• Délka:   39,6  km
  • Převýšení:   900  m
  • Čas:   1:40:12  hod
  • Tepy:   172 / 184
  • Rychlost:   Ø  23,7  km/h
  • Výsledky:   7. / 262   (3. v kategorii)   ZDE
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Onboard video:   ZDE

Udržovat se i na podzim ve formě a trénovat jako v létě, obzvlášť když je k tomu motivace, je prostě skvělá věc. Letošní podzim sice nebyl na počasí tak přívětivý, mrzlo, pršelo i sněžilo, ale to mě neodradilo od přípravy na mou srdcovku, zavírák sezony – závod Winter Trans Brdy, velmi povedená společenská akce, jen z našeho týmu BSK dorazilo 10 lidí a to už ani nemluvím o dalších mnoha parťácích, ať už v roli závodníků či diváků. Zkrátka perfektní atmosféra!

Pořadatelé byli nuceni část trasy změnit a vynechat tak některé legendární technické úseky, což byla samozřejmě škoda, protože ty k této trase neodmyslitelně patřily. Konkrétně se jednalo o tři ze čtyř kořenato-kamenitých sektorů na hřebeni Brd a dále o dva technické sjezdy na původním nejzazším místě trasy. Na druhou stranu přidali výšlap na Babku a tím pádem i technický sjezdík k brodu.

Pár dní před závodem mi to nedá a studuji startovní listinu. Bude to bedna, nebude to bedna? Pro mě je pódiové umístění vždycky vzácnost, která se přihodí jednou, maximálně dvakrát za 10 let😀 Loni se mi se štěstím zadařilo (6. celkově a 2. v kat.), tak jsem malinko nenažranej a chci jí znovu. Tuším, že cesta k ní v mé věkové kategorii (30+) povede přes Blackyho (Milana Černého), kterého jsem ale v 8leté závodní historii nikdy neporazil a ani jsem se k tomu nepřiblížil!

Za docela rozumného počasí je ve 12:00 hod odstartováno. S obrovskou chutí zabojovat chytám Blackyho, v jednom z nejdelších úvodních stoupáních v celé ČR se ho pokusím uviset až na vrchol. Sotva se začne stoupat, už se jede hrozný zlo! Olympionikovi Škarnitzlovi rozjíždí tempíčko borec na elektrokole, za Škarnitzlem se žene Michal Koš, za Košem pak skupinka kolem Blackyho (Rajchart, Hudeček, Hofman) a já se mám hnát za Blackym, který nepřímo kopíruje tempo Škarnitzla? To je naprosto směšný, nicméně pokouším se o to.

Před půlkou kopce ovšem musím uznat, že i když Blacky zahájil gaučingovo-žrací a nasávací sezonu již před měsícem, tak stejně na něho nemám a musím od svého cíle upustit. Chvíli se tedy vyvážím za dvojicí Kozák, Kindl, na které působí odpadající Lukáš Hofman a vlastně i zpomalující Blackyho skupinka jako magnet, ale ve třech čtvrtinách stoupání i oni jsou nad moje možnosti a musím si vystoupit.

Mrzí mě to hodně, protože už moc nechybělo, hlavně se na vrchařské sjeli dohromady a utvořili dost silnou 6člennou skupinu od 3. do 8. místa průběžně. Možná, kdybych se jooo kousl, tak bych s nima třeba ještě na tu vrchařskou vyjel taky, ale tam by pro mě závod skončil🙂

Za mnou je 35sekundová díra a tak tedy zvolňuji, vyjíždím závěr vrchařské poklidněji a až po 10 minutách si mě sjíždí 5členná skupinka kolem parťáka Máry Šrolla a Martina Klofandy. Tak jdem na to kluci. Martin najíždí z první pozice na ten jediný kořenato-bahnitý sektor na hřebeni velmi optimisticky, až mě to vyděsí🙂 Jednoho borce se tam zbavujeme a dalších dvou pak ve sjezdu na nejzazším místě trasy.

Jsme tedy 3, já, Mára a Martin, všichni ve věkové kategorii 30+. Kluci to asi neví, ale já tak nějak tuším, že o tu bednu bojujeme, protože jestli jsem dobře zaregistroval, tak z uprchlíků je před námi ve věkovce jen Koš a Černý. Rozhodně nechci spurtovat o bednu z kolegiálního důvodu s Márou, je to pro mě opravdu černý scénář.

Naštěstí tak nějak nenápadně při stoupání na Vrážky v té závěrečné asfaltové stojce klukům poodjíždím jakoby nic, ani to nebyl úmysl. Prostě si do toho stoupnu a najednou za mnou 30 m díra😀 V hlavě si dávám rychle dohromady, že na posledních 13 km ve sjezdech, v kopcích a technice to stejně bude mít každý za své a tak nečekám a až do cíle se morduju sám.

Sjezdy i techniku jedu na hraně, prostě musím, protože Mára je zvíře a Martin Klofanda dnes taky ukázal, že se toho zrovna nebojí. Jede se mi dobře, ale zároveň cítím takovou tu nervozitu, že by se to mohlo povést, pokud to někde nepokadím🙂 Důkazem toho, že jsem já ani Mára závěrečnou techniku nejel úplně pomalu, je segment „WTB singl“ (viz Strava). Rychleji to projel v závodě už jen Škarnitzl za 2:47 (Mára za 3:02 a já za 3:01 = vyrovnaný osobák z jarních Brd, kdy tam bylo sucho a čisto bez listí).

I přes ty 2 silné soupeře v zádech se mi daří náskok navyšovat. Díky technickým potížím soupeřů ještě předjíždím Kozáka a Kindla a v cíli velká radost a hlavně BEDNA, jooooo, je to tam!!

Celý den jsem si nádherně užil, obzvlášť ten vyhlašovací ceremoniál. Udělal jsem si předčasné Vánoce, vše klaplo, fajn setkání s přáteli, moc si cením jejich podpory i všech fotoreportérů na trati, chválím i pořadatele!

Jsem moc rád, že jsem se se sezonou rozloučil důstojně, tím nejlepším možným způsobem. Cyklistika i závody kolem ní půjdou nyní stranou, začínám běhat a připravovat se na květnový běžecký maraton. V každém případě už teď se těším na další ročník Winter Trans Brd. Tak zase za rok!

ČT Author Cup 8.10.2016

Posted: 13.10.2016 in 1) Závody
  • Délka:   63,3  km
  • Převýšení:   1230  m
  • Čas:   2:11:12  hod
  • Tepy:   173 / 186
  • Rychlost:   Ø  29,0 km/h
  • Výsledky:   39. / 3067   (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE

Letos při závodě jsem si uvědomil, že se ČT Author Cup (nejmasovější „MTB“ závod v ČR) stává vlastně mojí srdcovkou. Ta atmosféra je tu skvělá. Málokde se potkám s tolika parťáky na trase i v cíli. Problém ale vidím v tom, že pořadatel zdražil už tak vysoké startovné na 700 Kč a ještě navíc celá obec Josefův Důl nově vymáhala po všech řidičích parkovné.

ct_start

3 tisíce lidí na startu

Když k tomu připočtu poněkud nepříjemné řazení 1. vlny 600 závodníků (stačil by speciální koridor pro čísla 1 – 100 či 200) a neochotu pořadatele zavést více věkových kategorií (kategorie 18 – 40 let včetně elitních závodníků čítající dohromady 1500 lidí je smutný prvek, na kdejakém hnojáku jsou kategorie odstupňované lépe), tak si svou účast na příští rok ještě hodně rozmyslím. Nemám úplně problém si zaplatit vyšší startovné, ale chci za to odpovídající kvalitu a patřičnou snahu pořadatele.

Po mém vrcholném víkendu v půlce září, kdy jsem odjel Pražskou padinu a druhý den ještě XC Úholičky, jsem díky deštivému počasí onemocněl. Když jsem se z toho téměř po 3 týdnech definitivně dostal, tak do ČT Author Cupu zbývaly 2 dny. Počasí odporné, předpověď na sobotu vypadala tak 50 na 50. Nechtělo se mi znova do deště a zimy, sotva jsem se vyléčil, ale risknul jsem to.

Rok Čas v cíli U Rozmezí Umístění Startovalo Tepy Km/h
2012 2:13:44 33:58 46 3031 169 / 186 28,4
2013 2:10:33 32:45 45 2862 171 / 185 29,1
2014 2:04:48 31:19 39 3243 167 / 182 30,4
2015 2:07:58 32:20 63 3333 165 / 182 29,8
2016 2:11:12 32:53 39 3067 173 / 186 29,0

V den závodu je neskutečná zima, teploměr ukazuje nějaké 3 stupně. Na startu sice vykoukne krátce sluníčko a vypadá to pozitivně, ale to se velmi rychle zkazí. Vedle mě se řadí mlaďas Michal Vích. Při čekání na startovní výstřel překvapí a svléká se do krátkého, jen kulím oči😀

Já mám na sobě tílko, krátký dres, dlouhý zateplený dres a ještě větrovku, přes hlavu šátek, rukavice, dvoje ponožky, z toho jedny teplý a přes tretry návleky. Nic jsem nepodcenil. Teda až na pití a gely, jedu na vodu se šťávou a k jídlu nevezu nic🙂 Ambice jsou tentokrát nulový, po nemoci budu rád do první stovky, žádný stres, jedu si to užít.

ct_ja_kaplicka

Já u kapličky, dobrá nálada a chutná.

Úvodní stoupání ke Kapličce rozjíždím rozumně, ale když mě předjíždí kámoši Lukáš (Kyndl) a Mára (Šroll) a nejedou o tolik rychleji než já, tak je hákuji, krásně se za nima vyvážím a těsně před kapličkou dojíždíme poměrně velkou skupinu.

Přestože na skupinku před námi, ve které je i parťák Honza Rožek a Jakub Jirků, ztrácíme již kolem 25 sekund, tak díky neskutečným tempařům v našem balíku si je dojíždíme na rovinatějším šotolinovém úseku kousek za přehradou.

ct_balik2

Všimněte si za Róžou v detailu toho blázna s č. 39😀 Foceno na 44. km

Najíždíme společně do 2. dlouhého stoupání k Rozmezí. Zde je nutné se na 15 minut kousnout a nepustit až na vrchol, protože v jaké nahoře vyjedeš skupince, v takové pravděpodobně dojedeš až do Bedřichova. Skutečně až do toho 51. km je to o skupinové spolupráci, stoupání jsou zde natolik krátká nebo ty delší natolik pozvolná, že je téměř nemožné se od skupiny utrhnout a jet sám.

V kopci nám definitivně ujíždí pár borců kolem Džakuba, Vojtěcha Berana a Lukáše Pitle. Pár lidí hází kotvu za mnou. Někde v půlce kopce se dělí můj zredukovaný balík na 2 půlky po cca 10 lidech. Já jsem v té druhé společně s Lukášem, Márou a Róžou. Na chvostu skupiny si dávám neskutečně, jedu na max a jen doufám, že to udržím. Moc se těším na první panely, protože od nich je to na vrchol už asi jen 500 m.

ct_balik_reiner

Pravý vláček Mára, Róža, já.

Zadaří se a nahoře tam s klukama jsem. Překvapivě ani neztrácíme moc na tu první půlku. Díky iniciativě tempařů Róži a Máry si je rychle sjíždíme zpátky. Mám z toho fakt radost, 20 lidí bojující o celkové 23. místo, perfektní. To, že tu je s námi Róža, který byl namotivován už na startu, to mě hodně překvapuje. Překvapuje i Lukáš Kyndl, kterého bych spíše čekal až někde za náma. Ale díky neuvěřitelnému štěstí na skupinky jsme právě tady. Paráááda!

Sem tam hustá mlha, mrholení, déšť, všude mokro a zima a já si jen říkám, že nesmím skupinu nikde pustit, protože fakt letíme. Hlavně v těchto povětrnostních podmínkách to chci mít brzo za sebou. Překvapivě mi není ani zima, zkrátka jedu takový bomby, že si s tím vystačím🙂

ct_muj_balik

Moje skupina ještě před šotolinovými hupíky do Bedřichova

Od 20. km se také začínám podílet na tempu skupiny. Držím se vepředu, kdyby se náhodou něco dělo. Nemůžu se dočkat rovinatého segmentu „Kolem Máří od Ždárku“, na který si dělám zálusk a kde chci svou skupinu pořádně rozkotlit😀 Snažím se zde 2krát určovat dost vysoké tempo, ale překvapivě za mnou jedoucí Róža vždy chytá 2, 3 metry mezeru a tak vlastně své skupině vůbec nepomáhám a nemůžu jet tak, jak bych si představoval, to mě trochu mrzí.

ct_bedrichov_poprava

Róža mimo záběr jede od Bedřichova bomby, já úúúplně poslední ve vláčku s jazykem na zemi

Na šotolinových hupících až k Bedřichovu se cítím pohodlně. Ovšem hned za občerstvovačkou nastupuje v kopci Róža, najednou mám silné náběhy na křeče a je zle. Skupina se natahuje, někteří odpadají a já jsem jak na gumě. Visím tam silou vůle, párkrát i odpadnu, ale vždy se mi ve sjezdech a na rovinkách daří manko smazat, i když za cenu mžitků před očima. Hroznej mordor!!

Pak na 57. km přichází výjezd od přehrady, tady už na to opravdu nemám, definitivně rezignuji a nechávám si 14 borců ujet. Nohy popravený, zakřečovaný, musím šlapat hrozně lehké převody, plazím se, až to pěkný není. Modlím se, aby mě nedojela žádná větší skupina.

ct_ja_usmev

Poslední kilák do cíle, nohy mrtvý ale nálada stále dobrá

To se naštěstí neděje, pouze mě předjíždí jeden mlaďas a tandem. Ufff🙂 Cílem projíždím jako 39. celkově, velká spokojenost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Poslední 2 zatáčky na louce a cíííííl

V týmovém hodnocení bere naše seskupení KOMando (Džakub, Mára, já + Radek a Haumač) pohádkové 4. místo!!! Stejně jako na P50, ale zde se to dá přirovnat zázraku, paráda kluci!! A Džakub na Hrad!! (celkově 16.). Troufám si říct, že nebýt Mára v únavě po barcelonském Ironmanovi a já po viróze, že by ta bedna vyšla. Večer pak tradiční oslávka sezony u Radka na chatě v Kořenově s Haumačem, kýtou na ohni a spol.

  • Délka:   49,6  km
  • Převýšení:   750  m
  • Čas:   1:46:00  hod
  • Tepy:   165 / 178
  • Rychlost:   Ø  28,1
  • Výsledky:   19. / 623  (ZDE)
  • Data z GPS:   Strava  / Connect
  • Můj sestřih z onboard kamerky:   ZDE
  • ČT reportáž:   ZDE
p50_2007

Můj první památný dojezd v 2007

Je začátek července, právě jsem se vykurýroval z týdenní rýmičky, a tak konečně zahajuji 2měsíční extra přípravu. Není na co čekat, Intergalaktické mistrovství světa, jak trefně s parťákama přezdíváme Pražské padesátce, se blíží. Trénink i diskuze okolo závodu hrotím natolik, až si ze mě kluci utahujou. Vrcholem je na Wikipedii doplněná informace o tom, že jsem žijící legendou závodu a jak se tvrdě připravuji na svou letošní 10. účast, včetně vysokohorského soustředění ve Švýcarsku. Tento povedený vtípek mě totálně rozsekává.

Pravdou je, že mi na jubilejní účasti hodně záleží. Je to můj cyklistický svátek, připomínka, jak jsem v roce 2007 právě tady s tímto sportem začínal. Když to trochu přeženu, tak sport/kolo mě vlastně udržuje při životě. Znamená pro mě hodně, absolutní svobodu, radost, endorfíny, adrenalin a samozřejmě za ta léta i neustále se prohlubující přátelství s parťáky, plno legrace a zážitků ze společných tréninků, závodů či nejrůznějších dovolených.

Protože nebudu věčně mlád a bez závazků, rozhodl jsem se, že té přípravě dám letos maximum. Zanedbávám tím společenský život, do hospod a hudebních klubů raději nechodím (neuměl bych se udržet :-D), nepiju, nekouřím. Dostávám se až na 80 odjetých hodin za měsíc. V srpnu s tréninkovou morálkou pokračuji, navíc přidávám běžecké tréninky jako přípravu na mou tradiční večerní desítku Grand Prix, která se běhá týden před padinou. Něco mi říká, že když ji zaběhnu pod 40, tak i pak padina bude stát za to.

Závody jezdím z plného tréninku a ještě s drobnými rezervami (Galaxy Jistebnice, XC Úvaly, Transbrody), přesto se výkon už začíná projevovat. Proběhne i to vysokohorské „soustředko“ v Alpách ve Švýcarsku, ale vzhledem k tomu, že jen 2 týdny před padinou, tak mi to mohlo paradoxně spíš ublížit, unavený jsem z toho byl teda pekelně, ale ty výhledy, to byla náááádhera!

Rok Čas U Sanatoria Umístění Startovalo Tepy
2016 1:46:00 14:20 19 623 165 / 178
2015 1:41:55 21 752 ??? / 184
2014 1:44:20 14:01 15 713 173 / 186
2013 1:50:51 14:23 21 778 169 / 184
2012 1:45:47 14:29 26 722 175 / 188
2011 1:47:38 15:18 30 650 176 / 189
2010 2:10:55 16:08 191 690 174 / 189
2009 1:58:53 19:21 101 763 171 / 183
2008 2:17:43 18:45 175 618
2007 2:06:58 18:30 92 545

Poslední tréninky nasvědčují, že jsem v životní formě. Trasu si jedu najet hned několikrát, na některé pasáže se vyloženě zaměřuji. Doma si v hlavě nesčetněkrát promítám průběh, jak které úseky pojedu. Jsem připraven!! Dal jsem dohromady i velmi silný tým pomýšlející na bednu v týmovém hodnocení (Mára, Džakub, Róža, Haumač a já – do výsledku se sčítají časy 3 nejlepších). Protože nejsem troškař, pomýšlím na bednu i v individuálním hodnocení. Záměrně! Kvůli motivaci a chuti zabojovat, i když je bedna téměř nereálná. Chystá se sem silná konkurence.

2 týdny luxusního počasí se kazí akorát v noci před závodem. Nemůžu pořádně spát. Při každém probuzení slyším za oknem dešťovou smršť, která probíhá od půlnoci až do rána, mám vztek. Kolo připravené do suchého rychlého závodu se zadním zcela hladkým pláštěm. Není čas to řešit, nechávám to tam. Nebýt to zrovna mé Mistrovství, tak asi vyměknu. Stejně jako to udělal Mára a dalších mnoho desítek přihlášených závodníků. Počasí je tedy první velké zklamání, čeká nás mokrý a na polňačkách i rozbahněný závod. Druhým zklamáním jsou moje nohy. Nakonec ale tyto 2 nepříznivé události přeci jen přebije spokojenost …

Na startu se řadím do 1. lajny. Po zařazení „primadon“ je z toho nějaká 4. řada. Aspoň že až na výjimky jsou to závoďáci, kteří dopředu opravdu patří.

p50_start2

Start, zatím nejsem vidět, ale již brzy se ukážu🙂

BUM – startovní výstřel, uháním vpřed. Chytám čelní balík. Setrvačností z rovinky v úvodním kopci předjíždím několik závoďáků zleva, otevírá se cesta až na úplnou špic. Adrenalin zafunguje a jdu tam!! Z taktického hlediska naprosto příšerný manévr, na 2. stranu je to pro mě čest a symbolika. Hohooo, já veduuuu!! Z hučení kol za mými zády jde až strach. Motorka s kamerou přede mnou a hned za mnou několikanásobný vítěz padiny, profík Michal Bubílek. Minutku a půl se snažím o slušné tempo, protivětřík mi v tom úplně nepomáhá. Před zatáčkou už trochu zvolňuji. Je to vaše, mistře! Ale ten nic. Nechává mi to pěkně vyžrat. To se mu to pak vyhrává, když nestřídá😀

Za zatáčkou už ale nastupuje mladej Vopat, rozjíždí se hroznej mordor. Rychle se propadám až někam k 20. místu k Róžovi a Michalovi (Vlachovskýmu). Nohy už pěkně ztuhlý, dnes to asi nebude můj den. Ve sjezdu na kostkách nabíráme Džakuba, dával si nechtěné lehárko, svině klouzavý!!

A máme tu 2. a 3. kopec k Sanatoriu, v obou nám jede tempíčko Džakub. Nechutná mi to, ale držím se! Zbavujeme se Michala a Miloše Králíka. Přesto nám čelo a moje vysněná skupinka kolem Jontiho nenávratně ujíždí. Cítím, že mi nohy moc nejedou, netepu a bolí to!! Potvrzuje to i čas u Sanatoria, ke kterému přijíždíme čtyři (já, Róža, Džakub a Martin Pech) na průběžném 19. – 22. místě v čase 14:20 od startu, to je zlý sen! Hlavně že jsem ve středu při tréninku dal 14:10, navíc každý z těch 3 kopců v lepším čase než dnes. To je naprosto absurdní, nepochopitelný. Skupina před námi tu projíždí o 40 s dříve, ani oční kontakt. A opět se potvrdí pravidlo – v jaké skupince vyjedeš u Sanatoria, v takové odjedeš závod.

p50_sanatorium_my

U Sanatoria nablito v pořadí Džakub, Róža, Pech a já.

Při cestě do Horoměřic nabíráme ještě odpadlíka Pavla Noska, takže je nás 5 a až do cíle k nám nikdo jiný nepřibude.

První polovina závodu je v protivětru nebo bočáku. Všude mokrý asfalt, je potřeba jet opatrně. Polňačky rozmáčené, naštěstí spíš povrchové bláto a voda než hluboké bahenní galeje. Nicméně klouže to a se svým zadním slikem mám vždy co dělat, abych skupinku v blátě uvisel. Svěžím dojmem nepůsobím ani v kopcích, jako bych měl omezovač a to posunutý min. o 5 tepů níž, než je u mě obvyklé. Nejsem schopen se dostat do vysoké maximálky.

Zlomový moment, výjezd do Hole. Rovinku pod kopec odtáhnu s Róžou celkem zběsile, načež nás v kopci odstřídá Martin Pech a pokračuje v ukrutném tempu dál. Na to nemám s parťákem odpověď a tak nám ti 3 ujíždí.

Situaci nepomůže ani nejblátivější polňačka mezi Holí a Trněným Újezdem. Tam zápasím spíš sám se sebou. Přicházím kvůli zadnímu plášti o hrozně moc energie, která vychází naprázdno, až mi skoro ujíždí i Róža.

Při stoupání na Budeč máme zas kluky kousek. Je to snad jediný kopec, kde se cítím pohodlně a klidně bych jel o něco rychleji, ale nebudu Róžovi, který si tu dost dává, ujíždět. Naopak do něho několikrát šťouchám, abych mu trochu přispěl. Potřebuji ho do týmového hodnocení.

p50_okor_my

Na Okoři je nás opět pět!

Následně mě čeká 12minutová celkem vyhrocená směna na špici údolíčkem až k Okoři. Zhruba v jeho půlce, když už konečně máme soupeře na dosah, nám vjíždí do cesty místní domorodec v teréňáčku. Brzdí nás a tak na něj hulákáme. Proběhne naprosto komická komunikace: „Co máš za problém?“ – „My závodíme!“ – „Tak závoďte, no“, mávne rukou a jede si tím svým výletním tempíčkem dál. Začínám být opravdu zoufalý. Na další naše výkřiky zastavuje „Já tady bydlíííím“ – „A my jedeme závod“ a konečně ho předjíždíme! Touto zápletkou ztrácíme kontakt na soupeře, takže se ždímu až k Okoři, než si je konečně sjíždíme.

V Tuchoměřicích v serpentince Džakub znovu padá, asi mu to na Zlatnici na kostkách nestačilo a férově všichni čekáme. Pozvolný silniční sjezdík pod Juliánu si beru na sebe, to bych jinak nebyl já a jedou se bomby😀 V kopci se udržíme pospolu, i když já a Róža to máme tak tak. Následně opět tahám poměrně dlouhý úsek po rovině včetně kořenaté rovinky do Nebušic. Prostě mi začíná chutnat, ale na kořenech mi padá řetěz. Klukům jsem to pěkně rozjel a tady už se čekat nebude.

p50_zlatnice_ja2

Já jakožto mediální hvězda a žijící legenda závodu v závěrečném kopci kousek za 3 soupeři

Naštěstí si to částečně dojíždím ve sjezdu do Šárky, kde ovšem oproti tréninkovým šílenostem jedu pomaličku, bláto, klouže to. Dole preventivně Róža zastavuje (kvůli údajnému defektu, který se ale nekoná) a tím od nás odpadává definitivně a naprosto zbytečně – do cíle na nás chytne minutu.

Závěrečný kopec na Zlatnici znovu hrozně bolí, přitom se vleču, hrůza. Vyjíždím to kousek za Džakubem, který ztrácí asi 20 metrů na Pecha s Noskem. Ve sjezdu k cíli se sjíždíme. Nastupuji. Do cílové rovinky vjíždím z 1. pozice, skáče mě jenom Pavel Nosek. Je dobojováno. 19. místo celkově, 8. v kategorii a 4. v týmech.

p50_cil_spurt

V cíli, spurtík zabolel!

Bojovali jsme jako lvi, společně, týmově, udělali jsme si to hezký a poctivý. Díky tomu hodnotím závod kladně. S parťákama to byla zábava, nechali jsme tam vše, i když ve výsledku je to jen brambora v týmech. Bedna byla ovšem hodně daleko!

Tím asi končí moje neuvěřitelná 2,5měsíční epizoda. Zkusil jsem dát sportu a zdravému životnímu stylu maximum, bylo to skvělé období, ale postupně se zas uberu k nějakému normálnějšímu kompromisu. Byl to v podstatě experiment. Zajímalo mě, kam až jsem schopen fyzicky zajít. Jen jsem se utvrdil v názoru, že výkonnost není jen o tvrdém tréninku a správné životosprávě, ale hodně i o talentu a ten když není mimořádný, tak se zkrátka druhým Bubílkem nikdy nestanete😀

  • Délka:   10 km  (+ 30 m podle Garmina)
  • Tepy:   175 / 187
  • Čas:   39:43 real time;  39:54 official time
  • Rychlost:   3:58 na km;  15,1 km/h
  • Výsledky:   180. / 5728  (ZDE)
  • Data z GPSky:   Strava / Connect

Tahle večerní desítka stála v roce 2007 u mého sportovního návratu po X letech nepřetržitých alkoholicko-kuřáckých dýchánků, když jednoho krásného srpnového dne jsme se s kamarádem hecli a přihlásili se jak na desítku, tak i o týden později na cyklistický závod Pražskou padesátku. Z dob 2. stupně základní školy, kdy jsem se sportu ještě aktivně věnoval, jsem z atletiky znal víceméně jen sprinty, skok daleký a občas mnou tolik nenáviděné vytrvalecké 1,5km přespolní běhy. Podobné to bylo s cyklistikou, párkrát se mi podařilo vkuse ujet i přes 20 km😀 A najednou před námi stály tyhle 2 výzvy, pro mě skoro nereálné, extrémně vytrvalostní. Byl to takový první krůček k mému novému životnímu stylu…

birell_diplom

Dovolil jsem si startovat pod svým pravým jménem😀

Grand Prix od té doby běhám s kámošem každý rok (vyjma 2012 – popravený z dopoledního cyklistického závodu a 2014 – dovolená v Alpách na kolech), je to taková příjemná tradice, navíc po loňském solidním výkonu (40:45) jsem si slíbil, že to letos dám pod 40. Běžecká příprava měsíc a půl před závodem mi sice do nabitého cyklistického tréninkového plánu nezapadala, byl jsem nucen trénovat 2fázově a přitom absolutně vůbec neošidit délkou ani intenzitou cyklo-tréninky, nakonec jsem to ale nějak časově i regeneračně ustál, tělo to celkem vstřebávalo, i když občas na hranici přetrénování🙂

Na startu asi nejmasovější desítky, která se u nás běhá, se řadím do 1. řady 2. koridoru (B), potkávám kámoše Kaliče, bude veselo! Hlavně je teda hrozné vedro (28°C), proto jsem se před závodem pořádně zavodnil.

birell_ja

Zhruba na 7. km, tady už se ze mě stával zombík!

V 19:30 po startovním výstřelu vybíháme z náměstí Republiky bok po boku a letíme Revoluční ulicí. Opět mám tendence běžet sprintem, jak jsem zalitý adrenalinem a endorfínama, ale i díky vodičům běžící na čas 40 minut se vyklidňuji a pokračuji s nima. Vytváří se postupně kolem nich hlouček borců, kteří mají stejné ambice jako já. Pro jistotu tempo vodičů kontroluji na svém Garminovi a musím uznat, mají to precizně zmáklý, běží naprosto strojově přesně. Navíc skvěle povzbuzují a informují o důležitých místech.

Mezitím mi na 2. km postupně Kalič utíká. Jen ať běží, já se budu dál držet vodičů a když bude v závěru síla, tak zrychlím.

birell_graf

S vodiči běžím až do Holešovic téměř na metu 4. km, kde se nachází 1. občerstvovačka. Oproti nim já pro pití nezpomaluji a malinko jim ubíhám. Za tento náskok jsem i docela rád, můžu si pak případně na chvilku zvolnit, když přijde někde krizička nebo lenost. Nic takového se ale nekoná, i když ty poslední 3 kiláky už sakra bolí. Udržet nastolené tempo je těžší a těžší a začíná odpočet. Na Garmina se dívám pomalu každých 15 sekund a netrpělivě sleduji, jaká vzdálenost mi ještě chybí do cíle.

Zatímco prvních 5 km je pocitově na kochačku, člověk kolem sebe zvládá vnímat naprosto všechno i detaily, tak ta druhá polovina při daném vysokém tempu je úplně o něčem jiném a závěrečný kilák je v tom transu jak nekonečný tunel, který vás do cíle vyplivne jako zombíky😀

birell_s_kalicem

Upocený ale radostný přípitek s Kaličem v cíli!!

Musím se přiznat, že na nějaký závěrečný špurtík už nemám vůbec sílu, pouze kontroluji časomíru v cíli, pod 40 minut to stíhám akorát. Paráááda, je to tam!! Z výkonu mám opravdu velkou radost, protože co je pod 40, se sakra počítá🙂

V cíli potkávám Kaliče, který zaběhl za luxusních 38 rovných, a tak dáváme ještě společné vysmáté foto. Moc fajn akcička. Teď už se jen pomodlit k Zoltánovi, vládci vesmíru, protože následující sobotu pořádá Intergalaktické mistrovství světa (Pražskou padesátku) a tam se budou dít neskutečné věci!

birell_tab

Levá tabulka: velmi vyrovnané jednotlivé km. Prostřední tabulka: Moje výkony při tomto závodě v jednotlivých letech. Pravá tabulka: Výčet ostatních závodních desítek. Na Kbelskou 2013 jsem se běžecky připravoval celou zimu!!

  • Délka:   148,6  km
  • Převýšení:   4730  m
  • Čas:   10:02:31  hod
  • Výsledky:   43. / 84  (ZDE
  • Tepy:   146 / 170
  • Rychlost:   16,0 km/h  (čas jízdy bez pauz)
  • Data z GPS:   Strava,  Connect

Můj nejtěžší závod, odjeto na 9 let starém 14kg Authorovi v teniskách, přetahování se s 2 nejrychlejšíma ženskýma, běžecké vložky v některých sjezdech, 3 pády, extra monstrózní hlaďák před posledním občerstvovačkou, radost v cíli!!

Když se letos na jaře zrodil nový MTB seriál Bike Cup, měl jsem hned jasno! Pojedu Harrachov a jeho extrémní trasu. Motivace byly 2, jednak tím aspoň trochu podpořit tento sympatický nový seriál a jednak si parádně zajezdit v mých oblíbených Krkonoších.

start

Start závodu

Trasa podle propozic budila respekt (5 tisíc výškových m), kor když se schylovalo k tomu, že ji budu nucen odjet na starém těžkém kole z důvodu aktuálně probíhajícího reklamačního řízení u mé závodní rakety. A když už jsem tedy popadl své první „závodní“ kolo, rovnou jsem si na něm nechal i šlapky, aby to mělo ten správnej oldschool nádech veterána😀 Zvoneček na řídítkách na provokaci soupeřů nesměl chybět …😀

Večer před závodem se mě ještě parťák Haumač na chatě u Harrachova snažil přesvědčit, abych si to rozmyslel, ale po motivační cestě vlakem z Prahy do Tanvaldu s naším bláznivým dálkovým závoďákem Martinem Vítem, na kterého jsem narazil úplnou náhodou, jsem načerpal plno energie a chutě zabojovat, a tak jsem se parťákem vůbec nenechal odradit. Ideální ranní počasí moje nadšení pro celodenní výlet ještě podpořilo a v 8 ráno výstřelem z pistole s dalšími 83 odvážlivci vyrážím na trasu mého vůbec zdaleka nejtěžšího závodu, paradoxně na té vůbec nejhorší možné technice s téměř nefunkční přední vidlicí😀

Har_graf

Ze své analýzy vím, že oproti své závodní 10kg raketě budu ztrácet v10% stoupáních kolem 8 % času. V prudších stoupáních i výrazně víc. Nic povzbudivého, olympionika Škarnitzla asi neuvisím. Na nejlepší ženy by to ovšem mohlo stačit. Co jsem si ale před závodem neuvědomil, že i v těžších technických úsecích a sjezdech budu výrazně ztrácet, protože holt na šlapky už nejsem zvyklý a absolutně mi v nich chybí pocit jistoty, o skocích a dropech ani nemluvě.

První takovou legráckou, která mě vyděsí, je hned ten první sjezd od Čertovy hory do Rokytnice. Musím říct, vydařená DH sekce, pro ryzí DH jednoduchá, ale pro mě v některých místech na tomto kole nereálná a tak už tady uplatňuji své tenisky v plném rozsahu😀 Menší náskok, který jsem si v úvodním kopci vybudoval na nejrychlejší ženu Lucku Hamanovou (Vláškovou), zde ztrácím a ještě mi směrem dolu naděluje další minutu.

Následuje nejtěžší stoupání v závodě (na Dvoračky) srovnatelné s tím opravdu velkým posledním na 120. km. Obojí mi místy připomíná Salzberg, ukrutně prudkou asfaltku, kde jedu na nejlehčí převod a ještě navíc ve stoje silově! Na Dvoračkách je krásně, vyhlídka, pecka!

Z Dolních Míseček až na Medvědín konečně přichází trošku pozvolnější úsek (nějakých 7 %) a je to hned znát, všem soupeřům ujíždím, předjíždím i Lucku.

Medvědín taky krásné místo, sjíždíme zdejší sjezdovku (při jednom tréninku před 3 lety jsme ji s Haumačem na kole vyjízděli) a dále pak dolu po šotolině až do Špindlu, kde mě opět předjíždí díky kvalitním sjezdařským schopnostem Lucka. Už se tomu musím smát, protože tak nějak tuším, že se tohle ještě bude opakovat. S Luckou nesoupeřím, nicméně představuje pro mě skvělý motivační bod, protože kdybych si ho nestanovil, tak se po trase vleču ještě teďka, prostě psychologický efekt, hlava … to dělá v závodech hrozně moc a takto mi to chutná a baví mě to.

Při cestě na Špindlerovku se od Petrovy boudy projíždí moc pěknou ale poměrně náročnou technickou kamenitou pěšinkou kdesi v lese. Opět menší nostalgie na společné tréninky s Haumačem. Parádní místo!

Har_tepy

Mezi 6. OS (občerst. stanicí) a 7. OS se děly neskutečný věci, viz nízká tepová frekvence

Špindlerovku snad netřeba popisovat, také vždy exkluzivní. Asfaltový sjezd z ní dolu do Polska už tak hezký není. Asfaltka na jednu stranu nabádá k pořádné rychlosti, na druhou stranu v ní místy hrozí obrovské půlmetrové díry. Vymést jednu z nich, tak by tleskal i Aleš Valenta.

Dole stavím na 2. občerstvovačce a opět mě předjíždí Lucka. Tu si postupně sjíždím v dalším šotolinovém výjezdu, ale tak nějak tuším, podle videa stavitele tratě, že nás čeká brzy něco mimořádného. Na vrcholu už jsem sice jen 10 s za Luckou, ale sjezd dolu po obrovských mokrých kamenech, kořenech … ufff, mám tu jeden pád a zbytek, tedy asi půlku sjezdu, cca 500 metrů, sbíhám a nabírám na Lucku poměrně velkou ztrátu. O dalších cca 10 km dál ji sice na jednom horizontu zahlédnu (2:10 ztráta), ale to je naposledy, co ji vidím. Už si s ní dál hrát nechci a trochu zvolňuji😀

Na 3. občerstvovačce, kde už není žádné jídlo, jsem ubezpečen, že další občerstvení je o kousek dál a tak se svou poslední energy tyčkou vyčkávám a zbytečně neplýtvám. Ten „kousek“ k další občerstvovačce do Piechowic a navíc úplně sám bez očního kontaktu na kohokoliv jedu přesně hodinu. Tam se konečně nadlábnu, chvíli se ještě svezu s kvalitní dvojicí Nilfisk, která měla 2x defekt, ale brzy zvolňuji, jsem najednou bez motivace a i do kopce jedu na nějakých 140 tepech, což opravdu není moc.

Har_tabulka

Po 10 minutách této jízdy mě konečně někdo dojíždí, v podstatě moje spása, protože kdyby to byl asi kdokoliv jiný, tak ho tak maximálně pozdravím a nechám si ho ujet. Takto je to překvapivě 2. žena v závodě, Ivana Loubková. Mužské ego opět zafunguje skvěle, a tak jedu s ní😀

Po dlouhém stoupání mám za Wysokim kamienem v technickém trochu uklouzaném kořenitém sjezdu 2 pády, pašák! Při tom druhém jsem dozvonil, urval jsem zvonek. Musím si tak sjíždět asi minutovou ztrátu na Ivanu, ale nedělá mi to potíže.

Na 5. občerstvovačce na 100. km zastavuji, doplňuji zásoby a už se těším na blížící se polské singly pod Smrkem. Je to skvělá odměna za těžký dlouhý den v kopcích. Nedlouho po nich nás čeká vzhledem k fázi závodu asi nejtěžší stoupání. Musím říct, že jsem dlouho přemýšlel, že slezu a potlačím to. Nakonec to vyjíždím celé, čímž výrazněji ujíždím Ivaně a tentokrát jsem připraven pokračovat až do cíle v tempíčku sám.

Ovšem velmi rychle se dostavuje energetická krize. Na 125. km přijíždím k 6. občertvovačce, která je kompletně vyžraná, mají jen vodu, tady jsem ještě jakž takž v použitelném stavu, ale jen o pár km dál se dostávám do naprostých s*aček. Takový hlaďák jsem ještě nezažil. Mám mžitky před očima, sotva udržím řídítka a co je nejhorší, že se pořád místy i stoupá, především úsek po lávkách. Mezi lávkami je dost bahna, které bez energie vůbec nejsem schopen projet, musím vždy slézt, najednou je problém dostat se i na 130 tepů, neskutečně se tam plácám, absolutní beznaděj. Zastavuji na rovince, musím to vydýchat, co teď? Mám si lehnout do trávy a žrát kopřivy? Ty lávky jsou nekonečné a pořád se táhnou do kopce. Neustálé slejzání z kola a to i v nájezdech na lávky, protože jsou mokré a kloužou, mě totálně psychicky ubíjí, jako by se čas zastavil. Já se asi zblááááznííím! Divím se, že mě Ivana nedojíždí, protože tohle s cyklistikou nemá vůbec nic společného. Jsem tak v p*deli, že už žebrám o jídlo i u turistů, ale jsou to zrovna Poláci a nemám sílu s nimi něco řešit anglicky a tak jedu dál. Na morál je i to, že trasa podle propozic měla mít 138 km, člověk odpočítává každý km do cíle a pak zjistí, že je to vlastně o nějakých 10, 12 km delší😀

Orle a poslední občertvovačka. 10 km před cílem. Že by Fata Morgana? Ne, ufff, je to skutečný, spousta jídla, spousta cukru, cola, buchty, hroznové víno, meloun, jablečný závin, rozinky, rohlík s pomazánkou, sůl, to všechno do sebe láduji téměř v kolapsu. Po chvilce mě míjí Ivana, ta se zastavuje jen na chviličku, ale tentokrát už nezávodím, musím se nejdřív vzpamatovat z toho mimózního stavu, takže 12,5minutový zásek a teprve pak jedu.

Najednou jsem zase schopen úplně v klidu šlapat a atakovat 160 tepů, aniž by mi to bylo nějak nepříjemný, zázrak nebo spíš škoda, že něco neměli už na předešlé občerstvovačce, takto jsem zbytečně ztratil spousty minut času a přitom jen kousek od cíle. Nevadí.

Do cíle přijíždím sice trochu unavený, ale spokojený a vysmátý. Klobouček dolu před výkony Lucky a Ivany a samozřejmě i dalších ženských a možná všech, kteří to absolvovali. Při pomyšlení, že za mnou jelo ještě několik desítek závodníků, kteří měli ty občerstvovačky ještě mnohem vyžranější… jaký peklíčko si asi prožili oni? Ufff!

I přes pořadatelský přehmat s podceněním občerstvovaček to byla jinak moc pěkná akce, naprosto luxusně značená velice rozmanitá nádherná trasa. Za to skoro až symbolické startovné na té extrémní trase se ty občerstvovačky dají odpustit. Stane se.

  • Délka:   59,6  km
  • Převýšení:   320  m
  • Čas:   1:50:45  hod
  • Výsledky:   2. / 514  (ZDE)
  • Tepy:   174 / 189
  • Rychlost:   32,3  km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)

Večer před závodem mi to nedá a nahlížím do startovní listiny. Tak jestli ani letos z toho nebude bedna, tak to balím. Houštečák jezdím od roku 2010 a každoročně celkem úspěšně obtesávám pódiová umístění. Konkurence, jak se zdá, je za ta léta tentokrát nejnižší. Někteří se rozhodli jet ten den Malevil, jiní se nechali zlákat povozením se s 3 elitními závoďáky na trase 82 km.

Houstec_bedna

Je to tam! Bedna v kategorii 30+! Fotka je vyparáděná ještě o 2 eliťáky pod pódiem – Škarnitzl a Boudný.

Pravda je ta, že šedesátka na Houštečáku nikdy neoplývala nějak brutální konkurencí a i to je jeden z důvodů, proč to tak rád jezdím. Člověk si občas potřebuje trochu pohonit s parťákama ego a přičichnout k úspěchu, byť v závodě nekonečných rovinek a písčitých dun bez nějaké zajímavější MTB techniky. I v dobách, kdy jsem ještě jezdil na starém těžkém kole, ve volných kraťasech, bez SPDéček a s mnohem horší výkonností, to prostě mělo grády od startu až do cíle, což mi žádný jiný závod neuměl nabídnout.

Houstec_tabulka

Den před závodem docela vydatně zaprší, až mě to přinutí se po 3/4 roce (od Pražské padesátky) zamyslet nad svým hladkým zadním pláštěm, jestli bych si ho neměl konečně přezout za nějaký normální. V týdnu jsem kvůli němu málem lehl na zkropeném kruháči a celkem mě to vystrašilo. Nakonec ho tam nechávám, místy sice mokro je, ale spíš než bahno jsou to louže a ty mi nevadí. V mnohem horším stavu mám řazení/kazetu, limituje mě to při každé akceleraci.

Houstec_balik2.jpg

Na 15. km udává tempo závodu Haumač.

Start po boku parťáků Jirky Pfeifera (Haumač) a Jirky Hofmana proběhne z 2. řady hladce a už to kulíme. Rychlost nepadá pod 35 a tempa se ujímá na velmi dlouho mistr Rydval z Vinohradských šlapek (celkem strávil asi půlku závodu na špici, všechna čest). Za mostem se protlačím až k němu, ale protože není kam jít do háku, tak víceméně první 4 km jedu vedle něj a mám to téměř 100% za své. Pak ostrá pravá do lesa, první náznaky terénu a já se propadám startovním polem. Ne z toho důvodu, že bych na to neměl fyzicky, ale proto, že si nechávám vždy mírný odlep kvůli případnému blátu a právě této mezery využívají závodníci, kteří se hrnou dopředu. Někteří se chovají jako zvěř a cpou se i na místa, kde ten prostor prostě není. Na 7. km se to málem přede mnou smotá, borec je vyšťouchnutý prasečím manévrem do lesa a má velký štěstí, že se trefuje zrovna mezi stromy. Nějak na tohle nemám nervy a tak jedu opatrně a propadám se až k 25. místu.

Houstec_graf

Graf tepů a v pozadí téměř plochý graf převýšení

Kdyby tu byli dnes opravdoví chrti, tak z této pozice by se mi to už pracně dohánělo. Jede se celou dobu rovnoměrné tempo, takže si můžu naštěstí dovolit i takovéto zacouvání. I po kritickém singlíku na 11. km je nás stále kolem 25, to je nebývale velká skupina. Svědčí to o tom, že se nejedou bomby jako v předchozích letech.

Houstec_jedeme3

Na 20. km těsně před prvním stoupáním skoro na chvostu naší obrovské čelní skupiny

První stoupání je na 22. km, tam se poprvé nastupuje, borci z KH Tour za to berou, ale jejich iniciativa je příliš krátká na to, aby to nějak výrazně nadělilo balík. Přesto zeštíhlujeme na 17 závodníků. Nicméně pořád jsme příliš velká skupina na nějaké efektivní točení na špici. Pokud s tím něco neuděláme v největším kopci na 35. km u rozdělení tras, tak už se nám to nikde jinde na trase nepovede.

Houstec_jedeme4

Takové malé plicní cvičení – nástup v kopečku od borců z KH Tour

Tohoto úkolu se ujímám já, začínám hned odspod pěkně intenzivně. Slabší soupeři to mají tentokrát jednodušší o to, že z původně místy rozbitého povrchu je nyní nádherně srovnaná hladká šotolinka a tím pádem i zde jízdou v háku lze ušetřit takový 2 tepíky za minutu🙂 V první třetině kopce to vypadá, že skupině snad ujedu sám, což by k ničemu nevedlo. Já naopak potřebuju, aby se tu zmáčkli pokud možno všichni ti silní a skupinu jsme rozcupovali. Jdu do toho i s tím rizikem, že by to mohl odnést třeba i parťák Haumač. Ve vrchní části už si dávám jako zvíře, připadám si skoro jako král vrchařů😀, i když má kopec jen 52 výškových metrů. Ostrá zatáčka, kontrola stavu – balík je natáhlý do cca 3 menších skupin, to vypadá slušně.

Houstec_jedeme5

Už si připravuji pozici na útok v blížícím se největším stoupání

Na tohle je ale potřeba správně navázat. Bohužel kvůli mé zvýšené opatrnosti v následném sjezdu ztrácíme zbytečně z náskoku takový 2, 3 sekundy. Má v tom trochu prsty pořadatelská motorka, clonila mi ve výhledu a já se neodvážil to pustit naplno. Pak na to nenavazují zcela ideálně ani borci z KH Tour do kopečka ke spojení tras. Nejedou sice špatně, ale býval bych to jel ještě tak o 1 km/h rychleji, tam bylo taky potřeba se zmáčknout na max. Definitivně to zabíjíme pod spojením tras naší s dlouhou před vjezdem do lesa, kde se v nějaké kaluži nebo blátu téměř zastavujeme. Tam si to dojíždí většina. Pokračujeme ve 14 včetně naší český elitní nejlepší bajkerky Jitky Škarnitzlový. Musel by se stát zázrak, aby se náš balík ještě někde rozdělil.

Houstec_jedeme

Typický obrázek dne, tahá Vinohraďák Rydval.

Jednoho takového zázraku jsme přeci jenom svědky. V momentě, kdy se chvílema jede výletní tempo po rovince rychlostí 27 km/h a já už ostatním navrhuji, že bychom mohli nechat vyhrát z legrace Jitku, že by to bylo naprosto skandální ale vtipný gesto, fakt ta naše morálka místy uvadá, tak se k nám na 50. km přiřítí naprosto nečekaně 3 nejrychlejší eliťáci z dlouhé trasy. Nemůžu uvěřit svým očím. To se mi tu stalo jen jednou a to v mém nejpomalejším prvním ročníku. Letos se očividně dlouhá trasa jede rekordně rychle díky 3 borcům z TOP 10 české špičky (Škarnitzl, Boudný, Průdek) a tím pádem dojíždí čelo našeho závodu, což se v žádném předchozím ročníku ještě nestalo. Háknem to a jedou se bomby 37, 38🙂

Dlouho se nesvezem, 4 minuty, než nás na singlu od té jejich trojice odpáře někdo z naší skupiny. Aspoň je to spravedlivý a nemotáme se navzájem do svých závodů. I když být tam já, tak to na rovince nikdy nepustím. Takováhle životní jízda se neodmítá! I kdyby mi měla prasknout cévka, tak to držím nepříčetně až do cíle! Ten zážitek by za to stál! Kdy a kde se zas budu moci povozit Boudnýmu v háku? Nikdy a nikde!

No nevadí. Tempo po cestě k cíli aspoň postupně zvyšujeme. Závěrečný kilák po cyklostezce odtáhne stupňovitě opět mistr Rydval, čímž nám rozjíždí spurt, do kterého najíždím ze 4. místa a díky štěstěně se probíjím rychle na 2. místo, kdy už nasávám prvního. Ten 5 metrů před cílem zvedá vítězně ruce a skoro na to doplácí, protože mám vyšší rychlost a už jsem téměř na jeho úrovni. Cílem projíždíme z mého pohledu totožně.

Oficiálně jsem celkově druhý, první v kategorii. S tím jsem nepočítal ani ve snu. Konečně jsem se dočkal! Kdyby to bylo víc zasloužené, těšilo by mě to ještě víc, přeci jen jsem na špici našeho závodu strávil v součtu jen 7 minut z celkových 107 (po odečtení 4 minut, co tahali eliťáci). Haumač v průběhu závodu namotal trávu na kazetu, takže se nemohl zúčastnit spurtu a dojíždí 12. celkově a 4. v kategorii, škoda.

Z důvodu špatného nastavení kamerky s nedostatečně nabitou baterkou nebudu vytvářet video sestřih ze závodu. Přináším tak aspoň onboard screenshoty  ZDE.

Galaxy Tálín 7.5.2016

Posted: 11.5.2016 in 1) Závody
  • Délka:  69,1 km
  • Převýšení:  1350 m
  • Čas:  2:43:50 hod
  • Výsledky:   23. / 139  (ZDE)
  • Tepy:   169 / 185
  • Rychlost:  25,3 km/h
  • Data z GPS:   (Connect)  (Strava)
Talin_start_stary

Start závodu😀

K tomuto závodu přistupuji poměrně odtažitě, musím kvůli němu výrazně zkrátit páteční školní srázek po 5 letech a nějak vyloženě nemám motivaci se někam hnát. Ale parťáci, atmosféra a hlavně počasí i velmi jezdivá trať a psychologický efekt udělají své.

Talin_Cez_ja2

Moje malá skupinka po úniku, v modrém Ondřej Partl.

Prvních několik minut si držím Lukáše Kyndla, pak ho ale v jenom stoupáku předjíždím/ujíždím. Vyselektuje se kolem mě cca 10členná skupinka. Nastolím v ní nějaké fungování a začínáme se točit. Místy je totiž trasa poměrně dost o hákování. Když jsem zrovna na špici já, tak najíždím do nejdelšího kopce, jede se mi dobře a trochu to trhám, nad asfaltkou se pokračuje výživným terénem (jeden úsek tlačím), stoupání se utáhne a tam naší skupinu definitivně rozcupuju, zůstáváme 3.

Na jedné křižovatce následně na špici špatně trefuji odbočku, zásek 10 sekund. Jeden z těch 2 na mě kolegiálně čeká (týpek z Uniqa pojišťovny – Ondřej Partl), tohle gesto se málokdy vidí a moc mu za to děkuju.

Při nájezdu do 2. kola ztrácíme třetího (zvolnil) a zůstáváme ve dvou. Je vidět, že Uniqa v 1. kole pošetřil síly, kopce mu v háku sotva visím. Ačkoliv cítím, že takhle to s ním nebudu schopen dojet, tak se ho držím zuby nehty, vždy mi tepy vylítnou i na 2. hodině závodu až ke 180. I na rovinkách ho nechávám dost tahat, protože jsem celkem posekanej. Špice taháme v poměru 20 (já) ku 80 (on) procent. Sjíždíme rezignujícího Ivana Rybaříka, slušně poprosím, jestli by nám nepotahal a chlapec jde do toho, to mě fakt potěšil! 3 minutky dobrý. Pak už zase jen ve dvou.

Talin_ja

Šlapu si, sem tam si zazvoním zvonečkem😀

Za úspěch považuji, že jsem Uniqu uvisel až k tomu nejdelšímu stoupání v závodě, tam už ho nechávám jet, zvolňuji, před námi, za námi nikdo a tak si dovoluji takový komfort, že posledních 13 km si jedu do cíle sám a ve volnějším tempu. Mám dost.

Talin_ja3

Děkuji panu Hofmanovi za pěkné foto.

Nakonec z toho byl pěkný, zábavný závod, paráda! Možná to mohlo být ještě o něco lepší, kdybych se večer vyvaroval alkoholu úplně a hlavně kdybych si připravil aspoň nějaký gel. Takhle jsem to objel bez ničeho na jeden bidon šťávy, celý druhý kolo jsem jel bez vody už na hranici dehydratace. Občerstvovačky by měly u Galaxy zlepšit.