsem se zúčastnil 4, které se nejvíce blížily mé praxi:

1) 30minutový opis z papírové předlohy (Text Production)

Nejtradičnější, nejpopulárnější a nejkvalitněji obsazená disciplína ze všech. Těsně před odstartováním soutěže se rozdá 11 stránek souvislého předem neznámého textu, většinou na ekonomické, politické či sociální téma a zároveň uhlazeného tak, aby neobsahoval příliš mnoho cizích výrazů, jmen či čísel a žádné speciální symboly. Spolu s disciplínou Audiotranscription je to jediná soutěž, ve které se výkon měří v úhozech za minutu. Za každou neopravenou chybu se strhává 100 úhozů, tedy zhruba 1,5 řádku textu.

I když v praxi opisuji text z papíru spíše výjimečně (v dobách psacích strojů to byla denní rutina), přesto mám tuto soutěž nejradši. I proto jsem tréninkové přípravě týden před mistrovstvím věnoval určitý čas, abych se opět sžil s orientací v textu a neztrácel se v předloze při opravování překlepů. Když se takto ztratíte, tak čas běží najednou neuvěřitelně rychle a může vás to výrazně rozhodit. Ideální je nedělat překlepy vůbec, ale nikdo není robot. Já opravuji v průměru 2krát za minutu.

Takže je potřeba sice psát svižně, ale rozhodně ne zbrkle. Věřte, že v úvodu soutěže máte skutečně pocit, že se děsně vlečete. To pak ženete úhozy za každou cenu. Když se k tomu navíc přidá klepavka, nervozita, tak se překlepy hromadí a psychika i výkon jdou strmě dolů.

Srovnat se při samotné soutěži není zrovna jednoduché. Každý chce na mistrovství světa předvést to nejlepší, co v něm je. Většina touží po osobním rekordu a ti nejrychlejší i po medaili. Naneštěstí je psaní na klávesnici závislé na jemné koordinaci prstů, takže klepavka může nepříjemně ovlivnit výsledný výkon.

Po odstartování se mi prsty trochu rozklepaly. Opravoval jsem poněkud častěji, takže jsem snížil rychlost asi o 30 – 40 úhozů za minutu, dal jsem si první stránku jako takovou rozehřívací a když jsem se na druhé stránce zklidnil, zrychlil jsem a už se mi psalo dobře. Hodně mi ze začátku pomohlo měření času na vlastních stopkách, takže jsem přesně věděl, jak rychle píši. Kdybych to neudělal, dopadlo by odhazování první stránky katastrofálně. Tu totiž výkonnostně srovnatelný parťák Tomáš Portych, který seděl hned za mnou, odhazoval o více jak jeden odstavec dříve než já. Bývalo by mě to extrémně rozhodilo, ale takto jsem věděl, že si jedu přesně svoje tempíčko a že se Tomáš musel na začátku vybláznit k excelentní rychlosti.

Vysledek_v_opisu

Výsledková listina v opisu v kategorii praktiků (21 let a starší).

Můj cíl byl TOP 10. V opisu jsem dosáhl 589 hrubých a 582 čistých úhozů za minutu, nechal jsem v celé práci jen 2 neopravené chyby (již tradičně bývám na soutěžích jeden z nejpřesnějších v opisu) a tato preciznost mě vynesla na parádní 9. místo.

V první desítce měla Česká republika dokonce šestinásobné zastoupení a přesto se nám v této disciplíně nepovedlo ukořistit ani jednu medaili. Tu nám vyfoukli skvěle připravení Turci, kteří předvedli výkony přes 700 hrubých úhozů za minutu. Nejlepším Čechem byla Karolína Foukalová na 4. místě s výkonem 657 čistých úhozů za minutu. Na medaili bylo mimochodem potřeba ďábelských 666 čistých úhozů za minutu.

Může mě těšit, že minimálně z českých soutěžících v TOP 10 (kromě mě si všichni pomáhali ZAVPISem) mám ve svém výkonu největší rezervy, protože nepoužívám zkratkové systémy ani automatické záměny ve Wordu, všechna slova zatím „poctivě“ vypisuji. Proti těmto pomůckám nic nenamítám, rozhodně mají v praxi své opodstatnění, jen jsem se ještě pořád nepustil do jejich tréninku.

Jak takové zkratky fungují? Český nejpropracovanější systém zkratek ZAVPIS (tvůrcem je Jaroslav Zaviačič, trenér české reprezentace, fenomenální metodik výuky psaní všemi deseti) krátí například slovo podnik jako dk, podniku jako dku. Na stejném principu je možné nastavit automatické záměny ve Wordu. Po napsání této zkratky se vám automaticky vypíše celý výraz. Spočítal jsem si, že kdybych na šest nejfrekventovanějších slov podle soutěžní předlohy a zároveň dobře krátících podle ZAVPISu měl připravené zkratky v různých pádech (podnik, sociální, odpovědnost, evropská, společnost, která), tak by se můj výkon zvýšil o 49,2 úhozů za minutu. Celkový ZAVPISácký zkratkový potenciál pak mohl být na tomto textu při mé rychlosti psaní až 150 úhozů za minutu navíc (tj. cca + 25 %).

Světový rekord i díky ZAVPISu činí 928 čistých úhozů za minutu a drží ho naše Helena Zaviačičová z Mistrovství světa v Římě 2003. Tam zkratkový potenciál při její rychlosti psaní zcela jistě překračoval 200 úhozů za minutu (tj.  + 30 %). Helena je zároveň nejrychleji fyzicky píšící Češkou (její skutečná rychlost bez užívání zkratek se minimálně bude blížit k 700 úhozů na třicítce, i to je známka světové extratřídy, a to jak bez zkratek, tak i se zkratkami), nicméně ve světě minimálně jednoho přemožitele asi bude mít.

Pravděpodobně nejrychleji fyzicky píšící člověk na světě je totiž Sean Wrona, který v 10minutových opisech pravidelně předvádí rychlost přes 800 úhozů (viz jeho letošní internetová soutěž ZDE) a v minutovkách umí i tisíc. Škoda jen, že se tento výjimečný Američan zatím nezúčastnil jediného mistrovství světa. Zcela jistě by upoutal pozornost a hlavně by jednou provždy odpověděl na otázku, jestli jeho internetové výkony jsou skutečné, a nebo si pomáhal nepovoleným způsobem. V jeho případě věřím ve fair-play.

berlinska_zed.jpg

Umělecky pomalovaná berlínská zeď o délce asi jednoho kilometru. Co 5 metrů, to jiný obrázek.

2) 10minutový audiopřepis (Audiotranscription)

Této disciplíně se v praxi věnuji nejvíce (velmi často přepisuji audio/videonahrávky do textové podoby) a paradoxně se mi povedla nejméně ze všech. Soutěž spočívá v tom, že v elektronické podobě obdržíte velmi rychle namluvenou audionahrávku (v přepočtu rychlostí přes 900 úhozů za minutu) a během 10 minut s penalizací 50 úhozů za chybu z ní musíte přepsat co nejvíce textu. Zároveň si ji můžete všelijak zpomalovat, zastavovat, přetáčet apod. Co je důležité zdůraznit, že jednotlivé technologie pro záznam textu zde byly sloučené, tedy my se standardní klávesnicí soupeřili i proti akordovým klávesnicím a proti diktování hlasem, čili konkurence tu byla nabitá.

Nahrávky ovládám pomocí horkých kláves, a to v softwaru Express Scribe, který je volně ke stažení na internetu. Tento program používám i v práci, takže jsem s ním perfektně sžitý. K úplné dokonalosti mi chybí už jen nožní pedály (místo horkých kláves), aby se prsty mohly věnovat pouze psaní.

Bohužel mě těsně před soutěží i na jejím začátku pár faktorů dosti rozptýlilo a už jsem se nedokázal 100% zkoncentrovat. Výkon pod 500 úhozů za minutu byl velkým selháním oproti tréninkovým 570 při nastavené 64% rychlosti přehrávání bez nutnosti zastavování nahrávky. Měl jsem sto chutí soutěžní práci zahodit. Výsledek 488 hrubých, resp. 453 čistých úhozů za minutu na 26. místě je zlý sen. A 7 chyb taky není něco, čím bych se mohl chlubit. Ono v té rychlosti řešit, jestli jde zrovna o přívlastek volný (oddělený interpunkčními čárkami) nebo těsný (bez čárek), jestli např. zmíněnou unií se myslí Evropská unie (a tudíž má být velkým písmenem), a nebo jde o obecný výraz… Občas prohodím slovosled a to jsou všechno takové drobnosti, které se nasčítají.

Nejvyššího českého výkonu dosáhla zrovna asi ta nejpovolanější osoba ze všech, Simona Sedmihorská, která se mnoho let živí titulkováním pořadů v České televizi. Výkonem 552 čistých úhozů za minutu obsadila 11. místo a 2. místo mezi standardními klávesnicemi (porazil ji pouze turecký vicemistr světa v opisu Hakan Kurt)!

Cesi_pred_dikatem

Čeští soutěžící těsně před jedním z diktátů.

3) Rychlopisný diktát C-B-A (Speech capturing)

V této disciplíně jsou jednotlivé technologie rozdělené do kategorií a jednou z nich je tradiční i když pomalu vymírající těsnopis. V dnešní době moderní techniky (diktafony, kamery apod.) je těsnopis skutečně na ústupu a věnuje se mu už v podstatě jen starší generace. Je to škoda, protože těsnopisařské „malovánky“ měly své kouzlo a Česká republika v nich bývala velmi úspěšná.

Diktát je namluvený postupně zvyšující se rychlostí do tří pětiminutových úseků, proto název C-B-A. Oproti audiotranskripci se ovšem pouští z externích reproduktorů a tudíž si ho soutěžící nemůže zpomalovat, zastavovat apod. Máte zkrátka jen jeden pokus. Jednotlivé minuty jsou rozpočítány podle počtu slabik po minutách navyšujícím tempem, což však neznamená, že se tempo zvyšuje rovnoměrně i podle počtu úhozů. Tady z mého pohledu pravidla v dnešní době již zbytečně vychází z těsnopisařské praxe. Počet úhozů má mnohem lepší vypovídací hodnotu než počet slabik.

Diktát C-B-A oproti Real Time Competition mám radši, protože v něm můžu improvizovat a pořádně se vydovádět. Po dopsání CBAčka má totiž soutěžící hodinu na jeho opravu. Proto se vyplatí při těch vyšších rychlostech už překlepy neopravovat a zaměřit se na obsah, improvizaci a maximální rychlost psaní. Koneckonců podobným způsobem postupuji v praxi i při simultánním přepisování. Improvizace může spočívat v tom, že si některé výrazy krátíte. Pak je ale nutné je při opravě dopsat do původní podoby. V diktátu se několikrát objevilo „Mladí lidé“, takže ty jsem krátil jako „ml“. Nebo slovíčko „veřejné“ jako „veř.“ apod.

Když jsem po opravě diktátu rozdělil text do jednotlivých minut, vycházelo mi na 4. minutu 590 úhozů, na 5. minutu 680 a na 6. minutu, ve které mi již chybělo pár slov, 750. V této poslední 6. minutě, kterou mi ještě uznali, mě celkem šokoval hrubý výkon před opravou, tj. 720 úhozů, to je 12 úderů do klávesnice za sekundu!! Uffff.

Pamatnik_holocaustu

Památník holocaustu v centru Berlína připomínající hroby (přes 2700 kvádrů).

V odevzdaném diktátě nesmíte nechat moc výmyslů nebo postrádat větší množství slov, protože za každé takové se počítají 4 trestné body bez ohledu na to, jak klíčové nebo zbytečné slovo vynecháte. V posledních 3 uznaných minutách (konkrétně od 4. do 6. minuty) nesmíte překročit 30 trestných bodů, což je poměrně striktní pravidlo.

Přestože jsem chytl 6 minut stejně jako šestá Karin Cieslarová, tak jsem se s větším počtem trestných bodů (27) propadl až na 11. místo. Nicméně za mě pořád velká spokojenost. Tento výkon by před 2 lety v Budapešti stačil na 3. místo! Nejlépe z Čechů se umístila Karolína Foukalová na 2. místě s 8 uznanými minutami diktátu.

4) Rychlopisný diktát v reálném čase (Real Time Competition)

Podle názvu disciplíny by se chtělo říct, že tento diktát bude vycházet přímo z praxe simultánního přepisování, kterým se taktéž živím. Bohužel tak tomu úplně není. Ve skutečnosti simultánní přepisování stojí někde mezi CBAčkem a tímto Real Timem. Od obou je stejně daleko.

Real Time Competition sice probíhá v reálném čase stejně jako simultánní přepisování (Tedy oproti CBAčku zde není žádný prostor na opravu. Okamžité překlepy a nepřesnosti je sice možné opravovat, ty starší již nikoliv. V ostatním se pravidla obou diktátů příliš neliší), jenže přepisovatel při simultánním přepisování může v případě potřeby improvizovat, vynechávat méně důležité výrazy, přeformulovávat věty apod., což se v soutěžním diktátě bohužel nesmí a opět jakákoliv nepřesnost, ať už má jakkoliv závažný charakter (drobný překlep, vynechané podřadné slovo, vynechané klíčové slovo, zkrácené slovo, podobná ale jiná formulace) je penalizována stejným způsobem.

V této soutěži byly opět sloučeny technologie, takže šance na nějaký lepší výsledek naprosto nulová. Nejlepším Čechem byla Karin Cieslarová na 31. místě s 6 uznanými minutami diktátu. Běžně tu chytám 5, ale úplně se nezadařilo. Uznané 4 minuty stačily jen na 41. místo.

Braniborska_brana

U Braniborské brány, což je tady jedna z nejpopulárnějších památek.

Co říct závěrem? Z výsledků jsem celkově spokojený (hlavně díky vydařenému opisu). Reputaci v soutěžním audiopřepisování si napravím za 2 roky na Sardínii, kde by se mělo konat příští mistrovství světa. Do té doby mám celkem jasno! Naučím se ZAVPIS ale primárně ne kvůli soutěžím, nýbrž kvůli práci, abych ji jako přepisovatel odváděl ještě efektivněji a kvalitněji než doposud.

A pokud jde o Berlín, je to zajímavé město (mnoho hezkých parků, dechberoucí historie a atmosféra kolem berlínské zdi a holocaustu, památky, muzea, televizní věž, podzemka i nadzemka atd. atd.), ale na stověžatou a rozmanitě kopcovitou Prahu to pořád nemá 😀

  • Délka:   39,6  km
  • Převýšení:   900  m
  • Čas:   1:40:12  hod
  • Tepy:   172 / 184
  • Rychlost:   Ø  23,7  km/h
  • Výsledky:   7. / 262   (3. v kategorii)   ZDE
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Onboard video:   ZDE

Udržovat se i na podzim ve formě a trénovat jako v létě, obzvlášť když je k tomu motivace, je prostě skvělá věc. Letošní podzim sice nebyl na počasí tak přívětivý, mrzlo, pršelo i sněžilo, ale to mě neodradilo od přípravy na mou srdcovku, zavírák sezony – závod Winter Trans Brdy, velmi povedená společenská akce, jen z našeho týmu BSK dorazilo 10 lidí a to už ani nemluvím o dalších mnoha parťácích, ať už v roli závodníků či diváků. Zkrátka perfektní atmosféra!

Pořadatelé byli nuceni část trasy změnit a vynechat tak některé legendární technické úseky, což byla samozřejmě škoda, protože ty k této trase neodmyslitelně patřily. Konkrétně se jednalo o tři ze čtyř kořenato-kamenitých sektorů na hřebeni Brd a dále o dva technické sjezdy na původním nejzazším místě trasy. Věřím a doufám, že příští rok se vrátí zpět k tradici. Na druhou stranu přidali výšlap na Babku a tím pádem i technický sjezdík k brodu.

Pár dní před závodem mi to nedá a studuji startovní listinu. Bude to bedna, nebude to bedna? Pro mě je pódiové umístění vždycky vzácnost, která se přihodí jednou, maximálně dvakrát za 10 let 😀 Loni se mi se štěstím zadařilo (6. celkově a 2. v kat., report ZDE), tak jsem malinko nenažranej a chci jí znovu. Tuším, že cesta k ní v mé věkové kategorii (30+) povede přes Blackyho (Milana Černého), kterého jsem ale v 8leté závodní historii nikdy neporazil a ani jsem se k tomu nepřiblížil!

Za docela rozumného počasí je ve 12:00 hod odstartováno. S obrovskou chutí zabojovat chytám Blackyho, v jednom z nejdelších úvodních stoupáních v celé ČR se ho pokusím uviset až na vrchol. Sotva se začne stoupat, už se jede hrozný zlo! Olympionikovi Škarnitzlovi rozjíždí tempíčko borec na elektrokole, za Škarnitzlem se žene Michal Koš, za Košem pak skupinka kolem Blackyho (Rajchart, Hudeček, Hofman) a já se mám hnát za Blackym, který nepřímo kopíruje tempo Škarnitzla? To je naprosto směšný, nicméně pokouším se o to.

Před půlkou kopce ovšem musím uznat, že i když Blacky zahájil gaučingovo-žrací a nasávací sezonu již před měsícem, tak stejně na něho nemám a musím od svého cíle upustit. Chvíli se tedy vyvážím za dvojicí Kozák, Kindl, na které působí odpadající Lukáš Hofman a vlastně i zpomalující Blackyho skupinka jako magnet, ale ve třech čtvrtinách stoupání i oni jsou nad moje možnosti a musím si vystoupit.

Mrzí mě to hodně, protože už moc nechybělo, hlavně se na vrchařské sjeli dohromady a utvořili dost silnou 6člennou skupinu od 3. do 8. místa průběžně. Možná, kdybych se jooo kousl, tak bych s nima třeba ještě na tu vrchařskou vyjel taky, ale tam by pro mě závod skončil 🙂

Za mnou je 35sekundová díra a tak tedy zvolňuji, vyjíždím závěr vrchařské poklidněji a až po 10 minutách si mě sjíždí 5členná skupinka kolem parťáka Máry Šrolla a Martina Klofandy. Tak jdem na to kluci. Po dalších asi 15 minutách společné jízdy přijíždíme k jedinému kořenato-bahnitému sektoru. Na ten najíždí Martin z první pozice velmi optimisticky, až mě to vyděsí a zbytečně trochu panikařím 🙂 Jednoho borce (Linduška) se tam zbavujeme, ještě pro jistotu pohrotím rovinku k občerstvovačce, aby to bylo definitivní (málem ujíždíme i Márovi :-D) a další dva (Vála, Zachata) odpadávají ve sjezdu na nejzazším místě trasy.

Jsme tedy 3, já, Mára a Martin, všichni ve věkové kategorii 30+. Kluci to asi neví, ale já tak nějak tuším, že o tu bednu bojujeme, protože jestli jsem dobře zaregistroval, tak z uprchlíků je před námi ve věkovce jen Koš a Černý. Rozhodně nechci spurtovat o bednu z kolegiálního důvodu s Márou, je to pro mě opravdu černý scénář.

Naštěstí tak nějak nenápadně při stoupání na Vrážky v té závěrečné asfaltové stojce klukům poodjíždím jakoby nic, ani to nebyl úmysl. Prostě si do toho stoupnu a najednou za mnou 30 m díra 😀 V hlavě si dávám rychle dohromady, že na posledních 13 km ve sjezdech, v kopcích a technice to stejně bude mít každý za své a tak nečekám a až do cíle se morduju sám.

Sjezdy i techniku jedu na hraně, prostě musím, protože Mára je zvíře a Martin Klofanda dnes taky ukázal, že se toho zrovna nebojí. Jede se mi dobře, ale zároveň cítím takovou tu nervozitu, že by se to mohlo povést, pokud to někde nepokadím 🙂 Důkazem toho, že jsem já ani Mára závěrečnou techniku nejel úplně pomalu, je sjezd k cíli, tj. segment „WTB singl“ (viz Strava). Rychleji to projel v závodě už jen Škarnitzl za 2:47 (Mára za 3:02 a já za 3:01 = vyrovnaný osobák z jarních Brd, kdy tam bylo sucho a čisto bez listí).

I přes ty 2 silné soupeře v zádech se mi daří náskok navyšovat, na Máru mám pod závěrečným sjezdem již minutu, když smolně zadefektí a závod vzdá. Díky technickým potížím soupeřů ještě předjíždím Kozáka a Kindla a v cíli velká radost a hlavně BEDNA, jooooo, je to tam!!

Celý den jsem si nádherně užil, obzvlášť ten vyhlašovací ceremoniál. Udělal jsem si předčasné Vánoce, vše klaplo, fajn setkání s přáteli, moc si cením jejich podpory i všech fotoreportérů na trati, chválím i pořadatele!

Jsem moc rád, že jsem se se sezonou rozloučil důstojně, tím nejlepším možným způsobem. Cyklistika i závody kolem ní půjdou nyní stranou, začínám běhat a připravovat se na květnový běžecký maraton. V každém případě už teď se těším na další ročník Winter Trans Brd. Tak zase za rok!

ČT Author Cup 8.10.2016

Posted: 13.10.2016 in 1) Závody
  • Délka:   63,3  km
  • Převýšení:   1230  m
  • Čas:   2:11:12  hod
  • Tepy:   173 / 186
  • Rychlost:   Ø  29,0 km/h
  • Výsledky:   39. / 3067   (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE

Letos při závodě jsem si uvědomil, že se ČT Author Cup (nejmasovější „MTB“ závod v ČR) stává vlastně mojí srdcovkou. Ta atmosféra je tu skvělá. Málokde se potkám s tolika parťáky na trase i v cíli. Problém ale vidím v tom, že pořadatel zdražil už tak vysoké startovné na 700 Kč a ještě navíc celá obec Josefův Důl nově vymáhala po všech řidičích parkovné.

ct_start

3 tisíce lidí na startu

Když k tomu připočtu poněkud nepříjemné řazení 1. vlny 600 závodníků (stačil by speciální koridor pro čísla 1 – 100 či 200) a neochotu pořadatele zavést více věkových kategorií (kategorie 18 – 40 let včetně elitních závodníků čítající dohromady 1500 lidí je smutný prvek, na kdejakém hnojáku jsou kategorie odstupňované lépe), tak si svou účast na příští rok ještě hodně rozmyslím. Nemám úplně problém si zaplatit vyšší startovné, ale chci za to odpovídající kvalitu a patřičnou snahu pořadatele.

Po mém vrcholném víkendu v půlce září, kdy jsem odjel Pražskou padinu a druhý den ještě XC Úholičky, jsem díky deštivému počasí onemocněl. Když jsem se z toho téměř po 3 týdnech definitivně dostal, tak do ČT Author Cupu zbývaly 2 dny. Počasí odporné, předpověď na sobotu vypadala tak 50 na 50. Nechtělo se mi znova do deště a zimy, sotva jsem se vyléčil, ale risknul jsem to.

Rok Čas v cíli U Rozmezí Umístění Startovalo Tepy Km/h
2012 2:13:44 33:58 46 3031 169 / 186 28,4
2013 2:10:33 32:45 45 2862 171 / 185 29,1
2014 2:04:48 31:19 39 3243 167 / 182 30,4
2015 2:07:58 32:20 63 3333 165 / 182 29,8
2016 2:11:12 32:53 39 3067 173 / 186 29,0

V den závodu je neskutečná zima, teploměr ukazuje nějaké 3 stupně. Na startu sice vykoukne krátce sluníčko a vypadá to pozitivně, ale to se velmi rychle zkazí. Vedle mě se řadí mlaďas Michal Vích. Při čekání na startovní výstřel překvapí a svléká se do krátkého, jen kulím oči 😀

Já mám na sobě tílko, krátký dres, dlouhý zateplený dres a ještě větrovku, přes hlavu šátek, rukavice, dvoje ponožky, z toho jedny teplý a přes tretry návleky. Nic jsem nepodcenil. Teda až na pití a gely, jedu na vodu se šťávou a k jídlu nevezu nic 🙂 Ambice jsou tentokrát nulový, po nemoci budu rád do první stovky, žádný stres, jedu si to užít.

ct_ja_kaplicka

Já u kapličky, dobrá nálada a chutná.

Úvodní stoupání ke Kapličce rozjíždím rozumně, ale když mě předjíždí kámoši Lukáš (Kyndl) a Mára (Šroll) a nejedou o tolik rychleji než já, tak je hákuji, krásně se za nima vyvážím a těsně před kapličkou dojíždíme poměrně velkou skupinu.

Přestože na skupinku před námi, ve které je i parťák Honza Rožek a Jakub Jirků, ztrácíme již kolem 25 sekund, tak díky neskutečným tempařům v našem balíku si je dojíždíme na rovinatějším šotolinovém úseku kousek za přehradou.

ct_balik2

Všimněte si za Róžou v detailu toho blázna s č. 39 😀 Foceno na 44. km

Najíždíme společně do 2. dlouhého stoupání k Rozmezí. Zde je nutné se na 15 minut kousnout a nepustit až na vrchol, protože v jaké nahoře vyjedeš skupince, v takové pravděpodobně dojedeš až do Bedřichova. Skutečně až do toho 51. km je to o skupinové spolupráci, stoupání jsou zde natolik krátká nebo ty delší natolik pozvolná, že je téměř nemožné se od skupiny utrhnout a jet sám.

V kopci nám definitivně ujíždí pár borců kolem Džakuba, Vojtěcha Berana a Lukáše Pitle. Pár lidí hází kotvu za mnou. Někde v půlce kopce se dělí můj zredukovaný balík na 2 půlky po cca 10 lidech. Já jsem v té druhé společně s Lukášem, Márou a Róžou. Na chvostu skupiny si dávám neskutečně, jedu na max a jen doufám, že to udržím. Moc se těším na první panely, protože od nich je to na vrchol už asi jen 500 m.

ct_balik_reiner

Pravý vláček Mára, Róža, já.

Zadaří se a nahoře tam s klukama jsem. Překvapivě ani neztrácíme moc na tu první půlku. Díky iniciativě tempařů Róži a Máry si je rychle sjíždíme zpátky. Mám z toho fakt radost, 20 lidí bojující o celkové 23. místo, perfektní. To, že tu je s námi Róža, který byl namotivován už na startu, to mě hodně překvapuje. Překvapuje i Lukáš Kyndl, kterého bych spíše čekal až někde za náma. Ale díky neuvěřitelnému štěstí na skupinky jsme právě tady. Paráááda!

Sem tam hustá mlha, mrholení, déšť, všude mokro a zima a já si jen říkám, že nesmím skupinu nikde pustit, protože fakt letíme. Hlavně v těchto povětrnostních podmínkách to chci mít brzo za sebou. Překvapivě mi není ani zima, zkrátka jedu takový bomby, že si s tím vystačím 🙂

ct_muj_balik

Moje skupina ještě před šotolinovými hupíky do Bedřichova

Od 20. km se také začínám podílet na tempu skupiny. Držím se vepředu, kdyby se náhodou něco dělo. Nemůžu se dočkat rovinatého segmentu „Kolem Máří od Ždárku“, na který si dělám zálusk a kde chci svou skupinu pořádně rozkotlit 😀 Snažím se zde 2krát určovat dost vysoké tempo, ale překvapivě za mnou jedoucí Róža vždy chytá 2, 3 metry mezeru a tak vlastně své skupině vůbec nepomáhám a nemůžu jet tak, jak bych si představoval, to mě trochu mrzí.

ct_bedrichov_poprava

Róža mimo záběr jede od Bedřichova bomby, já úúúplně poslední ve vláčku s jazykem na zemi

Na šotolinových hupících až k Bedřichovu se cítím pohodlně. Ovšem hned za občerstvovačkou nastupuje v kopci Róža, najednou mám silné náběhy na křeče a je zle. Skupina se natahuje, někteří odpadají a já jsem jak na gumě. Visím tam silou vůle, párkrát i odpadnu, ale vždy se mi ve sjezdech a na rovinkách daří manko smazat, i když za cenu mžitků před očima. Hroznej mordor!!

Pak na 57. km přichází výjezd od přehrady, tady už na to opravdu nemám, definitivně rezignuji a nechávám si 14 borců ujet. Nohy popravený, zakřečovaný, musím šlapat hrozně lehké převody, plazím se, až to pěkný není. Modlím se, aby mě nedojela žádná větší skupina.

ct_ja_usmev

Poslední kilák do cíle, nohy mrtvý ale nálada stále dobrá

To se naštěstí neděje, pouze mě předjíždí jeden mlaďas a tandem. Ufff 🙂 Cílem projíždím jako 39. celkově, velká spokojenost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Poslední 2 zatáčky na louce a cíííííl

V týmovém hodnocení bere naše seskupení KOMando (Džakub, Mára, já + Radek a Haumač) pohádkové 4. místo!!! Stejně jako na P50, ale zde se to dá přirovnat zázraku, paráda kluci!! A Džakub na Hrad!! (celkově 16.). Troufám si říct, že nebýt Mára v únavě po barcelonském Ironmanovi a já po viróze, že by ta bedna vyšla. Večer pak tradiční oslávka sezony u Radka na chatě v Kořenově s Haumačem, kýtou na ohni a spol.

  • Délka:   49,6  km
  • Převýšení:   750  m
  • Čas:   1:46:00  hod
  • Tepy:   165 / 178
  • Rychlost:   Ø  28,1
  • Výsledky:   19. / 623  (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava  / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE
  • ČT reportáž:   ZDE
p50_2007

Můj první památný dojezd v 2007

Je začátek července, právě jsem se vykurýroval z týdenní rýmičky, a tak konečně zahajuji 2měsíční extra přípravu. Není na co čekat, Intergalaktické mistrovství světa, jak trefně s parťákama přezdíváme Pražské padesátce, se blíží. Trénink i diskuze okolo závodu hrotím natolik, až si ze mě kluci utahujou. Vrcholem je na Wikipedii doplněná informace o tom, že jsem žijící legendou závodu a jak se tvrdě připravuji na svou letošní 10. účast, včetně vysokohorského soustředění ve Švýcarsku. Tento povedený vtípek mě totálně rozsekává.

Pravdou je, že mi na jubilejní účasti hodně záleží. Je to můj cyklistický svátek, připomínka, jak jsem v roce 2007 právě tady s tímto sportem začínal. Když to trochu přeženu, tak sport/kolo mě vlastně udržuje při životě. Znamená pro mě hodně, absolutní svobodu, radost, endorfíny, adrenalin a samozřejmě za ta léta i neustále se prohlubující přátelství s parťáky, plno legrace a zážitků ze společných tréninků, závodů či nejrůznějších dovolených.

Protože nebudu věčně mlád a bez závazků, rozhodl jsem se, že té přípravě dám letos maximum. Zanedbávám tím společenský život, do hospod a hudebních klubů raději nechodím (neuměl bych se udržet :-D), nepiju, nekouřím. Dostávám se až na 80 odjetých hodin za měsíc. V srpnu s tréninkovou morálkou pokračuji, navíc přidávám běžecké tréninky jako přípravu na mou tradiční večerní desítku Grand Prix, která se běhá týden před padinou. Něco mi říká, že když ji zaběhnu pod 40, tak i pak padina bude stát za to.

Závody jezdím z plného tréninku a ještě s drobnými rezervami (Galaxy Jistebnice, XC Úvaly, Transbrody), přesto se výkon už začíná projevovat. Proběhne i to vysokohorské „soustředko“ v Alpách ve Švýcarsku, ale vzhledem k tomu, že jen 2 týdny před padinou, tak mi to mohlo paradoxně spíš ublížit, unavený jsem z toho byl teda pekelně, ale ty výhledy, to byla náááádhera!

Rok Čas U Sanatoria Umístění Startovalo Tepy
2016 1:46:00 14:20 19 623 165 / 178
2015 1:41:55 21 752 ??? / 184
2014 1:44:20 14:01 15 713 173 / 186
2013 1:50:51 14:23 21 778 169 / 184
2012 1:45:47 14:29 26 722 175 / 188
2011 1:47:38 15:18 30 650 176 / 189
2010 2:10:55 16:08 191 690 174 / 189
2009 1:58:53 19:21 101 763 171 / 183
2008 2:17:43 18:45 175 618
2007 2:06:58 18:30 92 545

Poslední tréninky nasvědčují, že jsem v životní formě. Trasu si jedu najet hned několikrát, na některé pasáže se vyloženě zaměřuji. Doma si v hlavě nesčetněkrát promítám průběh, jak které úseky pojedu. Jsem připraven!! Dal jsem dohromady i velmi silný tým pomýšlející na bednu v týmovém hodnocení (Mára, Džakub, Róža, Haumač a já – do výsledku se sčítají časy 3 nejlepších). Protože nejsem troškař, pomýšlím na bednu i v individuálním hodnocení. Záměrně! Kvůli motivaci a chuti zabojovat, i když je bedna téměř nereálná. Chystá se sem silná konkurence.

2 týdny luxusního počasí se kazí akorát v noci před závodem. Nemůžu pořádně spát. Při každém probuzení slyším za oknem dešťovou smršť, která probíhá od půlnoci až do rána, mám vztek. Kolo připravené do suchého rychlého závodu se zadním zcela hladkým pláštěm. Není čas to řešit, nechávám to tam. Nebýt to zrovna mé Mistrovství, tak asi vyměknu. Stejně jako to udělal Mára a dalších mnoho desítek přihlášených závodníků. Počasí je tedy první velké zklamání, čeká nás mokrý a na polňačkách i rozbahněný závod. Druhým zklamáním jsou moje nohy. Nakonec ale tyto 2 nepříznivé události přeci jen přebije spokojenost …

Na startu se řadím do 1. lajny. Po zařazení „primadon“ je z toho nějaká 4. řada. Aspoň že až na výjimky jsou to závoďáci, kteří dopředu opravdu patří.

p50_start2

Start, zatím nejsem vidět, ale již brzy se ukážu 🙂

BUM – startovní výstřel, uháním vpřed. Chytám čelní balík. Setrvačností z rovinky v úvodním kopci předjíždím několik závoďáků zleva, otevírá se cesta až na úplnou špic. Adrenalin zafunguje a jdu tam!! Z taktického hlediska naprosto příšerný manévr, na 2. stranu je to pro mě čest a symbolika. Hohooo, já veduuuu!! Z hučení kol za mými zády jde až strach. Motorka s kamerou přede mnou a hned za mnou několikanásobný vítěz padiny, profík Michal Bubílek. Minutku a půl se snažím o slušné tempo, protivětřík mi v tom úplně nepomáhá. Před zatáčkou už trochu zvolňuji. Je to vaše, mistře! Ale ten nic. Nechává mi to pěkně vyžrat. To se mu to pak vyhrává, když nestřídá 😀

Za zatáčkou už ale nastupuje mladej Vopat, rozjíždí se hroznej mordor. Rychle se propadám až někam k 20. místu k Róžovi a Michalovi (Vlachovskýmu). Nohy už pěkně ztuhlý, dnes to asi nebude můj den. Ve sjezdu na kostkách nabíráme Džakuba, dával si nechtěné lehárko, svině klouzavý!!

A máme tu 2. a 3. kopec k Sanatoriu, v obou nám jede tempíčko Džakub. Nechutná mi to, ale držím se! Zbavujeme se Michala a Miloše Králíka. Přesto nám čelo a moje vysněná skupinka kolem Jontiho nenávratně ujíždí. Cítím, že mi nohy moc nejedou, netepu a bolí to!! Potvrzuje to i čas u Sanatoria, ke kterému přijíždíme čtyři (já, Róža, Džakub a Martin Pech) na průběžném 19. – 22. místě v čase 14:20 od startu, to je zlý sen! Hlavně že jsem ve středu při tréninku dal 14:10, navíc každý z těch 3 kopců v lepším čase než dnes. To je naprosto absurdní, nepochopitelný. Skupina před námi tu projíždí o 40 s dříve, ani oční kontakt. A opět se potvrdí pravidlo – v jaké skupince vyjedeš u Sanatoria, v takové odjedeš závod.

p50_sanatorium_my

U Sanatoria nablito v pořadí Džakub, Róža, Pech a já.

Při cestě do Horoměřic nabíráme ještě odpadlíka Pavla Noska, takže je nás 5 a až do cíle k nám nikdo jiný nepřibude.

První polovina závodu je v protivětru nebo bočáku. Všude mokrý asfalt, je potřeba jet opatrně. Polňačky rozmáčené, naštěstí spíš povrchové bláto a voda než hluboké bahenní galeje. Nicméně klouže to a se svým zadním slikem mám vždy co dělat, abych skupinku v blátě uvisel. Svěžím dojmem nepůsobím ani v kopcích, jako bych měl omezovač a to posunutý min. o 5 tepů níž, než je u mě obvyklé. Nejsem schopen se dostat do vysoké maximálky.

Zlomový moment, výjezd do Hole. Rovinku pod kopec odtáhnu s Róžou celkem zběsile, načež nás v kopci odstřídá Martin Pech a pokračuje v ukrutném tempu dál. Na to nemám s parťákem odpověď a tak nám ti 3 ujíždí.

Situaci nepomůže ani nejblátivější polňačka mezi Holí a Trněným Újezdem. Tam zápasím spíš sám se sebou. Přicházím kvůli zadnímu plášti o hrozně moc energie, která vychází naprázdno, až mi skoro ujíždí i Róža.

Při stoupání na Budeč máme zas kluky kousek. Je to snad jediný kopec, kde se cítím pohodlně a klidně bych jel o něco rychleji, ale nebudu Róžovi, který si tu dost dává, ujíždět. Naopak do něho několikrát šťouchám, abych mu trochu přispěl. Potřebuji ho do týmového hodnocení.

p50_okor_my

Na Okoři je nás opět pět!

Následně mě čeká 12minutová celkem vyhrocená směna na špici údolíčkem až k Okoři. Zhruba v jeho půlce, když už konečně máme soupeře na dosah, nám vjíždí do cesty místní domorodec v teréňáčku. Brzdí nás a tak na něj hulákáme. Proběhne naprosto komická komunikace: „Co máš za problém?“ – „My závodíme!“ – „Tak závoďte, no“, mávne rukou a jede si tím svým výletním tempíčkem dál. Začínám být opravdu zoufalý. Na další naše výkřiky zastavuje „Já tady bydlíííím“ – „A my jedeme závod“ a konečně ho předjíždíme! Touto zápletkou ztrácíme kontakt na soupeře, takže se ždímu až k Okoři, než si je konečně sjíždíme.

V Tuchoměřicích v serpentince Džakub znovu padá, asi mu to na Zlatnici na kostkách nestačilo a férově všichni čekáme. Pozvolný silniční sjezdík pod Juliánu si beru na sebe, to bych jinak nebyl já a jedou se bomby 😀 V kopci se udržíme pospolu, i když já a Róža to máme tak tak. Následně opět tahám poměrně dlouhý úsek po rovině včetně kořenaté rovinky do Nebušic. Prostě mi začíná chutnat, ale na kořenech mi padá řetěz. Klukům jsem to pěkně rozjel a tady už se čekat nebude.

p50_zlatnice_ja2

Já jakožto mediální hvězda a žijící legenda závodu v závěrečném kopci kousek za 3 soupeři

Naštěstí si to částečně dojíždím ve sjezdu do Šárky, kde ovšem oproti tréninkovým šílenostem jedu pomaličku, bláto, klouže to. Dole preventivně Róža zastavuje (kvůli údajnému defektu, který se ale nekoná) a tím od nás odpadává definitivně a naprosto zbytečně – do cíle na nás chytne minutu.

Závěrečný kopec na Zlatnici znovu hrozně bolí, přitom se vleču, hrůza. Vyjíždím to kousek za Džakubem, který ztrácí asi 20 metrů na Pecha s Noskem. Ve sjezdu k cíli se sjíždíme. Nastupuji. Do cílové rovinky vjíždím z 1. pozice, skáče mě jenom Pavel Nosek. Je dobojováno. 19. místo celkově, 8. v kategorii a 4. v týmech.

p50_cil_spurt

V cíli, spurtík zabolel!

Bojovali jsme jako lvi, společně, týmově, udělali jsme si to hezký a poctivý. Díky tomu hodnotím závod kladně. S parťákama to byla zábava, nechali jsme tam vše, i když ve výsledku je to jen brambora v týmech. Bedna byla ovšem hodně daleko!

Tím asi končí moje neuvěřitelná 2,5měsíční epizoda. Zkusil jsem dát sportu a zdravému životnímu stylu maximum, bylo to skvělé období, ale postupně se zas uberu k nějakému normálnějšímu kompromisu. Byl to v podstatě experiment. Zajímalo mě, kam až jsem schopen fyzicky zajít. Jen jsem se utvrdil v názoru, že výkonnost není jen o tvrdém tréninku a správné životosprávě, ale hodně i o talentu a ten když není mimořádný, tak se zkrátka druhým Bubílkem nikdy nestanete 😀

  • Délka:   10 km  (+ 30 m podle Garmina)
  • Tepy:   175 / 187
  • Čas:   39:43 real time;  39:54 official time
  • Rychlost:   3:58 na km;  15,1 km/h
  • Výsledky:   180. / 5728  (ZDE)
  • Data z GPSky:   Strava / Connect

Tahle večerní desítka stála v roce 2007 u mého sportovního návratu po X letech nepřetržitých alkoholicko-kuřáckých dýchánků, když jednoho krásného srpnového dne jsme se s kamarádem hecli a přihlásili se jak na desítku, tak i o týden později na cyklistický závod Pražskou padesátku. Z dob 2. stupně základní školy, kdy jsem se sportu ještě aktivně věnoval, jsem z atletiky znal víceméně jen sprinty, skok daleký a občas mnou tolik nenáviděné vytrvalecké 1,5km přespolní běhy. Podobné to bylo s cyklistikou, párkrát se mi podařilo vkuse ujet i přes 20 km 😀 A najednou před námi stály tyhle 2 výzvy, pro mě skoro nereálné, extrémně vytrvalostní. Byl to takový první krůček k mému novému životnímu stylu…

birell_diplom

Dovolil jsem si startovat pod svým pravým jménem 😀

Grand Prix od té doby běhám s kámošem každý rok (vyjma 2012 – popravený z dopoledního cyklistického závodu a 2014 – dovolená v Alpách na kolech), je to taková příjemná tradice, navíc po loňském solidním výkonu (40:45) jsem si slíbil, že to letos dám pod 40. Běžecká příprava měsíc a půl před závodem mi sice do nabitého cyklistického tréninkového plánu nezapadala, byl jsem nucen trénovat 2fázově a přitom absolutně vůbec neošidit délkou ani intenzitou cyklo-tréninky, nakonec jsem to ale nějak časově i regeneračně ustál, tělo to celkem vstřebávalo, i když občas na hranici přetrénování 🙂

Na startu asi nejmasovější desítky, která se u nás běhá, se řadím do 1. řady 2. koridoru (B), potkávám kámoše Kaliče, bude veselo! Hlavně je teda hrozné vedro (28°C), proto jsem se před závodem pořádně zavodnil.

birell_ja

Zhruba na 7. km, tady už se ze mě stával zombík!

V 19:30 po startovním výstřelu vybíháme z náměstí Republiky bok po boku a letíme Revoluční ulicí. Opět mám tendence běžet sprintem, jak jsem zalitý adrenalinem a endorfínama, ale i díky vodičům běžící na čas 40 minut se vyklidňuji a pokračuji s nima. Vytváří se postupně kolem nich hlouček borců, kteří mají stejné ambice jako já. Pro jistotu tempo vodičů kontroluji na svém Garminovi a musím uznat, mají to precizně zmáklý, běží naprosto strojově přesně. Navíc skvěle povzbuzují a informují o důležitých místech.

Mezitím mi na 2. km postupně Kalič utíká. Jen ať běží, já se budu dál držet vodičů a když bude v závěru síla, tak zrychlím.

birell_graf

S vodiči běžím až do Holešovic téměř na metu 4. km, kde se nachází 1. občerstvovačka. Oproti nim já pro pití nezpomaluji a malinko jim ubíhám. Za tento náskok jsem i docela rád, můžu si pak případně na chvilku zvolnit, když přijde někde krizička nebo lenost. Nic takového se ale nekoná, i když ty poslední 3 kiláky už sakra bolí. Udržet nastolené tempo je těžší a těžší a začíná odpočet. Na Garmina se dívám pomalu každých 15 sekund a netrpělivě sleduji, jaká vzdálenost mi ještě chybí do cíle.

Zatímco prvních 5 km je pocitově na kochačku, člověk kolem sebe zvládá vnímat naprosto všechno i detaily, tak ta druhá polovina při daném vysokém tempu je úplně o něčem jiném a závěrečný kilák je v tom transu jak nekonečný tunel, který vás do cíle vyplivne jako zombíky 😀

birell_s_kalicem

Upocený ale radostný přípitek s Kaličem v cíli!!

Musím se přiznat, že na nějaký závěrečný špurtík už nemám vůbec sílu, pouze kontroluji časomíru v cíli, pod 40 minut to stíhám akorát. Paráááda, je to tam!! Z výkonu mám opravdu velkou radost, protože co je pod 40, se sakra počítá 🙂

V cíli potkávám Kaliče, který zaběhl za luxusních 38 rovných, a tak dáváme ještě společné vysmáté foto. Moc fajn akcička. Teď už se jen pomodlit k Zoltánovi, vládci vesmíru, protože následující sobotu pořádá Intergalaktické mistrovství světa (Pražskou padesátku) a tam se budou dít neskutečné věci!

birell_tab

Levá tabulka: velmi vyrovnané jednotlivé km. Prostřední tabulka: Moje výkony při tomto závodě v jednotlivých letech. Pravá tabulka: Výčet ostatních závodních desítek. Na Kbelskou 2013 jsem se běžecky připravoval celou zimu!!

  • Délka:   148,6  km
  • Převýšení:   4730  m
  • Čas:   10:02:31  hod
  • Výsledky:   43. / 84  (ZDE
  • Tepy:   146 / 170
  • Rychlost:   16,0 km/h  (čas jízdy bez pauz)
  • Data z GPS:   Strava,  Connect

Můj nejtěžší závod, odjeto na 9 let starém 14kg Authorovi v teniskách, přetahování se s 2 nejrychlejšíma ženskýma, běžecké vložky v některých sjezdech, 3 pády, extra monstrózní hlaďák před posledním občerstvovačkou, radost v cíli!!

Když se letos na jaře zrodil nový MTB seriál Bike Cup, měl jsem hned jasno! Pojedu Harrachov a jeho extrémní trasu. Motivace byly 2, jednak tím aspoň trochu podpořit tento sympatický nový seriál a jednak si parádně zajezdit v mých oblíbených Krkonoších.

start

Start závodu

Trasa podle propozic budila respekt (5 tisíc výškových m), kor když se schylovalo k tomu, že ji budu nucen odjet na starém těžkém kole z důvodu aktuálně probíhajícího reklamačního řízení u mé závodní rakety. A když už jsem tedy popadl své první „závodní“ kolo, rovnou jsem si na něm nechal i šlapky, aby to mělo ten správnej oldschool nádech veterána 😀 Zvoneček na řídítkách na provokaci soupeřů nesměl chybět … 😀

Večer před závodem se mě ještě parťák Haumač na chatě u Harrachova snažil přesvědčit, abych si to rozmyslel, ale po motivační cestě vlakem z Prahy do Tanvaldu s naším bláznivým dálkovým závoďákem Martinem Vítem, na kterého jsem narazil úplnou náhodou, jsem načerpal plno energie a chutě zabojovat, a tak jsem se parťákem vůbec nenechal odradit. Ideální ranní počasí moje nadšení pro celodenní výlet ještě podpořilo a v 8 ráno výstřelem z pistole s dalšími 83 odvážlivci vyrážím na trasu mého vůbec zdaleka nejtěžšího závodu, paradoxně na té vůbec nejhorší možné technice s téměř nefunkční přední vidlicí 😀

Har_graf

Ze své analýzy vím, že oproti své závodní 10kg raketě budu ztrácet v10% stoupáních kolem 8 % času. V prudších stoupáních i výrazně víc. Nic povzbudivého, olympionika Škarnitzla asi neuvisím. Na nejlepší ženy by to ovšem mohlo stačit. Co jsem si ale před závodem neuvědomil, že i v těžších technických úsecích a sjezdech budu výrazně ztrácet, protože holt na šlapky už nejsem zvyklý a absolutně mi v nich chybí pocit jistoty, o skocích a dropech ani nemluvě.

První takovou legráckou, která mě vyděsí, je hned ten první sjezd od Čertovy hory do Rokytnice. Musím říct, vydařená DH sekce, pro ryzí DH jednoduchá, ale pro mě v některých místech na tomto kole nereálná a tak už tady uplatňuji své tenisky v plném rozsahu 😀 Menší náskok, který jsem si v úvodním kopci vybudoval na nejrychlejší ženu Lucku Hamanovou (Vláškovou), zde ztrácím a ještě mi směrem dolu naděluje další minutu.

Následuje nejtěžší stoupání v závodě (na Dvoračky) srovnatelné s tím opravdu velkým posledním na 120. km. Obojí mi místy připomíná Salzberg, ukrutně prudkou asfaltku, kde jedu na nejlehčí převod a ještě navíc ve stoje silově! Na Dvoračkách je krásně, vyhlídka, pecka!

Z Dolních Míseček až na Medvědín konečně přichází trošku pozvolnější úsek (nějakých 7 %) a je to hned znát, všem soupeřům ujíždím, předjíždím i Lucku.

Medvědín taky krásné místo, sjíždíme zdejší sjezdovku (při jednom tréninku před 3 lety jsme ji s Haumačem na kole vyjízděli) a dále pak dolu po šotolině až do Špindlu, kde mě opět předjíždí díky kvalitním sjezdařským schopnostem Lucka. Už se tomu musím smát, protože tak nějak tuším, že se tohle ještě bude opakovat. S Luckou nesoupeřím, nicméně představuje pro mě skvělý motivační bod, protože kdybych si ho nestanovil, tak se po trase vleču ještě teďka, prostě psychologický efekt, hlava … to dělá v závodech hrozně moc a takto mi to chutná a baví mě to.

Při cestě na Špindlerovku se od Petrovy boudy projíždí moc pěknou ale poměrně náročnou technickou kamenitou pěšinkou kdesi v lese. Opět menší nostalgie na společné tréninky s Haumačem. Parádní místo!

Har_tepy

Mezi 6. OS (občerst. stanicí) a 7. OS se děly neskutečný věci, viz nízká tepová frekvence

Špindlerovku snad netřeba popisovat, také vždy exkluzivní. Asfaltový sjezd z ní dolu do Polska už tak hezký není. Asfaltka na jednu stranu nabádá k pořádné rychlosti, na druhou stranu v ní místy hrozí obrovské půlmetrové díry. Vymést jednu z nich, tak by tleskal i Aleš Valenta.

Dole stavím na 2. občerstvovačce a opět mě předjíždí Lucka. Tu si postupně sjíždím v dalším šotolinovém výjezdu, ale tak nějak tuším, podle videa stavitele tratě, že nás čeká brzy něco mimořádného. Na vrcholu už jsem sice jen 10 s za Luckou, ale sjezd dolu po obrovských mokrých kamenech, kořenech … ufff, mám tu jeden pád a zbytek, tedy asi půlku sjezdu, cca 500 metrů, sbíhám a nabírám na Lucku poměrně velkou ztrátu. O dalších cca 10 km dál ji sice na jednom horizontu zahlédnu (2:10 ztráta), ale to je naposledy, co ji vidím. Už si s ní dál hrát nechci a trochu zvolňuji 😀

Na 3. občerstvovačce, kde už není žádné jídlo, jsem ubezpečen, že další občerstvení je o kousek dál a tak se svou poslední energy tyčkou vyčkávám a zbytečně neplýtvám. Ten „kousek“ k další občerstvovačce do Piechowic a navíc úplně sám bez očního kontaktu na kohokoliv jedu přesně hodinu. Tam se konečně nadlábnu, chvíli se ještě svezu s kvalitní dvojicí Nilfisk, která měla 2x defekt, ale brzy zvolňuji, jsem najednou bez motivace a i do kopce jedu na nějakých 140 tepech, což opravdu není moc.

Har_tabulka

Po 10 minutách této jízdy mě konečně někdo dojíždí, v podstatě moje spása, protože kdyby to byl asi kdokoliv jiný, tak ho tak maximálně pozdravím a nechám si ho ujet. Takto je to překvapivě 2. žena v závodě, Ivana Loubková. Mužské ego opět zafunguje skvěle, a tak jedu s ní 😀

Po dlouhém stoupání mám za Wysokim kamienem v technickém trochu uklouzaném kořenitém sjezdu 2 pády, pašák! Při tom druhém jsem dozvonil, urval jsem zvonek. Musím si tak sjíždět asi minutovou ztrátu na Ivanu, ale nedělá mi to potíže.

Na 5. občerstvovačce na 100. km zastavuji, doplňuji zásoby a už se těším na blížící se polské singly pod Smrkem. Je to skvělá odměna za těžký dlouhý den v kopcích. Nedlouho po nich nás čeká vzhledem k fázi závodu asi nejtěžší stoupání. Musím říct, že jsem dlouho přemýšlel, že slezu a potlačím to. Nakonec to vyjíždím celé, čímž výrazněji ujíždím Ivaně a tentokrát jsem připraven pokračovat až do cíle v tempíčku sám.

Ovšem velmi rychle se dostavuje energetická krize. Na 125. km přijíždím k 6. občertvovačce, která je kompletně vyžraná, mají jen vodu, tady jsem ještě jakž takž v použitelném stavu, ale jen o pár km dál se dostávám do naprostých s*aček. Takový hlaďák jsem ještě nezažil. Mám mžitky před očima, sotva udržím řídítka a co je nejhorší, že se pořád místy i stoupá, především úsek po lávkách. Mezi lávkami je dost bahna, které bez energie vůbec nejsem schopen projet, musím vždy slézt, najednou je problém dostat se i na 130 tepů, neskutečně se tam plácám, absolutní beznaděj. Zastavuji na rovince, musím to vydýchat, co teď? Mám si lehnout do trávy a žrát kopřivy? Ty lávky jsou nekonečné a pořád se táhnou do kopce. Neustálé slejzání z kola a to i v nájezdech na lávky, protože jsou mokré a kloužou, mě totálně psychicky ubíjí, jako by se čas zastavil. Já se asi zblááááznííím! Divím se, že mě Ivana nedojíždí, protože tohle s cyklistikou nemá vůbec nic společného. Jsem tak v p*deli, že už žebrám o jídlo i u turistů, ale jsou to zrovna Poláci a nemám sílu s nimi něco řešit anglicky a tak jedu dál. Na morál je i to, že trasa podle propozic měla mít 138 km, člověk odpočítává každý km do cíle a pak zjistí, že je to vlastně o nějakých 10, 12 km delší 😀

Orle a poslední občertvovačka. 10 km před cílem. Že by Fata Morgana? Ne, ufff, je to skutečný, spousta jídla, spousta cukru, cola, buchty, hroznové víno, meloun, jablečný závin, rozinky, rohlík s pomazánkou, sůl, to všechno do sebe láduji téměř v kolapsu. Po chvilce mě míjí Ivana, ta se zastavuje jen na chviličku, ale tentokrát už nezávodím, musím se nejdřív vzpamatovat z toho mimózního stavu, takže 12,5minutový zásek a teprve pak jedu.

Najednou jsem zase schopen úplně v klidu šlapat a atakovat 160 tepů, aniž by mi to bylo nějak nepříjemný, zázrak nebo spíš škoda, že něco neměli už na předešlé občerstvovačce, takto jsem zbytečně ztratil spousty minut času a přitom jen kousek od cíle. Nevadí.

Do cíle přijíždím sice trochu unavený, ale spokojený a vysmátý. Klobouček dolu před výkony Lucky a Ivany a samozřejmě i dalších ženských a možná všech, kteří to absolvovali. Při pomyšlení, že za mnou jelo ještě několik desítek závodníků, kteří měli ty občerstvovačky ještě mnohem vyžranější… jaký peklíčko si asi prožili oni? Ufff!

I přes pořadatelský přehmat s podceněním občerstvovaček to byla jinak moc pěkná akce, naprosto luxusně značená velice rozmanitá nádherná trasa. Za to skoro až symbolické startovné na té extrémní trase se ty občerstvovačky dají odpustit. Stane se.